Jedná se patrně o nejproslulejší reflexní citát, charakteristický zejména pro adventní dobu. Jeho text je velmi dobře znám, méně už jeho historie.
Osmé století před Kristem bylo pro Palestinu velmi těžké. Šalomounovo království bylo rozdělené na dva celky, severní Izrael s deseti kmeny a jižní Judsko se zbývajícími dvěma kmeny. Na severu hrozil rostoucí vliv kruté vojenské velmoci Asyrie. Z iniciativy arameského krále Resina se organizuje koalice, která by měla mít naději na úspěšné vzdorování asyrskému králi Tiglat-pileserovi III.
Koalice zahrnovala Syrii, Sidón, Týr, filištínská města, jedno z arabských království a severní Izrael s králem Pekachem. Cílem bylo získat na svou stranu ještě Judsko s králem Achazem s perspektivou spoluúčasti Edómu a Moábu. Protože judský král váhal k spolku se připojit, chtěli ho koaliční partneři přinutit, případně nahradit ho panovníkem, který by s koaliční politikou sympatizoval. Achaz utrpěl několik porážek, ztratil přístav Élat a stáhl se do Jeruzaléma, ohroženého koalicí. Tehdy se s ním setkává Izaiáš. Třeba vidět jeho všestrannost. Izaiáš je nejen prorokem (podle Masaryka duchovním geniem) a umělcem (hebrejské texty jsou literárním skvostem), nýbrž také politikem s velkým rozhledem. Dává zmatenému králi prostou radu: nespojuj se ani s koalicí, která má beztak odzvoněno, ani nežádej o pomoc Asyrii. Zachovej neutralitu a vyčkej, jak dopadne střetnutí velmoci se spojenými státečky. Abys věděl, že ti - jménem Hospodinovým - dobře radím, vyžádej si jakékoliv znamení, které by výmluvně svědčilo o Hospodinově přízni vůči Davidovu království. Achaz odmítá znamení průhlednou výmluvou, že nechce pokoušet Hospodina, protože je -velice nerozumně - pevně rozhodnut požádat asyrského krále o pomoc. V době velké úzkosti šel tak daleko, že dal ke cti Molocha upálit svého syna a zaplatil částí chrámového pokladu asyrskou intervenci.
Znechucený Izaiáš mu tedy znamení od Hospodina vnutí, a to slovy slavného textu. Jeho nosnými sloupy jsou výraz ALMA (mladá žena) a IMMANUEL (s námi Bůh). Těžištěm znamení není panenské početí, protože hebrejský výraz alma nepopisuje pannu v anatomickém smyslu, nýbrž syn, který proslulý moudrostí a navozující myšlenku Boží přítomnosti v davidovské dynastii.
Jednoznačně nelze tohoto syna identifikovat, mladá žena však musela být nutně někým, koho Achaz znal, kdo mu byl blízký, jehož těhotenství pro krále něco znamenalo. Proto nelze chtít Izaiášovo proroctví vykládat pouze mesiánsky. Nabízí se výklad v podobě Achazovy manželky, která dala život zbožnému králi Chizkiášovi (Ezechiášovi), jehož druhá kniha královská velice chválí. Potom by byl tento syn velkolepou Hospodinovou náhradou za upáleného bratra.
Iziášův text však měl další dějiny. Jednak se na způsob jakéhosi útěchyplného refrénu několikrát ozve v dalším textu jméno Immanuel jako ujištění o tom, že ani v těžkých chvílích Bůh „neodešel“, jednak získává Izrael rostoucí zkušenost s nedostatečností lidských králů a otvírá se tak pomalu mesiánské myšlence, která ovšem naplno zazní až mnohem později, jednak dozraje kulturně-historicky čas pro překlad hebrejské bible do tehdejšího světového jazyka, kterým byla řečtina. Tři řecké překlady Izaiáše, Aquilův, Symmachův a Theodotionův překládají hebrejské slovo Alma slovem NEANIS, což je adekvátní vystižení originálu. Čtvrtý a nejdůležitější překlad, tzv Septuaginta, překládá alma slovem PARTHENOS, což znamená skutečnou pannu. Dalo by se říci, že ruku židovských překladatelů, kteří byli Izraelity za toto místo kritizováni, vedl sám Bůh, zaměřující pozornost na chlapce, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje (Iz 9), jména, která jsou dokladem vzepětí člověka po božském, když lidské natrvalo zklamalo.
Nosné sloupy citátu jsou tedy nyní panna - Immanuel. Tak ho najde ranná křesťanská církev, která se na citát odvolá v Matoušově evangeliu. Nyní jsou nosné prvky panna - Ježíš. Text tedy prodělal dvojí změnu, od mladé ženy k panně a od Immanuela k Ježíšovi. Teprve až se tento syn narodí, ukáže se naplno, že s námi je Bůh (Immanuel), protože je naše spása (Ježíš). Že se nejedná o syna králova, ale syna Božího, bude znázorněno jeho původem z panenské matky. Biologie se setkává s teologií.
Reflexní citát lze přiblížit pomocí psychologie zamilovaného člověka. Svět, který milující vidí, pozoruje pod zorným úhlem své lásky. Všechno s milovaným jenom poněkud srovnatelné mu ho připomíná. Matouš, milující Ježíše, čte o dávných událostech poznamenán asociací představ. Věci jinaké jsou srovnány, netotožné ztotožněny. Není to teologicky nepřijatelné, protože v dějinách není nic, co by se významem dalo srovnat s inkarnací, naopak vším prosvítá, všechno v ní kulminuje.
V době setkávání různých náboženství a jiných duchovních proudů, kdy se nabízí relativizace Ježíšova postavení v duchovních dějinách lidstva, se s novou naléhavostí ozývá drtivost mysteria inkarnace, nedosažitelného úvahami, vyhodnocováním událostí, svatým životem, nýbrž pouze darem, který dává lidskému duchu odvahu následovat Božího ducha, vedoucího člověka při pohledu na muže, žijícího kdysi a kdesi, z lidské sféry do sféry božské.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |