Péčí benediktinského arciopatství v Břevnově dostává český čtenář, zejména kněží, do ruky překlad americké publikace Měnící se tvář kněžství. Reflexe nad krizí kněžské duše, od D. B. Cozzense, kněze clevelandské diecéze v Ohiu, USA, bývalého rektora kněžského semináře, nyní učitele teologie a autora několika knih, zabývajících se kněžskou spiritualitou. Knížka, popisující problematiku amerického pokoncilního diecézního katolického kněze byla vydána v roce 2000 a stala se záhy bestsellerem. Vyvolala však také polemiku, hlavně kvůli autorově otevřenosti vůči dvěma současným problémům americké církve, kněžské homosexualitě a pedofilii.
Český čtenář prožívá pokoncilní dobu v jiném historickém kontextu s bolestnou předlistopadovou zkušeností, než čtenář americký, český kněz i laik se však může s užitkem seznamovat se zahraničními zkušenostmi se současným kněžským životem diecézního kněze. Vždyť leccos se může stát v budoucnu také českým problémem, pokud už jím není. O mezinárodní ceně publikace svědčí, že český překlad je třetí v řadě po vydání francouzském a německém.
Podle autorových pozorování identita kněží a představ o nich zaznamenala v posledních desetiletích několik významných posunů: od privilegovaného postavení k účastenství; od kazatele v roli učitele víry a mravů k mystagogovi jako průvodci do tajemství; od strážce pořádku k službě a spolupráci; od mnišské k sekulární spiritualitě; od záchrany duší k osvobozování lidí. (18)
V knize se mnoho mluví o krizi kněžství, týkající se povolání, autority a intelektu.
Krizi povolání vyčísluje autor čtyřicetiprocentním poklesem kněží v severní Americe a západní Evropě a osmdesátiprocentním poklesem přihlášek kandidátů. Podle N. Roterta, kněze, působícího 42 let, paternalistické postoje, rostoucí uvědomění žen, nedostatečné ocenění celibátu, velké procentuální zastoupení homosexuálních kněží, problémy s pedofilií, ovlivnily snahy o zvýšení počtu povolání, takže není vidět možnost, jak zachránit kněžství v podobě, jak je dnes známé. Laičtí pastorační pracovníci a spojování farností jsou provizorní opatření. Rotert konstatuje, že musíme slavit eucharistii, jinak zemřeme. (121)
Pokud jde o krizi autority, autor soudí, že zralá církev by přivítala diskusi o své politice, praktikách a disciplíně, vždyť se nejedná o doktrínu. Sem patří také postoj vůči vztahu mezi povinným celibátem a krizí, vyvolanou kněžskou homosexualitou a pedofilií. Trvat na tom, že mezi oběma není souvztažnost, vypadá jako byrokratické zastrašování. (110) Je nutné zjistit, zda systémová struktura klerikální kultury mimoděk nepřitahuje jedince, kteří by mohli být k sexuálnímu zneužívání mladistvých náchylní. Je k politování, že v těžké ráně americké církve, zneužívání dětí knězi, se pouze ukázala snaha církevních představitelů zvládnout krizi, ne její příčiny. (105)
Pokoncilní roky považuje autor za zkoušku odolností kněží, dokonce za jakousi temnou noc kněžství. Velká část privilegií je pryč, příslib opravdového dialogu s biskupy se nikdy neuskutečnil, kuriální úřady se snaží uhájit své stanovisko. (117)
Krize autority vede k požadavku efektivnějšího dialogu s Římem. (122) Američtí věřící dali učení církve v méně závažných věcech do závorek. Nebyl to protest proti evangeliu; každé církevní prohlášení však nebylo bráno jako něco, co by mělo být bez diskuse přijato. Na druhé straně je ovšem smutné, že v záležitostech zásadního významu, jako je důstojnost lidského života, zlo válek, svévolné krutosti, systémové nespravedlnosti, duchovní udušení způsobené materializmem a konzumizmem, byla moudrost autority církve ignorována nebo příkře odmítnuta. (123)
K intelektuální krizi poznamenává, že bez pravidelného studia a četby hrozí knězi relativizmus a fundamentalizmus, čerpající z nesmírného strachu z myšlení. (126) S autorem lze souhlasit, že kriteriem kněžské intelektuální úrovně je úroveň jeho promluv. V USA panuje všeobecná nespokojenost s kvalitou nedělního kázání, (84) které je tehdy úspěšné, když vede k modlitbě. (83)
V jádru kněžské krize je hledání identity služebníka Ježíše Krista. V ohniskách církev, teologie, spoluobčané, věřící, vlastní názor se musí orientovat svědomí kněze a stanovit pořadí. Úkolem kněze je být mužem církve, ale právě tak samostatnou osobností. (27)
O tom, že se autor opírá vedle klinických dat o teoretické modely freudovské a jungovské psychologie, jak sám uvádí (16), svědčí nadpisy jednotlivých kapitol: Milovat v celibátu (35). Tváří v tvář nevědomí (51). Oidipovský komplex u kněží (syn = kněz, otec = biskup, matka = církev). (57). Stát se mužem. (71).
Překonání komplexu představuje i u zdravého kněze značnou obtíž při překonání obtíží, které jsou s ním spojeny. (51-70)
Pod povrchem dobrého života klerikální kultury hlodá existenciální vina, ale ze strachu před rizikem vlastní cesty se někteří rozhodnou zůstat "vězni privilegia". To však vyžaduje odůvodnit si svou kompromisní autentičnost. Časová tíseň, zaviněná přívalem pastoračních povinností ho nutí žít ve stavu jakési zastřenosti o vlastní situaci. (73)
Cozzens cituje M. Buckleye, rektora jezuitské školy, který se ptá: je tento muž dostatečně slabý pro kněžství? Svou otázku odůvodňuje takto: ve vnitřním nedostatku, slabosti, v neschopnosti odstranit určité množství neúspěchu, ve vědomí průměrnosti, leží účinnost Ježíšovy služby a kněžství. (80)
Značnou část své publikace věnuje autor pozornost již zmíněnému problému kněžské homosexuality a pedofilie, ze které je patrné, o jakou pohromu americké církve se muselo a musí dosud jednat. Počet homosexuálních kněží se odhadem pohybuje mezi 23 a 58%. Jiná studie však uvádí asi polovinu. (92) Naprostá většina kněží se zaměřila na dospívající chlapce. Homosexuálně orientovaní kněží jsou tedy vlastně efébofilové. Tím se liší od ostatních pedofilů. (114) Na otázku, zda je homosexualita v řadách kněží narůstajícím fenoménem nebo si ji dnes kněží více uvědomují, autor odpovídá, že platí asi obojí. (93)
Dále se ptá, jak by laici reagovali, kdyby se z kněžství stala profese převážně homosexuální? a odpovídá: lépe ukázněný gay, než neukázněný heterosexuál. (94) Významný je údaj, podle kterého heterosexuální seminaristé trpí v převážně homosexuálním prostředí ztrátou sebejistoty a kladou si otázku, zda mají opravdu kněžské povolání. (94n)
Cenné jsou autorovy zkušenosti, čerpané z rozhovorů s odcházejícími knězi. Co vám bude nejvíc chybět? Mše, odpovídá dotázaný. Pochopil, ptá se Cozzens, že odložil jeden kříž, ale přijal druhý? Že důvěrnost přátelství se s celibátem nevylučuje? Že tíhnutí k druhému člověku neznamená hned nutnost odejít do manželství? (36) U mnoha dotázaných ho znepokojuje nepřítomnost výčitek svědomí. (114)
Čtenáři nabízí toto vysvětlení: v životě se objevuje dvoje touha, vedoucí k Bohu: po důvěrnosti (zkušenost spojení s druhou osobou, jako zranitelný, ale s důvěrou) a transcendenci, kterou autor vysvětluje jako spojení se stvořením, např. při zážitku hvězdného nebe; korupcí takového zážitku je alkohol a ještě více drogy. (38)
Neuspokojená potřeba důvěrného vztahu vede k myšlence že skutečného naplnění je možno dosáhnout jedině v manželství.
Autentická celibátní důvěrnost s přáteli zahrnuje upnutí jádra srdce pouze na Boha. Nebezpečí spočívá v skutečnosti, že každý důvěrný lidský vztah má sexuální rozměr. Protože v lidské sexualitě jsou zjevné negativní síly, schopnost zkreslovat a klamat, jsou i posvátné dimenze sexuality nahlíženy se značnou podezíravostí. (40) Je třeba učit se schopnosti navazování vztahů pro zdravý celibátní život. Pokud kněz o sobě prohlašuje, že se zamiloval, není třeba řešit otázku oženit se nebo neoženit, ale uzavřít nebo neuzavřít celibátní přátelství. (41)
Ačkoliv kniha podává řadu zarážejících informací, které mohou vést ke sklíčeností nejen nad budoucností americké, ale i středoevropské církve, závěr knihy prozrazuje autorovu naději: většina kněží neupadla do beznaděje ani neztratila nervy. Uprostřed krize stojí jako muži bez iluzí, závislí na síle Ducha. (128)
Je možné, že kniha vyvolá také v řadách českých čtenářů debatu, která bude obsahovat polemické tóny, tak jako tomu bylo v USA. Její cena je však mimo diskusi. Zabývat se otázkami, které autor výčtem závažných informací klade, není známkou nedostatku loajality, nýbrž důkazem starostlivosti o budoucnost církve, a to nejen za mořem.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |