Stav otázky. Před časem hrozila skupina lékařů, že odejdou do zahraničí kvůli neuspokojivým existenčním podmínkám pod heslem „Děkujeme, odcházíme“. Jejich iniciativa vyvolala jednání s příslušnými úřady, které bylo neúspěšné. Nyní čteme ve zprávách: „Lékaři jsou zklamaní, rozzlobení. Zcela jasně se ukázalo, že vláda a političtí představitelé jsou ochotní naslouchat občanům pouze tehdy, pokud jsou pod tlakem. Snaha o konstruktivní jednání ani akce symbolického významu nemají žádný smysl.“ Podobná situace ve zdravotnictví je údajně na Slovensku, v Maďarsku a Polsku. Veřejnost, jak se zdá, byla a je vůči zdravotníkům naladěna spíše záporně. V současnosti si vzala media a s nimi celá společnost na paškál jinou skupinu, dožadující se svých práv, církve. Mezi oběma skupinami je však značný rozdíl v tom, že zdravotnictví, pokud je veřejnost s jeho požadavky nespokojena, se chápe jako nutné zlo, zatímco církve jsou s svými požadavky považovány za zlo zbytečné. Kampaň, rozvířená kolem církevních restitucí, při které se ozývá nejen velmi ostrá kritika církve a křesťanství, nýbrž v důsledcích jakékoliv náboženskosti, vybízí k zamyšlení nad „umístěním“ religiozity v životě člověka v souvislosti s jeho smyslem pro pravdu, dobro a krásu, které přece nejsou popírány.
Kulturní ovzduší. Nabízí se více srovnání. Postavme vedle sebe dva stejně mladé lidi: zaníceného obdivovatele světoznámých kapel, známých z diskoték, a stejně zaníceného konzervatoristu, nacvičujícího Bachovy sólové violoncellové suity, hudbu, která je pro prvního nadšence nejvýš kuriózní. Vedle nich postavme „moderního“ areligiózního nebo spíše antireligiózního člověka a člověka věřícího. V obou případech lze počítat s naprostým nepochopením, které však bude ve svému odsudku radikálnější u vztahu nevěřící – věřící než u vztahu pop – klasika. Existuje řada lidských zájmů, sklonů, zaměření, které jsou považovány za normální. Mezi ně se počítají zájmy sportovních fanoušků, zájem o hvězdy populární hudby nebo zájem okvalitní rekreační podniky, nikoliv však zájmy náboženské, zejména - jak je právě nyní vidět - jsou-li navíc ve hře peníze. Jak je to vlastně s náboženskostí v životě člověka, lépe řečeno s jeho duchovními ambicemi a potřebami?
Řešení problému. Podstata religiozity vzdoruje uchopení a vymezení v definici. Každý pokus tohoto druhu prozrazuje názorový původ, jehož „zajatcem“ je ten, který svou definici nabízí, i když si to neuvědomuje. Ani zkoumání původu latinského slova religio příliš nepomůže. Antika odvozovala výraz religio buď od slovesa relegere, podle Cicerona pečlivě vnímat (vlastně opět procházet v mysli) nebo od slovesa religare, podle křesťanského spisovatele Lactantia zavázat, (nebo upevňovat). Výrazem relegare se odpovídalo římskému právnímu vědomí a myslelo se na kultické závazky a jejich svědomité respektování, výrazem religare se už pod vlivem křesťanství myslelo na osobní vztah člověka k Bohu.
Současné pojmy. Dnes je snaha vystihnout dotyčný fenomén pojmy absolutna, přesažna, nekonečna, poslední příčiny nebo posvátna. Právě pojem posvátna je pro náboženskost velmi charakteristický, vyjadřuje cosi nepochopitelného a neovlivnitelného. Také se setkáváme s výrazy „uchvácení absolutním smyslem“, „tajemství života“ nebo „praxe jak zvládat podmíněnost lidské existence“. Také se mluví o „způsobilosti k tajemství“, „útěku osamělého k osamělému“ nebo o „vztahu k zživotňující moci“.
Metoda zkoumání. Za vhodnou metodu jak si náboženskost přiblížit se považuje zkoumání jeho jevové a funkční stránky. Dospělo se k závěru, že religio zprostředkovává orientaci na celek života a pomáhá nést jeho tíhu, zajišťuje hodnoty, připomíná závazky, poskytuje perspektivy. Jako vše lidské má také religiozita stránku individuální s niternou zkušeností náboženského člověka a stránku společenskou, připomínající všudypřítomný sociální rozměr lidské existence, který vede k útvarům jako je církev a oběma stránkám výrazně slouží.
Kritika a obhajoba. Náboženskost se pochopitelně setkala s kritikou, která postavila proti sobě rozumovost člověka, jeho nezávislost a názorovou vyspělost na jedné straně a touhu po bezpečí, uplatnění se, porozumění pro překročení hranic dostupného (jak je velmi dobře patrné u ideje vykoupení, které volá po dosažení transcendentních hodnot, jako je překonání viny, smrti a absurdity), ale také sklon k přijetí iluzí na straně druhé. Nicméně se soudí, že v celospolečenském ohledu religio přežilo ničivý útok zesvětštění v posledních staletích. Nejen církevním úsilím, nýbrž zásluhou rozkvětu různých humanitních oborů získalo prohlubujícím se pohledem na člověka zdánlivě ztracené pozice. Tyto obory konstatují, že se u náboženskosti jedná o neredukovatelnou alternativu vědeckého a estetického pozorování a zvládání skutečnosti, pro které religio disponuje vlastní řečí a teoretickými i praktickými formami vyjadřování. Sociologicky se u religiozity jedná o velmi významný společenský jev, psychologicky přináší disponovaným lidem vysoký stupeň uspokojení, filozoficky nelze jinak řešit podmíněnost lidské existence a tím i její smysl.
Hlas církve. 2. vat. sněm upozornil, že religio poskytuje odpověď na nevyřešené otázky lidské existence, a tím vychází vstříc neklidu lidského srdce. Náboženský člověk vidí dostupný svět jako závislý na jiné skutečnosti, která jej nese, která je však nedostupná a nedisponovatelná. Ze zkušenosti ví, že „uchopení“ religia umožňuje pouze bezpodmínečné přitakání „celou“ bytostí s prožitkem důvěry právě tak jako bázně, zatímco postoj nezúčastněného pozorovatele mu náboženství nezpřístupní. Zdánlivě hrdý ateizmus, dospívající k suverénnímu pocitu, že je přece něčím samozřejmým, o čem se vůbec nediskutuje, by neměl přehlížet, že se pro něho hodí spíš označení náhražka religiozity, vždyť jeho síla závisí právě tak jako u náboženskosti na tvrzení o bezpodmínečné platnosti (jistým způsobem se to týká také chronicky skeptického agnosticizmu).
Vědecký ateizmus. Tato bezpodmínečná platnost byla přisuzována v minulém režimu dialektickému materializmu s tvrzením, že s konečnou platností odhalil historicko-společenské zákonitosti vývoje. Náboženství bylo vymezováno jako forma společenského vědomí, založená na převráceném odrazu skutečnosti v hlavách lidí, učící je podřizovat se bez odporu nadvládě vykořisťovatelů. A tak to, co se v náboženské sféře nazývá Bůh, zastupovala a zastupuje u mnohých lidí jako prazáklad všeho hmota, ale také kosmos, život, ba dokonce v nihilizmu nic. Je zřejmé, že ztrátou partnerského vztahu k skutečnosti, která člověka přesahuje, muselo docházet k značnému ochuzení člověka.
Domácí poměry. V duchu naší české zkušenosti můžeme říci, že v době vítězící sekularizace správně oceněné religio by nemělo být „těmi druhými“ vytlačeno ze společenského života do naprostého soukromí, nýbrž mělo by mít možnost hrát roli jednoho z projevů veřejného života, i když odkřesťanštěná společnost žádá, aby se kterýkoliv skutečný náboženský útvar vzdal nároku na výlučnou platnost (posun od exkluzivity k pozitivitě). Je důležité si připomenout: fenomén a nároky religia nejsou pouze výmyslem náboženských společností, nýbrž plodem (sice pro mnohé prudce popíraného, avšak) doloženého rysu lidské přirozenosti.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |