Úspěšné jednání vlády o tzv. registrovaném partnerství jistě v těchto dnech zvýší pozornost veřejnosti vůči této delikátní otázce. Člověk, dotazující se katolické církve na tuto otázku už předem ví, co uslyší; překvapit ho může nanejvýš způsob odpovědi, nikoliv její obsah. Je opravdu zapotřebí sáhnout k zákopové válce, doprovázené pochopitelnou, ale nežádoucí nevraživostí?
Církev v hlavě i údech, to znamená jako vedení i členská základna, nemá za úkol předkládat s pyšnou suverenitou hotové klasifikace uvažovaného jednání, nýbrž vydávat svědectví o svém hledání, neúnavném hledání lidského optima také v tak důležité otázce lidské existence, jakou je bezesporu navazování hovoru mezi člověkem a člověkem jejich těly. Ví, že sotva může počítat v široširé veřejnosti s tím, že se dočká porozumění se závěry, ke kterým dospěla. Bylo by však pro ni velkým úspěchem, kdyby v pomyslném rozhovoru pozorovala náznak pochopení, i když je protějšku naprosto jasné, že její stanovisko je zcela jiné než stanovisko vlastní. Porozumět znamená přiblížit se, ještě více jako člověk než jako myslitel.
Před půl rokem byl v Římě vydán dokument o rodině, manželství a fakticky existujících soužitích, v kterém se církev zčásti vyjadřuje také k uvedenému tématu. Fakticky existující soužití vymezuje jako soužití pohlavního typu bez manželství. Manželství popisuje jako spojení muže a ženy v úplnosti jejich bytí. Všechny formy fakticky existujících soužití, kam patří nejen spojení heterosexuální, ale i gay a lesbické, tedy považuje za soužití s redukcí lidských možností obou účastníků.
Proč myslí, že toto může říkat? Protože v antropologické optice, kterou si z profánního i duchovního materiálu vytvořila, vidí, že na všech formách fakticky existujících soužití vázne dvojí deficit: v heterosexuálně i gay-les orientovaném soužití deficit právní nedostatkem závazku, kterým smluvní strany nedisponují, v gay-les orientaci navíc deficit biologický, protože i když se zázrak sexuality nevyčerpává v reprodukční motivaci, neměl by ji úplně vyloučit. Deficit právní se samozřejmě týká nejen faktických soužití, ale také manželství, otevřených rozvodové epidemii.
Lék pro žádoucí ocenění manželství v současné společnosti spatřuje dokument vedle rodinné výchovy a změně mediální kultury v prozíravé tvorbě legislativy. Pro politickou diskusi o registrovaném partnerství jsou významné zejména pasáže textu, v kterých se soudí, že v současných demokratických společnostech nesmí veřejná moc institucionalizovat FES analogicky k manželství. Původní povaha manželství absolutním a rozhodným způsobem předchází a převyšuje svrchovanou moc státu. Klidný pohled oproštěný od svévole, pokračuje dokument, vede k tomu, aby se uvnitř jednotlivých politických seskupení velmi vážně uvažovalo o zásadních odlišnostech mezi životodárným a nezbytným přínosem ke společnému dobru, jaký skýtá na jedné straně manželství, na druhé straně FES. Argumentace nedisktriminovat taková spojení sebou nese skutečnou diskriminaci rodiny založené na manželství, vyvozuje text.
V závěrečné partii se dokument obrací na legislativní aktivitu katolíků, protože legislativa významným zůsobem spoluvytváří etos příslušného národa. Proto považuje za nesmírně důležité bojovat proti pokušení k lhostejnosti v politických a zákonodárných kruzích a naléhat na nezbytnost veřejně vydávat svědectví o důstojnosti lidské osoby. To co je politicky možné, nesmí odhlížet od základních pravd o lidské osobě.
Je jasné, že tyto představy jsou pro převážnou část dnešní společnosti nejen velmi náročné, snad i absurdní, ale na začátku článku bylo řečeno, že se jedná o antropologickou optiku, která usiluje o postřehnutí lidského optima. Nemalou překážku nadějné diskuse vidím v tom, že i když jedna i druhá strana operuje jak v terénu zkušenosti, tak v terénu úvahy, psychologicky platí, že těžiště církevního stanoviska je spíše na půdě úvahy, těžiště oponenta na půdě zkušenosti. Není sporu o tom, že zkušenost je lidmi v průměru rychleji vstřebávána než úvaha.
Katolická církev, bude-li na svůj názor dotázána, nemůže udělat v hlavě i údech nic lepšího, než předložit své stanovisko nevrušeně vůči opozici a bez iluzí vůči jejím sympatiím, co možná dobře argumentačně zajištěné a nezávislé na náboženské terminologii i představách. To neznamená pustit se s druhým do křížku, ale nabídnout mu na cestě porozumění jeden, dva kroky. Vždyť člověk nesmí být vystaven afektivní agresi, která zablokuje jakýkoliv skutečný dialog.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |