Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk (Luk 10,18), říká Ježíš rozradostněným učedníkům nad úspěchy své mise. Pohled na blesk je podmanivý, zároveň děsivý, protože blesk nese smrt. Nemáme nejmenší představu o tom, co vlastně - na lidskou zkušenost uvedeno - Ježíš ve své nadpřirozené vizi spatřil. Věděl však zcela jistě, že se jedná o satana. Zároveň smíme uzavírat, že jeho pohled nevzbuzoval úděs, ale triumf.
Pokud ovšem mluvíme o satanovi my, musíme si přiznat, že nám nejsou neznáme rozpaky mnoha lidí nad bájemi a pohádkami o čertech, které žádný soudný člověk nepovažuje za pravdivé. Mluvme tedy v souvislosti s citovaným úryvkem o ŽALOBCI. V knize JOB je satan popsán jako ŽALOBCE lidí u Božího trůnu, který o nich jako jeden z Božích synů (!) diskutuje s Tvůrcem.
Pokud je podle evangelia zbaven své úlohy, je to prostorově znázorněno tím, že „padá“. Na otázku ODKUD můžeme odpovědět od Božího trůnu; KAM: na zem, případně do podsvětí. JAK DLOUHO trvá jeho pád? Během celé doby, kdy je porážen, nikoliv jednorázově, ale postupně. Evangelium se totiž vyjadřuje nedokonavým videm. Rozhodující otázka je KDO žalobce poráží a KDY k jeho porážce dochází. Okamžiků je více. Při Kristově trojím pokušení na poušti; při jeho exorcizmech a exorcizmech učedníků, kterým tuto moc propůjčuje; především v Getsemanech a na kříži, ovšem jinak než si to lidé i sám žalobce představují. Kdo by viděl v zmučeném těle vítěze?
U lidských soudů působí nejen žalobci, ale také obhájci; jako se každý pachatel žalobce bojí, tak na obhájci visí a vkládá do něho svou naději. To platí také u velkého ŽALOBCE. V jeho případě s ním zároveň míří k zemi velký OBHÁJCE, ale tento OBHÁJCE nepadá na způsob blesku bezmocně k zemi jako ŽALOBCE, nýbrž dobrovolně sestupuje k lidem na způsob sluneční záře. Evangelium potvrzuje, že se před Božím soudem nad lidmi také střetávají dvě role, žalobce (to je smysl slova satan) a obhájce (to je smysl slova paraklet: těšitel, Duch svatý; při úvahách o rolích Ducha svatého zapomínáme na jeho funkci obhájce).
Předmětem sporu je způsobilost lidstva pro Boží plány nejen při pohledu na jednotlivce, ale na celé dějiny. Pád ŽALOBCE znamená, že Kristovým příchodem jsou lidé zbavováni výčitek, které by dolehly k Božímu sluchu. Ježíš představil Otci vydařené lidství, za něž se naše nevydařené lidství smí skrývat. Tak to zdůrazňuje OBHÁJCE před zraky ŽALOBCE, zbaveného moci.
Nejedná-li však osvobozený člověk moudře, ŽALOBCE má příležitost se vracet. Najde vyzdobený dům a přivede své kumpány, čili recidivista je na tom hůř než původní pachatel. Zloba lidí vrací ŽALOBCE zpět na scénu a s ním novou žalobu na lidi.
Jak tomu lze ujít? Pečovat o siláka, aby neměl důvod vyčištěný příbytek opustit. (Mt 12,43nn). Každý člověk má nepochybně svého žalobce právě tak jako svého obhájce (nechme stranou v jaké podobě). Jeden upozorňuje na přitěžující okolnosti posuzovaného jednání, druhý na polehčující. Je velkou útěchou, že žalobce v duchovní tradici patří mezi tvory, zatímco obhájce je z božské sféry.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |