V rozhovoru s americkým prezidentem Bushem o terorizmu řekl rakouský spolkový kancléř Wolfgang Schüssel, že v boji proti teroru můžeme vyhrát jenom tehdy, pokud nebudeme podkopávat společné hodnoty. Řekl to sice Evropan Američanovi, ale týká se to bezpochyby společných hodnot, které vzešly z Evropy.
Jsou dnes nějaké všeobecně přijímané evropské hodnoty vůbec myslitelné? Jistěže ano, ale je třeba sáhnout hlouběji do hustého roští relativizmu, který dovoluje hodnotám, aby platily pouze „secundum quid“ (podle toho; v závislosti na), nikoliv univerzálně. Kde se bere původ společných evropských hodnot? U kořene je bezpochyby antika, zejména řecko-římský svět. Velkou roli hraje Přední Orient, především Izrael, pojímající věci spíše ve vztahu než v podstatě. Oba prameny, pospojované dohromady, zprostředkovalo dobyvatelské dílo Alexandra Velkého v podobě helenizmu. Nelze však zapomenout ani na Germány a Slovany.
Křesťanství, přicházející z Orientu přes Řecko do římské říše a vyrovnávající se později se stěhováním národů, postupně slučovalo hodnoty těchto zdrojů, prokrvených evangeliem. Typicky středověký řád všech věcí - ORDO - byl pokusem postavit z takové syntézy věkovitou budovu.
Z Schüsselova upozornění vyplývají pro křesťana dvě otázky:
Odsazením od kultur, popírajících objektivně platnou realitu, od kultur polyteistických nebo panteistických, ale také od radikálních monoteizmů judaizmu a islámu je při hledání odpovědi na první otázku dobrým příkladem fenomén osoby. Nejde o jev, který by byl ve formě řeckého výrazu prosopon a latinského výrazu persona evropské předkřesťanské antice neznámý. Výraz však prošel významovou internalizací. Nejprve se jednalo o divadelní škrabošku, tedy něco čistě vnějšího. Krokem k zvnitřnění významu výrazu bylo chápání persony jako role, která příslušnou masku vyžadovala. Odtud se význam přesunul „dovnitř“, k nositeli role, k osobě herce.
Z klasických jazyků jsou příslušné výrazy překládány do češtiny několika způsoby (maska, úloha, postavení, hodnost, povaha), ale také nám dobře známým slovem osoba, kterému ovšem antika rozuměla poněkud jiným způsobem než my. I Starý Zákon o osobě velmi dobře ví (Já jsem, který jsem), ale za pojem osoby, kterou dnes chápeme jako označení nositele sebeuvědomění, svobody a sebeurčení, na které je současný člověk tolik hrdý, vděčí Evropa teprve křesťanství.
Vlivem biblické atmosféry dostala Evropa - na rozdíl od některých jiných kultur - do vínku chápání osoby jako reality, nikoliv iluze, jako původem vždy dobré reality, nikoliv pramene zla a jako vrcholu bytí, ne anonymního prvku, utopeného v množství a zanikajícího splynutím s prazákladem všeho. Upření personality Bohu by podle Wilhelma Breuninga snižovalo božství na tupou a slepou dynamiku a nakonec by vedlo k jeho popření. Ani nejvyšší jednota (jak je patrné u Trojice) nesmazává individualitu. Osoba zůstává nevstřebaná.
Když chtěl jeden z tvůrců latinského církevního jazyka Tertullian přiblížit pomocí dostupného terminologického materiálu chápání Boha v mystériích Trojice a Vtělení, sáhl po výrazu osoba, aniž by hlouběji uvažoval o jejím náboženském obsahu. Dnes je pojem osoby od těchto dvou charakteristických věroučných bodů neodmyslitelný. Z Tertullianova úsilí plyne, že se osoba do Evropy nedostala zkoumáním člověka, ale křesťanského Boha. Tertulliana nevedly teoretické úvahy o Bohu, ale praktická zkušenost s Božími zásahy do světa.
Ke klasickému pokladu evropské filozofie patří výměr osoby, který formuloval v proslulé definici ranně středověký filozof Boëthius (+ 524), samozřejmě v křesťanském kontextu. Vyzdvihl u ní rys individuality a rozumovosti: osoba je individuální podstata rozumové přirozenosti. Při pohledu na Schüsselovu myšlenku, uvedenou v úvodu, se vyplatí připomenout Boëthiův plán posílit latinizací a harmonizací dochované kultury za stěhování národů kulturní primát Říma. Společným jmenovatelem osoby pro božskou i lidskou sféru (křesťanství mluví o osobním Bohu a osobě člověka osobě pouze v analogickém smyslu!) umožnil filozof aplikaci pojmu osoby na člověka.
Ve vrcholném středověku prohlásil Alexander Halský (doctor irrefragabilis, nazývaný theologorum monarcha + 1245), že se osoba odlišuje od ostatních bytostí jakostí, zaměřenou na důstojnost, čili hodnotovou nesouměřitelnost. Osobu tedy nelze podle Alexandra Halského chápat jako zboží, její cenu nelze srovnat s čímkoliv jiným, člověka nelze zaplatit. V budoucnu řekne cosi podobného Immanuel Kant jednou z formulací kategorického imperativu, podle které člověk je účelem sám sobě, nikdy pouhým prostředkem, tedy ani prostředkem obchodu. Současná praxe nájemných vrahů, degradujících člověka na směnitelné zboží, svědčí nejen o barbarství činů, nýbrž i idejí.
Jiný středověký myslitel, Tomáš Aquinský (doctor angelicus, + 1278) vymezil osobu vůči společnosti srovnáním individua a osoby. Vztah obou, soudil, je třeba vidět tak, že individuum jako dílčí prvek společenského celku slouží společnosti, ale aktivita společnosti vrcholí v péči a službě osobě jako vrcholu bytí. Je pochopitelné, jaké důsledky lze z takového pohledu vyvodit pro politický život.
Pohled Evropy na osobu, inspirovaný křesťanstvím, lze shrnout do těchto tézí:
Z možnosti aplikovat analogicky užitý pojem osoby na Boha i člověka, vyplývá, že „transcendentno“ je partnerem člověka, tedy někým, nikoliv něčím.
Druhá otázka zní: Čím jsou dnes evropské hodnoty, vyrůstající z křesťanství, podkopávány? Ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci byl v Německu byl Carl Schmittem vysloven názor, že v liberálně demokratickém státě jsou přítomny totalitní tendence. Po éře totalitních režimů ke konci XX. století byla liberální demokracie všude vítána s otevřenou náručí. Je přesto na uvedeném upozornění něco pravdivého a varovného?
Nelze popřít, že v liberální demokracii jsou přítomny totalitní tendence tím, že se různými mechanizmy (zejména mediálně) vsugerovává veřejnosti mínění, nepřipouštějící pomocí společenských postihů (nejen právních, ale zejména mravních) odchylný postoj. Jak se to v dnešní společnosti může konkrétně projevit? Nenápadným, ale účinným nátlakem jsou například prosazována práva etnických, sexuálních či náboženských menšin. To nemusí být vůbec špatné, menšiny mohou uplatňovat spravedlivé nároky. Jenže ruku v ruce s tím kráčí zamítnutí myšlenky tzv. většinové kultury.
Vojtěch Balling popisuje šance většinové kultury v Německu při snaze včlenit cizince do domácího prostředí tím, že budou seznamováni s principy tamní kultury. Vlivné kruhy prohlásily, že neexistuje kultura, která by měla nárok na výsadní postavení. Jaký cíl nevědomky nebo vědomě takové snahy sledují? Jako odpověď se nabízí zrušení dosavadní vůdčí kulturní identity Evropy, která má samozřejmě úzkou spojitost s křesťanstvím.
Pro ilustraci současné evropské atmosféry lze snadno lze uvést řadu příkladů. Švédskému pastoru prý hrozilo vězení za to, že z kazatelny kritizoval homosexuální aktivity. Italský europoslanec Buttiglione byl za svůj projev v Bruselu o rodině a jejím ohrožení poslán s hanbou domů. Tradiční rodinu přece nelze vzkřísit z mrtvých. Američtí skauti si odmítnutím aktivních homosexuálů jako skautských vedoucích vysloužili opovržení řady institucí. Stojí za to srovnat ohlasy na knižní a filmovou produkci typu šifra mistra Leonarda s ohlasy kolem karikatur proroka Mohameda. Islám prý pohrdá Evropany jako zrádci vlastních idejí. Vžitým přívlastkem středověké epochy evropských dějin, používaným i některými vysokoškolskými učiteli, je tmářský, aniž by kdo tušil, jak špatné vysvědčení tím dává svému vzdělání.
Tato fakta dovolují uzavírat, že demokratický řád není v absolutním protikladu k totalitarizmu, nýbrž existují nenápadné formy, které mohou být dlouhodobě viděno pro duchovní kulturu možná ještě nebezpečnější než zjevná totalita. Potěšitelné je, že Benedikt XVI. ještě jako kardinál konstatoval, že relativizace hodnot absolutizuje sama sebe. Tím si ovšem vlastně protiřečí. V hegemonii relativizmu aspoň něco není relativizováno, totiž právě relativizace.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |