Byl to dlouhý, barvitý sen s věrohodnou dějovou osnovou. Mou židovskou spolužačku někdo přivedl do jiného stavu a opustil ji. Rodiče se hněvali, ve škole se potutelně usmívali, děvče trpělo citově i sociálně.
Seděli jsme spolu a bavili se o tom, co dál. Znenadání jsem jí řekl: já si tě vezmu, dítě bude mít otce a ty životní oporu. Zpočátku tomu nechtěla uvěřit, záhy se jí však má slova začala zamlouvat. Kula železo, dokud je žhavé a připravovala svatbu. Byla zde jedna nesnáz. Rodiče souhlasili, pokud bude svatba v synagóze.
Musel jsem tedy jít k rabínovi. Žive jsem si představoval pocity ateistického snoubence, který žádá s ohledem na svou věřící snoubenku o svatbu katolického faráře. Rabín ukázal porozumění: lépe, má-li goj svatbu v synagóze než dcera Abrahámova v kostele (nevím, co by řekl doopravdy, ale kodexu by se má ochota mít židovskou svatbu nelíbila). Vyslechl jsem poučení z tóry a talmudu, nebylo to nejhorší.
Pak jsme vedle sebe leželi v manželské posteli a s hlavou na mém rameni mi šeptala: já jsem tak šťastná. Jako do pelíšku jsem zavrtaná do pocitu bezpečí a bahním si v úžasné dův+ře k tobě jako ve vaně s teplou, voňavou vodou. Poslouchal jsem ta slova z velké dálky. Nevzrušovala mne, netěšila mne, byla pro mne neutrální informací, i když s kladným obsahem. Byl jsem voják, který plní úkol, momentálně na tomto úseku, nic víc.
Jednou přišla domů s pláčem. Setkala se s otcem svého dítěte a oddala se mu znovu, protože ji úplně odzbrojil tím, jak se k němu úžasně chovalo novorozeně. Jako by bezpečným pudem poznalo, že právě toto je jeho tatínek. Když mou ženu poprosil o odpuštění a požádal, aby si ho vzala, byla věc hotová. Zaplavila ji dobře známá vlna romantické lásky, bezhlavé, ztěštětené, které clověk obětuje úplně všechno. A tak mne zajíkavě prosila, abych jí nebránil zkusit se svou první láskou znovu štěstí.
Neměl jsem námitek, jen jsem ji upozornil, že její dosavadní zkušenosti s oním pánem nebyly právě nejlepší. Co když ji znovu zklame?
Trochu se zarazila, ale spěšně dodala: teď už určitě bude jiný, viděla jsem mu to na očích.
Pak jsem viděl sebe, jak kráčím ulicí s nějakým zavazadlem, patrně to byl můj celý majetek, protože jsem nechtěl v jejím bytě překážet. Necítil jsem hořkost ani pobavení a netesknil jsem po slibně započatém vztahu. V duchu omračujícího odosobnění se mi vybavovala slova z Tobiáše: Já jsem Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu. (Tob 12, 15) Trochu mi to taky připomnělo vzkaz mrtvých Sparťanů: Poutníče zvěstuj Lakedaimonským, že my tuto ležíme, jakož zákony kázaly nám...
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |