Je třeba energicky bojovat proti dosti rozšířené představě, že katolická církev svým pověstným moralizováním kazí lidem štěstí ze života. To se týká zvláště sexuální morálky, kde zákaz střídá zákaz.
Skutečnost je jiná. Úkolem církve - přesněji její učitelské služby - není moralizování, nýbrž tlumočení nabídky Božího přátelství, trvalého, v nejužším společenství a bytostné sounáležitosti. Člověk, který tuto nabídku vírou přijímá (motivem mu může být překonání viny, smrti či nesmyslnosti života), má dva úkoly: svátnostný a mravní.
V svátostném životě přijímá Boží prostředky pro nabízené společenství a tím dává najevo svůj souhlas s Boží iniciativou. V mravním životě pečuje o cosi nesmírně prostého: být, zůstávat a rozvíjet sebe v roli přijemce Božích darů jako člověka - nic víc, nic míň. Je samozřejmé, že k tomuto úkolu patří pěstování humánní sexuality jako velmi důležité součásti lidského života. Církev jako učitelka má za úkol pomáhat v úsilí dobře se orientovat. Vždyť člověk celý život zápasí o harmonizaci svého já, protože je bytostí tělesnou, duševní, rozumovou, citovou, individuální i sociální. Žádná ze stránek jeho já nemá být při jeho sexuálních aktivitách ošizena. Právě tím dociluje humanizace své sexuality, kterou nelze zaměňovat za sexualitu živočišnou.
Vinit církev z jakési sexuální mizantropie by bylo politováníhodným nedorozuměním. Bible říká o stvoření člověka jako muže a ženy, že to bylo velmi dobré a dodává: ploďte a množte se. Jedna ze sedmi svátostí nové úmluvy je určena mužům a ženám, rozhodnutým pro společný život (kandidátu řeholního života se svátostí neslouží).
Proč tedy ony výtky? Humanizace sexuality, o které bylo výše mluveno, není snadnou a samozřejmou věcí. Je ohrožena nejen lidskou slabostí, ale i omyly. Poukazuje-li na to církev, sleduje tím pouze dobro člověka, třeba však poctivě přiznat, že to každému není zřejmé. Proto je nutné trpělivé vysvětlování (někdy taky odklizení předsudků) s nadějí na to, že se takto odstraní škodlivá nedorozumění.
Jedním takovým nedorozuměním je představa o způsobu, jak by měla být na tomto poli prováděna výchova dětí. Církev je přesvědčena, že pravé prostředí pro tuto výchovu je v rodině. Proč? Sexuální výchova vyžaduje maximální přizpůsobení se stupni osobnostního vývoje dítěte, jemnost, citlivost a takt vůči intimní sféře, do které dítě podniká první kroky. Jde o to, předložit mu sexuální život jako cosi, co může a má být ušlechtilé, naplněné respektem vůči vlastnímu tělu i vůči druhému člověku, něco, v čem neujíždí "tělo duchu ", ale svorně se na něm podílí. Sexuální život má být prostředkem lásky, ne chtivosti a sobectví. Jan Pavel II. nabízí výstižný obraz sexuality jako řeči těla. Řeč může být kultivovaná, ale taky hrubá; obohacující, ale také zraňující; povznášející i ponižující. Při uvádění do umění této řeči platí zásadně: úměrně věku a pravdivě.
Přivést dítě k porozumění pro tyto věci předpokládá nejen umět zapůsobit, ale umět zapůsobit v pravý čas, s ohledem na vývoj vyrůstajícího člověka. Velký význam má respektování otázek, které dítě rodičům klade. Stručná, výstižná, neodkládaná odpověď nejlépe poslouží. Dvě skutečnosti jsou samozřejmé: že rodiče jsou nejzasvěcenějšími svědky světa jejich dítěte a že se kolektiv ve školní třídě nutně vyvíjí různým tempem. Navíc může hrát jistou roli taky skutečnost koedukace. Před náročný úkol jsou postaveny nejen děti, ale také učitelé, zhosťující se úlohy uvaděče do intimního světa s různými předpoklady. Význam může mít typ osobnosti, prudérní nebo"odvázaný" a pohlaví žáků.
I když nelze tvrdit, že jsou rodiče na delikátní úlohu vychovatelů vždycky dobře připraveni, nesporný náskok před školou mají. Nestačí-li na poučení, které musí zásadně předcházet poučení "ulicí", sami, mohou si vypomoci kvalitní pomocí, ale s prozíravou volbou a individuálně. Jak vysoko církev o úloze rodičů smýšlí, je patrné z toho, že v dokumentu Papežské rady pro rodinu, vydaném v roce 1995 s názvem "Pravda o lidské sexualitě a jejím významu", se zdůrazňuje, že sexuální výchova je základním právem a povinností rodičů, zatímco ostatním lidem je vyhražena role subsidiárního a subordinovaného charakteru. To se týká i případné podpory církví. Dokument dokonce vybízí rodiče k občanské neposlušnosti, bude-li jim toto právo upíráno.
Sexuální výchova se ovšem netýká pouze dětí. O tom pouze několik slov. Také mladiství ji velmi potřebují. Cenným spojencem vychovatele může být věda, vyzdvihující cenu neuspěchat "zkušenost", protože je si dobře vědoma nesouladu mezi tělesnou a duševní zralostí v eroticko-sexuálním životě. Bohužel jsou nejúspěšnějším učitelem mladistvých jejich chyby, za které museli zaplatit. Marné je připomínat zásadu, že moudrý se učí z cizích, nikoliv vlastních chyb.
Velkou příležitostí církve mluvit o sexuální výchově je předmanželská příprava. Ty tam jsou doby, kdy mělo každé pokřtěné dítě povinné náboženství, takže před sňatkem se vše vyřídilo předložením příslušných dokladů.
Do světa morálky jsme vkročili velmi snadno. Jako děti jsme přebírali hodnocení dobra a zla od rodičů a jiných dospělých. Jejich postoje jsme si zvnitřnili. I jako dospělí pořád do sebe vstřebáváme hodnocení druhých, všichni víme, jaký diktát na nás doléhá od veřejného mínění.
Sexuální eitka, zprostředkovaná snoubencům (a po sňatku i manželům) musí jít ruku v ruce s pastoračním zprostředkováním, s ohledem na normu i na kapacitu člověka. Když mluví často citovaná encyklika Humanae vitae o vlídném pozvání k prohloubenému duchovnímu životu pomocí svátostí, má jistě toto na mysli. Dá se shrnout: o sexuální výchově na každém stupni platí: slovo církve má spíše formu hortativu než imperativu, povzbuzení k ušlechtilému sexu, ne nekompromisního nařízení. Vždyť se jedná o dobro člověka a krásu lidského života. Nechť jsou v zorném poli vychovatelů i vychovávaných Boží záměry, inspirující jakýmsi prosakováním do duše.
Literatura:
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |