Na vídeňském kongresu morálních teologů usoudil J.B.Metz, že v dějinách křesťanství nauka o vykoupení (soteriologie) poněkud nežádoucím způsobem neutralizovala problém teodicee (theos=Bůh, dike=soud, rozsudek; teodicea v dnešním smyslu=ospravedlňující soud nad Bohem, "mlčícím" ke zlu ve světě; výraz poprvé použil Leibnitz 1697). Metz tím chtěl pravděpodobně vyjádřit, že kdykoliv upadá křesťan do rozpaků nad masivností zla ve světě a jeho triumfem, především tehdy, je-li jím osobně zasažen, je mechanicky (bylo by to ošklivé říci pohodlně?) odkázán na Kalvárii, kde má najít odpověď na trýznivé otázky a uklidnění rozbolavělé mysli. Je však žádoucí, myslí Metz, aby teodicea ospravedlňovala Boha i bez stálého zřetele k smrti Jeho Syna.
Masivní zlo ve světě - kdo by je popřel? - volá po vysvětlení. Jaké vysvětlení však nabízí Kalvárie, aby doopravdy posloužila teodicei? Ospravedlnění Boha vidí ne v odstranění bolesti, jak by to mnozí po vítězném velikonočním ránu očekávali, ale v jejím naprostém přijetím ze strany Boží. Bůh se nechá vtáhnout do oceánu bolesti, ale nevytrhuje z něho tvorstvo. Ukazuje svou solidárnost s trpícím, ne však svou suverenitu nad trápením, kterou by trpící rád uviděl. Tato solidárnost může dojímat, připouštějí mnozí, výsledná bezmoc však málo pomůže.
Myšlenka vztahu soteriologie k teodicei je proto podnětná, že Kalvárie je předmětem víry, zatímco utrpení je předmětem bezprostřední zkušenosti, která je mnohem naléhavější než vznešená myšlenka. Není divu, že vnucuje mnoha lidem typickou otázku PROČ. Zda takovou otázku položí, závisí na dvou okolnostech. Na stupni frustrační tolerance trpícího a na počtu faktických úderů, které mu život uštědřil. Třeba rozlišit: ŽE zde bolest je, je fakt. PROČ zde bolest je, je výklad. Proti faktu neexistuje legitimní námitka. Proti výkladu existovat může.
Každá teodicea, chce-li být skutečnou pomocí, si musí uvědomit, že výklad, i když je poskytován snaživou duší, prohrává s mnohem cennější empatií, pokud je ovšem účinná. Podmínkou účinnosti je motivace láskou. Držet za ruku dlouho do noci trpícího mu může pomoci víc než obratné debaty o smyslu utrpení, při kterých se debatující - sám nepostižený - nestačí sobě obdivovat. Cit má navrch nad myšlenkou. Je to přirozené, vždyť je vývojově starší.
Teprve tehdy, když si samaritánská duše osvojila umění skutečně efektivní, značnou měrou neverbální empatie, může zauvažovat o nějakém výkladu, který bude poctivou sounáležitost doplňovat (platí to za předpokladu, že přitom nesleduje vlastní cíle, což se taky stává).
Nyní teprve by mohla začít řeč o teodicei, která by nebyla neutralizována soteriologií, která se tedy snaží jít po vlastních cestách a nepřikrývat problém ospravedlnění Boha bezpochyby působivým stínem kříže. Jaký materiál se mu pro podpůrnou solidaritu v podobě výkladu o smyslu bolesti, ke které se Bůh zdá mlčet, nabízí?
Čtenáře bible jistě napadne kniha JOB. Stručně shrnuto: utrpení je pojato jako integrální součást velkolepého univerza, víc se vlastně Jobovi neřekne. On na to odpoví, že Boha vlastně dosud neznal. Utrpení mu tedy pootevřelo oči.
Ježíš říká, že slunce i déšť působí blahodárně na dobré i zlé. Co je pro mnohé důkazem Boží netečnosti nebo nespravedlnosti, je pro něho důkazem Jeho dobroty. Dává tedy příklad pozitivního myšlení a stojí zato si ho osvojovat.
Pro Pavla nejsou přítomná utrpení ničím proti budoucí slávě. Tedy i on se zabývá problémem konfrontace bezprostřední zkušenosti s výhledem víry. V zorném poli není Velký pátek, ale velikonoční ráno. Jak silná musí víra být, aby udržela se zkušeností krok!
Úvahy o utrpení, za které Bůh nemůže, se v dějinách ustálily na třech vysvětleních: bolest je příležitost k účasti na Kristových utrpeních, je dostiučiněním za hříchy a je očistným prostředkem na cestě k dokonalosti. Nelze popřít, že skromná a tichá nabídka myšlenkové útěchy v bolesti pokusem o její výklad může zapůsobit a bylo by chybou se jí vzdát.
Tento nejstručnější náčrt snad alespň poněkud ukazuje, že teodicea má skutečně šanci na přijetí i mimo zřetel k soteriologii, přesto, že nauka o vykoupení staví utrpení člověka jako utrpení doprovázené a dovršené utrpením Bohočlověka do naprosto zvláštního, impozantního světla. Zdánlivé Boží mlčení ke zlu (věřící musí nutně použít slovo zdánlivé!, jinak by totiž tiše Boží bytost jako bytost, uskutečňující stvoření jako převod z ničeho do něčeho vlivem naprosté dokonalosti, opouštěl) lze podrobovat úvahám, i když vždycky fragmentárně, i mimo kalvarské drama, aniž by člověk musel vracet Bohu vstupenku na tento svět (Ivan Karamazov). Snad právě tehdy vysvitne nevhodnost měřit řád stvoření lidskými měřítky, když člověk stojí před Bohem jako Abraham, přicházející zdánlivě o svého syna, aniž by věděl, že ten který ho o syna žádá, o svého syna přijde doopravdy.
Ještě jednou je však třeba zdůraznit: vedle osobní účasti je verbální útěcha, hledající smysl utrpení, podpůrným elementem, zatímco existenciální spolunesení kříže je to, co platí především (solidární čin nešikovné lásky má aspoň v dlouhodobé perspektivě větší cenu než kouzlo šikovné rutiny).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |