Odezva na krásu chrámové výzdoby v podobě chmurné předpovědi naprosté zkázy neobsahuje samozřejmě nejmenší stín mizomuzického postoje vůči "krásným kamenům", nýbrž je nesena lítostí nad tím, že město nepoznalo "času navštívení svého". Pochopitelná otázka učedníků na čas a znamení nadcházející zkázy není zodpovězena. Místo toho zazní varování před scestnými, ale působivými vlivy, kterým budou učedníci (a nejen oni) vystaveni.
Dojde k svádění z pravé cesty antikristy ("já jsem to") a těch bude mnoho. Rovněž k mobilizaci sběratelů duchovních vzrušení ("ten čas je tady"). Kategoricky je řečeno nejen jim, ale i pozdějším generacím, včetně té naší: "nechoďte za nimi!" Řeč je dále o pronásledování až k smrti, o rozpadu i nejintimnějších vztahů a o děsivých katastrofách, přírodních i politických. Ježíšovy předpovědi neslouží nerozumnému vyhlížení věcí budoucích, naopak chtějí od něho odrazovat, neboť platí "nebude hned konec".
Rozhovor, zakončený uložením úkolu ("vytrvalostí zachráníte svou duši") a útěchou individuální ("ani vlas z hlavy se vám neztratí") i sociální ("to vám dá příležitost k svědectví"), je vlastně informačním torzem, protože tazatel se nedozví čas ani znamení, na které byla obrácena jeho pozornost. Řešení je nutno nalézt na dvou jiných místech evangelia. O onom dni neví nikdo, ani Syn (Mk 13,32, srov. Skt 1,7; proto také nepodává požadované informace), leda Otec. Jako blesk ozáří oblohu.(Mt 24,27; je tedy čímsi nepřehlédnutelným a jednoznačným a pro každého zdrojem naprosté jistoty). Tedy: KDY je zahaleno tajemstvím, JIŽ je nad slunce jasnější. Proto jsou dotazy zprvu marné, posléze nadbytečné.
Ježíšem stanovené pokyny se dají shrnout takto:
Neznehodnocují však takové představy cenu prozíravosti jako "šoféra" ctností? Nikoliv, neukáznění, dychtící a pachtící se při vyhlížení konce zapomněli na přítomnost, pěstovali odpoutanou budoucnost, zato prozíraví zůstávají s přítomností pevně spojení.
Z životopisů svatých je komentářem k evangeliu o nebezpečí duchovních svodů dobře známá historka ze života sv. Karla Boromejského. Na dotaz, co by dělal, kdyby mu při hře na kulečníku někdo sdělil, že nastává konec světa, odpověděl: pokračoval bych ve hře. Souvislost s evangeliem je patrná. Světec přistoupil ke hře s vědomím, že (s ohledem na okolnosti) jedná v souladu s dvojím přikázáním lásky, které je přece největší. Navíc nikoho svou hrou jako milánský arcibiskup nepohoršuje (ani "maličké", kteří by mu to pro svou duchovní křehkost zazlívali). Za takových okolnosti je jedině správné pokračovat v bohulibém skutku, i když má podobu hry.
Není však třeba jít do historie. Velmi aktuálním problémem pro současnou křesťanskou Evropu, Ameriku i Afriku je hrozivý nárůst islámu. Nemůže to být znamením, "že už to nastává"? I zde se sluší s důrazem zopakovat: "to se musí stát napřed, ale nebude hned konec". Boží strategie dějin spásy disponuje překvapeními, která může kdykoliv použít nebo také nepoužít. Co kdyby se od apokalyptického pohlcení euro-americko-afrického křesťanského prostoru Islámem dějiny odvíjely zcela nečekaným způsobem? Vedle světového Alláhova panství by zbyla jako skromná vzpomínka na Ježíše z Nazareta v prozatím jej odmítajícím Izraeli. Ten by se však při odstranění deprimujícího tlaku pohanokřesťanství mohl vlivem proroků, které má Hospodin vždy v zásobě, rozpomenout na svého (přece jenom) nejslavnějšího syna, nejen syna člověka, ale také syna Izraele a zahájit druhou, židokřesťanskou etapu světové evangelizace.
To nemá být proroctví, pouze ilustrace toho, že lidské představy o nevyhnutelném konci všeho se nemusí krýt s nebeskou režií.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |