Čteme-li Pavlův lapidární výrok tělo není pro smilnění (1Kor 6,13c) s řadou doprovodných argumentů, kterými podpírá své tvrzení (1Kor 6, 14-20), nepřipadne nám zatěžko s ním souhlasit a připojit další důvody pro pravdivost jeho stanoviska.
Kdyby se však někdo při poslechu Pavlových slov „proč", neměl by být jako nevhodně se chovající oponent svatého apoštola okřiknut. Ono „protože" se bude muset zabývat pozadím Pavlova sdělení.
Přístavní města mívají špatnou pověst. Je to vzhledem k způsobu života námořníků pochopitelné. Týká se to Marseille, Hamburgu a také antického Korintu. Tamní křesťané, jak se apoštol doslechl, navštěvují nevěstince a obhajují to, což je závažnější problém než samotné návštěvy vykřičených míst, slovy křesťanu je všechno dovoleno.
Jak na to přišli? Důvodů mohlo být více, jedním z nich mohla být inspirace gnózí, jejíž relativní libertinizmus jim vůbec nemusel být neznámý. Neměli bychom se pozastavovat nad nepřijatelným chováním Korinťanů, dokud neuvážíme, co takovým návštěvám říkají gnostici.
Gnostické hnutí bylo velmi tvrdým konkurentem ranné církve (v schopnosti rafinovaně mutovat zůstává podnes aktuální, ovšem ne s náboženským nátěrem; analogie se současností nejsou nepoznatelné). Jak naznačuje název, usilovalo o dokonalé duchovní poznání (gnosis = poznání). Starokřesťanský spisovatel Hippolyt píše roku 200, že podle názoru tohoto složitého duchovního proudu, který nelze jednoduše svést na společného jmenovatele, mezi Bohem a tvory je činný tvůrčí prostředník, demiurg, původně vlastně řemeslník, který vytvořil lidským duším porušitelná a nedokonalá těla z hmotné a ďábelské podstaty. Tělesný člověk je místem přebývání pro samotnou duši, ale také pro duši ve společnosti s démony nebo s anděly.
Gnostici rozlišovali mezi pneumatiky, lidmi duchovními, (pneuma = duch), kterým bylo vyšším duchovním poznáním dáno Božské semeno jako podmínka dovršení, a lidmi psychickými (psyché = duše; latinskému anima, duše může být snadno podsunuto animal = živočich; psychický, animální pak znamená živočišný) ve smyslu lidmi živočišnými, kteří vyšší poznání nedostali. Pneumatikům jak jsou přesvědčeni, je všechno dovoleno (na to se Korinťští křesťané odvolávali), údělem psychiků jsou dobré skutky, spojené s umrtvováním.
Gnostičtí pneumatici uplatňovali svobodu dvojím protichůdným způsobem, jak to v dějinách s volbou extrémů bývá: buď mrtvolnou askezí, ničící tělo nebo bezuzdností, která také tělo ničila, ovšem opačným způsobem. Tělo si ovšem při tomto pojetí nic lepšího nezasluhovalo.
Jiný starokřesťanský spisovatel Irenej píše, že se gnostici ke všem pohanským slavnostem k poctě bohů dostavují jako první. Někteří se dokonce nevyhýbají ani vražedným soubojům. Jiní vyhovují bez zábran svým tělesným chtíčům a obhajují to zásadou tělu je třeba vyhovovat tělem, duchu duchem. Jsou také tací, kteří tajně hanobí ženy, vyučované v jejich náboženské nauce.
Všichni ujišťují: člověk duchovní, který je na tomto světě, ale ne z tohoto světa, a netouží po žádné ženě, není z pravdy ani k ní nikdy nedojde. Avšak živočišný člověk, který z tohoto světa je, a touží po ženě, k pravdě nepřijde, protože podléhá žádostivosti. Takový potřebuje odříkavost a dobré skutky, aby dospěl do světla. Jedná se tedy o dvojí morálku, cesta je otevřená pokrytectví.
Zároveň je patrné úsilí o racionalizaci, překvapující vynalézavostí právě tak jako dojemně naivními průhlednými pohnutkami). Český čtenář by si možná vzpomněl na Aloise Jiráska, jak líčí erotické ambice Adamitů, samozřejmě pečlivě zabalené do povznášejících řečí.
Pavel tomuto pokrytectví na citovaném místě bezohledně strhává masku: smilstvo zůstane smilstvem, ať ho dělá živočišný nebo duchovní člověk. Tím vyslovuje mravní rovnost všech lidí před mravním řádem a připomíná zásadu: jakost činu nezávisí pouze na úrovni jednajícího, což je jistě velmi důležité, ale také na skutkové podstatě jednání (klasická nauka o pramenech mravnosti rozlišovala mezi cílem jednajícího a cílem jednání). Dnes je tendence tento aspekt potlačovat, nač důrazně upozorňoval Jan Pavel II.
Proč apoštol tvrdí, že tělo není pro smilnění? Vysvětluje to řadou důvodů, jak už bylo řečeno. Slovy evangelia by se dalo říci, že tělo není pro smilnění, protože se přiblížilo Boží království.
Z toho však vyplývají další otázky. Co je to Boží království? Krátce řečeno, „říše“, ve které se uskutečnily Boží záměry s tvorstvem, tedy i záměry s užíváním lidského těla. Tyto Boží záměry je možno na adresu lidí charakterizovat jako nabídku duchovního šlechtictví.
Proč vylučuje přicházející Boží království smilstvo? Zapomeňme na chvíli na církev, Písmo, katechizmus, jiné náboženské knížky a hledejme odpověď nejprve v sobě. Pokusme se o spontánní reakci svého nitra, uchváceného vizí blížícího se království, na možnost smilstva. Jak se bude takové jednání jevit? Bude připadat s Božím královstvím slučitelné nebo neslučitelné? Teprve po odpovědi z vlastních zdrojů, bude třeba ji zkontrolovat pomocí zevních autorit, protože je moudré nespoléhat jen na sebe, ale právě tak sebe nepřeskakovat.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |