Večer věnovaný námětu "1000 let české teologie"

ThDr. Jiří Skoblík

13. února 1997 se v dejvické aule seminární budovy konal večer při příležitosti osmdesátých narozenin Oty Mádra, Dr h.c., t.č. šéfredaktora Teologických textů a celoživitně se angažujícího morálního teologa. Námětem večera bylo tisíciletí české teologie, zpracované řadou krátkých příspěvků předních českých teologů. Probrána byla teologie doby konstantinovy (Špidlík), v době založení pražské univerzity (Kadlec), teologie doby Husovy (Holeček), katolického baroka /Sousedík), devatenáctého a dvacátého století (Skalický). Jeden příspěvek se zabýval hlavními akcenty českobratrské teologie (Smolík). Jubilantovi (Mádr) byl vyhražen poslední příspěvek, popisující situaci pražské teologické fakulty do roku 1950.

Při hojně navštíveném setkání zaznělo několik velmi cenných myšlenek, je však nutno litovat toho, že se Oto Mádr v svém příspěvku teologickou fakultou, jejímž frekventantem byl, nezabýval. Ještě více třeba litovat toho, že vůbec nebylo pamatováno na teologickou fakultu během komunistického režimu (1950 - 1989). Vysvětlením je nepochybně skutečnost, že s ohledem na jubilanta, který byl odsouzen na doživotí, byl večer v režii disidentů a emigrantů. Ačkoliv v těchto kruzích třeba hledat těžiště české teologie minulého režimu, pro hledání specifik české teologie současnosti (s případnou nabídkou cizině), mohou pomoci zkušenosti církve i teologie nedisidentské a neemigrantské, na kterou má sociologicky nejdůležitější návaznost současná církev u nás.

Tento příspěvek se pokouší na modelu druhé poloviny padesátých let ukázat podmínky, možnosti i skutečnou tvář tehdejší "litoměřické" teologie (v Litoměřicích sídlila od roku 1952 do konce akademického roku 1989-90 katolická teologická fakulta) a vyrovnat tak výrazný dluh zmíněného večera.

Padesátá léta jsou dobou, která se musela vyrovnávat s několika traumaty, zraňujícími tak či onak "sentire cum Ecclesia".

Šlo především o mizející až úplně zaniklý kontakt fakulty s hierarchií. Dále šlo o vyloučení teologické fakulty ze svazku univerzity Karlovy a o zánik diecézních učilišť. Jedinou školou, sloužící výlučně budoucím kněžím, se stala "fakulta" v Praze. Tím ovšem připomínala Josefínský generální seminář. Dalším traumatem bylo přestěhování fakulty z Prahy do Litoměřic s kuriózním názvem "Cyrilo-metodějská bohoslovecká fakulta v Praze-Litoměřicích. Povážlivé bylo také krátkodobé redukování studia na pouhé 4 roky. Likvidace řeholí v dubnu 1950 představovala určitou ránu i pro bohosloveckou fakultu. Odstrašující roli hrál také nábor nových studentů státními orgány na středních školách.

Biskupové a po jejich umlknutí kněží, na které se zájemci o bohosloví obraceli pro radu, zda se mají na takovouto fakultu přihlásit, se z uvedených důvofů zpočátku poměrně jednoznačně stavěli proti (zvlášť výrazně se to projevilo katastrofálním nedostatkem bohoslovců v českobudějovické diecézi, tradující v tomto smyslu dobře míněný zákaz biskupoa Hloucha). V zamítavém stanovisku vůči fakultě hrálo jistou roli dosti rozšířené přesvědčení, že režim vezme brzo za své, proč tedy s ním na krátkou dobu kolzaborovat, což se ukázalo jako tragická krátkozrakost.

Poměrně brzo, do poloviny padesátých let (tedy do doby, kdy se věřící veřejnost vyrovnala s traumatem padesátého a třiapadesátého roku) se však hodnocení fakulty a únosnosti vstupu na ni začíná měnit. Na fakultu a do semináře přicházeli - se svolením, ba doporučením svých kněží - výborní bohoslovci, naprosto srovnatelní se současným stavem. Důvodů pro změnu pohledu na fakultu bylo více, rámcově se dáříci, že docházelo k jakémusi proporcionalizmu mezi kanonickým právem, na které apelovali odpůrci fakulty a faktickou situací církve vůbec a kněžského dorostu zvláště ve prospěch druhého hlediska (v tomto bodě je třeba spatřovat velmi zajímavý problém relativní ceny pozitivního práva, jež opustit v jeho vizích "normálních poměrů" znamená v historické chvíli pravou prozíravost a žádoucí odvahu). Hlasitěji se ozývalo heslo salus animarum imprimis - zajímavé bylo, že alternativa emigrace nebo podzemní církve nebyla považována za uspokojivou; měla-li viditelná církev, opřená o nezbytné kněžstvo, přežít, musely její potřebu krýt domácí zdroje do té míry, do jaké jí to režim dovoloval.

Při posouzení teologie té doby nejprve principiální poznámku: teologie jako taková není totožná s teologií univerzitní, v dějinách existovaly také jiné koncepce, jak to přítomná doba žádala. Jestliže mnozí mají v povědomí teologii pěstovanou ve vězeních (přitom se velice angažoval právě Oto Mádr), později teologii samizdatovou (zdobenou jmény Vrána, Skalický, Polc a řadou jiných) třeba brát na vědomí taky domácí "legální" teologii typu nekompromitované loyality s jejími specifickými cíly a úlohami (jejímž představitelem byl dlouhodobě děkan bohoslovecké fakulty J. Merell, krátkodobě rektor semináře F. Panuška). Snad cosi takového měl na mysli J. L. Hromádka, když v časopiseckém příspěvku na začátku padesátých let srovnával situaci českého kněze se situací starozákonních proroků (krajně nepopulární, ale jasnozřivý jeremiáš před dobytím jeruzaléma Babylóňany).

K charakteristice této teologie:

  1. protože byla výlučně určena pro vzdělání budoucích kněží v pastoraci, která musela z vnitro- i zahraničně- politických důvodů dále existovat, byla měřítkem efektivní teorie její zužitkovatelnost praxí.

  2. její užití bylo soustředěno jako celý viditelný život církve především kolem oltáře. Tím taky bylo dáno její tématické zaměření: základní pravdy víry a mravů a výklad Písma; proti tomu nemohl režim nic namítat.

  3. byla to teologie bez řádného magisteria, bohoslovci a později kněží si až do poloviny šedesátých let, kdy přišel do Prahy František Tomášek jako apoštolský administrátor, zvykali na církev bez biskupů a bez přímého kontaktu s papežem.

  4. odstranění biskupů z veřejného života církve udělalo z biřmování (které nelze podcenit jako sakramentální podklad teologické zdatnosti) na několik let - do června 1954 - exotickou záležitost i pro kandidáty kněžství, hodlající studovat na litoměřické fakultě.

  5. faktickou řídící silou církve (se souhlasem kapitulních vikářů, jejíž zástupnou funkci sede plena možno charakterizovat jako právní, nikoliv morální autoritu) se stal CMVKD (Celostátní mírový výbor katolického duchovenstva), později MHKD (Mírové hnutí katolického duchovenstva), nahražující řízení místní církve biskupy. Jeho smyslem bylo demonstrovat před domácí i zahraniční veřejností náboženskou svobodu v tehdejší ČSR. Jediným oficiálním tématem hnutí byl boj za mír, jak tomu rozuměl režim. Téma míru, ačkoliv je výsostně teologické, se stalo vinou režimové propagandy tak vykřičené, že nikdo nenašel odvahu, pokusit se ho opravdu kvalitně zpracovat v smyslu obecném i specifickyčeském. Místo toho byl produkován pouze politický odvar, plný novinových frází. Třeba však zdůraznit, že k takovým článkům se propůjčovali kněží, kteří se nepovažovali za teology, ale publicisty.

  6. laický živel byl pečlivě od teologického dění izolován, církev měla zanikat pouze v režii duchovenstva. Bohoslovci, studující na litoměřické fakultě, měli zakázán jakýkoliv styk s tamní veřejností.

  7. podle zásady divide et impera nebyla možnost ekumenických vztahů se vzájemným teologickým obohacováním se, i když společný úděl k něčemu takovému přímo vybízel. Ekumena byla sice značně nadějně, ale příliš pozdě pozdě probuzena arcibiskupem Beranem na sklonku jeho svobodného působení.

  8. ideová koncepce fakulty byla neoscholastická, což bylo nejen u nás samozřejmé v předkoncilní době. Neoscholastická tendence přesných pojmů a definic předpokládala prohlubování pohledu,čemuž vlastně odpovídala doba, nedovolující syntézy se zahraničními podněty alternativních koncepcí.


  9. profesorský sbor bohoslovecké fakulty druhé poloviny padesátých let byl většinou z předválečné doby svobody a biskupského pohledu. Kádrový propad nastal teprve v pozdější době, jak první garnitura poúnorové oficiální teologie postupně vymírala. Proto nelze říci, že byla fakulta v nekvalitních rukou, někteří profesoři byli plně srovnatelní se současným stavem nejen katolické, ale i nekatolických teologických fakult. Pro NZ možno uvést prof. J. Merella, pro SZ prof. F. Kotalíka, zejména pak pro křesťanské umění prof. J. Cibulku, vědce evropského formátu, ovšm v okrajovém oboru. Seminář byl v té době (1955-59) ve velmi dobrých rukou rektora r. F. Panušky, který v sobě zdařile slučoval roli teologa s vychovatelem. Jeho zásluhou existovala ze strany semináře výrazná teologická opora fakulty.

  10. dostupná literatura pro teologické studium byla pouze domácí a předúnorová. Knihkupectví, která by nabídla nové, skutečně užitečné teologické publikace byla právě tak nemyslitelná jako antikvariáty, které by nabídly v religionistice něco skutečně cenného; k dispozici byla fakultní knihovna bez velkého fondu kvalitou a množstvím.

  11. Marxizmus na teologické fakultě přednášen nebyl, příslušný předmět dostal v oněch dobách název "praktické otázky lidové demokracie". Bylo vyloučeno volit polemický tón, i když k tomu marxizmus nabízel mnoho příležitostí; v úvahu přicházel výlučně tón pozitivní. Polemičnost, poměrně častáv předchozí době, se ukázala jako nežádoucí i vnitřně;doba dala evangeliu příležitost vyslovit se a uchytit se i v krajně nepříznivých podmínkách, a to oficielně před očima jeho nepřátel, bez nejmenšího náznaku hašteřivosti (vyjádřeno poeticky: evangelium nosilo v nepřátelském prostředí prostou suknici služebnice Páně).

K výkonnosti teologie tehdejší doby:

  1. tato teologie nevyužila možnost (prakticky ji ani neměla) vyhodnocovat skutečně teologickým způsobem nastalou situaci, o které se raději mlčelo, buď pro podezření z opozice nebo z posluhování. V jakémsi polospánku byla schoulená do sebe; tento stav ovšem neznamenal smrt, ale způsob přežití.

  2. jakékoliv experimentování v oboru nepřicházelo v úvahu jak politicky (režim žádal - podobně jako rakouský císař v druhé polovině devatenáctého století - naprostý myšlenkový klid a přísně účelové využití studia pro budoucí praxi), tak církevně (stát i představitelé semináře a fakulty měli zájem na co nejvěrnějším image fakulty vůči Římu, i když papež byl prakticky symbolem, nikoliv výkonnou mocí (srv. dopad dekretu o katolických voličích komunistické strany, namířený ovšem zejména do italských poměrů).

  3. byla bez perspektivy akademické práce; pokud by k ní došlo, bylo nebezpečí, že za ni bude třeba zaplatiti "spoluprací". Jestliže se psalo, pak nejspíš "do šuplíku", což platilo jako o současných tak o nastávajících teolozích. Jedinou možností publikovat bylo psát články do Duchovního pastýře, případně Katolických novin, vydávat nutná skripta pro studia a jeden dva tituly za rok, "pokrokové" mírové povahy, které by měly s teologií málo společného. Je samozřejmé, že tato tvorba byla povolena jen autorům, těšícím se důvěře státu.

  4. úroveň pravidelných tiskovin byla dobrá pouze po stránce informací, určité teologické novinky se v nich přece jen objevovaly, ne však po skutečně tvůrčí stránce. Tato možnost nebyla dostatečně využita, částečně pro přetrvávající bojkot kněží a bohoslovců, částečně pro limitující cenzuru. Vedle povinné úlitby v podobě politických článků, chválících ba velebících režim, zůstal totiž i v Duchovním pastýři prostor pro závažné teologické články, zejména když v této době ještě byly k dispozici kvalifikované síly (někteří profesoři, přednášející na fakultě).

  5. k teologickému oživení, citelnému i na fakultě, by byly mohly přispět vikariátní (okresní) konference, při kterých byl teoreticky myslitelný určitý prostor pro práci, ale schůze byly sledovány přítomnými církevními tajemníky, kteří mohli některá atraktivnější témata jednoduše zakázat.

  6. předkoncilní latinská liturgie, slavená zády k lidu, neskýtala takové pastorační možnosti jako liturgie pokoncilní, proto byla menší inspirační silou pro teologii, zejména biblickou, ovšem její podoba byla pro tehdejší věřící, tady taky bohoslovce samozřejmostí. Ani kázání jako nejdůležitější nástroj (teologických) informací nehrála takovou roli jako pokoncilní homilie v bohoslužbě slova. Často byla vysunuta na počátek nebo konec měe, tedy umístěna v obřadu tak, že zůstával bez spojení se svými přirozenými "fontes".

  7. Ohledně výkonnosti tehdejší bohoslovecké fakulty třeba uvážit, že současný děkan, její absolvent, byl v době pražského jara schopen habilitovat se na Mohučské univerzitě v oboru dogmatiky.

  8. vyučování náboženství, povolené v 2.-7.ročníku základních devítiletých škol, záviselo na náboženské živosti místa ( když bylo podáno mnoho přihlášek, nebylo možno je ignorovat); vlivem přísných školských předpisů spělo k nevyhnutelnému zániku. Za těchto oíkolností byla situace katechety -mimo Prahu zásadně kněze - velmi těžká a jenom nadaný učitel měl šanci hloučku přihlášených dětí něco dát. S tím souvisí možnost legálního kněžského probouzení nových povolání v řadách mužské mládeže. Vzdor krajně nepříznivým podmínkám se přesto na fakultu kandidáti hlásili ve větším počtu, než režim připouštěl. Zdroj byl bezpochyby především v tradičních katolických rodinách (litoměřická fakulta sloužila taky moravským zájemcům); ale i mimo ně (což byla určitá záhada pro marxistické psychology, pokud zkoumali zdroje religiozity).

  9. Především je třeba mít na mysli, že podstatná část kněžské generace, nyní průměrně šedsáti až pětašedesátileté, která vtiskovala věřící veřejnosti, účastnící se liturgie v oficiálně fungujících kostelích, ideovou a asketickou podobu, vzešla z tohoto semináře a fakulty. Tato kněžská generace přestala být výlučným mostem oficiálně fungující církve mezi únorem 1948 a listopadem 1989 teprve tehdy, když dosavadní řady kléru doplnily emigrantské a disidentské kruhy, disponující nejen myšlenkovou atraktivností, ale i znamením hrdinství a nekompromitovanosti.

Ačkoliv mnohé z těchto bodů neobsahují v pravém slova smyslu teologický materiál, nelze popřít, že přispívaly k živelné tvorbě praktické teologie, sloužící té části církve, která - podle sociologického vzorce o fakticky nosném středu a kvantitativně malých křídlech společnosti - dále žila na očích dozírajícího režimu. Byla to teologie dostatečně funkční, aby odpovídala tehdejší poptávce, tím spíše, že "univerzitní" teologie mívá malý vliv na skutečně široké vrstvy.

Část věřící veřejnosti si zlověstnou tíhu situace církve ani plně neuvědomovala, protože poměry natolik nezasahovaly do jejího soukromého života a se samozřejmostí konzumovala kostelní nabídku, pokud se nejednalo o službu křiklavého kolaboranta nebo kněze neúnosně nízké myšlenkové úrovně.

Instruktivní je také srovnání tehdejších Katolických novin s dnešním Katolickým týdeníkem. Servilnost, pohoršující nejen věřící, ale zčásti i nevěřící veřejnost, vymizela, ale je sporné, zda neklesá čtivost katolického tisku pro široké kruhy prostých věřících. Nelze vyloučit analogii v kněžské sféře mezi Duchovním pastýřem a dnešními Teologickými texty, které se zdají být více doménou laických intelektuálů než kněží v terénu (paradoxně k tomu přispívala nevyhnutelně pozitivní metoda, s jakou musel Duchovní pastýř všechny náměty předkládat téměř v duchu Janova hesla Oboedientia ex pax).

Teologie byla vmanévrována do kulturně, psychologicky i asketicky tíživého prostoru   vzdání se oprávněné hrdosti, militantních ambicí předválečného katolicizmu, ale také do prostoru naslouchání, zvnitřnění, ticha. Apoštolát nezanikl, ale nutně nabyl zcela jiných forem. Efektivita teologie, v které byl budoucí klerus vychováván, aby pak vychovával svěřené věřící, byla měřitelná skutečnou schopností sloužit "lidu" při jeho náboženském vyžití, jak to formuloval režim.

Podrobnější studii by zasluhovala otázka, zda kruhy myšlenkově a mravně prvotřídní kvality církve musely zákonitě odejít ze země nebo do podzemí, takže oficiálně, jako "legitimní struktura", mohly přežít pouze kruhy méně kvalitní, nebo zda setrvání v službě zásluhou eticky korektního kompromisu se mohlo stát také programem teologické elity. Jak ukázal komentovaný večer, takový názor současná atmosféra v české církvi de facto popírá.

Konečně lze připojit otázku, do jaké míry jeden nebo druhý "úděl" (emigrace, disent oproti setrvání v "legálních strukturách") nesouvisí s osobnostním typem člověka, který k  jedné nebo druhé životní cestě tíhne typem své osobnosti, aniž by to dostatečnou měrou vypovídalo o charakterové a intelektuální stránce člověka.

Určitou pomoc v snaze dát na tyto nesnadné otázky nestrannou odpověď by mohlo poskytnout srovnání současné teologické fakulty s kněžským seminářem jako účelovým zařízením, fungujícími v demokratickém státě včetně možností mezinárodních kontaktů s odpovídajícími zařízeními v sledovaném období padesátých let, kdy byly k dispozici velmi ubohé možnosti. Takové srovnání by umožnil nejen objektivní historický materiál, nýbrž i osobní zkušenost s tehdejšími poměry.

Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku

© ThDr.
Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Aktualizace 31.12.2000 VS