Spojení synů svatých (Tob 8)

ThDr. Jiří Skoblík

Ekumenická bible charakterizuje starozákonní knihu Tobiáš jako deuterokanonickou, označuje ji tedy katolickou terminologií jako knihu, která nebyla všemi uznána jako biblická kniha. Hodnotí ji jako novelu, obsahující hluboké modlitby a cenné myšlenky, která došla v židovských i křesťanských kruzích velké obliby. Její cenu vidí především v tom, že dává nahlédnout do rodinného života v 3. až 2. století před Kristem, kam je kladen pravděpodobný vznik spisu. Text je zachován v několika zněních. Originál byl napsán hebrejsky nebo ještě spíše aramejsky, v církvích se dnes čte překlad řeckého (nebo latinského) znění.

V tzv. delším řeckém překladu, ze kterého vychází ekumenická bible, říká mladý Tobiáš ve svatební noci své novomanželce Sáře:

Jeronýmův latinský překlad, pořízený z „chaldejské“ předlohy, jak podotýká autor, podává podle lekcionáře z  r. 1974 novomanželovu řeč k  Sáře takto:

Pokud jde o mravní a duchovní vyznění Tobiášovy řeči, má latinský text mnoho do sebe, proto se ho v této úvaze přidržím, samozřejmě z hlediska textově-historické kritiky je třeba respektovat snahu o  rekonstruování původní verze knihy, vyzdvihující tzv. delší řecké znění. Všimněme si několika detailů Hieronymova překladu Tobiášova rozhovoru se Sárou:

1. Sourozenecký sňatek? Při Tobiášově svatbě je sice zmínka o nevěstě jako sestře, nejde však o krvesmilství v našem smyslu, bratr a sestra mohou být chápáni šířeji, i když v rámci poměrně úzkého příbuzenského svazku. Rozpaky nad domnělým incestem rozptyluje právní ustanovení o výlučných dědičkách otcova majetku, inspirované případem pěti dcer Selofchada, Izraelity z Manasesovy čeledi, o kterých je řeč v Num 27 a 36:

Tuto věc přikázal Hospodin o dcerách Selofchadových:…ať se vdají, za koho se jim zlíbí, jen ať se vdávají v čeledi svého otcovského pokolení…Izraelci budou spjati každý s dědictvím svého otcovského pokolení. Každá dcera…vdá se za někoho z čeledi svého otcovského pokolení, aby Izraelci podrželi ve vlastnictví dědictví po svých otcích, každý to své.

To je také důvod, proč má Tobiáš přednostní právo na jedináčka Sáru, rozumnou, zdatnou a krásnou (Tob 6,12), které uznává její otec: není člověka, který by měl právo vzít si mou dceru Sáru, kromě tebe, bratře (Tob 7,10).

2. Smilstvo v manželství? Odmítá-li latinský text jako motiv Tobiášova manželství smilstvo, o smilstvo pochopitelně věcně nejde, leda že by kniha chtěla varovat před hříšným ignorováním výše uvedeného Mojžíšova závazku. Tomu však odporuje, že Sářin otec nazval sedm zahynuvších mužů na prahu manželství se Sárou svými bratry (Tob 7,11). Jedná se tedy o nutné kontrastní pozadí, aby před ním vynikl krásný úděl bohabojného Izraelity, o kterého se prostřednictvím archanděla Rafaela ( = Hospodin uzdravuje) stará Hospodin?

Aplikace. Manželé se ovšem mohou v rámci svého svazku dopouštět „smilstva“ intencionálně, tzn. s úmyslem, protiřečícím Hospodinově ideji manželství. Vysvětlil by takový výklad Tobiášovu modlitbu o svatební noci? V manželském svazku, navenek naprosto korektním, může být totiž legitimní užívání těla manželského partnera (vždyť manželství bylo dříve definováno jako nabytí práva na tělo druhého), zcela zbaveno osobní lásky, citu, empatie, a pak sotva odpovídá Božím představám o nejspecifičtějším mezilidském vztahu. Jak jinak nazvat depersonalizovaný živočišný kontakt? Toto si dobře uvědomuje 2. vatikánský sněm, který nabízí nový pohled na manželství jako smlouvu, zakládající společenství života a lásky, při kterém se odevzdává osoba osobě (O církvi v dnešním světě, 47násl).

3. Láska k potomstvu. Dalším bodem Tobiášovy modlitby je podstatný motiv pro manželství tenkrát i dnes, ovšem ani tenkrát (jak ukazuje Jakobova touha po krásné Rachel, i když ho dostatečně zásobovala sedmerým potomstvem její podstrčená sestra Lea; Gen 29,23), tím spíš dnes se nejedná o motiv jediný. Lidé se nepáří jako samci se samicemi, pudově zabezpečující přežití rodu, normálně spoluzaznívá osobní tón, spojuje se osoba s osobou jako psychofyzický celek, zaujatý celkovým kouzlem osobnosti, nikoliv tělo s tělem s bezděčným nebo dokonce programovým odosobněním (cool sex).

Sára ví, že má, ale také chce patřit muži, společensky i citově, protože tak naplní nejen svou dobově podmíněnou důstojnost ženy, nýbrž i bytostně daný hlad po lásce a dítěti, ví však také, že dosud přinesla všem svým ženichům zkázu, ač něco takového zoufale nechce – je nešťastnou a otcovou služkou tupenou femme fatale (Tob 3,7). Zoufalá dívka nejprve uvažuje o sebevraždě, pak prosí Hospodina o smrt (Tob 3,15). Zlomení moci démona Asmodea, zhoubce Sářiných manželů, nad její marnou snahou o svazek je pro Sáru vysvobození osobní i společenské. Tobiáš jí přináší spásu jako posel Hospodinovy péče, konkretizované kulturně-historicky v Mojžíšově Zákoně: V tu chvíli byla vyslyšena modlitba…před slávou Boží (Tob 3,16).

4. Výsostný motiv: synové svatých. Nejzávažnější ze svatební scény je v Jeronýmově textu zmínka o třídenní modlitbě, po které teprve dojde ke konzumaci svazku, a o odůvodnění tohoto modlitebního pozdržení: jsme synové svatých (na rozdíl od pronárodů), tzn. synové otců, připojených k Boží svatosti úmluvou. Neměl by toto být vůdčí motiv křesťanů, uzavírajících sňatek? Než dojde ke spojení obou mladých lidí, Tobiáše a Sáry, je pozván Hospodin, aby se provedlo za jeho duchovní účasti. Také (hlavní) důvod sňatku odlišuje podle Tobiášových slov syny svatých od synů pronárodů: ženu nepřijímá pro rozkoš (která řádem stvoření samozřejmě spoluzaznívá!), nýbrž - podle řeckého textu - inspirován věrností k ustanovením Zákona, což lze snadno doplnit odůvodněním v latinském znění: aby očekávaným potomstvem bylo Boží jméno velebeno na věky věků.

Uvedené důvody nechtějí a ani nemohou škrtnout hluboce pochopitelné lidské pohnutky tam, kde jde o jeden z vrcholů lidského štěstí na tomto světě. Nechtějí však zůstat pouze u nich, nýbrž uznávají přiměřenost doplnit a převýšit je duchovní motivací: nejvyšší rolí vytouženého potomstva nejsou lidské touhy, nýbrž vyústění do absolutního cíle. Vyšší roli potomstva a tím také vyšší cíl zásadního snažení manželského páru o rodinu než spočinutí plodů jejich svazku u Božího trůnu si nelze představit. Nejde o podrobení se Boží absolutní monarchii a o upření práva na lidskou autonomii (což se někdy vytýká dramatu mezi Abrahámem a Izákem), nýbrž o realistické ocenění Toho, který je bytostně nejdokonalejší, jediná naprosto dokonalá bytost. Jenž je pramenem existence člověka a základem jeho smyslu.

Étos současné společnosti kráčí v protisměru k Tobiášově vizi. Stalo se samozřejmým zvykem, že nejprve dojde k spojení, které je podle Tobiáše obvyklé u pronárodů, neznajících Boha, s dominantním motivem slasti, potom - případně - o pozvání Hospodina k svatební smlouvě. Asmodej, který podle řeckého textu sám miloval Sáru (zabíjení ženichů by tedy vysvětlovala jeho žárlivost), má věru bohaté pole působnosti, i když dnes už nezabíjí fyzicky, nýbrž pouze morálně a později nezřídka také právně.

Ve světle současných zvyklostí vypadá Tobiášův přístup ke svazku pro věřící čtenáře jako čirý idealizmus, pro ostatní jako bláznovství. Vždyť Tobiášova modlitba budí dojem, jakoby startovní intimní styk, fyzicky konzumující právně uzavřené manželství, byl letmým apendixem rozkoše z Hospodina, zakoušené v průběhu zásvětné modlitby. Nedostává se v takto pojatém zasvěcení manželský slib na srovnatelnou úroveň s řeholními sliby?

Odpověď úsměškům dětí tohoto světa, které lze nad Tobiášem očekávat, dávají věty evangelia: své ospravedlnění obdržela moudrost ( = Boží činnost) od svých skutků ( = od přesvědčivostí výsledků, ke kterým vedla, nikoliv od úsudku lidí, vždyť ti ji nedokáží prohlédnout; Mt 11,19); na jiném místě se praví, že Jan Křtitel půjde, aby obrátil vzpurné ( = generaci slepých, protože odpadlých předků) k moudrosti spravedlivých ( = generaci vidoucích potomků, historicky snad Chasidů, ze kterých vzešli lidé z Qumranu (sídliště Essénů u Mrtvého moře) a farizeové, aktualizovaně Ježíšovy - i současné - družiny; Luk 1,17).

Člověk je tedy volán k tomu, aby si osvojoval živé a trvalé vědomí dobra ( = moudrost), inspirované poznáním, oplodňovaným rostoucí životní zkušeností, co věcem doopravdy přísluší ( = spravedlnost), v tomto případě základnímu lidskému svazku Boží asistence, respektovaná prakticky úvodní zdrženlivostí, vyplněnou modlitbou. To platí nejen o vstupu do manželství, ale i o jeho průběhu: Kdykoli budeš s ní, poučuje Tobiáše archanděl Rafael, Hospodinova prodloužená ruka, nejprve oba povstaňte k  modlitbě (Tob 6,18). Kde jinde je v Písmu, ale také v našich zbožných představách takto modlitebně zarámována sexualita? Není pochyb o tom, že Tobiáš má i v současnosti následovníky.

Nebylo by správné omezit Tobiášovo poselství na věřící v biblické poselství. Manželství je obecně lidské dobro, platné v rámci kterékoliv životní filozofie. I ten, kdo nezná Boha, se nemá spojovat po způsobu pronárodů, myšleno ignorováním základních norem lidského soužití. Pro takového člověka sice neexistuje Bůh jako osobní konkretizace transcedence, ale sama transcedence, korespondující se syrovou religiozitou, překračující obzor člověka, pro něj musí existovat, dokud se svého lidství nevzdává. „Modlitba“ nenáboženského Tobiáše by mohla vypadat následovně: vím, že si neberu svou partnerku v duchu dehumanizující živočišnosti (třebas bude dočasné výlučná pro jeden protějšek), nýbrž chci být veden respektem k zákonitostem lidství, tělesným, duševním i sociálním, které by nemělo přehlížet „třesoucí se stvoření lidské“.