Před krátkým časem vyšly v našich časopisech dva články, jejichž poselství nutí zamyslet se nad rozdílem mezi pravou a zdánlivou tolerancí (latinsky tolero znamená snáším, trpím, nikoliv obdivuji). První z obou článků katolické publicistky Michaely Freiové komentuje názory redaktora Reflexu Bohumila Pečinky, zamýšlejícího se nad dosahem diskutovaného zákona o církevních restitucích. Druhý článek z pera profesora Václava Wolfa, otištěný v Distanci, se zabývá principem jednoty v islámu.
V prvním z obou článků čteme: Z katolické církve tento zákon vytvoří úplně nového mocenského hráče ve veřejném životě. Jde to dokonale proti smyslu moderních českých dějin.
Z těchto vět plyne několik otázek. Především, zda lze opravdu mluvit o souvislosti mezi uvažovaným zákonem a vzrůstem politického a společenského vlivu katolické církve. Není pochyb o tom, že by byl leckdo vůči takovému podezření (pro církev vlastně lichotivému) skeptický. Pokud však takové obavě přizná opodstatnění, uvidí zřejmě diskusi o vlastnictví katedrály v jiném světle. V duchu takového pojímání nejde o majetek impozantní budovy, ale o moc, kterou takový majetek umožňuje a vyjadřuje.
Zajímavější je však druhá myšlenka uvedeného citátu: jak je třeba podle autora rozumět smyslu moderních českých dějin? Především je nutné rozlišit dva pojmy: vývoj těchto dějin, popisovaný historiky a jejich smysl, o který se pokouší filozofie dějin; teologie by mluvila o smyslu dějin spásy na úseku moderních českých dějin. Milníky vývoje charakterizovaly události, symbolizované mimo jiné daty 28.10.1918, 15.3.1939, 25.2.1948, 21.8.1968 nebo 17.11.1989. O bezprostředním politickém významu těchto dat se může každý snadno přesvědčit z vlastní zkušenosti nebo aspoň zprostředkovaně. Něco jiného je ovšem "vyšší" smysl těchto dat.
Řeč o smyslu vede ke klíčové otázce: kdo tento smysl nebo cíl určuje? Určitá část české společnosti by odvozovala smysl moderních českých dějin od odkazu Mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského, Tomáše Garrigue Masaryka; jiná část společnosti by věci viděla jinak. Třebas by začala odkazem arcibiskupa Arnošta z Pardubic, pokračovala jezuity na Karlově mostě, bránícími město proti švédským útočníkům a připomněla poznámku spisovatele Jaroslava Durycha, soudícího, že ne každý národ měl štěstí rekatolizace.
Je to právě česká společnost, pro kterou platí kolik hlav tolik smyslů. Nelze prostě mluvit o jednom smyslu a jednom cíli moderních českých dějin. Autor citovaného textu má právo hájit své pojetí. Co když se však setká s jiným pojetím, třebas takového kardinála Vlka? Nebo jiný příklad: kdo rozhodne, čí pohled na mocenský rozmach Sovětského svazu je správnější, Nikity Chruščova, který viděl smysl sovětského zřízení v grandiózním vítězství pracujících celého světa pod vedením SSSR, nebo pravoslavné církve, která hodnotila stalinizmus jako Boží bič na selhávající církev?
Nejde o to, přetahovat se netolerantně s druhými o historickou pravdu, historie totiž není fyzika, ale o to, přistihnout při pokrytectví postmoderní liberalizmus: líbivé omezování platnosti určitého přesvědčení nebo dokonce jeho odkázání do říše neúnosnosti se může týkat čehokoliv, jen ne jeho vlastních suverénních soudů. Žijeme v ovzduší liberální totality, jejímž účinným nástrojem jsou media. Tato totalita je přirozeně daleko od vyžadované a vychvalované tolerance.
Na opačném pólu toleranční problematiky se pohybuje úvaha prof. Václava Wolfa, pověřeného výzkumným záměrem UK. Záměr byl prozkoumat příčiny vnitřních islámských sporů. Wolf shrnuje plody své studijní cesty v Africe varováním před typem tolerance, která není trpělivým snášením omylů druhého, nýbrž slabošstvím.
V článku se píše, že islámské pojetí Alláhovy jedinosti daleko přesahuje pouhý naukový rámec. Od jeho jedinosti se odvozuje jednota kosmického řádu, stvoření a lidstva, všech cílů lidských snah, neměnnost víry, právních norem i životních zásad. S takto zdůrazňovanou jediností je neslučitelné chtít k ní něco přidat. Ať už ve velkém rozsahu, například ideou tří božských osob nebo v rozsahu malém, například zbožnou úctou k nějaké lidské bytosti, ať už v křesťanském prostoru mariánskou úctou nebo v islámském prostoru úctou k Mohamedovi. Jestliže judaisté (považme Abraháma) a křesťané (považme Božího Syna) takové přídavky praktikují, je jim to prozatím tolerováno. Pokud by tím však ohrozili trend, směřující k celosvětové islámské společnosti, musí počítat s reálným nebezpečím.
Wolf končí svou úvahu varováním: Tyto skutečnosti by měli zvážit především politici, akademičtí a církevní činitelé, kteří si s bezbřehým omíláním frází o toleranci a lásce, spojeným se zpochybňováním přirozeně-právních norem a věroučných zásad, naivně zahrávají s ohněm, účinně nahrávají světovým islamizujícím trendům a tak si sami podřezávají větve, na nichž doposud sedí.
Tolerance znamená snášení určitých omylů, zlozvyků nebo selhávání druhého, a to z titulu lásky k bližnímu, jehož omezenost v poznání i konání je lidsky nevyhnutelná a může se týkat každého člověka. Není správné plést si snášení s obdivem nebo pohodlnou postmoderní apatií vůči zaujetí pro objektivní pravdu. Ožehavým problémem je v této souvislosti vybalancování zmíněné lásky k člověku s láskou k pravdě a dobru, samozřejmé pouze té, o niž jsem poctivě, odůvodněně a sdělitelně přesvědčen.
Snad je to až příliš bizarní příklad, ale panuje bezpochyby jednomyslný souhlas v tom, že trpělivé snášení končí u pedofila, zejména sadistického ražení. Jsou ovšem mnohem subtilnější předměty diskuse; kam až tolerovat - existuje jiné východisko než trpělivé objasňování bez vyhlídky na rychlou dohodu v nazírání?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |