1) Bůh daroval člověku život, a člověk tento život žije nutně v společnosti. Člověk dokáže život společnosti v jednotlivcích i větších celcích ohrožovat nebo i ničit. Tehdy má společnost a její autorita, bez které společnost nemůže existovat, právo a povinnost se před takovou škodu bránit, zasáhnout proti škůdci a zneškodnit jej. Zneškodnění škůdce může mít různou formu. Platí: k zneškodnění pachatele je nutno nasadit minimum skutečně efektivních prostředků. Jde přitom o újmu pachatele, která má ochranný charakter.
2) V historických souvislostech společnost mnohdy usoudila, že takovým nutným prostředkem je smrt, a to nejen sám fakt smrti, ale stejnou měrou i způsob, jakým k ní dochází. Úsudek o smrti jako nutném prostředku, kterým se společnost brání, však podléhá společenským změnám, které nutí jej opravovat.
3) Úsudek o nutnosti popravit pro ochranu společnosti je potvrzen Mjž zákonem, kde je často uložen trest smrti včetně způsobu, jakým má být poprava provedena. Příklad: chrámová prostitutka, která je dcerou kněze, nemá být ukamenována, ale za živa upálena.
4) Ochranný význam újmy, způsobené pachateli není jediný důvod. Společnost má zájem na tom, aby také pachatel žil jako platný člen lidské společnosti a pokud jím přestal být, aby se jím opět stal. Proto vliv na pachatele, který je pro něho újmou, má taky nápravný charakter. Společnost se snaží převychovat škodlivého člověka. I zde si musí klást otázku, jaká nápravného vlivu forma dává nějakou naději na dosažení tohoto cíle. Říká se, že co se mladistvý delikvent dosud nenaučil na svobodě, to se jistě doučí v kriminále.
5) Ani tento účel nevyčerpává smysl újmy, kterou společnost provinilci ukládá. K odvěkému cítění člověka patří odveta jako výraz spravedlnosti. Klasické vyjádření je oko za oko, zub za zub, i když zde nelze vyloučit nápravný účel, vyplývající z citelného poškození pachatele, úměrnému spáchané škodě.
6) Radikální domyšlení evangelia s požadavkem lásky k nepřátelům činí tento účel vlastně nežádoucí, aspoň tehdy, když pachatel poctivě požádá o odpuštění. Je ovšem rozdíl v tom, jak napravit porušené soukromé vztahy mezi dvěma jedinci a jak je napravit mezi jedincem a společností. I zcela soukromá škoda, způsobená jedinci druhým jedincem, která je v rozporu s právním řádem společnosti, má celospolečenský charakter, a společnost považuje za naivní a vyloučené přistoupit na přílišné riziko uplatnit výzvu evangelia.
7) Teprve spojení všech tří účelů újmy, kterou autorita společnosti provinilému člověku ukládá, vysvětluje poslání toho, čemu se říká trest. Má smysl ochranný, nápravný a odvetný.
8) Z uvedených skutečností vyplývá jasně, že člověk nemá absolutní právo na život. Pokud jde o dopad odnětí života na mentalitu jedince i společnosti, nelze vedle chvalitebné lítosti, že k něčemu takovém muselo dojít, vyloučit uspokojení nad tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. To může dostat nežádoucí, až sadistický ráz, jak je zejména patrné na vynalézavosti zvlášť krutě prováděných poprav. Za příklad může posloužit poprava atentátníka na francouzského krále Ludvíka XV., kde těžiště trestu nebylo v odnětí života, ale v způsobu, jak se k němu dospělo. V minulém století to byl případ polského důstojníka, kterého ruští vojáci v roce 1917 prokláli podél těla kůlem. Odhalený zrádce KGB, byl před ostatními důstojníky zaživa vložen do rozpálené pece. Je zřejmé, že těžiště trestu není v hrozbě odnětí života, ale v způsobu, jak k tomu došlo.
9) Etika by měla ohlídat vyloučení tohoto sadistického rysu, který neslouží spravedlnosti, ale nejnižším sklonům člověka. To se týká hlavně těch států, které dosud trest smrti praktikují. V USA je uznání žádoucnosti tohoto trendu patrné na přechodu od popravy plynem nebo elektrickým proudem k popravě smrtící injekcí. Duševní utrpení nelze nikdy u odsouzence vyloučit, tělesné utrpení by však se mělo spokojit s odnětím života a nemělo by se zabývat otázkou, jak to provést odstrašujícím způsobem.
10) Je přirozené, že fakt popravy a zvláště její způsob vyhovuje odvetné funkci trestu. Nastává jistá rovnováha afektů mezi rozhořčením nad trestním činem a zaražeností nad drastičností trestu.
11) Humanizace společnosti tlumí toto "zchlazení si žáhy", i když to nemůže úplně vymýtit. Kde však dosáhla výrazných výsledků, je v tom, že prosazuje s globálním úspěchem odstranění trestu smrti vůbec, vzdor tomu, že po něm někteří lidé stále volají. Je to důsledkem rostoucího celosvětového konsenzu v tom, že eliminování škodlivého vlivu pachatele lze dosáhnout způsobem, který nesahá na nejcennější statek člověka na zemi, i když náhradní trest může být dlouhodobě viděno těžší. (doživotí místo popravy je kritizováno jako medvědí sužba advokáta. Ale Mádr).
12) Důvody, které se proti trestu smrti uvádějí, jsou vlastně důvody pro to, že současná celosvětová kulturní situace principiálně popírá, že tak dalekosáhlý krok, jakým je sáhnout ex iustitia na lidský život, je v rovnováze i s nejzávažnějšími útoky proti společnosti. Naopak, nastala doba, kdy se oba uvažované póly dostaly do nerovnováhy. Z toho je nutno vyvodit důsledky. Nelze ale zapomenout, že svět se nevyvíjí jednotně, existují kultury, které zaostávají, ačkoliv by to nikdy nepřipustily. Jako příklad může posloužit islámská kultura. Často jsou uváděny USA, nejvyspělejší země, která trest smrti v mnoha státech neodstranila. Vysvětluje se to např. charakteristickou láskou Američanů k osobní svobodě, jejíž zničení vraždou zasluhuje nejtvrdší postih. Je jisté, že se na poměru k trestu smrti zřetelně uplatňuje celkové kulturní klíma. Konkrétní důvody, které se proti trestu smrti uvádějí, jsou spíše podložení a podpora uvedeného principu o nerovnováze.
13) Jeden z důvodů, které se uvádějí, je instrumentalizace odsouzence, jeho degradace na pedagogický nástroj pro ostatní, co se k trestnímu činu teprve připravují. Jiný důvod je statistická nepřesvědčivost o odstrašující ceně trestu smrti. Těžké trestní činy tím neubyly, jeho odstraněním nepřibyly.
14) Existují však taky nekvalitní argumenty proti trestu smrti, které překvapují proto, že vycházejí z úst právníků. Justiční omyl je sice velmi závažná okolnost, mluvící proti takovému trestu, sám smysl trestu však objektivně neohrožuje, jen vybízí k větší svědomitosti v soudním procesu. Právě tak není kvalitním argumentem proti trestu smrti tělesné utrpení, doprovázející popravu, např. na elektrickém křesle. Duševní utrpení z blížící se smrti odstranit nelze, ale tělesné může být minimalizováno jiným způsobem popravy.
15) Vcelku se ale dá říci, že hlas lidu není rozhodně jednomyslně nakloněn zrušení absolutního trestu. To je patrné hlavně tehdy, dojde-li k mimořádně odpuzujícím trestním činům, jako je bestiální zneužití a zavraždění zcela bezbranného dítěte.
16) Nelze taky přehlížet emocionální stránku odezvy. Stačí srovnat citlivého člověka, který shlédl sugestivní film o justiční vraždě s člověkem, který byl zvlášť zavrženíhodným způsobem připraven o svou rodinu. Oba zaujímají k trestu smrti sice stanovisko opačné, ale opatřené srovnatelně silným citovým nábojem, který není dobrým rádcem.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |