Při procházce třeboňským zámeckým parkem jsem postál před voliérou, ve které poletovalo asi tak deset okrasných holubů. Dva z nich, celí bílí, zářili sice jako symboly prostoty a bezelstnosti, k mému překvapení se však chovali překvapivě agresivně. Promyšleným způsobem pronásledovali holoubka odlišného zabarvení. Celé tělíčko měl černé, pouze krček a hlavičku kaštanově hnědé. Kamkoliv odletěl, oba bílí pronásledovatelé ho vzápětí obklíčili, takže mu nezbylo nic jiného, než odletět na druhý konec klece. Kolik energie v mrazivém vzduchu musel vynaložit!
Je to jako u lidí, napadlo mě; je člověk člověku bratrem nebo spíš vlkem? Najednou vedle mne stál muž, kde se vzal, tu se vzal. Viděl jsem ho poprvé v životě, ale ihned jsem ho poznal. Černobílé roucho, velmi fotogenické, a navíc bylo 28. ledna, to je jeho svátek – ovšem byl to sv. Tomáš Aquinský. Naklonil se ke mně a sděloval mi: vím, co se ti honí hlavou, ale uvaž, že mezi holubem a člověkem je přece rozdíl: ptáci jsou řízeni svými sklony, které do nich vložil Tvůrce; do člověka je sice také vložil, ale navíc mu dal nad sklony dozor: tím je rozum, klasifikující zde a nyní pohnutky jednání z hlediska dobra a zla soudem, který nazýváme svědomím.
Tomáš mluvil o dvou zákonech, zavazujících člověka. Zevní zákon si obvykle uvědomujeme v proslulé formě, kterou je desatero. I prezident Václav Klaus se o něm pochvalně vyjádřil, když se přiznal ke svým starostem o budoucnost Evropy. Druhý zákon je vnitřní, a tím je už zmíněný rozum v roli zákonodárce. Skvělá myšlenka! Člověk, dílo Boží, jako etický samohyb. Desatero, které jako Boží zákon tolik zdůrazňujeme, je vlastně kulturně podmíněnou artikulací zkušenosti, kterou máme s některými základními otázkami lidského života. Tato artikulace je sice na půdě SZ autorizována Bohem, ale jeho počátečním autorem není Bůh jako autor Písma, ale jako autor zákona v nitru člověka, jehož uznáváním se člověk vskutku stává Božím obrazem. Nebylo by dobré tuto roli rozumu popřít ze strachu před svévolí, ale je potřebná kontrola jeho soudů, aby se předešlo nejen nekázni, ale i dobře míněným omylům. Nejsou omyly někdy osudovější než hříchy? Kontrolu provádí například Písmo jako zápis Božího oslovení lidstva, ale také živí pastýři, povolaní pást stádce, o tom přece Kristus mluvil.
Pak mi Tomáš podal brožuru s pokynem, čti si v tom, je tam hodně odkazů na mne, vždyť jsem v náboženském životě člověka považován za advokáta rozumu. Váš ateistický filozof Milan Machovec přece napsal, že můj rozum je velký, i když se bohužel zabývá zbytečnostmi. Zatímco jsem se zvědavě díval na titul knížky „Dokumenty mezinárodní teologické komise o morálce“, Tomáš vyšuměl. Muž zmizel, zbyla mi knížka. Tak jsem se podíval do obsahu a zaujala mě kapitola, nadepsaná „Hledání univerzální etiky“ s podtitulem „Nový pohled na přirozený zákon“. Scéna v zámeckém parku mi tím poskytla podnět k zamyšlení ve třech krocích: chování holoubků, Tomášova společnost a brožura o morálce.
Abychom si lákavou myšlenku univerzální etiky a jejího hledání přiblížili, posaďme k jednacímu stolu prezidenta Iránu Mahmúda Ahmadínežáda a prezidenta Izraele Šimona Perese. Oba se sice nemají v lásce, ale oba mají žaludek, játra i ledviny, pracující, pokud jsou oba muži zdraví, v obou organizmech stejným způsobem. Oba však mají také mozek jako tělesné sídlo rozumu, který by měl hledět transkulturálně srovnatelným způsobem na lidství, jehož jsou nositeli a na hodnoty, které mají svým postavením v jeho prospěch chránit. Tím jsme se dostali na stopu univerzální etiky, která by byla přijatelná pro Iránce a Izraelce, ale také pro všechny lidi. U mnohého z nás se při takové úvaze přihlásí ke slovu skepse. Církevní dokument o univerzální etice ji předpokládá, proto realisticky žádá:
V rozhovoru mezi lidmi ruzn?ch kultur (Irán – Izrael), snažících se o dorozumění v základních mravních otákách (žít a nechat žít), je zapotřebí umírněnosti a opatrnosti (běda vládě vášní), když se odvoláváme na zřejmost těchto předpisů. Tato zřejmost odpovídá společnému základu, kterým je lidství každého jednotlivého člověka, objevované prohlubujícím se pohledem. Na takovém základě je možno započít dialog, směřující k univerzální etice. Účastníci dialogu se ovšem musí naučit neprosazovat své vlastní zájmy (dokáží to však?). V názorově různé lidské společnosti, plné napětí, je takto vedený rozhovor absolutní nezbytností – dodejme: pro přežití lidstva.
Očekáváme ovšem, že každý církevní dokument, tedy také dokument o hledání univerzální etiky, bude počítat s Boží autoritou. Jak je možné oslovit lidi univerzální etikou, opřenou o absolutní autoritu, když zdůrazňují, že v Boha nevěří? I na tuto eventualitu zmíněný dokument pamatuje, když říká: i u těch lidí, kteří existenci Boží popírají, zůstává tato existence skrytě přítomná v jejich hledání pravdy a smyslu. Toto hledání je patrné v každé lidské bytosti. Dokument tedy naznačuje, že žádný člověk nechce lež a nechce absurditu, v jejichž stínu by prožíval svůj každodenní život. Tím nabízí dokument podnětný pohled na ateistu: Bůh, byť popíraný, se v něm skrývá v (případně trýznivé) potřebě pravdy a smyslu.
Zároveň se však obrací na věřícího a inspiruje ho k prohlubujícímu se pohledu na bytost, quam omnes Deum nominant (bytost, kterou všichni nazývají Bohem). Tomášova téměř refrénovitá formulace naznačuje, že nechce mluvit o víceméně známé a „uchopené“ bytosti, nýbrž troufá si pouze mluvit o jejím lidsky omezeném označení, na kterém se „všichni“ dohodli. Někdo z lidí, označujících takto onu Bytost, je si snad vědom hranice, na které končí cesta pro zvídavost a která nepokračuje na mostě, vedoucím k realitě. Někdo si rozdílu Bytost – její označení vůbec vědom není a taky by nechtěl být a slovo se skutečností bez starostí ztotožňuje. Navíc je připraven naplňovat ji svými představami, které ho ovšem o to víc od skutečnosti vzdalují.
Lze Někoho tak neuchopitelného vubec milovat, což se vždy znovu vyžaduje? Co se asi odehrávalo v lidské duši Ježášově při myšlence na nebeského Otce? Staří pověřili milováním vůli, nikoliv city (amor est bene velle, láska je chtění dobra) a dobro, které od chtění očekávali, kladli do věrnosti (vůči úmluvě), projevující se poslušností (vůči Zákonu) a do duvěry (v mocného, smluvně se zavazujícího Spojence). Taková důvěra ovšem nemá nic společného s duchovním obchodem (dávám, abys dal, jsem věrným a poslušným, abys mě chránil), nýbrž odpovídá přesvědčení, že poslušnost vůči Zákonu, přicházejícímu zvenku, není prokazovaná někomu vně mne samého (není heteronomní), nýbrž je prospěšná mně samému. Pokud totiž skrze respekt k Zákonu vzdávám hold Tvůrci, jím dané regulativy zvenku (objektivní mravn? zákon) přece zabezpečují optimální provoz přirozenosti nejen v zájmu jejího Původce, nýbrž právě tak jejího uživatele. Konstruktér mi také doporučuje řídit se návodem k užívání.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |