Čtvrtá velikonoční neděle je nazývaná nedělí dobrého pastýře, což připomíná v bohoslužbě slova Kristův výrok já jsem pastýř dobrý. V biblickém Izraeli bylo pastevectví samozřejmostí, proto přirovnání pastýřů, beránků a ovcí k duchovně vedoucím a vedeným lidem všichni posluchači dobře rozuměli (jak naznačuje Boží charakteristika v slavném žalmu Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…). Pro nás je sice pastevectví hlavně záležitostí horských oblastí, přesto i my biblickému obrazu dobře rozumíme.
Ačkoliv bezděčně promítáme do postavy dobrého pastýře Ježíše Krista a proto se na tuto funkci díváme s úctou, z hlediska majitele ovcí je pastýř ekonomickým břemenem, diktovaným nesoběstačností stáda. Je to stádo, které dává pastýři smysl, nikoliv obráceně. Sledujme složitou organizaci letecké dopravy. Zúčastní se jí velké množství zčásti vysoce kvalifikovaných pracovníků pilotem počínaje, řidičem benzínové cisterny konče. I zde najdeme pastýře, leteckého dispečera, „pasoucího“ zejména při odlétání a přistávání jednotlivá letadla. Všem těmto lidem dává smysl zákazník, turista, kupující si letenku třebas z Prahy až do Tokia, nevyhnutelně „poslušný“ pokynům profesionálů (v církvi jsou to věřící, kteří dávají smysl biskupům; staří věděli, že vládnout znamená sloužit; to platí právě tak v církvi jako ve státě).
Vztah pastýře a ovcí je vztahem člověka a zvířete. Evidentní nerovnost „přirozeností“ zaručuje závislost. Když však X povolává pastýře pro své lidské beránky a ovce, disponují obě strany tímtéž lidstvím. Může tedy vyprchat závislost jedněch nad druhými, ke smazání rozdílu mezi vůdci a vedenými, jak to bývá mezi učiteli a mimořádně nadanými žáky. Proti dřívějším dobám se pronikavě změnila kulturně politická situace, i když se vedle typů rebelujících stále vyskytují typy submisivní, vítající radostně „vedení“. V průměru má však občan jiný vztah k autoritě v demokracii, než měl v monarchii. Občanská společnost a církev jsou ovšem spojité nádoby. Proto člen duchovní i světské společnosti si obtížněji uvědomuje a připouští ono „vládnout znamená sloužit“ a někdy svou hyperkritičností fakticky znemožňuje službu – ve svůj vlastní neprospěch.
Pryč jsou doby, kdy poutníci do Říma líbali papeži atlasový střevíc. Dnes by to vypadalo jako demonstrace drastického vztahu pán – kmán, ale jednalo se vlastně o hodně názornou připomínku, že poslouchat pastýře, uznat jeho vedení, je nejen Kristovou vůlí, ale ovci se vyplatí. Totéž lze říci o (zřejmě dřívějším) rodinném zvyku líbat před spaním rodičům ruku. Zdánlivým „pánem“ je pastýř, skutečným ovce. Stěžuje li si prorok Ezechiel na pastýře pasoucí sebe místo stáda, jedná se o trvale platné varování pověřených funkcionářů, vystavených pochopitelnému pokušení. Mnoho temných míst církevních dějin lze vysvětlit ignorováním Ezechielova varování.
S čím tedy hodlal Kristus při rovnosti lidství pastýřů a ovcí svěřit člověka člověku, nadřadit pastýře lidskému stádu a čím Petra a ostatní pověřil? Především podáváním informací (učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal), a to nejen sděleními, o kterých se snadno může kdokoliv dočíst v Písmu (Janovo evangelium končí povzdechem, že je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil), nýbrž i sděleními, která byla řečena pouze ústně a která byla tradována z generace na generaci právě zásluhou pastýřů (jedná se samozřejmě o rozdíl mezi tzv. božskou a lidskou tradicí). Jsou informace zásadně lidsky dostupné, ale i nedostupné. Právě o ty zvláště (i když nejen!) jde – pastýři byli vybráni přijímat na způsob antén lidsky nedostupné signály, jestliže nebe zamítlo individuální zjevení každému člověku zvlášť (pro pochopitelné nebezpečí informačního chaosu).
Z rodinné výchovy víme, že informování nestačí (pas mé beránky, pas mé ovce). Dítě je zapotřebí také vychovávat, tzn. dozírat na dodržování toho, co mu bylo sděleno a s dítětem vštěpované rozvíjet (mám vám mnoho co říci, ale nemůžete nyní snést, poznamenal Kristus k přítomné kapacitě učedníků). Existuje mnoho lidských ovcí, které celoživotní vedení pastýřů přijímají s povděkem a nevidí v pastýřském principu žádný problém, nejen pro jejich víru v Kristovo rozhodnutí, ale i pro jejich životní zkušenost. Co však nastane v případě mimořádně disponovaných (někdy žel nedisciplinovaných) ovcí, jinak řečeno, dojde li k napětí mezi úřadem pastýře a charizmatikem, který pastýřem není, ale který ho – lidsky viděno – zřetelně převyšuje?
Uveďme příklad: tzv. avignonské papežství, tedy období církve v područí francouzských králů (14.století), církvi škodilo. Jednou z velkých charismatických osobností té doby, která si nežádoucí situaci dobře uvědomovala, byla negramotná dominikánka svatá Kateřina Sienská, prohlášená nedávno za učitelku církve. Nemohla být pastýřem, přesto je možno ji nazvat pastýřkou pastýřů, protože svým vlivem přispěla k ukončení nedůstojné etapy papežských dějin. Není takový člověk v pokušení strhnout na sebe i úřední moc, když už se neúřední mocí tak skvěle prosadil? To je téma aktuální, protože v současnosti ještě mnohem více než v minulých dobách bere přirozená nadřazenost pastýřů leckde zřetelně za své
S důrazem musíme odpovědět, že charizmatik, naplněný X duchem, s takovým pokušením problém nemá. Uvědomuje si totiž jednak cenu nerozděleného X stáda, jednak své členství v společnosti, ve které podstatná část vítá a vyžaduje pastýřskou službu, nesvěřovanou chaoticky, nýbrž podle pravidel, jak je to právě charakteristické pro úřad (viz nedávná papežská volba). Pokud jde o cenu nerozděleného stáda, nelze neobdivovat janovského kardinála G. Siriho, který kleče prosil francouzského arcibiskupa M. Lefebvreho, odhodlaného opustit „koncilní“ církev, aby nerušil její jednotu, ačkoliv byl s některými arcibiskupovými názory na výsledky koncilu zřejmě podobně nespokojen jako jeho francouzský protějšek; ovšem víme, že prosil marně. Láska k bližnímu, v tomto případě k ovcím, které celoživotně pastýře potřebují, vede mimořádnou osobnost, naplněnou X duchem, k ukázněnému setrvání v stádu a nevybočení z něho.
Ilustrujme si to na příkladu koncilních poradců, zvaných periti. Někteří z nich nebyli po jistou dobu svého života a působení u nejvyšších církevních kruhů v milosti, jak to bývá u lidí, kteří předběhli svou dobu. Nezatrpkli, věnovali se studiu otázek, které napětí nevyvolávaly. Nevybočili z řady, ačkoliv byli výraznými osobnostmi. Připomeňme například jezuitu Maxe Zerwicka, který byl pro své názory odmítnut vedením církve. Neprotestoval, nýbrž přešel na neutrální pole jazykového výzkumu a poskytl veřejnosti slovo od slova cenný rozbor originálního textu Nového Zákona. Jednoho dne však pro takové osobnosti přišla jejich doba, byli pozváni za koncilní poradce a leckteré z jejich myšlenek ozdobily sněmovní dokumenty. Vytrvalostí spasili své duše, zatímco uražeností by byli ublížili sobě i církvi.
Jan Pavel II. jednou řekl, že největším nebezpečím po listopadu 1989 je kombinace demokracie s relativizmem. Můžeme doplnit: a kombinace demokracie s vymizením kázně přijímat autoritu ne v těle, ale v duchu, ne podle sympatie, ale podle - obecně řečeno - podstatného účelu a - konkrétně řečeno - právoplatně proběhlé volby. Kdyby byli Jan XXIII. a později Pavel VI. zůstali v tradiční linii a upustili od znepokojivé myšlenky všeobecného církevního sněmu nebo aspoň jeho dokumenty naplnili vše dosavadní potvrzujícím obsahem (viz návrh na titul plánovaného dokumentu „O dvou pramenech Zjevení“ místo nakonec prosazeného titulu „Boží slovo“ s příslušně pozměněným obsahem), nebylo by došlo k žádné kritice nejvyšších pastýřů, aspoň pokud se týče stability nauky. Skutečný vývoj se stal pro někoho nesnesitelným.
Dochází k paradoxu: strážci nedotknutelné moci nejvyššího úřadu ho kvůli (pro ně) nepřijatelnému výkonu této moci torpedovali. Kvůli čemu, proběhla li řádně předepsaná volba? Zřejmě kvůli odchýlení se od správné nauky. Kdo však může být soudcem takového odchýlení, vyšetřuje li právě nejvyššího strážce pravověrnosti? Přijetí pastýře v těle, nikoliv v duchu, tento neduh společnosti způsobuje, že se ve státě největší autoritě těší úspěšní sportovci jako Dominik Hašek (Hašek na Hrad!) nebo hvězdy zábavního průmyslu.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |