Směrem k dokonalé jednotě.

ThDr. Jiří Skoblík

Jedním z vrcholů bohoslužby slova 12. neděle v liturgickém mezidobí je Pavlův výrok o smazání rozdílů mezi Židem a Řekem, svobodným a otrokem, mužem a ženou vírou a křtem. K tomuto poselství se hodí připojit ještě dvě další informace:

• 1) Počátkem tohoto týdne zemřel biskup Jaroslav Škarvada, který si zvolil za své biskupské heslo slovo evangelia aby všichni byli jedno (Jan 17,21).
  
  
• 2) Sv. Pavel prohlašuje v Gal 3, 26n, že zásluhou Ježíše Krista padly hradby mezi lidmi, postavené národnostními, společenskými i biologickými rozdíly.
  
  
• 3) 18. června 2010 uvedly sdělovací prostředky, že se v centru Jeruzaléma shromáždilo až 100.000 ultraortodoxních židů, protestujících proti čtrnáctidennímu uvěznění několika aškenázských židů na pokyn Nejvyššího soudu Izraele, protože odmítali posílat své dcery do dívčí školy společně s židovskými dívkami sefardského původu.
  

Na vysvětlenou. .

1) heslo mons. Škarvady pochází z Ježíšovy velekněžské modlitby těsně před jeho zatčením. Ježíš se modlí: aby všichni byli jedno jako ty Otče ve mně a já v tobě. Modlitba tedy neprosí jenom za apoštoly, ale také za nás. Můžeme považovat za jisté, že i kdyby byl Pán Ježíš pouhým člověkem, viděl by s naprostou jistotou budoucí rozhádanou lidskou společnost, a to také těch, kteří se k němu budou hlásit. Jednota - dokonce podle božského vzoru - je neuskutečnitelná, odstředivé síly, rozdmychávané satanem, jsou příliš silné. Proto můžeme velekněžskou modlitbu chápat jako modlitbu úpěnlivou, vedenou trýznivou touhou po tom, aby Otec podpořil zdánlivě neuskutečnitelné, totiž v mezilidských vztazích napodobovat vztah mezi Otcem a Synem.

2) myšlenka sv. Pavla platí v duchovním smyslu: všichni lidé jako přijaté Boží děti jsou si rovní; to nic nemění na skutečnosti, že v pozemském smyslu zůstávají mezi lidmi hluboké rozdíly, nejen vlivem lidí, ale vyplývající přímo z řádu stvoření, které by však měly být v společenské praxi překlenuty novou duchovní rovností, umožněnou Kristem ne teprve v smrti, nýbrž už během pozemského života. To, oč Ježíš úpěnlivě prosí, už vidí Pavel jako uskutečněné, ovšem pouze z Boží strany.

3) Varování, jak je toto přání těžko uskutečnitelné, naznačuje demonstrace v centru vyvoleného národa. Protest pravověrných židů se netýkal izraelských nepřátel, nýbrž nejvyšších domácích úřadů. Prozrazuje tedy rozdělení Izraele, umožňující pouze křehkou jednotu, jak ukazuje zmíněná demonstrace. Příčinou protestu je nejspíš obava rodičů dívek jedné skupiny (aškenázských) ze „špatné“ společnosti dívek druhé skupiny (sefardských) - především z náboženského a kulturního hlediska. To naznačuje i heslo demonstrace „Tóra je víc než zákon“ (tzn., že Boha je třeba poslouchat víc než lidi, Boží zákon víc než zákon lidský).

Lidský zákon, příčící se požadavkům Božího zákona (který chtějí neporušený předat svým dětem) vidí aškenázští v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Chápou je zřejmě jako nadržování sporné věrnosti Božímu zákonu ze strany sefardských židů, což by při styku obou skupin děvčat mohlo vést k jisté „demoralizaci“ aškenázských děvčat. V zdánlivě kompaktním útvaru Izraele, obklopeného islámským nepřátelstvím (před několika lety projevil iránský prezident přání vymazat Izrael z mapy), tedy bere za své žádoucí jednota.

Tyto tři body nám kladou na srdce, abychom se přes staletou smutnou zkušenost snažili dohánět Boží nabídku rovnosti mezi lidmi, ústící do dokonalé jednoty odpovídajícím přičiněním. Dějiny učí, že se tento úkol nedařilo a nedaří splnit. Naopak, úspěch má heslo Božího protivníka rozděl a panuj. Pro nás z toho plyne snažit se v skromném prostoru, který je nám vyhrazen, o solidaritu s druhými i tam, kde přirozená rovnost značně skřípe.

Narážíme na jeden ze základních problémů lidstva: Láska k pravdě, o jejímž „držení“ jsme pevně přesvědčeni, musí být sladěna s láskou k druhé osobě s jejím leckdy neuspokojivým dosahováním pravdy (stranou samozřejmě zůstává dobrovolné odmítání poznané pravdy, vystupňované případně až k rouhání Duchu). Ve snaze o soulad mezi láskou k pravdě a láskou k osobě nejde o relativizaci pravdy (proti které velmi bojoval Jan Pavel II.), o lhostejnost vůči její ceně, ale o relativizaci nároku na pravdu u druhého v duchu trpělivosti vůči jeho názorovému putování. Jde vlastně o kus myšlenkového milosrdenství.

Promítněme tuto úvahu do působení sv. Vojtěcha. Našeho národního patrona bychom mohli oslovit (ovšem s nebezpečím nehistorického myšlení) takto: velmi si tě vážíme, ale dovol nám připomínku. Nekácej Prusům jejich modly a nešlapej po jejich posvátném háji, nemají to rádi. Nabídni jim raději konferenci, na které se pokusíš ukázat přednosti křesťanství před pohanstvím. Jestliže Prusy přesvědčíš, své modly odstraní sami …