Na zmíněný článek P. Marka Váchy reaguji několika poznámkami. Na titulní otázku článek odpovídá - třemi slovy řečeno - málo, pokud vůbec. K východisku autorových úvah podle motta D. Futuyma nemá smysl hodnotit jednání jako morální nebo nemorální podle toho, zda je nebo není přirozené konstatuji: je rozdíl mezi biologickým a filozoficko-teologickým pojmem přirozeného. Navíc je třeba zjistit, o jako filozofii se antropologický koncept opírá.
Magisterium (dále Mag; toto slovo je v textu užito ve smyslu učící složky církve) se opírá o metodu, kterou považuje za prospěšnou pro docílení odpovědi na otázku, jak se má v uvažovaných situacích člověk chovat, aby jeho jednání odpovídalo stavu, ke kterému byl Bohem povolán. To má na mysli třetí požadavek 2. vat.sněmu v Optatam totius 16, adresovaný morální teologii. Pomocí této metody dospívá Mag na dané téma k závěrům, které článek zvažuje. Chápu, že přírodovědci bude pohled filozofické antropologie cizí. Předložíme-li mu klasickou definici přirozenosti jako esence ve smyslu principu činnosti, bude se buďto smát nebo bude na rozpacích.
Autor se ptá, jak manželé poznají, že v Božím plánu již nemají být obdarováni dalšími dětmi? Manželé to poznají rozumovou úvahou, zvažující konkrétní okolnosti svého manželského a rodinného života, která je vede k příslušným závěrům, do kterých nikdo nemá mluvit. Krátce řečeno: Kompetentním interpretem Božího plánu je rozum rodičů.
Jako čtenář (autor cituje L. Lázničkovou: Přirozené plánování rodičovství, CENAP 2003), píše autor, jsem zmaten: jedná se o plánování rodičovství nebo o antikoncepční metodu? Rozlišení pojmů antikoncepce - přirozené plánování rodičovství (dále: PPR) se v pojetí Mag řídí lidskou aktivitou nebo neaktivitou při manželském styku. To už sice bylo mnohokrát řečeno a vysvětlováno, ale je třeba to opakovat. PPR charakterizuje, že manželé při svém styku nepoužívají prostředek (jakéhokoliv druhu), zabraňující početí. Rozdíl v optice magistera není v úmyslu, v obou případech (u PPR i antikoncepce) je samozřejmě shodný. Rozdíl je v realizaci úmyslu. Pro některé lidi je těžké pochopit, že Mag je orientováno na "techniku" úkonu, ne na záměr jednajících. Klasické učení o pramenech mravnosti rozlišuje smysl skutkové podstaty určité činnosti (finis operis) a záměr jednajícího, motiv jeho jednání (finis operantis). Mag se soustřeďuje na finis operis. V duchu silnějšího příklonu k personalistické pozici by se mohlo orientovat opačně. Říká-li autor o kus dále, že úmysl oddělit spojivý od plodivého efektu je v myslích manželů, souhlasím.
K autorovu použití zásady "špatný účel nemůže být posvěcen dobrými prostředky" lze poznamenat, že chtít pohlavní styk, který by nevedl k těhotenství, není podle nabídky Mag špatným účelem, což dokazuje právě propagace PPR.
Autorova pochybnost nad "projevy lásky pod diktaturou kalendářního data" (zejména z hlediska psychologie ženy, podmíněné hormonálním stavem), už také byla mnohokrát přetřásána. Komplikované gynekologické přípravy na styk, který bude ve smyslu Humanae vitae morálně nezávadný, může vzbudit představu čehosi značně umělého, tedy pravý opak přirozeného počínání..
Nepochybuji o tom, že autor velmi dobře chápe, v čem je rozdíl mezi "oprávněně využívají" a "brání", ale zdá se, že uznat tento rozdíl se mu příčí. Jak už bylo výše řečeno, rozdíl je v koncentraci církve na "technický " přístup (nebo nepřístup) manželů k vlastnímu pohlavnímu styku, na finis operis. Znovu opakuji: úmysl není v tomto pojetí sledovanou veličinou.
K spolehlivosti metody zachovávám jako laik rezervovanost, protože to je empirická otázka v kompetenci lékařů. Podle dostupných pramenů není k dispozici jednomyslná odpověď.
K odstavci o námitkách autora vůči morální teologii myslím, že otázka "kdo je pro mne Bůh" není neslučitelná s otázkou "co si ještě při nakládání s jeho tvorbou mohu dovolit". Druhá otázka je ovšem v zákrytu první a je dobře obě otázky přeformulovat: jestliže pro mne Bůh někým velkým opravdu je, mohu to výstižně doložit právě zacházením s jeho tvorbou, kam na přední místo patří sexualita jako nástroj personální lásky a zbraň proti dotírající smrti jako lidskému údělu. Je všeobecně známé, že současná morální teologie má už za sebou kasuistické období historicky podmíněné hegemonie problematiky hříchu, což je velmi dobře.
K myšlence, že existuje hormonální antikoncepce, která nemá abortivní účinky, se lékaři staví záporně. Aby bylo dobře rozuměno: používání hormonálních preparátů s antikoncepčním účelem má několik možných důsledků. Jedním z možných, tedy ne jistých důsledků, je abortivní efekt. Dokazatelný efekt zajímá kanonické právo, (jak ukazuje obrat effectu secuto), avšak vědomé a dobrovolné podstoupení rizika (za předpokladu zamítavého stanoviska vůči umělým potratům, které autor sdílí) bez ohledu na to, zda efekt nastal nebo ne, zajímá morálku (která se tím zabývá v principu "zlý účinek, chtěný pouze v příčině...".). Dal jsem si předložit seznam hormonálně antikoncepčních preparátů a shledal, že všechny naznačovaly možnost aborce, i když tato subtilní katolická problematika farmaceutický průmysl ani gynekology pochopitelně vůbec nezajímá.
K 6. bodu možné manželské praxe, týkající se sterilizace, dodávám pouze na upřesnění, že Mag rozlišuje mezi přímou sterilizací, která je ztotožňována s ireverzibilní antikoncepcí (tak to také autor myslel) a sterilizací nepřímou, která je regulována podle principu dvojího účinku. Medicínsky indikovaná sterilizace není etickým problémem.
.Závěrem: diskuse, do které autor svým příspěvkem vstoupil, se týká mnohokrát přetřásaných skutečností. Jsou stále bolavé, proto je každý nový kritický hlas obcí "neztotožňujících se" vítán, i kdyby nic nového nepřinášel. Velmi důležitou otázkou je otázka etické metody, jak problémy řešit. Mag staví (dosud) na neoscholastice, tedy koncentruje se prakticky na staticky a naturálně (nikoliv personálně) chápanou "přirozenost" jako vodítko, jak porozumět Boží vůli. Zároveň volí při řešení etických otázek způsob, jak se maximálně vyhnout riziku omylu, čili sází na jistotu. Často je uváděna věta Pavla VI. na tiskové konferenci při vydání Humanae Vitae: nechtěli jsme říci poslední slovo.
Pro morálního teologa je právě tak důležité respektovat nález Mag a teologie jako vnímat hlas manželů v nouzi, pokud se naukou Mag hodlají řídit. Je úkolem duchovních správců i moralistů se tímto vyváženým přístupem řídit. Samozřejmě padá na váhu také osobní ladění, které je u někoho spíše permisivní, u druhého spíše rigorózní.
Příspěvek k diskusi, který autor nabízí, bych uvítal v odborných kruzích. Nad nápadem publikovat v optice Mag odstředivé názory mediálně jsem však na rozpacích. Cui prodest? Při řešení svých rodinných otázek zvolili někteří věřící vlastní cestu. Jiní se ochotně ztotožňují s Mag. Třetí skupina, v této souvislosti nejdůležitější, považuje za svou povinnost řídit se Mag, ale toto rozhodnutí je pro ni těžké. Mediálně problematizovat takto pracně získané rozhodnutí, se kterým svědomí souhlasí a je tím uklidněno, může tyto lidi zneklidnit, což by bylo pastoračně chybné. Něco jiného je přispět odbornou diskusí k modifikaci současného stanoviska učící církve a toto modifikované stanovisko vhodně publikovat. Tím se totiž eliminuje vnitřní konflikt i těch, kteří se hodlají ztotožnit s uvedenou doktrínou, byť s obtížemi.
Je zde ovšem otázka co nyní, čili jak říká autor, dnes je dnes. V katolické církvi existuje vyrovnávání napětí mezi Mag a věřícím, jakýsi "silentblok". Tím je duchovní rádce (může jím být laik, muž právě tak jako žena, nebo biskup a moralista), zpravidla však zpovědník, což platí aspoň prozatím, do uspokojivého vyřešení problému. Věřím, že spějeme vstříc zdokonalenému pohledu, která nic neztratí ze skutečných dosavadních hodnot, ale doplní je (možná překvapivým) novým pohledem, umožňujícím syntézu, která bude mnoha zainteresovanými přijata s povděkem.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |