Shodou okolností měl český divák kolem těchto velikonočních svátků příležitost sledovat pohled tří kultur na velikonoční poselství, který cosi (co ovšem nemůže být necitlivě zevšeobecňováno) prozrazuje o celkovém rázu a ladění těchto kultur.
Anglickou atmosféru přiblížil snímek Život Brianův, německou dokumentární snímek o výsledcích současného biblického bádání Der Prozes Jesu o velikonočních událostech, ruskou v současnosti probíhající desetidílný seriál Mistr a Markétka, natočený podle známého stejnojmenného románu Michaila A. Bulgakova (1891-1940). Příležitost nechat na sebe tímto způsobem působit "imprese" byla o to vítanější, že české země v dějinách i současnosti zaznamenávala a zaznamenává silný kulturně-politický vliv všech tří oblastí.
Pokud jde o anglický snímek, v první polovině sedmdesátých let (zejména 1969-1974) působila britská skupina komiků, nazývaná Létající cirkus Monty Pythona, jehož snímky bývají uváděny v české televizi s charakteristikou titáni moderní srandy. Jeden z těchto filmů, jak už bylo řečeno, se nazývá Život Brianův (1979) a je to vlastně satira na evangelijní události (Brian je krycí jméno, pod kterým je možno představovat si Ježíše Krista). Česká televize tento snímek letos během velikonočních dnů reprizovala. Rozhodnutí natočit komedii z biblických dob se podle tvůrce námětu týkalo nezkrotné touhy Ježíše Krista po popularitě, jak informuje internetové zpravodajství.
Filmaři se na natáčení důkladně připravovali, studovali Bibli, svitky od Mrtvého moře a promítali si slavné hollywoodské trháky s biblickými náměty. Přitom si uvědomovali, že jejich tvůrčí záměr představuje velmi delikátní námět. Pomalu se prý ukazovalo, že filmem parodovaný Ježíš není moc legrační. Co ale stálo za řeč, bylo, jak lidé jeho slova interpretovali a jak na ně reagovali. Když byl film uveden zejména v anglosaských oblastech, vyvolal velký odpor náboženských skupin jak v Anglii, tak v USA. I v Norsku bylo jeho promítání jeden rok zakázáno. V Americe se pořádaly obrovské protestní akce a diskuse v televizi a v různých parcích proti tomuto - jak se hodnotilo - kacířství. Jak to bývá, negativní kampaně se však staly reklamou, násobící úspěch.
Jeden příklad ducha filmu za všechny: filmaři museli jako vždy řešit problém, jaké má být finále. Více než tucet postav v čele s Brianem skončilo v závěrečné scéně na kříži, vystaveni pozvolné mučivé smrti. Tehdy přišel jeden z filmových tvůrců s nápadem, že si všichni odsouzenci, visící na křížích, zazpívají pěknou kabaretní písničku "Život musíš brát z jeho lepších stránek" - a tak se i stalo. Kdo film shlédl, bude se sotva divit negativním reakcím zejména nábožensky intenzivně smýšlejících Američanů. Není přeháněním tvrdit, že některé scény hrubě urážejí křesťanské city (bez ohledu na jednotlivé křesťanské konfese), takže vlažná, nebo dokonce lhostejná divácká reakce na Život Brianův by byla něčím velmi podivným, nepochopitelným (samozřejmě nelze mluvit o jednomyslném odsuzování diváckou veřejností, film měl jistě také své příznivce). Ve srovnání s ním je Mohamedova karikatura, vyvolávající bouři v celém islámském světě, neškodnou malůvkou.
Tato zkušenost nutí k zamyšlení. Velká Británie byla několikrát v průběhu dvacátého století symbolem politické svobody a jako taková vyhledávána také českými emigranty. Dojem z filmu Život Brianův jakoby vsugerovával to, čemu říká klasická tradice svoboda per excessum, tedy nadměrná svoboda, která to přehání, na rozdíl od svobody per defectum, tedy svobody nedostatečné, strádající, charakteristické pro totality. Insulární (ostrovní) mentalita, lišící se od mentality kontinentální (evropské pevniny) není něčím novým. Pragmatizmus, empirizmus, smysl pro konkrétno, sklon k relativizmu až skepsi (britský myslitel David Hume (1711-1776), bývá nazýván knížetem skeptiků) se táhne anglickými dějinami hluboko z dob středověku.
K dispozici není plně uspokojivé vysvětlení - byla vyslovena domněnka, že ona proslulá pilátovská otázka pravdy, která je v relativistickém ovzduší doma, je projevem společnosti, ponechané sobě samé, izolované mořem i krystalizací národní mentality a kultury od ostatní Evropy, která se vyznačuje větším smyslem pro jednoznačná tvrzení, nepřipouštějící opak, což může být myšlenkovým pařeništěm totalitních mravů. Vzhledem k současné celosvětové anglosaské hegemonii, nejen jazykové, je třeba i v náboženském smýšlení počítat s tímto - vlastně neideálním - vlivem. Názorně se to projevilo ve formulaci Petra Sloterdijka, filozofa sice německého, ale zřejmě pod zmíněným vlivem, který považuje rozlišení na pravdu a nepravdu za archaizující kulturní folklór.
Zcela jiný ráz měl německý dokument, který vysílal jeden zahraniční kanál. Divák nabývá dojmu, že jeho tvůrci vsunují pod mikroskop nejen evangelijní slova, nýbrž i slabiky, ze kterých se skládají. Zpracování vévodí úzkostná snaha po přesném popisu současného stavu bádání, vévodí ratio, vyloučeno je pokušení jakékoliv fantazie, dohady zůstávají dohady a nespěchají k tvrzením, která by se tvářila jako definitivní. Vše platí ad hoc - jak je tomu ostatně ve vědě vůbec. Text obsahuje právě tolik vět oznamovacích jako tázacích, imponuje seriózností, nehodí se však pro posílení ve stavech nejistoty ve víře.
Bezděčně si lze připomenout slova papežova projevu z loňského listopadu před Mezinárodní teologickou komisí jako poradním sborem magisteria, zvláště když Benedikt XVI. je sám také Němcem. V článku, který napsal ještě jako kardinál, si posteskl téměř s jemnou ironií, že pochází ze země, kde není výjimkou kritizovat papežské dokumenty. Ve zmíněném projevu prohlásil: "Byli a jsou velcí učenci, velcí odborníci, velcí teologové, mistrovští ve věcech víry, kteří nás naučili mnohé. Do detailu probádali Písmo svaté a dějiny spásy, nedosáhli však k tajemství samotnému, ke skutečnému jádru věci, k tomu, že Ježíš je vpravdě Boží Syn, že Trojjediný Bůh vstupuje do našich dějin v určitém historickém okamžiku, v člověku, jako jsme my. Podstata jim zůstala skryta! Snadno bychom mohli citovat velká jména dějin teologie posledních dvou staletí, osobností, od nichž jsme se mnoho naučili, jejichž srdcím však nebylo dáno dohlédnout tajemství."
Jsou to slova závažná, kritická, snad i hořká, ponechávající nezodpovězenou otázku o koho se tedy vlastně jedná, což každého čtenáře či posluchače svrbí na jazyku. Myslel snad na knížete liberálního protestantizmu ze začátku XX. století Adolfa von Harnacka (1851-1930), měl před očima myslitele mnohem mladší, snad dokonce některého ze svých a tedy i našich současníků? Rozhodl se nekonkretizovat. Ač profesor teologie, "vědy víry", obkličující rozumem mystérium kam až to jde, připomněl "srdce" jako orgán "dohlédající tajemství" a tím upozornil na nebezpečí redukovat psychiku člověka mimo jiné také ve službách religiozity na rozumovou složku. Nelze popřít jisté dominantní postavení německé "univerzitní teologie" v celosvětovém měřítku jako předmětu obdivu a někdy i ironie, ale podobně jako u výše připomenutých anglosaských sklonech i zde se skrývá určité nebezpečí.
Nebyla by zde příležitost pro slovanský živel se smyslem pro emoce, umělecké ztvárnění idejí, pro to, čelit herezi myšlenek a slov, jak rád upozorňuje kardinál Tomáš Špidlík (1919-2010), který ovšem vyslovil podivuhodnou myšlenku o kombinaci německého mozku se slovanským srdcem v české duši? Tím se dostáváme k třetímu podnětu.
Ruský vklad je pravým opakem obou předchozích podnětů, inspirujících se velikonočními událostmí. Bývalý předseda polistopadové komunistické strany, filmový režisér Jiří Svoboda, prohlásil před časem v novinovém interview, že Rusové jsou iracionální. To může západně uvažujícího člověka napadnout při shlédnutí filmového zpracování Bulgakovova díla. S fakty (zde: evangelijním textem, předkládajícím pašijový příběh) se zachází s nespoutanou fantazií, vylučující otázku jak to tedy doopravdy bylo. Diváku však odpoutání se od syrové reality (měřeno vědecky rozebíraným textem evangelií) vůbec nevadí, když ve fantazii na evangelium vidí kontrapunkt ke stalinskému teroru třicátých let minulého století. Zejména pro člověka s totalitní zkušeností dosahuje tento střet přítomnosti s antikou, vědy se snivostí, dvou drásavých realit, biblické i stalinské, bizarností, tragičností i jemnou ironií mohutného účinu. Pozorovatel děje drží v ruce dvě strany téže mince: materializmu a mystiky. Proč nedat za pravdu televiznímu časopisu, konstatujícímu bezmoc porevoluční Moskvy před magií ďábla, prezentovaného sympatičtěji než sovětské orgány, činné, jak se říká, v trestním řízení.
Zapomínaný katolický kněz a publicista Alois Lang (1869-1957) se ve své knize F. M. Dostojevský (s podtitulem Křížová cesta náboženského myslitele ruského) zmiňuje o přezíravém hodnocení ruského romanopisce francouzským dramatikem Charles-Maurice Hennequinem (1863-1926) s pochopením i nesouhlasem. Komediálně střižený autor, svého času prezident francouzského svazu spisovatelů, nemohl mít porozumění pro proroka, naplněného apokalyptickými vizemi, soudí Lang. To může platit i o Bulgakovovi tím spíš, že - pro "východní" zkušenost s bolestnou nepochopitelností - v intelektuálních krizích západu bují koketérie s marxizmem, samozřejmě salonním, který by nikdy nebyl schopen doprovázet Rudolfa Slánského (+ 1952) k šibenici.
Pašijové" epizody jsou v ruském seriálu sice okrajové, přesto by někdo mohl být nakloněn srovnávat jejich umělecký účin s Matoušovým evangeliem Piera P. Pasoliniho (1922-1975) nebo Ježíšem Nazaretským Franca Zeffirelliho (nar.1923). Odborné posouzení na rozdíl od subjektivních zážitků je třeba přenechat filmovým kritikům. Jen jedno: když docházelo v SSSR k politickému tání, dovolili vysokému představiteli ruské pravoslavné církve navštívit mezinárodní teologickou konferenci ve Švýcarsku. Intelektuální úroveň západních účastníků byla vysoká, právě tak niveau debat, navazujících na přednášky. Pak promluvil ruský host. Čistě myšlenkově zvláštní přínos nenabídl, ale obrátil pozornost k něčemu, co vyžaduje něco jiného než reflexi, totiž k bolestí. Účin byl nesporný, i když je známo, že Alexandr I. Solženicyn (1918-2008) narazil u některých západních kritiků na pochybnosti o pravdivostí svých - zdrcujících - líčení. Sytý hladovému nevěří.
Může si malý český člověk odnést z této směsi dojmů ponaučení? Kam se obrátit, kterým směrem zaměřit své kroky, čemu dát nakonec jako většímu dobru nebo menšímu zlu pro skutečně nadějný kulturní a civilizační rozvoj vlastní společnosti přednost? Demokracie je příležitost i břemeno. Může si z této směsice dojmů odnést nějaké ponaučení český katolík? Konfesně byly uvedené příklady brány z prostředí anglikánského, luteránského a pravoslavného. Bylo by jistě chybou ztotožňovat římský katolicizmus s italskou mentalitou, naopak moderní italští papeži dali zřetelně najevo své národně neutrální postavení. Čím méně typicky italského v církvi a více katolického, tím lépe.
Anglický (Tomáš Morus), německý (Albert Veliký) i ruský katolicizmus (Ukrajinec Josafat) znamenají pro římskou církev cenné obohacení pro jeho katolicitu. Každý z nich (vedle mnoha jiných nejmenovaných národních kultur a mentalit, právě tak cenných a zajímavých) vnáší do společné církve kus čehosi typicky lidského, co jinde nedošlo rozvoje, usnadňující všem lidem, nejen z jmenovaných oblastí, nalézt v církvi duchovní domov, nutný myšlenkově právě tak jako nutný pro "spočinutí", žádoucí životní pocit. Trojí kulturní nabídka, o které byla řeč, nabádá jednu světovou církev integrovat do sebe dosud nezpracovanou šíři nejrůznějších směrů lidského ducha i způsobu života (škoda překažené jezuitské misie v Číně začátkem novověku - nikoliv vinou Číny).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |