Existují někteří katoličtí kněží a laici, kteří se staví odmítavě vůči současné katolické teologické fakultě v Praze s odůvodněním, že není už nebo aspoň dostatečně katolická.
Co je horší, tento názor sdílejí nejen laičtí zájemci o teologické studium, ale i možní kandidáti kněžství. Tato situace má jistě dopad na návštěvnost fakulty včetně ekonomických důsledků, ale to není to hlavní. Závažnější je hrozba jakéhosi plíživého schizmatu v české církvi, podobné tomu, jako když se na počátku padesátých let zeptal kajícník zpovědníka: nejste plojharovec? Zpověď u vás by totiž neplatila. To prostého věřícího sotva napadlo, daleko spíše to bylo živeno lidmi, které lze biblicky označit za znalce zákona.
Kritika fakulty není nic nového. V padesátých letech bylo slyšet výhrady vůči litoměřickému semináři a bohoslovecké fakultě, že nejsou v pořádku naukově nebo ještě spíše právně. Víme, že z ní ještě v době komunizmu vzešla většina našich biskupů a Vatikán neměl rozpaky nad tím, je do této velmi důležité funkce pro pravověrnost jmenovat. Jestliže dnes stojí za fakultou mimo jiné i velký kancléř fakulty, kterým je kardinál Vlk, znamenají výhrady vůči fakultě vlastně současně výhrady proti pražskému arcibiskupovi, což pochopitelně zeslabuje, ne-li ohrožuje, jednotu české církve. Je poněkud pikantní, že si pozorovatel nastíněné situace může mimoděk vybavit vzpomínku na středověk: Nespokojený teolog se tenkrát odvolával od papeže k papeži lépe informovanému nebo k všeobecnému sněmu, šlo tedy o relativizování řádné autority, ať už byla nebo nebyla intelektuálně nebo morálně sympatická. Za kým dnes půjdou nespokojenci, zastane-li se KTF nejen biskup, ale i papežská kongregace, která má mnohem větší porozumění pro decentralizaci než leckterý člen místní církve?
V čem vlastně spočívá podstata výhrad vůči fakultě? Zjednodušeně řečeno, v předkládání nauky církve lze rozlišovat dvě skupiny výroků. Jedna je zásadně, aspoň teoreticky, otevřená dalšímu vývoji a zdokonalování v porozumění i formulaci. Druhá nese pečeť definitivnosti, takže zpochybňovat nebo popírat výroky v této skupině by znamenalo rozcházet se s církví, i když snad pouze objektivně. Mnohý zastánce odchylných postojů si totiž vůbec neuvědomuje, že se jimi od ní církve vzdaluje nebo se s ní dokonce rozešel.
Je-li pražská fakulta kritizována pro svou nekatoličnost a proto nezpůsobilost vzdělávat budoucí katolické kněze a laiky, znamená to, že se o ní říká, že její nabídka studentům obsahuje prvky, které jsou s katolickou naukou neslučitelné. Něco takového by asi platilo především o věrouce čili dogmatice. Podívejme se tedy na konkrétní situaci dogmatiky na škole. Hlavním přednášejícím je v současnosti františkánský kněz prof. Pospíšil z Olomouce. Dá se v současnosti označit za našeho nejvýznamnějšího teologa, srovnatelného s předními osobnostmi v době rozkvětu české teologie, i se současnou cizinou. Je naprosto absurdní, že by tento pedagog, který je zároveň plodným teologem, přednášel nebo strpěl, aby jeho spolupracovníci přednášeli něco, co je se závaznou katolickou naukou neslučitelné.
Co je na pozadí kritiky teologické fakulty? Je moudré vyhnout se všem osobním sporům a nevidět na pozadí zkoumané situace jakousi intelektuální nouzi, která by pod mikroskopem kritického rozumu prověřovala jednotlivá tvrzení, přednášená na fakultě, a shledávala případně jejich nepřijatelnost. Ve hře je daleko spíše pocit životní jistoty nebo její ztráty. Intelektuální nouze je totiž nesmírný přepych, který si mohou dovolit jen málokteří, protože vůbec není snadné vyznat se spolehlivě v jemnostech a zákoutích katolické nauky. Proto je opodstatněná domněnka, že většina kritiků o těchto složitostech nemá dostatečné ponětí.
Možná, že jinou, dostupnější a snadněji sledovatelnou kapitolou katolické nauky je kanonické právo včetně některých církevních dokumentů ve smyslu záchytných bodů pro kritiku fakultní praxe. Tyto materiály jsou pro některé typy nespokojených schopné poskytnout pevnější půdu pod nohama než dogmatika, protože pregnantní litera je pro ně snazším záchytným bodem. To znamená, že se kritika katolicity týká nejen otázek doktrinálních, ale i disciplinárních, nauky i kázně.
O jistotě na rozdíl od evidence, jasného intelektuálního vhledu do problematiky příslušné otázky platí, že ji i velmi prostý katolík, kněz i laik potřebuje a velmi dobře ví, zda ji má nebo ztrácí. Tím se ovšem přesouváme z filozofie a teologie do psychologie.
Důležitým náboženským pramenem takové jistoty je církev, chápaná jako pevnost, v které je vše stabilizované, na svém místě, v pevném řádu věcí. Pohyb v této oblasti je vnímán jako ohrožení stability a tím pramene pro osobní jistotu. Na pozadí požadavku jistoty je strach z její ztráty, a strach je velmi silný afekt, jak víme například z výpovědí úzkostlivých lidí. Bývá nepřiznaný, dokonce nevědomý, ale jako signál ohrožení osobní identity může představovat rozhodující motivační sílu třebas právě pro uvažovanou kritiku fakulty.
Nikdo nemůže nic namítat proti debatě o správnosti nebo nesprávnosti, vhodnosti nebo nevhodnosti určitých vyjádření fakultních pedagogů zcela v duchu evangelia o postupném napomínání chybujícího bratra. Naopak, student i jiní zájemci mají na takovou debatu plné právo. Poskytnout k ní příležitost je součástí pracovních povinností vyučujícího.
Teprve na konci řetězce debat je čas pro klasifikaci chybujícího jako pohana nebo celníka, se kterým nechci mít nic společného. Klasifikace může ovšem postihnout právě tak pedagoga fakulty, jako jeho odpůrce. Předčasná posouzení zavánějí předsudky, o kterých platí, že jsou nekriticky převzatá, emocionálně prosáklá ohodnocení. Jsou opakem prostého, čistého oka, o kterém mluví evangelium. Obsahují vždycky nelásku a vyžaduje naléhavě změnu životních postojů, jdoucích do hloubky.
Není třeba obávat se pražské teologické fakulty lze adresovat katolické veřejnosti, protože tato univerzitní instituce není soukromou záležitostí hloučku zájemců o kněžství a teologii, ale záležitostí celé české církve. Ani doktrinálně ani disciplinárně není nezpůsobilým zařízením pro výchovu katolických kněží a laiků. To lze mimo jiné doložit upozorněním na letošní Vinoř. Před několika dny proběhla dvoudenní konference učitelů fakulty ve Vinoři u Prahy, týkající se jejích dalších plánů a výhledů. Účastníci se mohli přesvědčit o obětavosti, píli, tvořivosti a ochotě k otevřené debatě všech zúčastněných, včetně děkana a jeho mladých, dravých proděkanů. Samozřejmě není možná ani nutná jednomyslnost ve všech otázkách, které v diskusích zazněly, ale paušální, odsuzující kritika, vytvářející nekomunikativní tvrdé fronty, neschopná ocenit nepopíratelné klady současných snah, není ničím jiným než krátkozrakou nespravedlností.
Dato non concesso, kdyby byla kritika fakulty pro její nedostatečnou katolicitu na místě, jednalo by se o problém, který je řešen v kapitole o morálním kompromisu. Je nepřijatelným řešením svízelné situace nebo moudrým východiskem získat raději něco, nemohu-li získat vše? Někteří lidé odmítnou pít vodu z vodovodu, protože ji nepovažují za zdravotně zcela nezávadnou. Nebudou-li si moci koupit tzv. dobrou vodu v obchodě, budou raději žíznit, v krajním případě i se závažnými zdravotními důsledky. Perfekcionizmus, kterému se takto upisují, vypadá působivě, ale je zakuklenou formou strachu žít ve světě reality, nikoliv ideálů a dosáhnout aspoň něčeho, když není možné dosáhnout všeho.
Z nedávné české historie je zajímavý případ Stehlík - Tomášek. V rámci nové východní politiky za Pavla VI. vyvinul Vatikán velké úsilí o normalizaci českých církevních poměrů dosazením biskupa do čela pražské arcidiecéze. K dispozici byl František Tomášek, působící jako duchovní správce na Moravě. Stát na jeho jmenování pražským apoštolským administrátorem přistoupil, žádal však, aby Vatikán potvrdil jmenování dosavadního pražského kapitulního vikáře Antonína Stehlíka proboštem metropolitní kapituly. Vatikán souhlasil, což mu někteří čeští katolíci vzhledem k Stehlíkově politické roli zazlívali. Šlo o kompromis, který však Vatikánu stál za to.
Promítnuto do sporu o fakultu, nelze s patřičnou úctou k ní i k jejím kritikům i tady říci historia magistra vitae?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |