O vlastenectví

ThDr. Jiří Skoblík

28. října se každoročně připomíná vznik Československé republiky na konci první světové války (den příměří, kterým formálně skončily boje, byl až 11. listopadu, tedy za čtrnáct dní, republika vznikla ještě ve válce). Vznik nového státu působil v hlavách a srdcích mnoha tehdejších – ale i pozdějších - Čechů velké nadšení, právě tak jako působil hluboký zármutek 15. březen 1939, kdy vzala samostatnost okleštěného Československa za své. Obě data vybízejí zamyslet se nad fenoménem vlastenectví, které bývá v současnosti postrádáno, ovšem jde spíš o nedostatek motivace než neschopnost identifikovat se s vlastí. Takové zamyšlení nemusí kopírovat masmediální jazyk, nýbrž může probíhat v křesťanském duchu, vždyť církev má dost vlastních myšlenek, představ a výrazů, dílem z Písma, dílem z tradice.

První věta Písma svatého říká, že „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1). Při líčení tvorby světa je důraz položen na stvoření člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby, prohlašuje Tvůrce. Když je řeč o existenčním zabezpečení právě stvořených lidí, dostáváme se na první stopu vlastenectví. Hospodin prohlašuje: hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. V další kapitole čteme: Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu a člověku přikázal: z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. Když skončila potopa, vylíčená o několik kapitol dále, rozšířil se prostor obživy: každý pohybující se živočich vám bude za pokrm (Gen  9).

Co z toho plyne? Bůh dal člověku bezprostředně existenci (učiňme člověka…), to však k jejímu trvání nestačí. Člověk také dostal životodárné prostředí, bez kterého by jeho existence skončila. Když Tvůrce říká To budete mít za pokrm, říká tím vlastně: abyste vydrželi. Hospodin dovoluje jíst z každého stromu zahrady vyjma jednoho stromu. To neznamená, že záleží na rozhodnutí člověka, zda a jak se bude živit, nýbrž že nutný příjem potravy se týká určitých zdrojů obživy. Písmo tedy vyslovuje princip: člověk je ve své existenci závislý na prostředí. Nejnázorněji je to vidět na dýchání. Organizmus člověka si na typ životodárného prostředí rychle a celoživotně zvyká. Jinak v Kongu, jinak v Grónsku, jinak ve střední Evropě.

Když Bůh konstatuje, že není dobré, aby člověk byl sám (Gen 2), ačkoliv se prozatím pohybuje v ideálním prostředí, upozorňuje, že k přírodním podmínkám přistupuje jako mimořádně důležitý činitel vliv lidského prostředí, poskytujícího jazyk, duševní rozvoj, osvědčené zvyklosti, zušlechťující soubor hodnot (každý přece ví, jak dítě závisí na prostředí dospělých). I zde je velmi důležitý návyk. To vše tvoří domov, otčinu, vlast, která je bezděčně milována jako součást přirozené lásky k sobě (vzpomeňme na kontrast problematické psychologie emigrantů). Vlastenectví (patriotizmus) lze tedy teologicky pojímat jako lásku k té částí řádu stvoření (přírodního i společenského), která hraje roli (nezbytné i nadbytečné) opory pro holou lidskou existenci.

K ocenění vlasti, která ho celoživotně formovala, se přiznává také sv. Pavel, ochotný dokonce položit svůj život za Izraelity, aby přijali Krista (Řím 9). Ovšem stálé hrozící sklon k sebestřednosti u každého člověka se týká i vztahu k vlasti. Vděčnost Bohu za právě toto životodárné prostředí, kterému kdokoliv z lidí za tolik vděčí, je žádoucí, nesmí však přispívat k pocitu nadřazenosti, pohrdání nebo dokonce nepřátelství z národnostních, společenských nebo rasových rozdílů. Každý národ je takto na úkor druhých zemí pokoušen. To má na mysli 2. vat. koncil, když v dekretu o misijní činnosti církve nabádá křesťany, aby se zásadně varovali pohrdání cizí rasou a přemrštěného nacionalizmu (15). Naopak Konstituce o církvi v dnešním světě nabádá občany, ať pěstují velkomyslnou a oddanou lásku k vlasti, ale ať mají na mysli i to, co je k  dobru celé lidské rodiny (75). Průlom v  sobeckém přimknutí se k vlastnímu prostředí zaznívá už v evangeliu: ani v Jeruzalémě, ani na hoře Garizim, ale v  duchu a v pravdě se klaní praví ctitelé (Jan 4).

Je to opět sv. Pavel, který čelí zmíněnému nebezpečí památnými slovy: v Kristu už není rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou (Gal 3). Alternativou rozdělení je jeden v Kristu (srovnej učení filozofie o druhé z transcendentálií, jednom). Rozdíl mezi (nesmiřitelnými) kategoriemi lidí je odstraněn nejen eschatologicky, nýbrž i historicky, všichni jsou si rovni jako nositelé téhož lidství, způsobilého povýšení do Božího dětství. Pavel boří impozantním způsobem národnostní, společenské, dokonce i biologické hradby mezi lidmi, které ovšem jako nevykořenitelný plevel egocentrizmu vždy znovu vyrůstají, tu pod jednou, jindy pod jinou nálepkou.

Problematika vlastenectví se potýká ještě s jedním problémem. Říká-li Písmo, že naše vlast je - v očekávání, nikoliv uskutečnění - v nebesích (Fil 3), je třeba lásku k oběma vlastem, provizorní a definitivní, přiměřeně harmonizovat, a nedávat přednost něčemu, co pomíjí, vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž „občanství v nebesích“ (dtto). Historie učí o náklonnosti člověka k extrému na jednu či druhou stranu, tohoto i onoho světa (formou bezuzdného požitkářství nebo naopak askeze, podlamující zdraví), samozřejmě ke škodě věci.

Jde o jednu z variant nekonečného boje mezi „duchem“ a „tělem“, základního antropologického údělu, kde nemá platit nadvláda, nýbrž spolupráce. Eschatologický výhled lidstva ho neodvádí od pozemských úkolů, nýbrž poskytuje při péči o ně nové pohnutky, připomíná koncil: hledání budoucí vlasti nesmí vést k zanedbávání pozemských povinností. Právě víra zavazuje ještě více k jejich plnění (srov. GS 43).