Jsme v době velkého přehodnocení univerzálního nároku Ježíše Krista jako zdroje a záruky dovršení možností lidské existence, které obvykle označujeme výrazem spása. K uplatnění Kristova nároku také v zcela odlišných duchovních kulturách, pro které není důležité ani tak centrální téma pro křesťanství jako je téma Bůh, je zapotřebí v křesťanském teritoriu bez ohledu na konkrétní konfese důkladné změny smýšlení, kterou obvykle redukujeme na představu přestat hřešit a začít bezúhonný život. Při orientaci v této náročné oblasti nám může pomoci konfrontace dvou výroků evangelia, které si, jak se při prvním pohledu zdá, odporují. Jedná se o výroky "Kdo není se mnou, je proti mně" (Mt 12,30) a "kdo není proti vám, je pro vás" (Mk 9,40).
Text prvního výroku se zabývá velice závažným nařčením Ježíše ze spolupráce se satanem. Předložme si ho s pokusem o doprovodný výklad. U Matouše se praví: Může někdo vejít do domu siláka (tzn. satana, jehož síla spočívá v množství démonů) A uloupit jeho věci" (kterými jsou satanovi lidští zajatci, vždyť satanovi o skutečné věci jít nemůže), jestliže dříve toho siláka (tzn. satana, který je v rozhodujícím střetnutí se silnějším Kristem slabší) nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům (v apokryfním Tomášovu evangeliu se čte: pak teprve obrátí jeho dům, což snadno navozuje představu pak teprve přivede obrácené lidi k sobě). Kdo není se mnou, (a tím pomáhá satanovi zotročovat lidi), je proti mně, (v mém boji, ve kterém porážím satana ve prospěch obrácených lidí). A Kdo se mnou (tím, že se pro mne rozhodne, ačkoliv jsem byl svými protivníky těžce nařčen) neshromažďuje (lidi zachráněné z moci satana), rozptyluje (tím, že je vhání do satanovy náruče). Připomeňme, že rozptylovat znamená u rabínů odchylovat se od Boží cesty.
Myšlenka prvního výroku se tedy týká samotného Krista. V křesťanském užití by se interpretovalo asi takto: kdo není se mnou v některé z mých církví nebo náboženských společností, je proti mně. Interpretace tedy vyžaduje explicitní zaměření na Krista.
Pokud jde o druhý výrok, u Lukáše horlivý a milovaný Jan, který touží po trůnu vedle mistra, říká: Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v Tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil (protože sice ocenil Ježíše, ale nepřipojil se k jeho družině. To znamená, že působení Ježíše se neomezovalo na kruh učedníků). I Bránili jsme mu, protože Tě nenásleduje jako my. Ježíš mu řekl: Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, (který mu umožnil nebeský Otec) nemůže mi hned nato zlořečit (i když později takovou změnu postoje u něho nelze vyloučit). Kdo není proti vám (tím, že mne svým působením uznává), je pro vás (což byste mohli zhatit tím, že mu budete ve vzývání mého jména bránit).
Tyto výroky mají paralelu ve Starém zákoně a v Ciceronské literatuře. Ve knize Numeri čteme, že sotva spočinul na sedmdesáti starších duch Hospodinův, prorokovali. Dva muži se sice k oné družině nepřipojili, ale i na nich spočinul prorocký duch. Když se to dověděl Mojžíš, zvolal Jozue: Mojžíši, zabraň jim v tom! Ale Mojžíš mu řekl: Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého Ducha! (Num 11,27n).
Druhou paralelu tvoří Ciceronova zmínka o římské občanské válce mezi Pompejem, jehož lidi považovali každého, kdo se k nim nepřidal, za nepřítele, zatímco Caesar soudil opačně. Je tedy patrné, že problematika, přetřásaná ve výše uvedených výrocích evangelia, má obecnou platnost. Myšlenka druhého výroku se týká učedníků (i když některé překlady navrhují alternativní čtení "nás" místo "vás"). V duchu druhého výroku už nelze říci kdo není v některé z mých církví..., nýbrž spíše ačkoliv někdo není v některé z mých církví, přesto...
Dnes je zapotřebí rozšířit chápání rozsahu Kristova království přes hranice učedníků, i když budou pojímáni co nejšířeji. Mluví se o anonymním Kristu a členství v srdci církve, nikoliv jejím těle, což se u lidí nejrůznějších životních přesvědčení děje anonymní Boží milostí, umožňující způsob života, odpovídající Ježíšovým zásadám, i když tito lidé jejich původce neznají. Je však alternativa buď dnešní podoba křesťanství nebo anonymní účast na něm jediným možným řešením?
Vnucuje se aktuální otázka: jestliže sv. Pavel právě tak myšlenkově jako mravně geniálním krokem odstranil pro tehdejší pohany ze začínajícího křesťanství Mojžíšův zákon jako příčinu spásy, můžeme se dnes s velkou svobodou ducha ptát: co bude pro druhého Pavla nutné a přitom možné pro pohany současného světa, disponujících leckdy vysokou duchovní kulturou, odstranit ze sebectihodnějších kulturních nánosů dnešního křesťanství, aniž by bylo nutné pro tyto lidi hledat východisko pouze projektu anonymního Krista?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |