V rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů v lednu 2012 bylo možno vzpomenout na silvestrovské sté výročí narození německého fundamentálního teologa, angažujícího se intenzivně v ekumenických otázkách, Heinricha Friese (nar. 31. prosince 1911). Fries vypracoval v roce 1973 spolu s jezuitou Karlem Rahnerem plán - podle jejich mínění nadějný - pro sjednocení křesťanských církví a náboženských společností. Jádrem jejich návrhu bylo osm tézí, ve kterých oba autoři nabízeli postupy, které by mohly vést k žádoucí jednotné církvi. Je to tedy návrh starý téměř čtyřicet let a není divu, že upadl do zapomenutí, zejména když se setkal s odmítavým stanoviskem jak z katolické, tak z nekatolické strany. Sotva totiž byl návrh na stole, zamítla ho německá biskupská konference jako neslučitelný s katolickou naukou. Třeba připomenout, že tehdejší konference byla (jako je dosud) teologicky velmi zdatná. Jejím tehdejším členem byl například mnichovský kardinál Julius Döpfner, jeden ze čtyři moderátorů 2. vatikánského sněmu.
Se zamítavým stanoviskem vůči Rahner – Friesovu návrhu vystoupil také tehdejší kardinál Josef Ratzinger, současný papež Benedikt XVI. Vzhledem k současnému postavení v církvi je jeho stanovisko zvláště významné. Ratzinger vytýkal plánu obou teologů – kolegů, že je to vlastně návrh na sbližování církevní vrchnosti (Obrichkeit), akademické i hierarchické, zatímco věřící lid, jehož členská základna je přece pro každou církev právě v ekumenických otázkách důležitá, by zůstal netečně mimo (něco takové se připomíná o florentském sněmu, usilujícím o sjednocení křesťanského východu se západem začátkem třicátých let patnáctého století). Kardinál také přirovnal zmíněný podnět ke kasárenskému dvoru, kde se nařídí několika jednotkám pochodovat podle hudby, aniž by se velitelé starali o to, co si přitom pochodující vojáci myslí. Ohledně „Obrichkeit“ by asi autoři návrhu upozornili, že osm tézí chápou jako pouhý ideový základ, vyžadující samozřejmě obezřetné pastorační aplikování, které ovšem bez programového základu plave na vodě.
Zamítavé stanovisko se ozvalo také z druhé strany, v německém prostoru luterského ražení. Renomovaný teolog Eilert Herms podrobil Rahnerův a Friesův projekt ostré kritice a nebyl při této kritice sám. Čtenář jeho připomínek může nabýt dojmu, že Herms vsouvá jednotlivá slova návrhu pod mikroskop, aby pod drobnohledem poukázal na leckteré logické i teologické nesrovnalosti ekumenického textu. Dokonce mluví o mazanosti autorů. Jaká je asi jeho představa ekumenických snah, když píše, že sjednocení konfesí jakoby předbíhalo Boží působení.
V odezvě na Hermsova slova píše Fries, že sice uznává vynikající schopnosti svého kritika, ale lituje, že v jeho textu hledá marně náznak dotčenosti a nouze nad faktem rozděleného křesťanstva, které je v rozporu nejen s Kristovým přáním aby všichni jedno byli, nýbrž které je nepřijatelné i z povahy věci. Když totiž čteme na konci Matoušova evangelia učte všechny národy zachovávat co jsem vám řekl, je vyloučené, že by měl Kristus na mysli rozporuplné poselství. Mimoto soudí Fries, že lze sotva přehlédnout Hermovu zásadní nedůvěru vůči všemu římskému (tzv. protiřímský afekt).
Bilance odezvy z obou stran tedy odsouvá téměř čtyřicetiletý text mezi texty mrtvé, zajímavé spíš pro historiky. Ozývají se ovšem také hlasy, a to nejen katolické, které byť nepřímo a s výhradami podobnou iniciativu oceňují. Tak píše luterský teolog Jörg H. Beyer: bylo by absurdní, kdyby vyznavače ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista ovlivňovaly více spory, týkající se vzájemných vztahů, než potřeba jednoty, i když ji na papíře uznávají (ortodoxie hodnotí rozdělení církví jako dílo ďáblovo).
Nemá-li dojít k napodobení způsobu, jakým bylo počátkem roku 1977 zacházeno s textem Charty 77, kterou měli všichni odsoudit, aniž znali její obsah, je nutné předložit nejen zamítavá katolická i luterská stanoviska (jedná se o Německo, tedy zde není brán zřetel k reformované církvi kalvínského původu), ale zpřístupnit i znění zmíněných tézí jako těžiště uvedeného návrhu na sjednocení křesťanských církví. Rahner je spolu s Friesem formulovali takto:
1. téze: Základní pravdy křesťanství, obsažené v Písmu svatém, apoštolském vyznání víry a nicesko-cařihradském vyznání, jsou závazné pro všechny dílčí církve budoucí jedné církve.
K tomu: O Písmu jako bezpodmínečném základu pro jakékoliv sjednocovací iniciativy nikdo nepochybuje. Také nicejsko – cařihradské vyznání víry (recitované každou neděli po promluvě), je křesťanským východem i západem přijímáno jako reflektované a systemizované poselství Písma v základních otázkách. Zato apoštolské vyznání víry (Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země), uvedené v tézi, křesťanský východ nepoužíval.
2. téze: V žádné dílčí církvi nesmí být naukově a vyznavačsky zavrhnutá věta, která je v některé jiné dílčí církvi závazným učením. Jinak však není závazně vyžadováno žádné výslovné vyznání nauky jedné dílčí církve jinou dílčí církví, nýbrž je to přenecháno pokračujícímu souhlasu v budoucnosti. To platí zejména o nedefinovaných učitelských prohlášeních římské církve. Toho je třeba dbát zvláště u etických otázek. U tohoto principu by se jednalo pouze o to, co už dnes každá církev u svých členů praktikuje.
K tomu: První věta této téze - která je mezi všemi osmi tézemi chápána jako stěžejní - jakoby se v případě zásadního nesouhlasu, i hlubokého, jedné církve vůči druhé v některém bodě, spokojovala s mlčením. Dá se však takové mlčení „snést“ při nepochybném napětí, plynoucím z tabuizovaní ožehavého námětu (quis tacet, consentire videtur)? Katoličtí autoři návrhu mají pochopitelně na mysli ochranu pokladu víry vlastní církve (vždyť jinak by jejich návrh nebyl vůbec průchodný), druhá strana však analogicky vyznává poklad jiného obsahu, byť je v její teologicky „demokratičtější“ atmosféře nejasná směrodatná instance, vymezující hranice pokladu víry. Je dostatečně pamatováno na „kázeň“ katolické strany vůči jinak smýšlejícím? Pamatuje se na symetrii ukázněného respektu? – Spíše rámcově poznamenává Rahner ve svém komentáři, že vlivem současného bohatství informací oproti dřívějšku existuje pojmová nejednotnost, proto je třeba nejprve hledat společnou řeč.
3. téze: V církvi Ježíše Krista, tvořené ze sjednocujících se církví, mohou místní dílčí církve ve značném rozsahu podržet své dosavadní struktury. Tyto dílčí církve mohou také vedle sebe setrvávat na tomtéž území. To je přijatelné také pro katolickou nauku o církvi a pro praxi římské církve, například v Palestině.
K tomu: Zdá se, že téze počítá s aplikací dosavadní úpravy pro sjednocené východní církve, jako je církev řeckokatolická, i na ostatní nekatolické (církve nebo) náboženské společnosti. Uniformita není nutná, nebyla by ani žádoucí, ovšem společnosti, projevující zájem o sblížení s „Římem“, by musely počítat s uznáním papežského primátu, jurisdikčního, nejen čestného. Dnes se nepochybně prosazuje pohled na rozdělené církve současnýma, ne tehdejšíma očima, kdy byla jiná situace v liturgii, disciplíně, teologii i životní praxi.
4. téze: Dílčí církve žijí ve vzájemném bratrském sdílení se ve všech životních rozměrech, takže dosavadní dějiny a zkušenost dříve rozdělených církví se mohou stát inspirací pro život jiných dílčích církví.
K tomu: zkušenost s přáním vzájemného sdílení „ve všech životních rozměrech“ nepředstavuje problém na charitativním, sociálním a kulturním poli, naráží však na značné obtíže spolupracovat i na poli nauky. Komentář k této tézi upozorňuje, že si autoři budoucí jednotnou církev nepředstavují jednolitou, nýbrž jako církev usmířené rozdílnosti.
5. téze: Mezi jednotlivými dílčími církvemi existuje kazatelské a oltářní společenství.
K tomu: kazatelské společenství by znamenalo maximální ohleduplnost hostujícího duchovního vůči přesvědčení místní církevní obce. Oltářní společenství musí být podle Jana Pavla II. výrazem společné víry. Katolíci očekávají od luteránů častější eucharistii, větší účast obce, zejména dětí a užší spojení bohoslužby slova a oběti. Od nich se očekává zamítnutí mše bez účasti lidu, intenzivnější zvěstování v rámci eucharistie a přijímání pod obojí.
6. téze: Bez předpojatosti vůči platnosti dosud existujících úřadů v rozdělených církvích se všechny dílčí církve zavazují od této chvíle uvádět vhodné lidi do církevního úřadu modlitbou a vzkládáním rukou, takže uznání takto získaného úřadu nepřipraví ani římskokatolické dílčí církvi žádné těžkosti.
K tomu: je třeba porovnat kompetenci služebného a obecného kněžství. Předsednictví eucharistie může převzít v katolické církvi příjemce služebného kněžství, získaného svátostí kněžství, zatímco v reformačních konfesích je jejím příjemcem nositel(ka) obecného kněžství, získaného křtem a konfirmací. Z tohoto rozlišení je patrná závislost společné eucharistie na pojetí úřadu v církvi.
7. téze: Všechny dílčí církve mají podle staré tradice v čele větších územních celků biskupy. Jejich volba se v dílčích církvích nemusí uskutečňovat způsobem, který je platný v současné římskokatolické církvi.
K tomu: V katolické církvi je biskupský úřad odvozován od pověření apoštolů hlásat evangelium, kteří své poslání od počátku předávali vzkládáním rukou vhodným kandidátům. V luterském pojetí může být úřad v církvi chápán jako nutné a smysluplné řešení kvůli lidské slabosti, upravující vztah k duchu a charismatům, jak o tom mluví apoštol Pavel (u kalvínské větve je situace jiná. Vyjma maďarskou reformační církev nezná biskupský úřad).
8. téze: Všechny dílčí církve uznávají smysl a právo Petrovy služby římského papeže jako ručitele jednoty církve v pravdě a lásce. Papež se výslovně zavazuje respektovat dohodnutou svébytnost dílčích církví. Prohlašuje, že bude užívat své nejvyšší učitelské autority způsobem, který právně a věcně odpovídá všeobecnému sněmu celé církve. Vždyť jeho dosavadní závazná rozhodnutí byla učiněna ve shodě s celým katolickým episkopátem.
K tomu: tézi charakterizuje snaha o kompromis, ovšem obtíže stran papežství se považují za téměř neřešitelné. Katolická nauka přiznává na základě Kristových příslibů a pověření Petrovi a jeho římským nástupcům, tzn. na místě Petrovy smrti, primát plné moci v celosvětové církvi. U nekatolíků lze počítat pouze s uznáním prospěšnosti nějaké nejvyšší autority s rozhodujícím hlasem. Inspirující může být praxe papežství v 1. tisíciletí. J. Beyer se ptá K. Rahnera, co si vlastně pod pojmem papež představuje. Apoštola, který se snaží jako primus inter pares koordinovat prvotní křesťanství a jemuž mohl zcela zřetelně apoštol Pavel odporovat, když se dopustil závažné chyby nebo si tuto funkci představuje jako inspirovanou zásadami absolutní monarchie, promítnuté do církevního úřadu.
Jak už bylo naznačeno, existuje značná jednomyslnost stran hlavní překážky sblížení nebo dokonce sjednocení křesťanských společenství, a tím je pojetí úřadu v církvi, ze kterého teprve plyne problém pojetí eucharistie. Úřad jako problém znamená, že potíž nespočívá v přijetí cíle, kterým je přijetí Ježíše Krista jako Spasitele, nýbrž v přijetí prostředků, které k němu vedou. Součástí těchto prostředků jsou pastýři, vedoucí stádo. Za pohnutku upřímné poslušnosti k nim označuje dokument pro zpovědníky (Vademecum 1997) světlo Ducha svatého, kterým byli zvláště pastýři vybaveni. Potvrzení a popis jejich role je třeba očekávat nejen z Písma, ale také z povahy věci, ovšem sluší připomenout, že smysl existenci pastýřů dává stádo, takže autorita je službou druhým, nikoliv sobě a pastýři musí dát pozor, aby nepásli sebe místo stáda, jak už nabádá Starý Zákon.
Je třeba rozlišovat: jako je cesta podřízena cíli, slouží mu a od něho dostává smysl, přičemž je cosi bolestného, když cesta, podřízený element, brání dosahování cíle jako elementu nadřízeného, což se právě děje v roztříštěnosti křesťanství, je nutno na druhé straně uznat, že není cesta jako cesta, tedy pouhý zaměnitelný prostředek, jak upozorňuje Jer 6,16: která cesta je dobrá? Po té choďte… Už staří věděli, že byť je ten či onen přítelem, větším přítelkem je pravda. To se týká nejen cíle, ale může to platit i o cestě k němu. Jak už bylo poznamenáno, je právě úkolem pastýřů správnou cestu ukázat.
Josef Ratzinger, ještě jako kardinál, se zúčastnil v časopise Communio rozhovoru na téma ekumenizmu a vyjádřil přitom tyto názory: Otázku, kdy dojde k sjednocení křesťanů, nelze podle mne zodpovědět. Navíc nelze zapomenout, že k otázce patří také jednota církve a Izraele. Že by bylo možno dosíci úplné jednoty nějakým všeobecným církevním sněmem, považuji za přehnaně sebevědomé. Spíš by se takovým sněmem postavila nová babylonská věž. Ovšem člověk je tím více křesťanem, čím intenzivněji na svém úseku o sjednocování křesťanů usiluje.
Jak je možno tuto větu aplikovat na návrh dvou teologů, Rahnera a Friese, nesoucích ve prospěch – bezpochyby milovaného – křesťanství a církve svou „akademickou“ kůži na trh projektem, který narazil na kritiku a mohl snížit renomé obou mužů? Právě podstoupeným rizikem dávají pozoruhodný příklad. Z hlediska úmyslu o nich bezpochyby platí, co řekl J. Ratzinger, že totiž tím více jsou křesťané, čím více na svém úseku vyvinuli (originálním způsobem) úsilí o sjednocení křesťanů. Z hlediska výsledku se setkali (mnohem) spíše s nezdarem. Pro jedny chtěli příliš mnoho, pro druhé příliš málo, protože mohli sáhnout pouze po kompromisu.
Luterský teolog Jörg Beyer soudí, že se ve všech konfesích setkáváme s energickými výhradami proti jinak smýšlejícím křesťanům, takže je možno mluvit o principu protestu. Jak se takový protest, absolutizující lidské porozumění evangelia, ospravedlní před poznanou pravdou Ježíše Krista, volajícího k jednotě, je nejvýš problematické, soudí Beyer. Křesťané distancující se v Kristu od těch druhých, by měli být raději plni výhrad vůči rozmáhající se bezbožnosti světa, než vůči sourozencům v Pánu.
Znovu a znovu je patrné, jak velkou roli hraje v ekumenizmu psychologie. Biblicky řečeno tělo, bránící životní jistoty v nalezeném duchovním domově, kde našlo svou totožnost, se úspěšně vzpírá proti duchu, usilujícímu o realizaci onoho aby všichni jedno byli. Stále platí koncilní zjištění, podle kterého není pravý ekumenizmus bez obrácení, tedy změny mentality, podřízení těla ve prospěch ducha.
Je jenom jedna Boží pravda a vzdálenost od ní je u různých uskupení různá. Je povinností jedince i společnosti, usilovat o přiblížení se k této pravdě tím spíš, že sám Bůh (v tom jsou všichni zajedno!) poskytuje prostředky, umožňující a usnadňující cestu člověka k této pravdě. Na cestě za ní může rozum, vložený do člověka Tvůrcem, vykonat mnoho na poli spolupráce s Božím vedením. Vždy si však musí být vědom toho, že k cíli, který je mystériem, nekráčí jako stvořený rozum, konfrontovaný s nestvořeným tajemstvím pevným, rozhodným krokem, nýbrž tápavě a že někdy je lépe označit dosaženou pozici jako pozitivní než jako exkluzivní.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |