Na zprávu, obsahující jakékoliv sdělení o církvi, navazuje na internetu obvykle anonymní diskuse, ze které na čtenáře dýchne nejen pohrdání, nýbrž nevraživost až nenávist, nad kterou nezaujatý pozorovatel, sečítající a porovnávající aktiva a pasiva církevních dějin, na které přispěvatelé zhusta narážejí, žasne. Něco podobného se dalo čekat i pod zprávou o kritickém postoji kardinála Miloslava Vlka vůči papeži Benediktu XVI. ve věci snětí cenzury z anglického biskupa Richarda Williamsona. Diskuse, ze které je pochopitelně možno vyhmátnout pouze malý úsek, však obsahovala velké překvapení v podobě silných pro-katolických tónů, nadepisovaných několikrát „Rozhodné ne kritice papeže“. Z většího počtu takto nadepsaných textů vyjímám například:
Jsem zděšen, jak snadno a s jakou záští se v mé zemi opět formuje protivatikánská koalice, která má jediný cíl, rozbít jednotu věřících katolíků s papežem. To je dvojnásob nebezpečné v zemi, kde dosud nebyl vrácen ukradený majetek, usvědčený vrah faráře Toufara JUDr. Mácha dostane trest dva roky /Mácha Toufara věšel na hák a fakticky umlátil, pro jistotu byl pak doražen louhem v žaludku/. Nepřátelé katolické církve na celém světě zkoušejí budováním tzv. národních církví oslabit a zničit vliv papeže a Vatikánu na věřící v té které zemi; to se jim sice nemůže podařit, ale neznamená to, že k tomu mají být katolíci lhostejní a přezíraví. Bůh nás obdařil rozumem, nejsme stádo ovcí. Nemusíme naslouchat tomu, co říkají naši nepřátelé, potichu a ustrašeně a už vůbec ne v zemi martyrů p. Františka Pařila, p. Václava Drboly, p. Jana Buly, převora Hartla a mnoha dalších. Řekněme rozhodné ne protikatolické propagandě většiny našich medií. Ta často neplní ani základní zpravodajské povinnosti při tlumočení nábož. zpravodajství.
Snahy odpoutat katolickou církev v našich zemích od Říma s významnými politickými důsledky (variacemi na klasický cézaropapizmus) jsou poměrně starého data. I v komunistickém režimu se takový návrh ozval, údajně od Vasila Bilaka, který počítal s převedením obyvatelstva, které dosud potřebovalo náboženské vyžití, do pravoslavné církve, čili pod politicko-církevní vliv Moskvy, byl však ihned zamítnut i silně kolaborujícími knězi jako zcela nerealistický.
P. Josef Toufar, farář v Číhošti na Českomoravské vysočině, zahynul ve vyšetřovací vazbě kvůli tzv. číhošťskému zázraku v únoru 1950. Tři dále v textu uvádění kněží Pařil, Drbola a Bula byli popraveni v souvislosti s tzv. babickým případem v roce 1951 a 1952. Převor Josef Faustin Hartl od Milosrdných bratří zemřel v lednu 1952 na plicní tuberkulózu ve vězeňské nemocnici.
Příspěvek se zřejmě obává, že kritika Benedikta XVI. - jak to prezentují media - představuje jistý náběh k odpoutávání se římskokatolické církve v Čechách od římského papeže, což energicky zamítá a bije na poplach, protože, jak správně soudí, takový krok by ublížil především české církvi. Zejména v Polsku (Karol Wojtyla a Solidarita) bylo vidět, jakou politickou silou je na národních státech nezávislé církevní centrum v podobě suverénního státu. Vztah jednotlivého římskokatolického křesťana i určitého církevního uskupení ke Kristovu náměstku na zemi, jak bývá papež označován, je ovšem nejen otázkou teologickou a politickou, nýbrž i psychologickou. Mám na mysli cosi jako timor reverentialis, případně esprit de corps (uctivá bázeň a duch pospolitosti), kterým jednotliví katoličtí subjekti odstupňovaně disponují. To, že prakticky úplně vymizel v zdejším světském sektoru, má nutně dopad i na sféru církevní, jak je velmi dobře patrné ještě spíše v Německu než Česku.
Když poznámku o dosud nevráceném majetku glosovala (v jiné souvislosti) internetová diskuse typickým konstatováním církev kradla dva tisíce let, předvedla kousek ze své typické diskusní atmosféry (poznámka se týkala jednoho ekonomického problému českobratrské církve evangelické, což je historicky nesmysl). Dnes, při poměrně vzedmutých emocích pro a proti (Benedikt XVI. – R. Williamson) a také vlivem odstupu času se všechny komentáře k Williamsonovým názorům zdají stát na tenkém ledě, dokud by nedostaly příležitost vyslechnout doslovné znění příslušného výroku, ale také vysvětlení, jak vlastně bylo myšleno. Casus belli je pochopitelně popírání holocaustu (definujeme jej jako systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války (k etymologii viz níže).
Je otázka, co anglický biskup skutečně řekl, v jakých souvislostech a jak to myslel. Stačí jen představit si lákavou situaci, během které by bylo možno mu u kulatého stolu (s kávou a bábovkou) s potřebnou trpělivostí a ochotou naslouchat položit otázku: monsignore, jaké důvody vás vedly ke stanovisku, které se nyní tak živě přetřásá? Pokud jde o poslední větu příspěvku v kurzívě, všeobecně známé pravidlo mediální kultury žádá pečlivě odlišit faktografickou informaci od osobního komentáře.
K etymologii holocaustu: jedná se o anglickou verzi řeckého výrazu „holokaútooma“ (zápalná oběť, celopal; holos=celý; kautós /vulg. kaustós/=spálený), srov.: vezmi svého jediného syna…a…obětuj /ho/ jako oběť zápalnou…(Gen 22, 2.7.8); Samuel vzal jedno neodstavené jehňátko a obětoval je Hospodinu v zápalnou oběť (1Sam 7,9). Pro likvidaci židovstva nacisty se výraz holocaust vlastně nehodí, protože Abrahamova a Samuelova oběť má zcela jinou motivaci než likvidace Židů nacisty. Proto Izraelité preferují výraz šoa = zničení, srov. Iz 10,3: Co si počnete v den navštívení, až se z dálky přižene zkáza? – cit. z eku bible).
Titulek „Kardinál Vlk napadl papeže…“ v LN ze 7. února t.r. je už jenom z hlediska selského rozumu neudržitelný. V nejvyšších kruzích církve existuje kultivovaná solidárnost, která dovede vyslovit nesouhlas, avšak způsobem, který je dobře přijatelný i kritizovanou stranou. Přes značnou změnu církevních poměrů během minulého století stojí za to citovat výrok kardinála Micary na tiskové konferenci, kde se žurnalisté snažili svými otázkami vmanévrovat církevního hodnostáře k přiznání o momentálně ne zcela kompatibilní pozici římské kurie s Piem XII. Kard. Micara tenkrát odpověděl, že římská kurie je vždy zajedno se Svatým Otcem, což bylo kvitováno jako velká diplomatická pohotovost. Analogie (přes řadu desetiletí) je zřejmá.
Uvedu další z příspěvků na doklad silných pro-katolických tónů. „…v zemi sice pár miliónů katolíků zbývá, alespoň těch matrikových, ale nemají v mediích prakticky žádný odraz, navíc jsou i z historie gumováni schématickými poučkami. To se týká možnosti konzervativní pravice na křesťanských základech vůbec zakotvit ve veřejném prostoru. Drtivá většina spoluobčanů nezná skutečné kulturní dědictví svého národa nebo ho zná naprosto pokřiveně. To vyhovuje určitým vlivovým skupinám, které tento prostor ovládly a pokřivily svou lživou propagandou a nechtějí do něho nikoho pustit. Český biskupský sbor na tom má svůj podíl viny, protože ve věci není dost aktivní, ale chybu musí každý hledat u sebe v nedostatečných vědomostech o této věci.“
Čtenáře tohoto příspěvku by mohla napadnout česká historie viděná prizmatem Jiráskova díla, současné postavení KDU ČSL na politické scéně nebo i taková zdánlivá bagatela jako je literární dílo moderních českých katolických autorů vedle autorů levicových. V Polsku by jistě – s příslušnou úpravou - neplatilo ačkoliv Čech, přece katolík. Je překvapivé, jak v masivních invektivách, které se někdy na adresu církve v anonymní internetové diskusi objevují, úplně vyprchalo zohlednění těžkých dob církve (církví) v komunistickém režimu, kdy jakákoliv nábožensky laděná instituce představovala vnitřního nepřítele, dočasně trpěného z politické nezbytnosti. Kdo se postaral o ztrátu tohoto kapitálu církve (církví) – právě v srovnání s holokaustem? Velmi záhy po listopadu 1989 se vyrukovalo s nálepkou černé totality. Dnes s tím pěkně souzní obava Rady Evropy z inteligentního designu (říjen 2007), protože - jak se orgán, chránící v Evropě lidská práva - domnívá, ohrožuje demokracii.
Český biskupský sbor, kritizovaný v příspěvku pro nedostatečnou aktivitu, je nepochybně sborem pilných, pracovitých dělníků na vinici Páně, sloužících obětavě církvi. Příspěvek asi nevědomky míří někam jinam, než do biskupského sboru. Touží po atraktivním, kouzelně neodolatelném charizmatikovi, který by s hravou převahou usadil své oponenty i ve velmi náročné televizní debatě. Nemám v této chvíli na mysli úslužný dialog, jehož osvědčeným exponentem je Tomáš Halík, nýbrž cosi jako „slyšeli jste, já však pravím vám“, doprovázené pocitem okolí: mluvil jako moc maje (i Pavlovi se to v Athénách nepodařilo).
V příspěvcích se objevuje několikrát jméno docenta Ivana Štampacha, bývalého pedagoga katolické teologické fakulty v Praze a dominikánského kněze řádovým jménem Odilo. Z hlediska pro-katolické atmosféry diskuse, oč v tomto příspěvku jde, není jeho osoba a role v několika příspěvcích hodnocena příznivě. Jeden přispěvatel namítá, že „právě takoví lidé dostávají pak v podobných kauzách v českých mediích prostor k vyjádření. Asi jako kdyby se k finančním problémům nadnárodní firmy vyjadřoval skladník, vyhozený za pravidelné močení na podlahu.“
Námitka má logiku; bývalý člen kterékoliv instituce, kterou opustil za aspoň poněkud dramatických okolností, bude její dění po svém odchodu hodnotit z „autobiografického“ zorného úhlu jinak než člen, který se s institucí plně identifikuje. Je ovšem třeba přiznat, že srovnatelný prostor dostává v mediích profesor Tomáš Halík, nedávno vyznamenaný titulem monsignore (nabídne církev mediím další atraktivní přispěvatele?). Vyjadřuje-li docent Štampach uspokojení nad tím, že se církev brání „ústupu od reformního kurzu“, do věty je záhodno dosadit konkrétnosti: ve smyslu uvedené věty se kardinál Vlk brání námitkami proti snětí exkomunikace z anglického biskupa nebezpečí, spočívající v ústupu Benedikta XVI. od reformního kurzu, započatého druhým vatikánským koncilem. Někdo by mohl věci vidět obráceně: právě tím, že Benedikt XVI. usiluje o návrat „zatoulaných lefebvristických oveček“ do jednoho stáda, a to je jeho zcela zřetelný záměr, sleduje slučující záměry koncilu.
Jedna věc je jistá: papež je podle kanonického práva nejvyšší zákonodárce římskokatolické církve, disponuje tedy také podle vlastního uvážení aplikací trestního práva (CIC, c.331). Diskutabilní je otázka vhodnosti svého práva užít (jedná se o volbu mezi ukončením anti-koncilního schizmatu kolem arcibiskupa Marcela Lefebvra a nerušeným rozvíjením katolicko – židovských vztahů, samozřejmě za předpokladu, že byly v příslušné době všechny okolnosti případu známy). Jadrným, i když hodně lidovým jazykem vystihl tuto skutečnost jiný příspěvek: Vlk velmi dobře ví, že církevní trest exkomunikace a dementní antisemitské názory spolu vůbec nijak nesouvisejí. Ten blb Williamson byl exkomunikován kvůli nedovolenému svěcení. Nezrušit exkomunikaci kvůli tomu, jaké má názory, ať jsou sebepitomější, je naprostý nesmysl. Měl snad Ratzinger zrušit exkomunikaci ostatním a Williamsonovi ne, protože je antisemita a blb? Nebo měl nechat exkomunikované i ostatní kvůli blbým kecům jednoho z nich?
Ačkoliv tomu tón příspěvku nenasvědčuje, i on doplňuje řadu pro-katolických stanovisek, měříme-li je oceněním kroků Benedikta XVI. Pro vysvětlení: vysvěcení biskupa bez souhlasu papeže je stíháno velmi přísným trestem (CIC, c.1382). Poznámkou „ostatní exkomunikovaní“ míní autor tři další exkomunikované biskupy.
V defilé příspěvků zaznívá poměrně často výraz antisemitizmus. Je samozřejmě příkře odmítán, ale ozývají se také lehce disharmonické tóny: co když (Williamson) jen nastolil otázku, z jakých podkladů vychází číslo 6 miliónů obětí holocaustu židů? Já vycházím z osobní zkušenosti, kdy jsem ještě jako gymnazista položil tuto otázku při debatě o holocaustu s rabínem Sidonem a odpověď mi byla, že taková otázka by neměla být vůbec položena a sama o sobě je antisemitská. To mě vyrazilo dech. Dokonce ani v Židovském muzeu v Praze na ni neznali odpověď.
Jistě není třeba představovat Karola Sidona jako pražského rabína; pokud jde o cíl Williamsonových pochyb, jiný debatující zdůraznil, že se biskup nepřel o čísla, ale řekl jasně, že sám holocaust je výmysl. Tím vyvrátil pochybnost o popření holocaustu.
K uvedené zkušenosti na gymnáziu podotkl kdosi Ano, myslím, že po té diskusi za vašich gymnaziálních časů již chápete, proč popírání holocaustu musí být ošetřeno zákonem. Tam kde nesmí být otázky, musí být zákony. K tomu ještě další příspěvek: je fakt, že jsem o oficiální interpretaci holocaustu začala prvně pochybovat, když začali vydávat zákony proti jejímu popírání. Je-li něco skutečnost, není potřeba zákonu.
Zatímco v prvním z obou příspěvků je zajímavé slovo „nesmí“, protože navozuje představu cenzury, tak milé totalitám, ve druhém zaujme slovo „pochybovat“. Týká se „oficiální interpretace holocaustu“, nemá však jistě na mysli fakt likvidace, nýbrž číslo obětí. Jako počet obětí holocaustu se uvádí celkem shodně asi 6 miliónů. Je to samozřejmě odhad, a to na základě statistických čísel, podchycujících poměry v tehdejší společnosti pod vládou nebo vlivem nacistického Německa. Čísla poskytují dobrou pomoc pro orientaci. Čím nezakrytěji se o cestě ke konečnému číslu mluví, tím je samozřejmě přesvědčivější, i když k přesným číslům nelze dojít. Ještě něco: čas pracuje proti historické paměti.
Závěrem: v tomto textu byla snaha vyhodnotit 40 příspěvků k případu Benedikt XVI. – Richard Williamson do anonymní internetové diskuse 7. února 2009 z hlediska pro-katolických hlasů (ve prospěch papežova rozhodnutí). Výsledek mluví s naprostou převahou ve prospěch papeže Benedikta XVI., který se rozhodl sejmout ze čtyř exkomunikovaných biskupů censuru. Jeden z nich, anglický biskup Richard Williamson, popírající fakt nebo rozsah holocaustu, je příspěvky hodnocen vesměs nepříznivě. Fakt holocaustu (šoa) je v diskusi jednomyslně uznáván, jeho amorálnost odsuzována, ozvalo se však přání popsat způsob, jakým se dochází k počtu obětí.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |