V společnosti, která oceňuje a využívá vymoženosti demokracie, tvoří katolická církev svým hierarchickým uspořádáním zvláštní ostrov. Členové hierarchické církve jsou zároveň občany demokratického státu. Zdánlivě jsou zvyklí hrát bz obtíží obojí roli, jako děti své doby však jsou na tom svým „společenským pocitem“ jinak než by byli jako občané monarchie s pyramidou sociálních vrstev.
Základní hierarchické uspořádání, odvozované od Kristovy ideje pastýřské služby, která je zřetelně naznačena v Evangeliu, pastýř - stádce, může být znásobeno nacionálně cizí službou, jak je to patrné v misijních oblastech. Je známo, že církev zapustila kořeny v určité zemi tehdy, má-li tam domorodou hierarchii.
Problém dvojího podřízení, náboženského a politického, se týkal také Čech ke konci prvního tisíciletí křesťanské éry. Politická autonomie šla ruku v ruce s autonomií místní církve. V této situaci sehrál poutavou, velice sympatickou roli svatý Wolfgang, švábský Němec. Komplikovaná situace kolem snah zřídit pražské biskupství, o které usiloval ve snaze o určitou samostatnost a nezávislost na německém sousedu kníže Boleslav I. a v jeho službách sestra Mlada, je všeobecně známou kapitolou českého církevního dějepisu.
Zájem na včlenění nové diecéze do vyššího církevního celku měl papež Jan XIII. se snahou o politickou rovnováhu ve střední Evropě a císař Ota I. se svou východní politikou, oba bránící se ztráty vlivu v této oblasti. Tím se jednání týkalo také magdeburské, salcburské a mohučské metropole, ale také řezenského biskupa Michala včetně bavorských vévodů. Historická chvíle pro zřízení pražského biskupství nastala Michalovou smrtí a ustanovením jeho nástupce Wolfganga, který chápal význam osamostatnění Čech na úrovni biskupství pro rozmach křesťanství v zemi. Proslulá jsou historická slova, která při této příležitosti pronesl za nesouhlasu svých nejbližších spolupracovníků z katedrální kapituly o české způsobilosti postarat se o svou duchovní budoucnost vlastními silami: „Vidíme v půdě oné země skrytou vzácnou perlu, kterou nemůžeme získat, neobětujeme-li své poklady. Proto slyšte: rád obětuji sebe sama a vše, co mi patří, aby tam církev zesílila a dům Páně zapustil pevné kořeny“. K tomuto postoji mu jistě pomohly zkušenosti misionáře v Uhrách, kde mohl poznat dobrodiní domácí církevní správy, která nejlíp rozuměla mentalitě domorodého obyvatelstva a tím i vhodným metodám apoštolátu.
V eho výroku se dvakrát ozývá narážka na majetek v cizí zemi: neobětujeme-li své poklady; a vše co mi patří. Velkorysý krok biskupa tedy souvisel - doprovázen obavou či dokonce chtivostí jeho okolí - s určitou ekonomickou ztrátou (pro kterou je naše doba značně vnímavá).
Ušlechtilé smýšlení této velmi sympatické postavy nabízí však zevšeobecnění. Mnohokrát v různých životních souvislostech dochází k dilematu mezi oprávněným podržením moci nebo aspoň rozhodujícího vlivu nadřízených, odůvodněným nezralostí a tím nezpůsobilostí podřízených získat nezávislost (jak se často stává mezi rodiči s dospívajícími, ale nedospělými dětmi) a nemorální vládychtivostí včetně majetkových zájmů, ačkoliv doba pro osamostatnění podřízených už zřetelně nastala. Co z obou možností platí u řezenského biskupa Michala, bránícího vyvázání České země ze své řezenské diecéze? Co platí u ostatních aktérů historického rokování o vzniku pražského biskupství? Zkušenost učí, že v některých situacích se pohybují zainteresované strany na ostré hraně mezi dobrým a nedobrým rozhodnutím, někdy z bezradnosti, někdy s volbou vědomého, i když nepřiznávaného zla.
Není třeba vyloučit Wolfgangův přirozený zármutek při pohledu na pozemské ztráty, které si přivodil svým rozhodnutím i když se u něho vyzdvihuje mnišská mentalita. Co se ale počítá, je rozhodná tečka, končící úvahy, kterou v dotyčném případě vešel do dějin. Uzná správnost Wolfgangova proroctví o české zemi i dnešní Němec, třebas zrovna z Řezna, hodnotící současnou českou duchovní situaci? Vlastně na tom nezáleží, protože Wolfgang nemohl rozhodnout o budoucím duchovním rozkvětu země, jeho prorocká vize byla nevyhnutelně podmíněná, ale mohl jí k tomu poskytnout šanci, což také udělal - na víc ani člověk nemá.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |