Tak se vyjadřuje sv. Pavel v 1. listu Korintským, když se pokouší popsat tajemnou skutečnost vzkříšení těla. Na jedné straně ví, jak neuspěl v Athénách při pečlivě připraveném kázání právě vinou zmínky o vzkříšení, které nebylo pro tamní posluchače přínosem, právě naopak. Židovská kultura si právě naopak nedovedla představit člověka bez těla, ať už u Hospodina nebo v šeolu, "kde nelze Boha chválit". Na druhé straně je mu však také jasné, že vzkříšením (Krista) se jedná o základní pravdu jeho poselství. Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je klamná vaše víra. To má demoralizující důsledky: jestliže mrtví nevstanou, pak jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.
Ohledně posmrtné existence člověka jsou k dispozici tři možnosti: Člověk obživne ve svém těle jako vzkříšený Lazar. To ovšem není žádný trvalý zisk. Nebo se stane pouhým duchem, což je s ohledem na velikonoční vzkříšení nepřijatelné. Nebo je hluboce proměněn v dokonalého člověka, kterému se pozemský člověk svou výbavou nemůže nijak rovnat. Pro ilustraci uvádí Pavel "osud" semene: padne do země (jako mrtvý do hrobu), vzklíčí a rozvine se do keře či stromu (jako vzkříšený, žijící zcela jinou existencí).
Pavel přitom užívá dvou termínů, které jsou uvedeny v titulu této statě: psychický (přikládá se živočišný nebo přirozený) a pneumatický (překládá se duchovní). Slovo psychický bývá v dnešním úzu chápáno jako duševní, tedy v opaku k fyzický, tělesný. Tím v Pavlově textu vzniká nezvyklá kombinace: duševní tělo. Třeba si uvědomit, že slovo duše má v antice a v bibli obvykle jiný význam než v dnešním užití (zejména ve věrouce), což se snaží vystihnout překladatelé Písma slovy živočišný nebo přirozený. Smířit se s významovým rozptylem snad pomůže připomínka tří českých přívlastků: duševní (opak: tělesný), duchovní (opak: světský), duchový (opak: hmotný). I když si každý svou představu o těchto slovech udělá, nesetkáme se patrně s naprostou jednomyslností.
K porozumění může přispět zřetel teologický spíše než antropologický. U psychického a pneumatického nejde o nauku o člověku, ale o Bohu a vztahu člověka k němu. Psychický člověk (tělo) nechápe věci "ducha", pneumatický ano (srov. 1Kor 2).
Na pomyslnou otázku Korinťanů jak je něco takového možné, odpovídá Pavel upozorněním na pestrou rozmanitost stvoření, dokazujícího Boží tvůrčí možnosti: Jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. Jsou tělesa nebeská a pozemská. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, jiná je záře hvězd. Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Jiná je podoba toho, co pomíjí, jiná je sláva toho, co nepomíjí.
Rozhovorem s Korinťany vlastně Pavel vstoupil do dialogu kultur, což je značně současné téma. Za příklad možného dialogu může posloužit srovnání buddhistických pozicí s křesťanskými. V brožuře "Filozofická koncepce nejstaršího buddhizmu" píše Ivo Fišer: Buddha existenci duše nepopírá, nýbrž ignoruje. Jeho výklad není vůbec zaměřen k existenci nějakého Já. Stejným způsobem je podán obraz světa, o jehož původu buddhistické texty nehovoří. Buddhizmus nenechává svět stvořit Bohem, ale také nepopírá existenci nadpozemských jevů a sil, vymykajících se lidskému chápání. Odmítá se však jimi zabývat, jelikož již samotné uvažování o takových věcech by bylo na překážku plnému rozvoji vlastních vnitřních sil.
S těmito myšlenkami lze srovnat například komentování papežovy osobnostní filozofie Josefem Seifertem, ředitelem katolického filozofického institutu: Personalizmus je třeba ocenit jako velmi vhodný nástroj pro studium obsahu zjevení, které stojí a padá s ústředním významem osobního bytí, bez kterého nemohou být věřeny tak základní pravdy, jako je stvoření, pád do hříchu, vykoupení, vtělení, vzkříšení, soud a věčný život, ale také trojjediný Bůh.
O srovnání pozicí dálného a předního východu (kam patří svým původem také křesťanství) se snaží Cyril Papali v komentáři ke koncilnímu dokumentu o nekřesťanských náboženstvích. V spekulacích o světě stáli staří myslitelé bez výzbroje pojmu stvoření z ničeho, který známe ze Zjevení, před těmito možnostmi: přijmout reálný svět, věčný jako Bůh, čímž se riskuje suverenita Boží; nebo chápat svět jako Boží emanaci, čímž se ztratí Boží nezměnitelnost; nebo trvat na nezměnitelné dokonalosti Boží a popřít realitu světa. Rozhodli se pro třetí řešení. Přes tuto západně viděno fatální chybu však je třeba přiznat oněm myslitelům zásluhu: nuceni volit mezi Bohem a světem, realitou a nezměnitelnou dokonalostí, obětovali staří svět, aby zachránili Boha.
Co očekáváme od všech účastníků dialogu mezi kulturami? Zcela jistě toleranci, snášenlivost. Není ovšem tolerance jako tolerance, což zřetelně ukazuje sv. Pavel. Neopouští jej láska ke Korinťanům, jenže láska pro něho neznamená "nerušit, neznepokojovat, nechat". Dnešní chápání tolerance bývá opačné. Dá se charakterizovat jako syntéza úcty k osobě s lhostejností vůči pravdě, diktované únavou z absolutních nároků. Patronem zde může být biblický Pilát proslulou otázkou "co je pravda?".
Proč vlastně Pavlovi na vzkříšení tolik záleží? Protože je chápe jako uznání Kristovy vůle dát svůj život jako výkupné za mnohé. Nebyl-li Kristus vzkříšen, jste ještě ve svých hříších.
Patrně by nás ujistil, že akcent na učení, které se snažil vštípit Korinťanům, nesmí být považován za nesnášenlivost, ale jako neklid lásky, která nesnese škodu milovaného, i když si ji způsobuje dobrovolně.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |