Uvedené téma lze doložit velkým počtem biblických dokladů, připomínám pouze ohniska, která jsou uváděna (př 3) jako zvláště významná.

Jde o stvoření člověka Bohem jako muže a ženy v Genezi; zdůrazňuje se rovnost obou pohlaví, zamítá se jakákoliv forma diskriminace. Př 3: Žena má přijmout svou odlišnost, uvědomit si, že je jiná proto, aby mohla být muži rovnocennou partnerkou.

Kol 3,18.19: Ženy, podřizujte se svým mužům...Muži milujte své ženy...Př 3 vykládá: podřizujte se znamená zachovejte jistý řád, který ženu nezvýhodňuje, ale klade odpovědnost za svěřené bytosti na muže jako ochránce, který miluje v smyslu agapé. Tomu se žena podřizuje, protože oceňuje jeho roli, ke které je lépe vybaven.

Pro poslední úryvek je např. důležité rozhodnout, jde li o požadavek, vázaný na určitou kulturu nebo na "přirozenost" člověka jako muže a ženy. Většina odborníků i laiků se bude jistě přiklánět k prvnímu řešení Že však text nelze přizpůsobovaným výkladem nutit do služby určité myšlence, byť by byla sebepřítažlivější, není jistě třeba připomínat.

K tomu lze připojit př 69: Výbor pro odstranění diskriminace žen při OSN (dále CEDAW) dílem chválí ČR, dílem ji kritizuje. Kritika se týká nadměrné tendence vlády ČR vidět ženu spíše jako matku než jako nezávislého aktéra ve veřejné sféře. S tím souhlasí př 41, pode kterého duch, který vane církví, staví ženu - matku pouze do kuchyně. Zdůrazňuje roli matky, aniž by vyjádřila pochopení pro ty ženy, které se chtějí dál věnovat svému zaměstnání, protože to je pro jejich růst osobnosti velmi podstatné.

Proti tomu ovšem mluví řada př. 1,3,5, který dokonce považuje tzv problém moderní ženy za pseudoproblém a klíčový moment v životě ženy spatřuje ve volbě životního partnera; dále 7, 8, citující Berďajeva , podle kterého budoucnost není v uvedení žen na mužské dráhy, ale v ocenění "věčně ženského"; dále 17, 27, 34, 52, odmítající filozofii rovnosti pohlaví pomocí "povznesení" ženy na úroveň muže, dále 58, 61, (jde tedy o početně velmi zastoupené téma), zdůrazňujících nesrovnatelnou důležitost mateřství ženy (v širokém smyslu) jako cosi, co nelze dost zdůrazňovat.

Př 2 mluví o označení ženy v domácnosti jako o označení degradujícím, protože taková žena zůstala věrná svému nejvyššímu poslání tvůrkyně domova. Ženy nechodí vždy do práce z ekonomických důvodů (což musí každý samozřejmě chápat), ale často ze studu, poplatného minulosti, že na víc než na domácí práce nemá. Domov zaměstnaných matek se většinu dne stává prázdný a málo produchovněný. Celodenní pobyt s dětmi doma umožňuje neocenitelnou individuální výchovu s maximální podporou jejich schopností. Pokud si žena své povinnosti dobře rozloží, má možnost prožít svůj den příjemně. Za zvlášť bolestnou kapitolu považuje př 2 nepřítomnost vzorů pro ženy. Kde je vzít, když neexistují třígenerační rodiny, chybí také dvě generace matek, předávajících jedna druhé své zkušenosti.

Podle CEDAW chybí opatření pro povznesení ženy. Český právní řád nezná definici diskriminace a neřeší faktickou nerovnoprávnost žen a mužů. Mezirezortní koordinační orgán pro ženskou otázku pod MPSV ČR nelze považovat za dostatečný mechanizmus. K tomu podotýká př 42, že občané pociťují tíživě přístup státu k sociální oblasti, přetrvávání nerovnosti šancí mužů a žen při hledání zaměstnání a nerovnost odměn za stejnou práci. Př 47 se zabývá ekonomickými a a sociálními otázkami v tomto kontextu.

Neexistuje zvláštní právní úprava pro násilí na ženách, které navíc není statisticky sledováno. Př 4 se pozastavuje nad tím, že o sexuálním obtěžování, znásilňování apod. se v katolické církvi mlčí. Pozornost by měla být věnována tzv. druhému znásilnění (policejní vyšetřování tohoto deliktu). Boj proti prostituci a obchod se ženami v ČR je podle CEDAW veden pouze v rámci boje proti organizovanému zločinu. S tím úzce souvisí nerovnost odměňování mužů a žen. Ruku v ruce s prostitucí je nutné mluvit o feminizaci bídy, jak konstatuje př 44.

Masmedia nejsou vedena k propagaci pozitivního image ženy (opakem je skutečnost, jak uvádí př 6, také 43: ženina bytost je hrozným způsobem degradována na komerční předmět pornografií, reklamou nebo časopisy. Vyčerpali představitelé křesťanských společenství všechny prostředky k obraně zraňované důstojnosti ženy? Nabízí se otázka, proč takto uražené ženství neprobudilo rozsáhlé protestní hnutí u žen samotných) a k rovnému podílu muže na péči o rodinu. Zakládání rodinných škol podporuje stereotypní pojetí rolí žen a mužů.

GS 52: "...matčina práce v domácnosti...musí být zajištěna, aniž se přitom zanedbá oprávněný společenský vzestup ženy". K tomu kriticky podotýká př 6: Požadavek společenského vzestupu ženy je nejasný. Spatřuje v něm GS také její zaměstnaneckou aktivitu mimo rodinu? Pak je nutno připomenout, že zaměstnané ženy jsou nuceny vléci dvojí pracovní břímě (zaměstnání a rodinu), což lze sotva chápat jako péči o společenský vzestup ženy. Podobně se zamýšlí př 39, žádající volit priority při snaze zapojit se do společenského života, zejména matkami s více nebo malými dětmi, ale to vyžaduje velkou mravní sílu.

GS 60: "Ženy už pracují téměř ve všech oblastech života: sluší se však, aby mohly své úkoly plně vykonávat ve shodě se svými přirozeným vlastnostmi. Je to záležitost všech, aby se uznala a podporovala přiměřená a nutná účast ženy v kulturním životě".- Groteskní aplikací tohoto požadavku je používání ženského těla jako výtečného obchodního artiklu, jak bylo uvedeno výše (př 6, 34, připojující politování nad tím, že dnešní žena si neváží svého těla a vystavuje na odiv svou smělost v chování vůči mužům).

GS 29: "...třeba překonat a odstranit jakýkoliv druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví...tato základní práva člověka nejsou ještě všude plně zachovávána: jako upírá li se ženě možnost svobodně si volit manžela a vybrat si své životní povolání, nebo dosáhnout stejné výchovy a vzdělání, jaké se přiznávají muži". - Několik příspěvků se zasazuje o zpřístupnění teologického studia žen na katolické teologické fakultě UK v Praze (např. př 8, 51). Jeden z představitelů fakulty ujistil, že takovému studiu nestojí nic v cestě, prokáže li uchazečka potřebné vstupní znalosti.

AA 9: "Protože ...v nynější době mají na celkovém společenském životě stále větší aktivní podíl ženy, je velmi důležité, aby se zvýšila jejich účast i v různých oborech církevního apoštolátu". - Př 55 se v této souvislosti obšírněji zmiňuje o pastoračních asistentkách a považuje tuto službu za velmi variabilní v závislosti na osobnosti asistující i osobnosti toho, komu je asistováno. Jako pracovní náplň pastorační asistentky přichází v úvahu katecheze, duchovní rozhovor, vyučování náboženství, příprava na přijetí svátostí, ale i práce v kanceláři nebo vedení účetnictví. Mnohdy se sem vejde i kus farní hospodyně, stavebního technika nebo služebního řidiče. Zmiňovaný př se také připomíná pastorační asistentky v nemocnici a ve věznici, což jsou specifická zaměření, vyžadující zvláštní pojednání.

Komentování tohoto i jiných církevních dokumentů se v příspěvcích vyskytovalo poměrně sporadicky, proto uvádím podle vlastního výběru nejpodnětnější myšlenky pro diskusi ve formě upravených tézí.

Člověk je Božím obrazem nejen individuálně, ale i sociálně, v společenství odkazuje na Nejsv. Trojici (MD 7).

Panna učí matku v darování se (MD 21).

Svatá žena je ideálem nejen pro ostatní ženy, ale i pro muže (MD 27).

Muž a žena jsou stvořeni...v dokonalé rovnosti jak lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. "Být mužem", "být ženou" je dobrá...skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost...s touž důstojností jsou "Božím obrazem". Svým "mužským bytím" a "ženským bytím" zrcadlí Stvořitelovu moudrost a dobrotu (369).

Muž a žena...jsou Bohem chtěni jeden pro druhého... Muž objevuje ženu jako druhé já téhož lidství (371).

NB. Z textu KKC vyplývá, že víra současné církve ("v hlavě i údech") chápe poselství Geneze o stvoření člověka jako důkaz rovnosti obou pohlaví se všemi etickými důsledky. Př 3 konstatuje, že svět ztratil smysl pro hodnoty, také žena už neví, kým je - hovoříme o krizi vlastní identity) a př 1 se ptá, proč je pro ženu nutné identitu znovu najít. Po osvobození se od zbytečných a uměle vytvořených problémů je třeba hledat a přijmout svá pozitiva. Tím je široce pojaté mateřství, šíře záběru, daná psychologií a fyziologií ženy, schopnost adaptace a empatie, na níž závisí vyšší sociální inteligence žen, smysl pro oběť a pro přijetí jak druhého, tak sebe.K tomu všemu, uzavírá př 1. je ovšem třeba přípravy a výchovy.

Př 4: Mužská část církve vidí v ženách jen objekty svého teologického či psychologického zkoumání. Vztahová a sociální stránka křesťanství zůstává v církvi stranou dodnes.Pro kněze bývá těžké najít k ženě vyrovnaný přístup, ženy s obtížemi hledají duchovního vůdce. Pastorační strategie nepočítá se svobodnými ženami, buď matka, nebo řeholnice, avšak hřivny svobodných žen zůstávají nevyužity. Doplňuje př 18: jaký má takový život smysl, specifika, priority?; v této souvislosti upozorňuje př 23 na sekulární instituty.

Př 31: V praktické diskriminaci žen v životě české církve jde dle mého názoru také o pohled celibátníka na ženu: obava z ženy jako fenoménu, vědomá či podvědomá, vede často k rozporuplnému chování k ženám. Naproti tomu v chování žen nechybí erotická prvek "zakázaného ovoce", vedoucí k nepříjemnému adorantství. - Od těchto myšlenek není daleko k problematizování povinného celibátu kněží, o jehož zdobrovolnění mluví - nesměle - př 38.

Př 40: Žena je pro církev bytostí podezřelou. Někomu to vyhovuje, někoho to odpuzuje. Co mne rozesmutňuje, je to, že církev, hlasatelka evangelií, kráčí až za světem. Z církví (je užito plurálu) se pro většinu lidí stává bašta dogmat, zastiňující evangelium lidské rovnosti a lásky. V Grazu jsem zjistila, že mám v západmní Evropě tisíce bratrů a sester a zároveň jsem zjistila, že církve (hierarchie i prostí věřící) z bývalého východního bloku zaspali ve středověku. Tak vyzněla, ostatně velmi sporá, hodnocení této akce v katolických mediích.

Př 31: V praktické diskriminaci žen v životě české církve jde dle mého názoru také o pohled celibátníka na ženu: obava z ženy jako fenoménu, vědomá či podvědomá, vede často k rozporuplnému chování k ženám. Naproti tomu v chování žen nechybí erotická prvek "zakázaného ovoce", vedoucí k nepříjemnému adorantství.

Př 31: Jaké uplatnění má vzdělaná teoložka? Jsme u palčivé otázky svěcení žen. Postoj k ní je asi problém generační. Čím mladší generace, tím myšlence vstřícnější. Doba ke kněžskému svěcení žen nedozrála. Velmi bych se však přimlouvala za svěcení žen do jáhenství. Kdo byla diakonka Foibé? Ještě jednu myšlenku: zpověď ženy ženě by byla mnohem upřímnější než muži, protože určitá sebestylizace (učitel - žákyně, lékař - pacientka) je asi nevyhnutelná. Nešlo by uvažovat o spolupráci pastorační asistentky se zpovědníkem u svátosti smíření?

Př 46: V komunistických letech byla rodina místem privátním, do kterého se obtížně pronikalo, a to byl jeden z důvodů pro kolektivní výchovu. Pod falešným důvodem naplnění ženské role a dosažení ženské velikosti byl učiněn pokus udělat ženu muži ne rovnou, ale stejnou. Rovnost v rozdílnosti, jednota v odlišnosti, v doplňování, poslání, tvořící velkou harmonii života a jeho rozmanitost, byla nahražena uniformitou. Ve světě vznikl koncept androgynie. Muži a ženy by vlastně měli být úplně stejní, příroda to špatně zařídila. Cesta do uniformity je ale cestou do záhuby.

Př 55: Liturgická služba ženy v církvi souvisí s všeobecným kněžstvím. Do zvláštních služeb lze zařadit ministrování, lektorování, podávání eucharistie, vedení bohoslužby slova včetně promluvy, vedení zpěvu. Pro toho, pro koho by byla některá z uvedených služeb v rukou ženy problémem, odpověděla v roce 1992 papežská rada pro výklad církevních zákonů kladně na otázku, zda je třeba zahrnout službu u oltáře do liturgických služeb, které mohou vykonávat...ženy?. Pohled na ženu ve světle Ducha svatého se stále rozvíjí. Proti tomu všal př 15: Vůbec se mi nelíbí ženy u oltáře, myslím , že by se ženy mohly víc angažovat při výuce náboženství nejen dětí, ale i dospělých (tato myšlenka zazní silněji v úseku o výchově).

NB. V této souvislosti upozorňuji na nedemokratickou mentalitu, do které může velmi snadno sklouznout jak "progresivní", tak "konzervativní" pozice, totiž rychle ukřičet nepohodlný hlas. K pozitivům plánovaného sněmu jistě patří trpělivé vyslechnutí každého s tím, že bude úměrně k pravdivosti a významu svého příspěvku vintegrován do výsledných textů.

Příspěvky nakously velmi těžký problém dilemmatu, do kterého se dostává matka - profesionálka, nucená volit mezi rodinou a profesí zpravidla formou kompromisu

Písmo věnuje manželství pozornost na mnoha místech, patrně nejznámější je scéna Geneze, když Hospodin přivádí k Adamovi první ženu (Gen 2,24: stanou se jedním tělem) Ježíšův výrok Mt 19,5.6 budou ti dva jedno tělo... Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj a Pavlův výrok (Ef 5,31.32 budou ti dva jedno tělo. Je to veliké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

Ve všech třech případech se refrénovitě ozývá ujištění, že budou jedno tělo, jeden člověk. Spojení muže a ženy je tedy dílem Hospodinovým, při kterém dochází k stmelení dvou lidí, navzájem se formou i funkcí doplňujících, do jednoho člověka, jedince vyššího řádu. Člověk nemá toto Boží dílo rušit (člověk nerozlučuj), cílem tohoto spojení je zaplašení samoty, která není člověku přiměřená a splnění předpokladů pro výzvu množte se a naplňte zemi.

Vyvrcholením dat písemného záznamu zjevení je srovnání vztahu muže k ženě se vztahem Krista k církvi, jež nelze nazvat jinak než tajemstvím, tedy něčím, co se vymyká lidské chápavosti.

Jestliže každé Boží dílo je vzápětí ohrožováno až k úplnému korumpování Protivníkem, platí to také o tomto "tajemství". Svazek muže a ženy, závisející na rozhodnutí člověka jako svobodné bytosti je ustavičně vnitřně i zevně ohrožován, lhostejno, jakou kulturně podmíněnou podobu bude toto ohrožení mít. Z řečeného taky plyne, že tento svazek, manželství, ústí zcela přirozeně do rodinného společenství.

GS 48: Důvěrné společenství života a manželské lásky...se uskutečňují manželskou úmluvou ...A tak...vzniká stav, který z nařízení Božího má stálost i před společností...Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí...Tato důvěrná jednota dvou osob...jakož i dobro dětí, vyžadují úplnou manželskou věrnost a požadují jejich nerozlučnou jednotu.

Př 53 oceňuje, jakou cestu urazil koncil od výměru manželství ius in corpus alterius k výměru intima communitas vitae et amoris conjugalis. Koncil upouští od rozlišování mezi prvotním a druhotným účelem manželství, ale dospívá k syntéze: manželskáláska je předpokladem plození a výchovy dětí. Obě hodnoty jsou společným smyslem manželství. Převrat v nazírání kometuje Alfons Auer třemi tézemi: od hierarchické nadřazenosti cílů k jejich spojení; od fyziologicko-biologického pohledu k celostnímu pohledu na lidskou pohlavnost a manželskou lásku; od krunýře předpisů k odpovědnému rodičovství, čili odpovědnému hledání Boží vůle se zřetelm ke všem danostem života.

Tím se církev konečně vymanila ze svého částečně stoickou etikou formovaného pohledu na manželství. Podle Ratzingerova komentáře z r.1966 nastupuje proti generativnímu posuzování posouzení personalistické, aniž by smělo zanedbávat podstatný sociální smysl manželství. Normování zespod, z pojmu přirozenosti, je vystřídáno posouzením shora, ze vzájemné duchovní spojitosti manželství a rodiny.

K nerozlučitelnosti se vyjadřuje př 32: Druhým zlem (za potratem), kterým trpí manželství, je podle své závažnosti a rozšířenosti rozvod. Sněm by měl usilovat o to, aby věřící lépe pochopili manželství a jeho podstatu. Měli by se dovědět o vztahu nerozlučitelnosti k jistotě, kterou manželům poskytuje. Stálost svazku vede k skutečnému řešení problémů, zatímco pocit, že je vždy po ruce rozvod, vede přímo k "řešení" nesnází tímto způsobem. Jistou pojistkou je i disciplina svátostí, tzn., že kdo nezachovává věrnost, nemůže přistupovat k svátostem. K sv. přijímání člověk při každé mši svaté jít nemusí, ale uznat své hříchy jako první předpoklad smíření s Bohem nutně musí. Východisko (sukcesivních bigamistů) je v Božím milosrdenství, ne v změně církevních předpisů, pro kterou církev ani není kompetentní.

Nemělo by se prolomit jedno z dlouholetých tabu a otevřeně říci, že praxe rozvodů, snadno a rychle dostupných, jak je zavedena v civilním právu, je jejich hlavním zdrojem?

Podobně uvažuje př 41: rozvod je tragédie a trápení postižených lidí je umocněno tím, že jim církev není ochotna odpustit a přijmout je plně do svých řad. Př 66: Nemíváme pochopení pro rozvedené. Rozvod je selháním, tedy hříchem, ale nevím o hříchu, který by byl pro Boha neřešitelným problémem.

Texty dovolují představu snu, o který by se člověk mohl opřít, který však člověka taky může stlačit do beznaděje, protože se načrtnuté ideály zoufale nedaří uskutečnit. Pozitivně sen zbavuje člověka nutnosti jít do vlastní hloubky a zkoumat se tvrdě, proč se mu sex nedaří, proč ho netěší a zjednodušuje si tak život. Domnělá frigidita je řešena snem tak, že k sexuálnímu štěstí musí být dva, člověk však má smůlu, že je sám, bez toho druhého, který vizi snu neodpovídá. Okrajově s tím souvisí lež televize o dokonalém sexu, deprimující diváky pro jejich domnělou méněcennost.

Př 37: velmi důležité je informování dětí a dospívajících o sexuální sféře lidského života, stejně v oblasti duševní a duchovní jako tělesné. Jinak hledají děti odpověď jinde. Časopisy jako Bravo nebo Dívka však dobrou odpověď neposkytnou.

Př 62: Je to spíše pole pro laiky, spousta známých mluvila v přípravě na manželství s panem farářem o "Abrahámovi", a o manželství se nedověděli nic. Avšak př 67: manželský pár jim může sdělit své zkušenosti, ale kněze nemůžeme od této přípravy odpárat. Také př 70: Nemyslím, že by kněží připravovali nekvalifikovaně. U nás máme čtyři setkání se snoubenci; první je přivítá kněz, jáhen s manželkou něco proberou z Písma, pak manželský pár s 8 dětmi probírá modlitbu a výchovu v rodině, konečně další pár mluví o plánovaném rodičovství.

svornou prací s lidmi dobré vůle

Text tvoří závěr pasáže GS o manželství a rodině a shrnuje opory, nutné při zkouškách manželského a rodinného života, bez kterých je nemyslitelný. Rozlišení mezi věčným a proměnlivým varuje text před škodlivým absolutizováním tradice, která nemusí patřit k podstatě. Dále je třeba vyzdvihnout: svědectví života jako nejnadějnější prostředek apoštolátu, solidárnost lidí v dobrém díle, Boží lid jako adresát působení Ducha.

Př 37 píše: narazili jsme na závažný teologický paradox. Vatikánský sněm hovoří o citu pro víru u všech věřících. Zkušenost a sociologický výzkum ukazuje, že velká většina katolických křesťanů je v určitých otázkách manželství v rozporu s magisteriem. Tento teologický moment je pro nás důležitý, ba motivující. Víme, že plenární sněm KC nemůže sám změnit nařízení magisteria. Může však udělat jinou věc. S oddaností a zároveň s odvahou vyslat signál o tom, co říká zmiňovaný sensus fidei. - Jak se ukázalo na schůzi přípravných komisí plenárního sněmu: hranice možností, které má vůči univerzální církvi diskuse k dispozici, je nutno respektovat, to je však slučitelné s nabídkou vota.

Dále je nutno v textu GS vyzdvihnout "správné" svědomí; na rozdíl od "dobrého" je míněno svědomí v souladu s objektivním řádem, jehož znalost si ovšem svědomí musí celoživotně osvojovat a službu teologie. Jako první vlastnost teologů není uvedena znalost, profesionalita, erudice, ale moudrost, do které by měla být odbornost rostoucí životní zkušeností přetavena.

Vzdělání kněží in rebus matrimonii et familiae vylučuje možnost řešit vše bezpochyby rostoucí a cennou pastorační zkušeností. Pouhý prakticizmus nevystačí právě tak jako papírové teorie. Rodinná srdružení sice u nás vznikají, jako skutečná síla jsou však spíše hudbou budoucnosti. Závěrečná zmínka o svatosti obou manželů nemůže být míněna jinak než jako svatost in fieri, která je ovšem rozhodující silou.

Manželství a panenství jsou dva způsoby, jak vyjádřit smouvu mezi Bohem a člověkem. Bez úcty k manželství není zasvěcené panenství, v kterém člověk očekává tělesně eschatologickou stavbu Boha s církví. Vznešenost daru panenství přesahuje dobro manželství pro jeho jedinečnou spojitost s Božím královstvím (FC 16, srv. s MD 22).

NB. Tato poznámka bezpochyby navazuje na dosti přehlížený text evangelia, v kterém je koncese zápudného lístku vysvětlena tvrdostí srdce. Je li v církvi "zápudný lístek" zrušen, logicky z toho plyne přítomnost měkkého srdce. To ale odporuje denní zkušenosti. O měkkost srdce je tedy tváří v tvář nerozlučitelnosti manželství usilovat a vhodným okamžikem je pro to podle úsudku FC slavení svátosti manželství, zejména pro příslib svátostné milosti (srv. také FC 56).

Život starších lidí pomáhá osvětlovat stupnici křesťanských hodnot (FC 27).

Těžkosti, trýzně a potíže nejsou jen v konání, ale taky v chápání hodnot (ibid,)

Tato myšlenka doznala velkého ohlasu v příspěvcích (srv. výše GS 49).

volné spojení; zde je nutná výchova, vliv na stát a odstranění objektivních překážek, bránících uzavření manželství (FC 81),

rozvedení bigamisté; je třeba jim objasňovat, že jejich životní sloh je v rozporu se smlouvou mezi Kristem a církví, zviditelněnou v eucharistii (FC 84). Také tato argumentace je s ohledem na tragické případy opuštění nevinného partnera s dětmi, který hledá východisko v novém, nadějném vztahu, málo účinná, jak ukazuje př 41 a 66, proti tomu však je př 32, viz výše).

K druhému námětu (porušování) uvádí katechizmus hlavně cizoložství jako opak věrnosti a křivdu (2380,2381) a rozluku (2382), kterou odlišuje od případně přípustného odloučení.(2383). Rozvod jako jediný způsob, jak dosáhnout svých práv není zamítnut (ibid.); Zato neoprávněný rozvod (i bez uzavření nového manželství) pranýřuje KKC jako těžké provinění proti přirozenému zákonu. Nový sňatek závažnost porušení nezakládá, ale zvyšuje (2384). V bodě 2385 je rozvod charakterizován jako opravdová sociální rána (srv. př 32).

Př 18 upozorňuje na cenné prameny pro spiritualitu laiků, speciálně manželů. Sem patří (vedle klasických pramenů) myšlenka, že manžel(ka) žije vlastně ve vztahu, který Bůh použil k popisu svého vztahu k lidem. Manželství je znamením tohoto vztahu. Je také obrazem života Nejsv. Trojice (MD). Svátost manželství není jednorázová, ale trvalá záležitost a může být pramenem, vyvěrajícím do věčného života. Život ve vztahu je životem v komunikaci, naslouchání, odevzdání se druhému, obětavosti. Může být velkou školou života a cestou k jeho naplnění.

Evangelijní rady mají paralely v manželském životě. Rozhodnutí se pro děti znamená automaticky život v chudobě, naprosto srovnatelné s životem v řeholních komunitách. Dodržování čistoty v manželství je náročné. Poslušnost dostává specifickou formu: hledání společné jednoty, rozhodování a přizpůsobování se. Řeholní život je pro církev požehnáním. Totéž platí i o životě manželském. Máme dvojice světců? Proč ne, proč ojediněle? O čem to svědčí? Modlitby za povolání k manželství se téměř nevyskytují. Také přímluvy by mohly být četnější.

Př 30 se přimlouvá za jednodušší legální formu rozvodu v rámci církevního práva. Uzavřeli li dva svobodní lidé pouze občanský sňatek kvůli jednomu z nich, nabízí se řešení v tom, přemluvit ho v církevnímu sňatku, i to může být praktická ukázka manželské lásky. Nežije li rozvedená osoba v novém manželství, je na místě ji připustit k svátostem, protože je li či není li vina na partnerovi, že zapříčinil rozvod, my lidé nedovedeme posoudit.

Př 31: Věta z GS o lásce, daleko převyšující pouhou sobecky pěstovanou erotickou náklonnost, která rychle a uboze mizí, je naprosto nesmyslná. Právě erotiky udržuje něžný vztah, když sexuální funkce slábnou. Nerozumím výrazu "cudná důvěrnost", co si pod tím autoři textu představují? Tím, že je manželství křesťanské, funguje v něm pozitivní duchovní prvek, snaha, aby se lety přetavovalo v hluboké přátelství s trvalou a něžnou erotikou. Všechno, co k tomuto cíli napomáhá, je žádoucí.

Značná pozornost příspěvků je věnována rozvodu s jeho následky zejména pro nevinnou stranu včetně dětí. Převážná část příspěvků se přimlouvá za úpravu dosavadní svátostné praxe, připuštění (nevinně opuštěných) sukcesivních bigamistů k svátostem. Od plenárního sněmu se sotva čeká zásah do norem, ale spíše votum k zamyšlení. V příspěvcích se ovšem objevuje i stanovisko, trvající - nejen z poslušnosti, ale přesvědčení - na současné disciplíně, jejíž zmírnění nepovažuje jen za slabost, ale nelogičnost. Žádá ovšem důkladnější poučení veřejnosti o smyslu stanoviska církve.

Patrně nejproslulejší text obsahuje tzv. 4. přikázání desatera, které ovšem v rozvedení adresuje práva a povinnosti vzestupným i sestupným směrem. Velký význam má také rozjímání o "svaté rodině nazaretské", jejíž podmínky jsou ovšem jedinečné a nesrovnatelné. Také sv. Pavel věnuje v parenetických partiích svých listů poměrně velkou pozornost tehdejšímu prvokřesťanskému rodinnému životu, i když sám (jako Ježíš) rodinný život nevedl.

Biblické texty je samozřejmě nutno číst s pochopením pro tehdejší patriarchální kulturu, nebylo by však správné, ukvapeně vykládat všechny údaje poukazem na proměňující se kulturní cítění lidstva. Moderní věda objevila v sociálním životě vyšších živočichů a lidí analogie, které nelze u lidí vykládat pouhou dobovou kulturou, jako je vůdčí a pečovatelský princip.

GS 50: Manželé vědí, že se odevzdáváním a vychováváním života - což se musí považovat za jejich vlastní poslání - stávají spolupracovníky lásky Boha stvořitele a jakoby jejími zprostředkovateli.../Tento úkol/ budou plnit s...odpovědností,...(vytvoří si/ společnou dohodou a úsilím správný úsudek... /který/ si musí...udělat...před Bohem sami...způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale...vždy se musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu církve, která tento zákon ve světle evangelia spolehlivě vykládá. Stejnou myšlenku obsahuje GS 51: Synové církve...nesmí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zavrhuje učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon.

NB. Tato slova byla formulována tři roky před vydáním encykliky Humanae vitae, která konkretizuje obecný náčrt koncilních slov. Bezpochyby mnohem víc věřících bylo srozuměno s obecnými slovy koncilu než se slovy potomní encykliky, jdoucími do konkrétna, jak ukazují došlé příspěvky.

GS 51: ...alespoň dočasně se nemůže zvětšovat počet dětí a jen s obtížemi se může přitom zachovat věrná láska i plná životní důvěrnost. Kde je však důvěrný manželský život přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí. (V dalším textu se zamítá jako naprosto nepřijatelné východisko potrat).

Jedním ze způsobů, jak situaci, kdy nelze mít (dočasně)odpovědně další děti, byla tradičně (dočasná) zdrženlivost. Koncil ji těmito slovy jako řešení neodmítá, upozorňuje však realisticky na problémy, které jsou s ní spojeny.

Známkou deformace hodnot je nezávislost manželů, autorita rodiny, náboženská výchova, rozvody, potraty, sterilizace, antikoncepce, to vše je chybně chápaná svoboda (FC 6).

Vztah rodičů ke škole má být srdečný a aktivní (FC 40).

Rodinná politika je věcí rodin (FC 44).

Základním prvkem výchovy k modlitbě je praktický příklad rodičů (FC 60); třeba nenásilně uvádět děti do modlitby liturgické (FC 61).

Nutný je soulad teologů,rodinných odborníků a magisteria při zachování oprávněného pluralizmu (FC 73).

I kdo přichází v nemoci a invaliditě na svět, je Bohem chtěný. První nadání člověka je být člověkem, jeho lidství (DR 9).

Svoboda je jenom tehdy svobodou, když je v pravdivém lidství. K tomu patří dát se. Člověk je svobodný, když se dává. Termíny jsou individualizmus a personalizmus (DR 14).

Od společnosti očekává rodina: uznání identity, přijetí v její sociální subjektivitě. Cena mateřské práce je rovná kterékoliv jiné práci (DR 17).

Partie, týkající se rodiny, namnoze citují jiné dokumenty. V návaznosti na několik příspěvků uvádím zvláště bod

K poznámce př 60 o nevyváženosti textu GS př 53 soudí, že se zde něco ukazuje z koncilní diskuse a obavy, spojené se snahou spíše znovu oklestit nauku o svědomí, formulovanou v GS 16. Př 53 se ptá, jak dnes církev koncilnímu pohledu na svědomí pomáhá? Pouze poukazem na výroky magisteria, které jsou teology často zpochybňovány a mnoho věřících je vůbec nepřijímá? V encyklice Humanae vitae pozoruje dvě linie, které stojí proti sobě: v obecných otázkách manželské sexuality postupuje Pavel VI. zcela v koncilní linii, v otázce hodnocení jednotlivého manželského úkonu se vrací k argumentaci Pia XII. Současný papež se pokouší tento problém ve FC překonat osobnostním pojetím člověka. Navazuje přitom na Maxe Schelera, ale - ptá se př 53 - nevzdal se jedné filozofie (stoické, kterou koncil překonal), aby se "závazně" přiklonil k filozofii jiné?

Př 56 ukazuje na několika medicínských příkladech problematičnost PPR, neukazuje li praxe absolutní spolehlivost této metody.

Pro přípustnost IVF mluví podle př 56 to, že každý není dost silný zvládnout adopci a vlastního potomka lze snadněji vychovat. Nezanedbatelný je taky nepopíratelný fakt, že mateřství přispívá k duševní rovnováze ženy. U heterologní metody IVF, morálně problematické, lze položit otázku: nelze ji chápat spíše jako výraz lásky k bližnímu a solidarity? (Naproti tomu žádá př 11 a 20, aby se stanovisko církve k IVF, které je nedostatečně známé, jak ví z vlastní rodiny, probíralo v kostelech a psalo tom v křesťanském tisku. Podobný nedostatek informovanosti pociťuje u registrovaného partnerství).

Podle př 66 jde manželům o to, aby mohli svou sexualitu prožívat bez soustavného stresu a konfliktů ve svědomí. Podstatu smysluplného závazku pro manžely vidí v ochraně započatého života. I zde existují absurdní situace: matka se modlí růženec, aby jí dobře dopadla interupce. Manželé jsou vyučováni v sexuální etice, ale jejich učitelé někdy zůstávají na pozici zákoníků, kteří znají hlavně to, co se nesmí, ale neukazují, co všechno krásné do sexuality patří.

Př 37 soudí, že pro snoubence a manžele nastává zřejmě největší možnost konfliktu svědomí a současného učení KC kvůli oficiálnímu zákazu antikoncepce. Nechápe, proč PPR je považováno za přirozené, ale využití rozumu, stejně přirozené vlastnosti člověka, který umí zabránit, aniž by zabíjel, má být nepřirozené. Uzavírá: není přesvědčen, že mezi užitím PPR a prezervativem je morálně rozlišitelný rozdíl. Buď lidé přijmou tento životní sloh za svůj a je pro ně opravdu přirozený, nebo jej berou jako nutné zlo nebo v horším případě jako hrdinné mučednictví (NB. Jan Pavel II. skutečně mluví o případných mučivých zkouškách, kterými musí manželský život procházet).

Př 19 prosí, aby církev příliš detailně nezasahovala do soužití tak komplikovaného, jakým je manželská dvojice. (Podobně př 31: celibátní kněží, zmlkněte před sexuálním životem v katolickém manželství!) Proti samozřejmosti PPR uvádí př 19, že dynamika lidského vztahu je daleko složitější, než návod k užívání bezpečně neplodných dnů. Dochází k traumatům, zejména ženy, a třeba říci, že každá dvojice má své limity a svou intimní zónu, za kterou jít je vlastně neetické. Přijde li žena do věku, kdy ji její dospělé děti opouštějí, musí se přeladit, a to klade velké požadavky na partnerský vztah. Delikátnost tohoto procesu nesnese sexuální soužití podle "jízdního řádu".Mnohdy jde o bytí a nebytí partnerského vztahu a fertilita ženy ještě není ukončena.

Řada příspěvků ovšem uvažuje opačným způsobem a bylo by velmi žádoucí, kdyby si obě strany mohly navzájem v nevzrušeném, chápavém dialogu svá stanoviska aspoň přiblížit.

Má li budoucí sněm, soudí př 32, odstartovat důsledné praktikování závěrů koncilu, musí antioncepci odsoudit, a to ve všech případeeh. Dnes je k dispozici Humanae vitae, Familiaris consortio a Evangelium vitae, což koncil neměl. Sněm musí všechny nabádat k snaze lépe pochopit učení církve i v tomto bodě. Musí přitom čelit útokům, především samotných katolíků, kteří v naprosté většině toto učení nechápou. (V souladu s tím se Př 12 přimlouvá za nacvičování umění obhajovat nauku církve, vystavovanou kritice a posměškům). Jedni, mladší a vlažnější, uvažuje př 32, buď zákaz neznají nebo neuznávají. Druzí, opravdověji věřící myslí, že od tohoto zákazu může kněz dispenzovat. I mnoho kněží tyto praktiky nejen povoluje, ale někteří učení církve zlehčují nebo odsuzují. Většina kněží se o těchto věcech přímo stydí mluvit. Pokud se jich znejistěný věřící ptá, dostane jako odpověď neurčité fráze, které jeho nejistotu zvětšují.

Př 22, upozorňuje na "Ligu pár páru v ČR". Dnes je, měřeno americkou zkušeností, v ČR situace poodobná americké v osmdesátých letech, v Čechách horší než na Moravě. Liga má konzultační služby a pomocné programy pro složité situace jako je šestinedělí nebo složitější cykly. Antikoncepční chování zhoršuje manželský vztah. (Př se pozastavuje nad Katolickým týdeníkem,který se zabývá rozvody, ale nezmiňuje se o souvislostí mezi rozvody a anitkoncepcí. Manželé, používající PPR, se skoro nerozvádějí). Působí protidětskoumentalitu, vedoucí k úbytku porodů a potratům (je zde tedy uveden opačný názor, než jaký zastává př 56). Antikoncepční manželství je méně schopné rozvoje pravé lásky k vlastním dětem, života v církvi i křesťanské angažovanosti v společnosti. Z čistého způsobu spolužití manželů pocházejí kněžská a řeholní povolání. Zkrátka: Humanae vitae je klíčovým faktorem pro budoucí život církve.Problematika úcty k životu by se měla stát prioritou ČBK.

2. Výchova. Př 9 obsahuje zprávu o interview arc. Graubnera o zavedení povinné sexuální výchovy. Rodiny tento úkol nezvládají, nemohou v tom však být nahraženy školou. Je li nepopíratelné, že sexuální výchovu nelze odtrhnout od morálky, o jakou morálku se v pluralitní společnosti tato výchova má opřít? Nepedagogickým se jeví nabídnout dětem celou škálu názorů s tím, že si mají vybrat.

Podle př 49 se úloha při výchově dětí promítá v třech rovinách, v rodině, škole a církvi. V rodině třeba projevovat osobní příklad vztahu k Bohu, žádoucí vztahy mezi manželi, formovat vlastní osobnost, vést děti k úctě k autoritě, stáří a nemocným, k odpovědnosti za své jednání, nechat jim prostor pro vlastní rozhodování a rozvíjet jejich zájmy. Ve škole je třeba upevňovat smysl dětí pro řád, dobro, lásku a krásu, formovat děti k Božímu obrazu, dbát na poslušnost, kázeň a odpovědnost, spolupracovat s rodinou, nepřehlížet výchovné problémy, pokoušet se posilovat mužský prvek ve škole, projevovat úroveň osobního i odborného života. V církvi je třeba katecheze, aktivovat farní život, zapojovat děti do dětských církevních společenství, vést dialog k výchovným problémům, uvědomovat si při pobytu dětí na mši sv. hranice možností všech zúčastněných.

Př 13 žádá zamyšlení nad dětskými bohoslužbami v spolupráci kněze s rodinami a navrhuje umístění dětských mší na sobotu dopoledne místo televize. Děti mají mít možnost scházet se na faře jako v druhém domově, zvláště když se rodiče vracejí z práce až navečer. Snad by šlo zorganizovat jakousi křesťanskou družinu, o kterou by se starala jedna z matek ve farnosti. Příprava na svátosti by mohla být svěřena některým aktivním rodičům.

Př 23 upozorňuje na myšlenku GS 48, podle které se bude rodina velkomyslně dělit o svá duchovní bohatství s jinými rodinami a konstatuje, že mezi rodinami ve farnosti existuje stále přílišná uzavřenost a nedůvěra. Lidé se nechtějí dělit, kritizují a odtahují se. Výchovně největší nezdar je spatřován v tom, že dítě jde cílevědomě za budoucím povoláním, ale v náboženských otázkách zůstává zakrnělé.

Př 68 se zamýšlí nad cenou domácí školy, která umožňuje ryze individuální přístup ke každému dítěti a ptá se: povinností katolických rodičů, pokud existuje možnost, je svěřovat své děti katolickým školám. Církev ráda vidí ty katolické školy, které jsou otevřeny jak katolíkům, tak nekatolíkům. Cítí vážnou povinnost starat se o náboženskou a mravní výchovu většiny svých dětí, které se vzdělávají v nekatolických školách. V tomto prostředí klade důraz na apoštolskou činnost spolužáků. Mladí katolíci jsou tedy povoláni, aby si zvykali vydávat svědectví o své naději v nekatolickém prostředí. Proto je na místě otázka: není z tohoto pohledu domácí škola jakýmsi únikem před úkolem být solí a kvasem uprostřed světa?

Mladí lidé mají být vedeni k velkomyslnému a vytrvalému překonávání překážek a účasti na veřejném životě. Mají být schopni zařadit se aktivně do různých skupin lidské společnosti, aby byli přístupní k dialogu a napomáhali křesťanskému uspořádání světa. Naučí se mladí lidé, vychováni k toleranci jen doma, brát jiné názory vážně a dokáží vést dialog se světem?

Př 65 žádá, aby před děti předstupoval učitel, který je osobností, ať přednáší cokoliv. Je potřeba usilovat o víc než jen přímo o křesťanskou výchovu, je třeba podporovat křesťanské pedagogy vůbec. O Bohu se dá mluvit i ve fyzice nebo biologii.

Př 64 si stěžuje na nezájem rodičů o křesťanskou výchovu svých dětí, ke které se při uzavření sňatku zavázali. Náboženství je pro ně jen jakýmsi nutným kroužkem. Největší problém jsou svátosti. Když katecheta pustí dítě k prvnímu svatému přijímání, znamená to, že ho již vše v náboženské výchově naučil. Největší vinu třba dávat babičkám, které platí svým vnukům za to, aby chodili do náboženství a šli k svátostem. Měly by existovat malé skupinky katechetů, kteří zvou skupinky dětí ze šestých tříd i menší, aby spoluvytvářeli společenství (jedná se o zkušenost z Moravy).

Př 6 a 50 kritizuje úroveň křesťanských relací v mediích, došlo k negativnímu hodnocení křesťanského magazínu, věřícím má být doporučován spíše rozhlas než televize.

1. Sexuální etika, předkládaná církví katolickým manželům, je jedním z nejživějších polí názorové výměny v církvi vůbec. Existují hlasy, oceňující vysoce církevní doktrínu a spatřujících v ní záruku šťastné budoucnosti společnosti nejen církevní. Existují však také hlasy opačné, poukazující hlavně na praxi manželského života, která se mnohdy jeví naprosto neslučitelnou s požadavky doktríny. Ačkoliv v několika dokumentech byl vysvětlován rozdíl mezi PPR a umělou antikoncepcí, tvrdošíjně se udržuje názor, že rozdíl je pouze domnělý - s patřičnými důsledky.

Sněm nemůže nabídnout výrazně změněný pohled, může se však pokusit o vyvážené předložení celého problému s tendencí k větší diferenciaci v posuzovaných případech. Totéž se týká druhého ožehavého problému, situace rozvedených, kteří znovu uzavřeli sňatek, zejména jde li o nevinnou stranu, mající u sebe děti.

Volá se taky po dlouhodobé křesťanské výchově zejména k manželství, která by měla projít několika stupňujícími se fázemi přípravy.

Na konci kapitol jednotlivých námětů Žena - manželství - rodina bylo připojeno shrnutí, které není na závěr třeba opakovat. Termíny dodání příspěvků se ukázaly jako příliš krátké, takže je v prospěch věci přijímat další podněty, prakticky bez časového omezení. Zadané téma je jak vnitrocírkevně, tak v profánní oblasti velmi přetřásané. Církevní dokumenty věnuji všem třem námětům pečlivou pozornost, nejsou však většinou věřících čteny, takže veřejnost si dělá úsudek jen na základě zkušenosti.

Je žádoucí umožnit aspoň na úrovni farností nebo podobných úrovní konfrontaci vyhraněných stanovisek, ovšem v přátelském duchu, který by patrně musel být pracně osvojován. Kdyby se i za cenu kompromisu podařila syntéza pozicí, znamenalo by to větší obohacení sněmu než snadno dosaženou jednomyslností.

 Text poskytl ThDr. Jiří Skoblík ke zveřejnění na WWW 19.9.1998