Krátce řečeno jsou mizivé. Důvody hledáme obvykle v katolické církvi, přesněji v její učící složce. Toto tvrzení je zapotřebí upřesnit. Důvody se musí hledat jak v církvi, tak ve společnosti, ve které církev působí. Přitom si můžeme připomenout zásadu: začít chápat druhého znamená o krok se mu přiblížit, i když mým odpůrcem být nepřestane.
Začněme pohledem na společnost. Doba, ve které žijeme, bývá označována slovem postmoderní. Co to znamená? Postmodernou rozumíme myšlenkový směr poslední třetiny XX. století, zaměřený proti dosud převládajícímu pojetí jediné pravdy a jediného cíle (tím mohla být právě tak nabídka křesťanství jako komunizmu). Počátky postmodernizmu lze hledat v americké literární vědě sedmdesátých let, kde tento výraz smazával rozdíl mezi uměleckou profesionalitou a amatérstvím a připouštěl mnohost vyjadřovacích prostředků. Něco podobného platilo také v architektuře. Do filozofie vstoupila tato myšlenka spisem francouzského filozofa Jean Francois Lyotarda O postmodernizmu z roku 1979. Světové civilizace se podle tohoto filozofa opíraly o jakési jednotící pouto formou příběhů, popisujících vznik a smysl určité kultury. Tuto úlohu převzala později racionální věda, odvolávající se na univerzální rozum. V osvícenství jako bráně moderní doby byl takovou jednotící ideou pokrok, autonomie člověka, spravedlnost, ale také socializmus. Současná doba je charakteristická zánikem jednotících idejí, které ztratily přesvědčivost zároveň se ztrátou velkých cílů. Zpochybněn je optimizmus historického vývoje tzv. západní civilizace. Zde sehrála jistě velkou úlohu zkušenost s oběma světovými válkami včetně zkušenosti s komunistickou a jinými totalitami, vedoucí k odporu k velkým slovům a velkým vizím. Kulturní jednotu vystřídala radikální pluralita.
Jaké důsledky má tento vývoj pro naše téma? Příval rozmanitých podnětů, zprostředkovaných zejména televizí, vnucuje člověku životní sloh zde a nyní, vše a ihned, čili koncentruje ho na přítomnou chvíli. To je typické pro prožitek, nikoliv pro zdůvodnitelnou a sdělitelnou myšlenku. Upnutí se na přítomnost vede k ztrátě vztahu k minulosti (holocaust; francouzský historik Robert Faurisson popírá plynové komory) a ocenění velkých tradicí, (debata o křesťanských kořenech Evropy a o zmínce Boha v evropské ústavě), ale pro mnoho lidí také k ztrátě perspektiv do budoucnosti. Útěchou je konzumizmus (víkendové návštěvy hypermarketů). Důsledky upnutí se na přítomný prožitek se projevují v intimních mezilidských vztazích, v malé schopnosti trvalé vazby v lásce (typická forma vztahu je výlučný dočasný vztah, manželství ztratilo u mnoha lidí smysl), ale také v schopnosti snášet utrpení (východisko se hledá v drogách a volá se po eutanázii). Vyrovnat se s nemocí a umíráním jako součástí života, nebo dokonce jako s životním úkolem, se považuje za nesmyslné.
Klasik moderní sociologie Max Weber mluví o ztrátě iluze o světě, která by duchovně člověka obohacovala, tedy také o ztrátě schopnosti žasnout jako velmi důležitého psychologického předpokladu pro religiózní ladění člověka. Místo toho vevodí otázka po spotřební ceně věcí (vše, věci i lidé, urny s popelem i lidské orgány, se stává směnitelným). Tento trend u nás samozřejmě souvisí s rozvojem vlčího kapitalizmu (darwinovského) v polistopadovém vývoji společnosti, což je voda na mlýn pro nostalgii po komunizmu.
Politicky vyhovuje obrazu dnešní společnosti nejlépe demokracie s principem souhlasu většiny. V politické morálce parlamentní demokracie je důležitější zachovat pravidla hry než pečovat o kvalitu obsahu korektně schváleného zákona (registrované partnerství). Vedle sebe stojí různé koncepce života, které k sobě nemohou najít cestu (Američan, začínající úřadovat v mrakodrapu WHO a muslim, řítící se na něho s letadlem).
Vstupuje-li církev do světa s poselstvím, které obsahuje nárok na univerzální platnost nauky a jednání, víry a mravů, je na první pohled jasné, jak musí dopadnout, čili jaké jsou perspektivy přijetí křesťanské etiky dnešní společností.
Několik slov na vysvětlenou je zapotřebí nejen ze strany společnosti, ale i církve. Hlásání morálky je sice její nápadná činnost a často hodně nepopulární, ale není jejím prvním, nýbrž odvozeným úkolem. Smyslem poslání církve je zpřístupňovat člověku hodnotu, kterou obvykle nazýváme věčný cíl v Bohu. O tom je pověřena informovat a doplňovat své svědectví rozdělováním příslušných prostředků, kterými jsou především svátosti. Jde vlastně o službu Kristovu výroku nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha svatého, nemůže vejít do nebeského království.
Věčné určení člověka představuje mocnou pohnutku pro připodobnění života tomuto cíli. Kdyby bezdomovec požádal o audienci u prezidenta, spontánně, nejen pod tlakem hradního protokolu, by se začal chovat jinak, než jak se obvykle chová na lavičkách v parku nebo v nádražní hale. Jistě by se vykoupal a co možná slušně oblékl a snažil se, třebas neohrabaně, chovat úměrně k prostředí a osobnosti hostitele. Totéž platí o křesťanské morálce. Označení člověka jako Božího obrazu v něm mobilizuje bezděčně cosi ušlechtilého, ne proto, že ho k tomu nutí přikázání. Lhostejnost vůči kultivujícím pokynům, směrnicím a radám, které vedle jiných institucí dává také církev, prozrazuje lhostejnost vůči cíli, který se nám nabízí. Etika ve smyslu souboru pokynů správného jednání, hodného člověka, je vlastně nápověda pro člověka, který hledá v duchu vděčnosti, probuzené Boží velkomyslností, přiměřenou odpověď.
Podle teorie tzv. explikativu nejsou v desateru hlavním požadavkem přikázání typu nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nýbrž vědomí, že Izrael nebude mít jiného Boha než Hospodina, jak o tom mluví první přikázání. Následující požadavky explikují, čili vykládají tento základní vztah, takže se paradoxně dají Hospodinu do úst vložit slova: budeš-li zabíjet, smilnit, krást, je to tvoje věc, co ti ale zakazuji, je přitom říkat, že Hospodin je Tvým Bohem. Z toho je vidět, jak morálka vyrůstá z určité duchovní skutečnosti, protože mít Hospodina znamená zachovávat úmluvu, jejíž součástí jsou jednotlivá přikázání.
Když tedy církev zastává v morálních otázkách určité stanovisko, které je někdy s chutí přetřásané v mediích, je to proto, že soudí, že našemu lidství ve funkci základny Božích darů, určených pro čas i věčnost, je tím nejlépe poslouženo. Jinými slovy řečeno, Božím synem může člověk zůstat jen tehdy, neztratí-li svou lidskou tvář. Nebojme se říci, že církev přitom nesype z rukávu hotová řešení, ale hledá, zvažuje a pak teprve dospívá k nějakému závěru. Jakou metodu přitom používá, čili konkrétně, jak postupují autoři církevního dokumentu, hodnotícího bioetickou aktualitu, třebas klonování?
Nejprve se poučuje u příslušných empirických oborů, jako je medicína, psychologie a sociologie o faktech. Pak považuje za nutné v rámci svého poslání podrobit vědeckou a jinou praxi, která z těchto faktů vyplývá, etické úvaze. Poslužme si primitivním příkladem: je morální souhlasit s amputací nohy, která přece tvoří cennou součást lidského těla jako Božího díla? Medicína konstatuje, že choroba, která postihla nohu, v určitém stadiu odumírání ohrožuje život celého člověka. Je tedy lepší ztratit část Božího díla než dílo celé.
Jiná situace ovšem nastane u poruchy tělesné integrity. Pacient má například zcela zdravou nohu, ale vnímá ji jako cizí těleso, které k jeho tělu nepatří, které je tedy přítěží. Proto se jí chce člověk zbavit. Jinak k takovému pacientu přistupuje chirurg, jinak psychiatr. První nevidí důvod brát pacienta vážně a předá ho psychiatrovi. Ten se snaží o to, vyloučit duševní onemocnění, které by vysvětlovalo pacientovo nesmyslné přání a musí řešit otázku, zda je k celkovému prospěchu pacienta odmítnout nebo vyhovět jeho znetvořujícímu přání. Existují skutečně případy, kdy psychiatr v takovém případě doporučí chirurgovi amputaci nohy pacienta.
Když se morálka poučila u příslušných empirických oborů, zkoumá u zvažovaného jednání opravdový prospěch člověka nejen ve světle vědeckého výzkumu, ale také pomocí životní zkušenosti.
Na takto připravený materiál musí etika navázat hledáním odpovědi na otázku, jaký postup bude skutečně, nejen zdánlivě, odpovídat tělesnému, duševnímu, společenskému i duchovnímu prospěchu pacienta jako osoby, jejíž život je nedotknutelný a která nikdy nesmí být chápána jako pouhý prostředek k dosažení "vyššího" cíle. Říkáme, že je povinností respektovat důstojnost člověka ve smyslu nesouměřitelné hodnoty. Je samozřejmé, že se pohled na lidský život, jeho smysl, hodnotu, cíle, u jednotlivých humanitních pojetí liší a v důsledku toho se liší taky etiky, které na příslušnou koncepci člověka navazují, ať už jde o křesťanskou nebo marxistickou, liberální, islámská nebo jinou koncepci.
Tento úkol se zatím týká každé etiky, čili zamyšlení nad životní praxí určité společnosti. Pokud jde o etiku křesťanskou, bude další součástí jejího zkoumání biblické poselství, čtené v tisícileté tradici církve, případně doplněné nějakými církevními dokumenty.
Závaznost těchto dokumentů je odstupňovaná, ale i nižší stupeň závaznosti může lidem působit v demokratické atmosféře potíže. Dohodněme se na tom, že v morálce nebudeme mluvit o nějaké neomylnosti. Půjde o zákony, přikázání nebo pokyny podrobené omylu, které však s ohledem na přislíbený Kristův doprovod církve vyžadují poslušnost a úctu. Z toho může pramenit nespokojenost, vyjádřená otázkou: jakým právem nám někdo něco předepisuje, s jakým odborným náskokem před ostatní společností, ptají se lidé. Takový postoj dobře ilustruje současný vztah pacienta k lékaři jako laika k odborníkovi. Rozhodují oba stejným právem o řešení zdravotního problému? Medicína je v tomto ohledu rozdělena, jsou terapeuti, zastávající liberální stanovisko, charakterizované dokonce slovem stewardship, jsou však také terapeuti, držící se umírněného lékařského paternalizmu.
Toto všechno má analogii v církvi a její morálce. Rozdíl je ovšem v tom, že nikdo v církvi není odborník na mysteria. Tzv. věčný cíl je nedostupný lidské chápavosti. Má-li být člověku o mystériu přece jenom něco sděleno, musí se tak dít lidsky srozumitelným způsobem. Tehdy vzniká otázka, zda Boží sdělení má být poskytnuto každému zvlášť nebo jenom některým lidem, kteří to pak zprostředkují ostatním. Ježíš na tuto otázku odpověděl volbou učedníků, které poslal do světa učit a za které prosil, aby posilovali ostatní. Samozřejmě že učedníci někdy svůj úkol neplnili dobře, ale vyměnit je bylo Kristově vůli vzdálenější než obrátit je.
Pokud jde o církev, koncil zdůrazňuje, že není totožná s vyšším klérem, nýbrž že představuje duchovní organizmus, zahrnující všechny pokřtěné, podobně jako lidské tělo není totožné pouze s jedním, třebas velmi důležitým orgánem. Prakticky to znamená: biskup, který by při slavnostní bohoslužbě kázal očividné omyly v otázkách víry, kde by se očekávalo, že je odborníkem, by se dočkal velmi rychle vzbouření svých posluchačů. V církvi existuje zdravý instinkt víry jako zpětná vazba vedoucích složek. A zase naopak. V křesťanské etice není leccos z jejích problematických požadavků jenom předloženo shora, ale náruživě obhajováno zdola.
Někteří lidé vidí v církvi instituci, která zaspala dobu, jiní v ní vidí proroka budoucnosti, v každém případě je hlasem volajícím na poušti. Jaké jsou tedy její úkoly a šance při předkládání křesťanské nauky současné společnosti? Buďme realisty! Na tržišti různých duchovních nabídek, které rozkvetlo po listopadu 1989, má stánek mezi jinými stánky. Zkušenost ukazuje, že její úspěšnost nezávisí na ocenění objektivní pravdy pod tlakem neodolatelných důkazů, ale na vnímavosti vyhlížejících zákazníků právě pro její hodnoty.
Doba povrchního masového získávání skončila a nastala doba osobní oslovitelnosti. Poselství církve s univerzálním nárokem Ježíše Krista samozřejmě nevzalo za své, ale musí začít u univerzality základních lidských hodnot, u kterých je dobrá naděje na všeobecné porozumění, jak je to patrné například u solidarity s těžce postiženými. Chtěl bych v této souvislosti připomenout myšlenku encykliky VS, podle které je něco, co každou kulturu překračuje, a tím je syrová, kulturou nezpracovaná přirozenost člověka, překračující každou kulturu.
Ilustrační model - Ježíšova blahoslavenství. O Matoušových blahoslavenstvích byla napsána velmi bohatá literatura. Bývá srovnáváno s Lukášovou verzí, označuje se jako mravní ústava Božího Království nebo souhrn podmínek pro vstup do něho, jako katalog ctností, převýšení starozákonního dekalogu, nadstandartní program náboženské elity, strhující řeč nejvyššího náboženského idealizmu; ale také jako doklad nedostatečného životního realizmu a dokonce jako důkaz pravdivosti tvrzení, že náboženství je opium lidu. Tedy kladná i záporná hodnocení, která postmoderna nechá stát vedle sebe, aniž by chtěla být rozhodčím.
Zamyslíme-li se nad tím, jak ve vlastním životě nakládáme se subjekty jednotlivých blahoslavenství, nevypadáme zrovna nejlíp. Bezdomovcům (programově chudým, tedy chudým duchem!) na hlavním nádraží řekneme nejspíš hleďte něco pracovat, abyste nebyli ostatním přítěží, plačícím doporučíme diazepam, tiché budeme varovat: nenechte si dělat na hlavu, lačným po spravedlnosti doporučíme dát "to" do televize, ať to tam rozmáznou. Milosrdným dovolíme iniciativu jako náhradní program, dokud se nezlepší sociální politika státu, čistým srdcem poradíme, aby nebyli fantasty, každý lump vás zneužije a vysměje se vám a že jich po světě běhá požehnaně. Nejsou tvůrci pokoje ve skutečnosti šikovní politici, šilhající po Nobelové ceně míru a tedy podstatném vylepšení svého image? Tak asi budeme reagovat, ale sotva některou kategorii oceníme jako blahoslavenou. Ale opět postmoderna: budou všichni z nás takto odmítavě reagovat? To vůbec není jisté. Snad nás dokonce rozhořčí přístup, který nám bude připadat nepřijatelný, nejen pro nás (to by nevadilo), ale pro každého "slušného" člověka, a tady se objevuje cenné dítě postmoderny, tolerance. Je to vlastně variace na téma lásky k bližnímu. Stále jí není dost, naopak, je velmi nedostatková (myslím oboje, lásku k bližnímu i toleranci).
Při jaké příležitosti, v jaké situaci, pro které lidi nebo typy lidí Ježíš svá blahoslavenství vlastně pronášel, a co to pro nás znamená? Lze mít zato, že příležitostně ocenil konkrétní situaci jednotlivého člověka a individuálně ho blahoslavil (i když to neřekl výslovně; jako blahoslavený mohl být zcela dobře oceněn bezelstný Natanael. Zrovna tak chudá vdova s párem haléřů, ale taky bohatý Zacheus). Ti všichni jsou blahoslavení proto, že svou životní praxí vyhovují vstupu do Božího království. Předpokládaná ocenění, ať už výslovná nebo mlčky, byla zřejmě později sebrána a zevšeobecněna. Že se v počtu jednotlivých blahoslavenství Lukáš a Matouš liší, je vedlejší, blahoslavených v Ježíšově okolí mohlo být a jistě taky bylo mnohem víc.
Co blahoslavenství říká nám? Jak už bylo řečeno na začátku, různé poselství. Mimo jiné výklady, v řadě s ostatními názory, bez nároku na výlučnost (je rozdíl mezi aktuálním textem a jeho výkladem; první je cosi absolutní, druhé relativní) například toto: Člověče přičiň se, odstraňuj bídu, pláč, nespravedlnost, nepodléhej trpnosti, ale musíš počítat s hranicemi svých možností (alternativa by řekla: nejsou hranice lidských možností, je jenom postupující překračování, které je bez konce). Blahoslavenství jako příslib a tím útěcha říká, že Bůh tyto hranice pro člověka nakonec odstraní (alternativa by byla pesimistická ohledně Boha i odstranění hranic). Člověk musí volit a tolerovat odlišnou volbu druhého. "Vše je možné věřícímu, ale najde Syn člověka víru, až přijde?"
| Na začátek stránky | Na úvodní stránku |