PŘEDBĚŽNÉ POZNÁMKY.
Téma je tak široké, že bude dobře určité věci, zejména stanoviska katolické církve, předpokládat jako známé ze studií, všeobecného vzdělání nebo životní zkušenosti. Menší znalost musíme předpokládat u pojmu deviace, který je součástí titulu setkání, zvláště když ani v odborných lékařských kruzích není jednotné chápání. Tak např. někteří sexuologové zařazují fetišizmus pod deviace, jiní to odmítají.
Protože nepřistupujeme k námětu z hlediska medicíny ani psychologie, ale křesťanství, konkrétně etiky a pastorace, budeme se zabývat faktografií problému pokud to bude nutné s respektováním současného odborného pohledu a těžiště svých úvah budeme věnovat křesťanským, tzn. prakticky etickým aspektům, a to s pastoračním dopadem, čili s použitím pro praxi
Sexualita s pronikavým dopadem do mravního a tím i náboženského života je samozřejmě téma vždy aktuální, ale asi se leckomu z nás vnucuje otázka, proč se máme vůbec zabývat tak zarážejícím námětem, jakým jsou sexuální deviace. Budeme li se poněkud v této oblasti orientovat, můžeme leckomu pomoci, kdo je postižený nějakou poruchou a neví si s tím rady, zejména jde li o věřícího. Můžeme také prospět okolí postiženého, ať už je zatím jenom ohrožené nebo už přímo poškozené; pomocí základních odborných údajů můžeme odhadovat mravní stránku věci na základě příčetnosti nebo nepříčetnosti postiženého; v neposlední řadě si uvědomíme, jak musíme být vděční za normál, který je sice pro nás samozřejmostí, ale jak je patrné na jednotlivých druzích sexuálních deviací, by to vlastně tak úplně samozřejmé být nemuselo. Vývoj pohlavního života člověka je tělesně i duševně složitější, než si člověk obvykle připouští a rozmanité odchylky nemyslitelné nejsou, jak právě ukazuje přehled deviací.
Málokde jinde je tak jasně patrný poměr dvou sloves, MOCI a SMĚTI, který je pro morálku určující. My obvykle mnohem více můžeme než smíme a to se často realizuje právě v sexuální oblasti. Hranice MOCI určuje příroda. Kdo však určuje hranice SMĚTI? To je velká otázka, kde dochází k třídění duchů. V postmoderní době není problémem to, že církev svým členům přikazuje a zakazuje to a ono, ale to, že svůj nárok adresuje všem lidem. To vedlo ke kritice tzv. etického univerzalizmu, který je přesvědčen o trvale a obecně platných mravních normách, překračujících jednotlivé tábory přesvědčení.
Pro křesťana by mělo být jasné, že mravní normy nejsou okovy, jsou oporou pro orientaci, ovšem nebylo by správné sázet jen na poslušnost a ignorovat kreativitu věřícího. Debatuje li se o nějaké otázce, můžeme se zeptat co o tom učí církev, například v katechizmu. Můžeme se však taky zeptat jakou odpověď slyšíme ve svém nitru v jakémsi rozmachu svého lidství, toužícího po ideálu, který by byl úměrný nabídnutému Božímu dětství, jak k tomu vyzýval sv. Pavel: když jste byli vykoupeni, musíte teď žít úplně jiným životem. Na to jakým životem máme teď žít, bychom se měli pokoušet odpovídat v duchu zásady buď čím jsi.
K etickým samozřejmostem patří základní mravní zásada, že zodpovědnost za to co děláme, předpokládá vědomí mravní kvality zamýšleného jednání a dobrovolnost. Když dojde k činu, který považujeme za bestiální, je nám zatěžko pachatele exkulpovat, ale u nepříčetného pachatele je to nutné. To samozřejmě neznamená, že ho necháme volně běhat, ale přiměřená odpověď společnosti není trest, ale léčba.
K náboženským samozřejmostem patří zásada, že úkolem církve je zpřístupnit každému člověku věčný cíl včetně prostředků, které k němu vedou a nastínit osobní předpoklady, nutné k jeho dosažení. Ostatní aktivity církve, sociální, charitativní, pedagogické, umělecké a obecně kulturní jsou až ve druhé řadě. Zabýváme li se sexualitou, pravidly, která její praktikování upravují, hříchy, kterých se na tomto poli můžeme dopustit, je to proto, že se k věčnému cíli blížíme tehdy, když svým vědomým a dobrovolným jednáním neztrácíme svou lidskou tvář, protože podstavcem Božího obdarování je nepoškozené lidství, zamezení ztráty lidské tváře. Jsou činy, které lidskou tvář člověka zraňují, ale jsou také činy, které ji ničí a právě mezi sexuálními delikty se takové činy mohou poměrně často objevit.
NĚKOLIK POZNÁMEK K SEXUALITĚ OBECNĚ.
Zabývat se podrobně touto látkou by bylo příliš rozsáhlé, omezím se spíše na data, která zvláště stojí za připomenutí.
Jak vypadá katolické ocenění a program? Ocitujme si závěry německé biskupské konference, zamýšlející se nad smyslem a utvářením lidské sexuality.
Hodnocení je tedy pozitivní. Nelze ovšem popřít, že pohled křesťanství na sexualitu je inspirován několika skutečnostmi, které jí vyhrazují tlumenější místo v životě člověka než průměr současné společnosti. K těmto inspirujícím skutečnostem patří Ježíšovo panictví, jeho řeč o panicích pro Boží království, zamítnutí zápudného lístku, výrok o nedovolenosti sňatku s rozvedeným partnerem, Maria jako panenská matka, posudek sv. Pavla o ženitbě, řeholní slib zdrženlivosti, celibát kněží, autorita sv. Augustina, určující po staletí pohled na manželství, duchovní zkušenost svatých, ale také zkušenost přemnoha řadových věřících, jak často v této oblasti upadají do hříchu. Platí: ne pruderie, tím méně pokrytectví, ale obezřetný přístup. Živočich je řízen instinkty, na člověku leží břemeno spojit instinkt s racionálním poznáním smyslu svého konání.
Sexualita viděna nábožensko-mravně vstupuje do našeho života poměrně živelně. Její nárok patří mezi sklony, které máme řídit svým rozumem. To bývá těžkou úlohou, jak dobře víme ze zkušenosti. Proto pěstování čistoty jako ctnosti, kterou zařazujeme pod kardinální ctnost uměřenosti, a která spočívá v integrování sexuality do lidské osoby, je celoživotním úkolem, vnitřním i zevním, individuálním i společenským.
Sexualita je bezpochyby vkladem Stvořitele do člověka, je tedy něčím Bohem chtěným. Nesmíme se nechat ovlivnit dvěma směry, které toto zjištění popírají a které chronicky infikovaly křesťanské smýšlení. Jedná se o manicheizmus a stoicizmus. První se staví nepřátelsky proti tělu jako dílu zlého tvůrce, druhý proti vášním jako zneklidňujícímu elementu lidské mysli. Oboje, tělo i vášeň jsou však Stvořitelem chtěny. Bůh je líčen jako bytost s vášněmi a Slovo se stalo tělem. K integrování čistoty do lidské osoby tedy patří tělesné sebepřijetí jako muže nebo ženy a vášeň jako typický projev psychofyzického uzpůsobení člověka.
Ptáme li se po nápovědě, jak takovou integraci provádět, v mnohém nám pomůže tisíciletá životní zkušenost lidstva. Pro křesťanský pohled na tyto otázky je směrodatné Písmo. Nesmíme ovšem zapomenout, že Boží slovo člověku je řečeno vyjadřovacími prostředky starověké kultury Předního Orientu, které byla řada našich problémů zcela cizí. Buď musíme Písmo doplnit rozumovou úvahou čili odkazem na přirozený zákon nebo najít v pokynech Písma skryté odpovědi na otázky, které dnes zaměstnávají nás.
K stěžejním výpovědím Písma patří poselství o dimorfnosti pohlaví (stvořil je jako muže a ženu), o jeho reprodukční funkci (ploďte a naplňte zemi) a o podstatné souvislosti pohlaví s láskou jako největším přikázáním. Muž a žena se mají natrvalo sejít, aby v lásce založili rodinu. Papežové novější doby často připomínají závažný rys intimního sejití: má být zachována spojitost mezi komunikací tělem a ochotou k reprodukci.
Výzva k rodinnému životu, daná Hospodinem na prvních stránkách SZ, není odvolána po pádu do hříchu. Naopak, v šanci na dítě je možno vidět určitou formu protoevangelia, čili první radostné zprávy po pádu. Člověku hrozí trest smrti za jeho hřích. Ačkoliv umře, nezahyne. Přežití na zemi zabezpečí opakující se příchod potomstva, které vyvzdoruje život na hrozící smrti. Vzpomeňme na vítězný výkřik Evy, když se stala matkou. Trest za hřích je tedy zmírněn.
Tradice církve, inspirovaná biblickým pojetím, je dnes více způsoby odmítána. Trvalý právně zajištěný monogamní svazek je mnohdy nahrazován fakticky existujícími soužitími, jejichž trvání nelze předvídat. Oddací list je považován za kus papíru, který nezaručuje vzájemnou lásku. Časté rozvody znamenají nemalou zátěž zejména pro děti.
Sexualita bez jakýchkoliv omezení se stala vyjadřovacím prostředkem svobody a nezávislosti. Sociologicky viděno mluví se o mnohem větším počtu pohlaví než pouze o dvou. V r. 1995 byl v USA napsán návrh na Mezinárodní zákon o svobodě pohlaví. Tento zákon přiznává člověku právo měnit podle přání své pohlaví, dané přírodou. Od lékaře se žádá, aby umožnil manifestaci této svobody v roli dodavatele, zatímco žadatel je zákazník, určující, co mu má být poskytnuto.
Jiným jevem je instrumentalizace sexuálního života, kdy průmysl dodává výrobky, nahrazující člověku sexuálního partnera. Lze taky mluvit o deintimizaci, sexuální projevy se stávají věcí veřejnou v pornografických programech nebo také v tzv. skupinovém sexu. Člověk je podle církevních dokumentů uváděn do fiktivního světa. Všechno je posilováno komercializací, lidské tělo bylo objeveno jako cenné zboží. Necouvá se ani před obchodem s lidmi, dokonce dětmi. S těmito symptomy současného západního způsobu života je užitečné srovnat život islámské společnosti.
Pokrok věd se nezastavil ani u sexuální problematiky. Obohatili jsme se poznatky seriózní vědy, vznikly nové vědecké obory a veřejnost jim vděčí za řadu poznatků. Pro církev to znamená, že i ona se seznamuje s hloubkami lidství v této oblasti, o kterých dříve nevěděla. Jedná se o poznatky, které se promítají až do praxe, do duchovního vedení věřících lidí. Říkáme, že církev je matka a učitelka, ale také dcera Tvůrce a žákyně, studující v knize stvoření. Velmi dobře vyjádřil současnou situaci na tomto poli italský křesťanský etik Sandro Spinsanti: teolog se bude nadále inspirovat křesťanskou doktrínou o sexu, bude si však vědom toho, že novost a komplexnost artikulace problematiky, které musí na tomto poli čelit, mu ještě nedovoluje systematický pohled.
Církvi je vytýkán rigorizmus, přílišná přísnost v mravních otázkách. Bylo by lépe mluvit ne o rigorizmu, ale o tuciorizmu, volbě jistějšího řešení, čili vyhýbání se rizikům v mravních rozhodnutích. Pokud bude věřícím něco předloženo jako bezpečnější řešení než opak, určitě nezhřeší, budou li se podle toho řídit. Pokud zvolí opačné řešení, nemusí jít o hřích, ale úplná jistota o správnosti zvoleného řešení nebude. Taky se hodně mluví o tzv. kluzkém svahu, na němž se sice pomalu rozjíždíme, ale v určitém okamžiku už se nedokážeme zastavit. To vyjadřuje zásada zabraň nebezpečí hned zpočátku, později se těžko hledá lék.
Dva základní rozdíly mezi náhledem církve, sexuologie a společnosti jsou v tom, že sexuologie považuje za samozřejmé nehodnotící deskripce, odmítá vztahy správné - nesprávné, spravedlivé - nespravedlivé, morální - nemorální a uznává pouze právně přípustné - nepřípustné, protože společensky nebezpečné. Eberhard Schorsch k tomu poznamenává: "Dlouhou dobu bylo základem psychiatrické sexuální patologie moralizování, což se vyjadřovalo tím, že tzv. normalita, tj. poslušnost vůči požadavkům morálky, se rovnala zdraví a vše, co se od této normy odchylovalo, se chápalo jako biologicky podmíněné onemocnění." Dnešní společnost připouští v postmoderním klimatu mravní normy v rámci dobrovolné identifikace jedince s určitou společností a jejími normativními představami.
Proti nutnosti pouhého popisu bez hodnocení se církev vyslovuje ve prospěch možnosti hodnotit lidské jednání s nárokem na univerzální platnost. Opírá se přitom o lidský profil, získaný z biblického poselství a zpracovaný v tradici církve, ale také o tisíciletou zkušenost zdravého lidského rozumu. Takto získaný profil nepovažuje církev za kulturně podmíněný a proto zásadně změnitelný. Podmínkou univerzalizace tohoto pohledu je možnost jeho zdůvodnění racionálním postupem, který by byl logicky přesvědčivý pro každého člověka. Takto pojatá argumentace nezávisí ani na víře ani na přechodném společensko-kulturním systému. VS říká, že existuje něco, co zabezpečuje, aby se člověk nestal otrokem nějaké kultury, a tím je syrová lidská přirozenost.
DEVIACE.
Deviace je slovo latinského původu a znamená zcestnost, sejití z cesty. Pokud jde o sexuální deviace, dříve byly označovány slovem perverze (perverto = převracím, perversitas = zvrácenost), nyní se dává přednost slovu parafilie (z řeckého para = mimo, filia = láska, tedy mimo žádoucí sféru lásky), navržené Friedrichem Kraussem. V duchu 19. století chápe parafilie jako formy neřesti, které lze potlačit silou vůle a pevným charakterem. Fenomén prodělal zajímavý terminologický vývoj: perverze, deviace, parafilie s tendencí zmírňovat zápornou příchuť výrazu.
Nejprve je vhodné připomenout pojem sociální deviace, který je nadřazen pojmu deviace sexuální. Sociální deviace ve smyslu chování, odchylujícího se od společenských norem je odvětím sociologie. Za charakteristické rysy považuje hromadný výskyt, podobnost příčin a opakovatelnost v místě a čase. Mezi sociální deviace se počítá drogová závislost včetně alkoholu a tabáku, hráčská posedlost, náboženské sektářství, vězeňská šikana a sexuální deviace, ke které se přiřazuje prostituce a promiskuita, což však nejsou sexuální deviace.
SEXUÁLNÍ DEVIACE.
Jak už bylo naznačeno, označuje tento termín zcestné, úchylné jednání v sexuální oblasti. Co mezi deviace patří, určuje normalita sexuálního života, u které nelze dospět k jednomyslnosti. Určitou pomoc poskytuje statistická norma, vystihující jednání převážné části společnosti, biologická norma, sledující, zda sexuální jednání vede aspoň v možnosti k reprodukci a norma étosu, konstatující všeobecné mravní cítění vůči určitému jednání. Žádné z těchto norem se nepřiznává všeobecná platnost.
Za normální se v sexuologických kruzích považuje sexuální aktivita mezi dobrovolně zúčastněnými dospělými bez příbuzenského vztahu, která nevede k fyzické nebo psychické újmě. Nazveme li toto pojetí normality standardním sexuálním chováním, můžeme říci, že sexuologie chápe sexuální deviace jako aktivity, které
MEDICINSKÉ ÚDAJE.
Etiologie sexuálních deviací není známa. uplatňuje se více příčin. Hlavní příčina se hledá ve vrozených dispozicích, jako spouštěcí faktor však přistupuje vliv prostředí, což je eticky významné, jako například vystavení těhotné ženy stresům. Výchova může tlumit nebo podporovat dispozici, o které dosud nikdo nemá tušení, ani postižený. Všeobecně se dá říci, že důležitou roli hraje harmonické, sociálně a mravně zdravé rodinné prostředí, jehož citelný nedostatek může vyvolat dřímající nežádoucí sklony.
Diagnostika. Důležitý je rozhovor s pacientem. Používají se psychologické i fyziologické metody. Rovněž obsah sexuálních snů a fantazií. Problémem z hlediska křesťanské etiky je mravní nezávadnost některých metod. Církev sice nemá možnost mluvit do vyšetřovacích metod, vyšetřovaný však může z etických důvodů problematické metody odmítnout. Čím méně soudnosti až příčetnosti se mu ovšem přiznává, tím složitější jeho dobře míněné odmítnutí bude.
Spektrum. Dnes je zmapována široká škála sexuálních deviací od společensky neškodných projevů přes společensky obtížné jednání až po nejnebezpečnější trestní činy proti důstojnosti, zdraví nebo životu obětí. Po stránce individuální mravnosti je ovšem třeba odmítnout všechny formy jako aktivity, vybočující z rámce, který dal sexualitě sám Stvořitel a v tomto smyslu také ovlivňovat postiženého.
Terapie je obtížná, protože sexuální založení nelze měnit pomocí současných prostředků, které má medicína k dispozici. Je snahou maximálně snížit společenskou nebezpečnost devianta. V léčbě se kombinuje psychoterapie s farmakoterapií, výjimečně také s chirurgií. Důležitá je spolupráce příbuzných, jejichž neochota je opět etickým tématem. Laici se mají dostatečně informovat a podle svých možností přispívat k sociální integraci devianta. Pacientovi pomáhá, když najde odvahu o svých problémech mluvit a zjišťuje, že podobným způsobem trpí také jiní lidé.
Bylo by tedy chybou ho třebas z náboženských důvodů okřikovat a umlčovat. Naopak musí být povzbuzován k tomu, aby se nebál svěřovat. Samozřejmě bez odborné péče sebeochotnější laik nevystačí. To se taky týká zpovědníků a jiných lidí, usměrňujících život věřících. Obsah psychoterapie závisí na zaměření psychoterapeuta. Pro katolíka se zdá být přiměřená Rogersovská psychoterapie, oceňující snahu o duchovní růst, sebezdokonalování pomocí vymožeností kultury a rozvíjení vztahů mezi lidmi, což je naprosto kompatibilní s křesťanstvím. Bližší můžeme nalézt u Kratochvíla, Základy psychoterapie, str. 55n.
V souvislostí s problematikou sexuálních deviací si připomeňme tři pravidla:
Shrňme důležité okolnosti pro církev a její nábožensko-mravní pohled na člověka. Je to otázka (1) příčetnosti, (2) zaviněných předpokladů pro rozvoj vrozené poruchy, (3) ochoty nechat se vést k právně a také mravně nezávadnému jednání a otázka (4) preventivní ochrany možných obětí, zvláště z řad dětí.
DRUHY SEXUÁLNÍCH DEVIACÍ.
Sexuální deviace patří do kategorie poruch osobnosti, a to do poruch sexuální preference. 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí uvádí 9 takových poruch. Je však mnoho odstínů, většinou jsou postiženi muži. Přidržím se dřívějšího rozdělení, dosud užívaného pro svou přehlednost, které mluví o poruchách v objektu a v aktivitě. Porucha v objektu spočívá v způsobu uspokojování, porucha v aktivitě v předmětu touhy. Do skupiny poruch v objektu se počítá například pedofilie, fetišizmus, transvestitizmus. Do skupiny poruch v aktivitě se počítá například exihibicionizmus, voyeurizmus, agresivní sadizmus a sadomasochizmus. Existují rozmanité kombinace těchto poruch, například homosexuální pedofilní sadizmus, spočívající v sexuálním násilí na dítěti stejného pohlaví s agresorem.
Pro naši snahu orientovat se ve prospěch postižených se pokusím krátce charakterizovat významné formy deviací. V charakteristice bude pokaždé uveden výraz "cíl", který označuje pohlavní vzrušení a uspokojení.
Pedofilie = cílem jsou objekty v dětském věku, nejčastěji do 12 let. Přednost může mít věk před pohlavím. Přitažlivou pro devianta je důvěřivost a závislost dítěte. Nebezpečnost zvyšuje, že takový člověk dětem rozumí a je obvykle dětmi dobře přijímán. Pedofilní devianti se často rekrutují z učitelů, skautských vedoucích nebo trenérů. Důležitá, ale nesnadná otázka je, jak je vypátrat, aniž by se neodůvodněným podezříváním vytvářely dusné mezilidské vztahy třebas ve škole. Pedofilové jsou totiž známí zatajováním a racionalizováním, například poukazem na pedagogické nebo vědecké účely. Jde o velmi významnou deviaci, působící rozhořčení veřejnosti, bohužel také na účet církve.
Fetišizmus = cíle je dosaženo předměty nebo částmi těla v roli náhradních objektů normální sexuality, jako je prádlo nebo lidská noha apod. Někdy je pod fetišizmus zařazována nekrofilie (objektem je mrtvola), zoofilie (objektem je živočich), statuofilie (objektem je socha) a pyrofilie (objektem je oheň). Nebezpečným se může stát fetišizmus krádežemi, ale zejména zaměřením na části těla. V takovém případě dostává sadistický ráz.
Transvestitizmus = cíl je dosahován převlekem a vystupováním v roli opačného pohlaví. Pocit příslušnosti k vlastnímu pohlaví přitom není narušen. Pod transvestitizmus patří tzv. autogynefilie. Jak název naznačuje, jedná se o snahu autoerotického uspokojení muže převlekem, nebo v krajním případě i hormonální a chirurgickou úpravou těla. Mužská pohlavní identita je však zachována. Z morálního hlediska je velmi důležité, jedná li se o módní exces nebo o těžko zvladatelné nutkání.
Exihibicionizmus = je deviací heterosexuálně orientovaných mužů. Cíle je dosahováno odhalováním se před cizími ženami bez záměru dalšího kontaktu. Jedná se o bázlivé muže, kteří často utečou, naznačí li žena zájem o kontakt. Exhibicionista není nebezpečný, ale obtížný. Ovšem jsou formy deviace, které jako pravý exhibicionizmus vypadají, ale jsou nebezpečnější formou deviace. Odhalování se před dítětem může poukazovat na pedofilii. Před dospělou ženu může znamenat skrytou sexuální agresivitu.
Agresivní sadizmus = Jde o nejnebezpečnější formu sexuální deviace. Cíle je
dosahováno překonáváním odporu anonymního objektu, jeho ponižováním,
trýzněním, znehybňováním i za cenu vraždy. Sadista však nemusí mít zájem o
koitus. Oběti může někdy pomoci naznačení spolupráce. Odborníci varují před
vyhrožováním policií. Doporučuje se co nejintenzivnější a nejrychlejší
obrana. Na rozdíl od sadizmu sexuální agrese je pouze prostředkem k dosažení
pohlavního styku. Zvláštní formou sadizmu je pseudopedagogický sadizmus,
zaměřený na děti s důrazem na kázeň a poslušnost (srov. postavu pastora v
Bergmanově autobiografickém filmu Fany a Alexander).
Opakem sadizmu je masochizmus, u kterého deviant potřebuje být ponižován,
urážen nebo trýzněn.
Z etického hlediska je prvořadým úkolem odhalení agresora a podrobení ho
léčbě. Ve forenzních poznámkách bude zmínka o postupu vůči sadistovi,
odmítajícímu léčbu.
Voyeurizmus (voyeur francouzsky čumil) = cíle je dosahováno sledováním intimního počínání anonymních osob. Deviant chce zůstat utajený. Požadavek anonymity spočívá ve strachu před vzájemností a zodpovědností lásky. V populaci celkem běžná zvědavost přerůstá v deviaci tehdy, když je aktivitou, které se dává po dobu aspoň půl roku přednost před normální sexuální aktivitou. Tato deviace se hodnotí spíše jako obtížná, než nebezpečná. Podobně jako exhibicionizmus je velmi nutkavá. Existuje však velmi závažná forma voyeurizmu, jejímž cílem je přihlížet sadistickému jednání, dostupnému prakticky draze placeným filmům se sadistickými scénami.
NĚKOLIK SLOV K FORENZNÍ PROBLEMATICE.
Trestní zákon rozlišuje tři druhy ochranných opatření, týkající se sexuálních deviantů, kterými jsou ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci. Smysl ochranných opatření je především preventivní. Ochranná opatření neobsahují morální odsouzení činu a mohou být uložena i osobě, která nebyla potrestána. Právní úprava je v této oblasti nedostatečná, protože je roztříštěná. Výsledkem je nutnost časté improvizace. Zaměstnanci psychiatrických léčeben nemají právní jistotu pokud jde o omezování práv pacientů, takže mohou být jimi obviňováni z porušování jejich práv.
Dodržování základních lidských práv pacientů problémovou oblastí skutečně je. Vězni, podrobující se ochranné léčbě, jsou personálem a ostatními vězni ponižováni. Pacienti, kterým byla indikována radikální sexuologická léčba, avšak oni ji odmítají podstoupit, by měli být umístěni v stavebně-technicky vybavených zařízeních, znemožňujících útěk. Velmi nevyhovující je skutečnost, že pacienti nejzávažnějších trestních činů odsouzených do věznice se zvýšenou ostrahou, nemohou být ve vězení léčeni, což by právě oni i celá společnost naléhavě potřebovali. Režimy v jednotlivých zařízeních se liší, což činí problémy při stěhování pacientů. Personál by měl mít zkušenosti z vězeňského prostředí s nejméně tříletou průpravou. Sociální a finanční zajištění osob, které nastupují ochrannou léčbu přímo z výkonu trestu, je spíše nedostatečné.
Zatím neexistuje v ČR ani jediné zařízení pro léčbu mladistvých sexuálních deviantů. Také přípravě policistů by měla být věnována větší péče, zejména pro situaci, kdy z léčení uteče nebezpečný deviant. Nespokojenost panuje s prací znalců, navrhujících ochrannou léčbu. Zákon o znalcích je zastaralý. Za nekvalitní posudek nelze znalci uložit jakoukoliv sankci, jsou prakticky neodvolatelní.
Ministerstvo spravedlnosti připravuje instituci tzv. zabezpečovací detence, lépe ochranného zadržování, týkající se nepříčetných pacientů zvlášť závažného deliktu, jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že ochranné léčení povede k dostatečné ochraně společnosti.
DODATEK O NEDEVIANTNÍCH SEXUÁLNÍCH PROBLÉMECH.
Dříve se mezi deviace počítala také homosexualita a transsexualizmus, avšak obě formy byly z kategorie deviací vyňaty. Homosexualita je chápána vedle heterosexuality a bisexuality jako jedna ze sexuálních orientací, transsexualizmus jako porucha pohlavní identity. Také transvestitizmus dvojí role, spočívající v přechodném nošení šatů opačného pohlaví s cílem nesexuálního prožitku příslušnosti k opačnému pohlaví není hodnocen jako deviace na rozdíl od fetišistické transvestitizmu s převlekem kvůli sexuálnímu vzrušení, který pod deviace zařazován je.
V katolických kruzích se udržuje názor, že homosexualita je léčitelná nemoc. Z toho vyplývá, že homosexuál, aby vyhověl mravním požadavkům církve, by se měl léčit. Současná sexuologie je však přesvědčena, že homosexuální orientace je vrozená a nedá se ani nemá se s tím nic dělat. Od orientace však je nutno odlišit homosexuální chování, které může být motivováno sociálně (vězení) nebo ekonomicky (prostituce). Debatuje li katolík na téma homosexualita, měl by znát církevní dokument o pastoraci homosexuálů z r. 1986, ale také obvyklé sexuologické stanovisko. Zejména musí rozlišovat mezi sklonem, který je eticky indiferentní, a aktivitou, která je církví odmítána.
U transsexualizmu jako poruše pohlavní identity, kdy biologický muž prožívá sebe jako ženu a naopak, je subjektivním problémem velké duševní utrpení, objektivním problémem hormonální a chirurgická úprava těla, jejímž výsledkem je zmrzačení, se kterým však jsou postižení převážně spokojeni. V poslední době se k problému rekonstrukční operace nepřímo vyslovil dokument O člověku jako Božím obrazu. V 84. bodě jsou uvedeny zásady k problému manipulovatelnosti lidským tělem z terapeutických důvodů. Pokud jde o základní tělesné schopnosti, mohou být obětovány, je-li to nutné pro záchranu života.
Největší zájem vyvolá bezpochyby bod 86, podle kterého někteří dovolují obětovat reprodukční schopnost mentálnímu zdraví a zlepšení sociálních vztahů. Právě tato formulace se zabývá implicitně rekonstrukční operací. Diskuse se patrně zaměří na otázku stupně ohrožení mentálního zdraví (s příslušnými důsledky). Někteří komentátoři popřou vysoký stupeň naléhavosti a budou přesvědčeni, že skutečným potížím různého stupně lze pomoci méně drastickým způsobem. Oponující komentátoři budou vysoký stupeň naléhavosti včetně drastických opatření obhajovat a odvolávat se na to, že formulace dokumentu případy bezprostředního ohrožení mentálního zdraví zásadně nevylučuje.
Morální teologie je v tomto ohledu rozdělená. Metodologickým problémem je šíře aplikovatelnosti principu totality, konkrétním problémem je obětování zcela zdravého těla nemocné duši. Psychoterapie sice představuje pomoc, ale nedostačující. Statisticky podchycená spokojenost rekonstruovaných pacientů je vysoká. S utrpením pacientů s poruchou pohlavní identity nelze zaměňovat nezodpovědné přání změnit pohlaví z neterapeutických důvodů, jako je manifestování svobody nebo vystupňování sexuálního vzrušení, o kterém už byla řeč.
Sexuologická literatura.
Teologická literatura.
| Na začátek stránky | Na úvodní stránku |