V textu Ef 5,21-33 se praví na adresu podřízenosti žen: "V poddanosti Kristu se podřizujte…ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve…jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům…žena ať má před mužem úctu." Celý úsek začíná výzvou nevyvyšovat se nad druhé. Tato výzva je konkretizována na adresu žen, jak ukazuje výše uvedený citát v kurzívě, ale také mužů. Jim je věnována dlouhá pasáž o důsledcích, ke kterým vede srovnání Krista s muži. Ústí do požadavku velmi náročného vztahu k manželkám.
Místa v textu, týkající se závazků žen vůči mužům vyvolávají v ovzduší zdůrazňované rovnoprávnosti obou pohlaví - mimo jiné také v právě aktuální lisabonské reformní smlouvě EU - rozpaky nebo vedou dokonce k ráznému odmítnutí kvůli zřejmé nespravedlnosti vůči ženám. Odpůrci listu také argumentují zkušeností se vztahy mezi mužem a ženou v manželství. O tom, že je možno počítat s vnitřní, dobrovolnou podřízeností, která se ostatně může týkat jak ženy, tak muže, není třeba pochybovat, to je však něco jiného než podřízenost zevní, uložená společenským étosem.
Antropologické zdůvodnění nesouladu mezi Ef 5 a zkušeností je prosté: muž i žena disponují srovnatelným způsobem potřebnými dispozicemi pro autoritu ve vzájemných vztazích, úplně jiným způsobem než například dospělý a dítě. Mužská dominance, podmíněná kulturně (sociálně), biologicky (sexuálně) ale také ekonomicky (existenčně), která byla dříve považována za samozřejmost, odpovídající řádu přírody, je dnes značně zpochybněna, někdy - pod vlivem feminizmu - až groteskním způsobem. Na tom nic nemění vývoj feminizmu, odsazující se od jeho počátků v sedmdesátých letech.
Podle norské političky, členky papežské rady pro rodinu Janne Haaland Matlaly už zmíněný feminizmus, snažící se od 70. let militantně prosazovat pronikavou změnu v společenském postavení ženy, je ve vývoji, na který neškodí upozornit. Tehdejší průkopnice feminizmu dnes nejsou přijímány střední generací žen jako apoštolky společenského pokroku, spíše této generaci připadají jako staromódní a neatraktivní. Zájem mladších žen se obrací jiným směrem. Politika a ideologie je nezajímají, norská politička vyjadřuje jejich smýšlení výrazy sebeurčující mateřství nebo právo na reprodukci. Slovo mateřství nahrazují obratem ženy s dětmi, přičemž vztah takových žen k muži ztrácí význam. Pojem rodina je relativizován tím, že se užívá v množném čísle, aby se zdůraznilo, že existují různé typy rodin, nejen ty, které vzešly z heterosexuálního páru.
Jak tedy v uvedeném ovzduší při stupovat k požadavku autora listu Efesanům, který s takovým důrazem a teologickým zarámováním připomíná ženám jejich podřízenost? Co měl jeho autor svým nabádáním vlastně na mysli? Pro jeho dobu platí, že kdyby byl vztah mezi mužem a ženou v starověkých křesťanských manželstvích maloasijských obcí případně v jiných oblastech ranné církve odpovídal jeho představě o správném rozvržení rolí, zřejmě by se o tom nebyl vůbec zmiňoval. Nabádá li však čtenáře tímto směrem, setkal se patrně s řadou odchylné praxe od své představy, a to - což je důležité - právě také u křesťanů.
Nejen pro tehdejší, ale i pro současnou dobu platí: považoval autor podřízenost žen ve vztazích mezi pohlavími za něco zásadního nebo za otázku společenské konformity, ze které neměla křesťanská manželství vypadnout, ne proto, že by tím nezůstala věrná evangeliu, nýbrž že by církev nebyla akceptována ostatní společností, židovskou i pohanskou, považující mužskou dominanci za normu mezilidských vztahů?
Stačí představit si tehdejší nepřijatelnost řečnění žen ve vznikajících církevních shromážděních v duchu rovnosti s muži. Za předpokladu židovsky či pohansky kodifikované nerovnosti, vyjádřené zásadou "žena ať mlčí ve shromáždění" - jak by toho byli využili lidé vně církve, číhající na každou záminku pro její znemožnění. Pokud se při hledání odpovědi na otázku zásadní nebo relativní podřízenosti ženy rozhodneme pro konformitu, problém automaticky odpadá změnou způsobu života, kterou pozorujeme v současné společnosti. Co však, jedná li se o zásadní nerovnost?
Oč by se taková nadčasová nerovnost opírala? Mezi mužem a ženou jsou psychické rozdíly, které se mohou promítat do různých společenských rolí, tyto rozdíly však nejsou tak závažné, že by ženy z určitého postavení, zejména v manželském soužití, vyřazovaly zásadně, a tím je podřizovaly mužům. Opačný trend, krize mužské autority ve vztazích obou pohlaví, která přispěla v sedmdesátých letech k pojmu poloviční muž, bývá uváděna v souvislost s tzv. krizí autority vůbec. Fenoménu autority jako takové se však doopravdy netýká. Každá společnost, i nejmenší, jakou představuje manželství, vyžaduje přinejmenším občas organizující, řídící složku, kterou je právě autorita. Místo toho, aby o jejím obsazení rozhodovaly společenské zvyklosti a ekonomické závislosti, se dnes více uplatňuje tzv. přirozená autorita, čerpající z vrozených i získaných předpokladů pro dominanci. To platí také pro manželství.
Určitou pomoc při řešení problému představuje jednak studium historie genderových vztahů (gender = rod, označení komplexně chápaného pohlaví), jednak studium psychologie pohlaví. Zatímco historie poskytuje řadu příkladů nadřazenosti žen nad muži například v politickém životě, psychologie obou pohlaví je vysvětlovaná různým způsobem, při kterém je zapotřebí vyvarovat se právě tak zjednodušování jako škatulkování. Přírodovědecky orientovaní lidé by asi přivítali výzkum hormonálního ovlivnění mozku člověka s dopadem na celkové ladění duševního života, promítnutého do sociální oblasti. Oponenti biologického přístupu by však namítli, že vše co patří do společenského vztahu mezi mužem a ženou, je kulturní záležitostí.
Známá katolická spisovatelka Gertruda von le Fort, ilustruje tento problém na výlučném kněžství mužů. Soudí, že v mužské psychologii jsou určité rysy, které jsou pro takovou roli výhodnější než by to bylo u žen. Dá se její pohled aplikovat také na jiné případy včetně společenské souhry v manželském životě? Na to se nabízí odpověď případ od případu a asi to bude odpověď rozumná. Vliv bude mít nejen osobní založení konkrétního jedince, nýbrž i záležitost, o kterou se při uplatňování té či oné autority jedná. Jednou je rozumné uplatnit autoritu muže, jindy ženy.
Dá se tedy uzavřít: podřízenost žen mužům ve všem, jak to vyžaduje list Ef 5, má příčiny více kulturně historického než antropologického rázu. Přitom hraje roli starost apoštolů o akceptovatelnost církve jako nového a cizorodého živlu v dosavadní společnosti. Mezi oběma pohlavími se v duševním životě uznávají určité rozdíly, promítající se do společenského života. Tyto rozdíly však nejsou tak významné, že by vedly k asymetrii ve vztazích. Právem je připomínán také ekonomický činitel. Měl apoštol na mysli mezilidské vztahy, ilustrované vztahy nebeskými nebo vycházel z nebeských vztahů a přiblížil je pozemskými vztahy? Zdá se, že kontext dává za pravdu první možnosti. Vždycky platilo a stále platí, že nejlepším organizátorem sladěnosti obou pohlaví v manželství je zastřešující přikázání lásky s nedostižným vzorem "nebeského manželství", jak to měl před očima bezpochyby také apoštol.
Úvaha von le Fort inspiruje k zaměření pozornosti na dominancí mužů v úřadech církve. I když východiskem listu nejsou církevní úřady, nýbrž vzájemné vztahy mezi oběma pohlavími v manželském životě, lze z diskusí na toto téma čerpat poučení. K rovnoprávnosti vůči obsazení církevních úřadů ženami zaujímají zamítavé stanovisko klasické církve, tj. církev katolická a ortodoxní. Proti tomu stojí masivní kampaň, vyžadující rovnoprávnost žen nejen v sekulárním sektoru, kde je to vnímáno jako samozřejmost, nýbrž navíc zpřístupnění církevních úřadů. V souvislosti s tím se mluví o krizi dosavadního pojetí úřadu v církvi.
Dokument Ordinatio sacerdotalis z roku 1994 v návaznosti na jiný církevní dokument Inter insigniores z roku 1976 zdůvodňuje výlučné připouštění mužů ke kněžskému svěcení příkladem Krista při volbě učedníků, neochvějným trváním církve na tradici a přesvědčením, že takto uspořádaná církev odpovídá Božím plánům. Ve všech případech se jedná o důvody z vhodnosti, čili tzv. důvody kongruentní, nikoliv o důvody striktní. Dá se totiž namítnout, že Kristus se mohl při volbě učedníků přizpůsobit poměrům jako to udělal při zvěstování Izraelitům; že tradice není železné pravidlo, od kterého není nikdy dovoleno se odchýlit, jak ukazuje liturgická reforma, ale právě tak není pouhou přítěží, brzdící pokrok, nýbrž cenným zdrojem životních jistot a ochranou před chaotickými změnami; přesvědčení o Božím plánu se zakládá na solidní víře.
Za zmínku stojí také vize mystického zastoupení Krista knězem v okamžiku proměňování. Církve, vyhrazující moc nad eucharistií pouze mužům, učí skutečnou přítomnost Krista v proměněných způsobách. Ve zmíněném dokumentu Ordinatio se mluví pouze o svěcení na kněze. Podle teorie Karla Rahnera však nelze uvést dogmatický důvod proti svěcení žen na jáhenky. Podle Genesis Hospodin přivedl k Adamovi, čili člověku - muži, pomocnici - ženu. Slovo jáhen, diakon, má význam pomocník. V tomto případě by se jednalo o pomocnici mužů, které je svěřena distribuce eucharistie, zatímco konfekce zůstává vyhrazena biskupům a kněžím, čili mužům. Postavení žen v církvi by se jáhenstvím nestalo zanedbatelným, protože jáhni mají právo kázat v liturgii. Přitom řada návštěvníků nedělní mše považuje promluvu za nejzajímavější okamžik celé liturgie.
Z teologického hlediska je pro "podřízenost žen mužům ve všem" významný výraz sótér, vysvoboditel, zachránce, který Pavel přisuzuje Kristu. Jestliže vztah Krista k církvi je vztahem zachránce k zachraňovanému, v lidském vztahu to samozřejmě neplatí. Odvozuje li apoštol žádoucí vztahy v pozemském manželství od nebeského manželství, je patrná hluboká asymetrie. Ani ideální manžel nedisponuje zlomkem toho, čím zahrnuje Kristus svou církev. Z toho pak lze vyvodit, že ani ideální manželka nedisponuje zlomkem toho, s čím přistupuje ke Kristu církev, a ani nemůže. Apoštolovo srovnání a požadavky, které z toho vyplývají, totiž podřízenost ženy muži ve všem, ani není třeba ztlumit vysvětlením, že šlo o dobově podmíněný pohled. I bez toho je zřejmé, že srovnání mezi Kristem a mužem a církví a ženou značně kulhá, a to i bez ohledu na vliv všudypřítomného hříchu. Přikázání lásky k bližnímu však mezi pohlavími nerozlišuje. V rámci jeho požadavku nejen muž vůči ženě, ale kterýkoliv člověk se má vůči druhému člověku pokoušet o napodobení role Krista vůči církvi, i když to dokáže jenom ve velmi skromném rozsahu.
| Na začátek stránky | Na texty o manželství | Na úvodní stránku |