Výraz “archeologie” znamená doslovně “věda o počátcích”. Jako organizovaný a systematický vědní obor zabývající se minulostí lidstva je archeologie poměrně mladá, zrodila se vlastně teprve díky zvídavosti 19. století. Západní civilizaci vždycky fascinovaly památky z vlastní minulosti, ovšem mnohé z toho, co se tradovalo, i ve středověku, bylo značně mlhavé a legendární. Dramatická změna přišla s nástupem renesance v 15. století, kdy se začala znovu objevovat antická kultura řecká a římská, zkoumaly se dotyčné jazyky a usilovně se hledaly starověké písemné prameny. Tehdy také bohatí sběratelé začali shromažďovat zajímavé a cenné antické předměty. Osvícenství v 18. století pak zájem o historii ještě posílilo, takže dobrodruhové pročesávají oblast Řecka i Egypta a hledají poklady, které by mohli prodat bohatým aristokratům.

Napoleonova invaze do Egypta v roce 1798 přinesla s sebou početné skupiny vědců, s nimiž začala přímo posedlost staroegyptskou kulturou: každé velké evropské muzeum shromažďovalo velké sbírky egyptských památek. Objev proslulé Rosettské desky s textem psaným ve třech verzích (řecky, démotickým, tj. lidovým, pozdním egyptským písmem a hieroglyfy) vedl francouzského vědce Jeana Françoise Champolliona roku 1821 k ohromujícímu rozluštění staroegyptského hieroglyfického písma srovnáním s řečtinou. Už předtím bylo nalezeno v Egyptě velké množství hrobek a chrámů s hieroglyfickými nápisy, jenže do té doby je nikdo nedokázal přečíst.

Jiní podnikaví muži, jako Paul Emile Botta či Henry Rawlinson, objevili starověká asyrská města průzkumem záhadných pahorků, roztroušených na planinách v Iráku. Reliéfy, znázorňující mytologické postavy bohů, hrdinů a válečné scény, byly přepravovány do Londýna, do Paříže a do Berlína a všude budily velký zájem a podiv. Po těchto nálezech brzy následovalo rozluštění babylónského klínopisu. Evropské vlády soutěžily v získání práva na průzkum významných staroorientálních sídlišť od turecké otomanské říše. Mezi rokem 1890 a začátkem první světové války 1914 podnikly francouzské, britské, americké a německé týmy více než pětadvacet archeologických expedicí.

Speciální odvětví biblické archeologie se zrodilo roku 1871 ohromující zprávou mladého kurátora Britského muzea George Smitha, že se mu podařilo přečíst babylónskou tabulku, na níž našel příběh o potopě podobný biblickému, jenže o celé stovky, ba snad o tisíc let starší! Začal horečný průzkum biblických zemí. Každý nově nalezený předmět nebo tabulka vedla k tvrzením a protitvrzením, často i k velice odvážným dohadům ohledně pozadí biblických příběhů. Badatelé zabývající se babylónskou kulturou si byli tak jistí svou dokonalou znalostí starověké kultury, že německý vědec Franz Delitzsch ve své knížce Babel und Bibel (1904) oznámil, že další studium této kultury už není nutné. Babylónské myšlení objasňuje největší část náboženského myšlení Bible, takže vědci by měli napříště zaměřit svou pozornost jinam.

Samozřejmě, tak jako tomu bylo vždy s převratnými tvrzeními o Bibli, Delitzsch byl na velkém omylu. Mnohé z jeho vlastních idejí a závěrů připadají dnes naivní a příliš zjednodušené. Nicméně z tohoto vzrušeného, sebevědomého období mládí archeologie časem dozrála, zjemnila své metody, několikrát přehodnotila své interpretace a stále poskytuje nové a důležité informace pro studium Bible, pokud jde o její zasazení do kontextu starověkého světa.

Abychom pochopili, co nám archeologie může poskytnout, musíme pochopit metodu její práce. Chce-li archeolog dosáhnout výsledků, musí předem vědět, kde má provádět výzkum, co má hledat a také jaký způsob vykopávek mu podá nejlepší informaci o tom kterém sídlišti.Pro starověká sídliště představují dva nejdůležitější metodické aspekty stratigrafie a typologie keramiky, takže tento dvojí směr by měla příprava k archeologickému výzkumu sledovat. Více úsilí stojí příprava a pak zpracování nálezů nežli samotné kopání.

Archeologický tým musí nejdříve vybrat místo, kde se budou vykopávky provádět. Takovým místem může být velký, nápadný a všeobecně známý monument, jako jsou např. egyptské pyramidy; anebo, což je častější případ, to bývá velký pahorek či kopec, který se zvedá uprostřed planiny a úlomky keramických nádob různých stylů a dob nebo zbytky hradeb prozrazuje stopy dlouhodobého osídlení v minulosti. Tyto pahorky se nazývají “telly”, což je arabský (a hebrejský) výraz označující trosky. Jsou to vlastně umělé hory tvořené několika vrstvami hliněných cihel a sutin, které tam navršilo několikeré osídlení.

Lidé vystavěli z cihel, obvykle u nějakého pramene nebo říčního brodu, město, které ovšem vlivem dešťů za čas zchátralo, příp. bylo poničeno válkou, a muselo se srovnat se zemí, takže na starou vrstvu cihel se mohla položit nová. S každou takovou novou výstavbou nebo novým osídlením se město pochopitelně zvedalo do výše. Mnohá biblická města byla obydlená po celé tisíce let a vyrostla ve vysoké kopce. Tell města Megiddo v Palestině se např. zvedá do výše 21 m; město Lachiš, doložené ve starověkých záznamech po více než dva tisíce let, dosáhlo dokonce výšky 30 m. Už bibličtí autoři věděli, že tyto kopce byly kdysi městy. Kniha Jozue vypravuje, jak Izraelité dobyli kananejské město Aj a úplně ho zničili: “Jozue vypálil Aj a učinil jej navěky pahorkem sutin, místem zpustošeným, jak je tomu až dodnes” (Joz 8,28).

Výběr pahorku k provádění vykopávek závisí na mnoha faktorech. Četba vyprávění o různých dějinných událostech ve Starém zákoně často poskytne badateli klíč k pravděpodobné lokalizaci některého slavného města. Někdy pomůže dokonce moderní jméno takového sídliště, jako např. jméno arabské vesnic El Džib vedlo archeology k domněnce, že blízký tell by mohl být starověký Gibeon, o němž se zmiňuje Joz 5-6. Tento kvalifikovaný odhad se pak potvrdil, když vykopávky odkryly množství držadel od džbánů, na nichž byl nápis “Gibeon”. Další řada faktorů může hrát roli při výběru místa k vykopávkám: finanční zajištění, dostupnost vodního zdroje a ubytování pro osazenstvo, možnost přenášení těžké výstroje, klimatické podmínky apod. Zvážení všech těchto okolností může vést dotyčný tým k upuštění od sice slibného, ale velmi obtížně realizovatelného průzkumu.

Stratigrafie je prvořadým úkolem v průběhu samotných vykopávek. Je to přesný popis a zmapování jednotlivých vrstev, resp. úrovní civilizace a osídlení na určitém pahorku. Není to ovšem úkol snadný. Vyžaduje cvičené a trpělivé oči, které jsou schopny postřehnout nepatrné změny v zabarvení nebo složení půdy, rozpoznat třeba i velmi drobné zlomkovité pozůstatky staré omítky nebo obkladu hliněné podlahy. Vyžaduje schopnost všimnout si v prachu a hlíně zvláštních tvarů, které naznačují, kde kdysi ležel kus dřeva nebo látky, dávno už ztrouchnivělý. Stratigrafie je založena na předpokladu, že vrstvy se postupně vršily na sebe, takže čím hlouběji se v tellu kope, tím ranějších úrovní osídlení se dosahuje. Porovnávání struktur zdiva, tvarů předmětů nalezených v jednotlivých úrovních, zejména keramických nádob, umožňuje vytvořit si obraz různých zvyklostí a činností, kterými se vyznačovala každá skupina ve svém časovém období. Pokud jsou tyto úrovně poměrně zřetelně ohraničeny a přesně zaznamenány, mohou pak být porovnány s podobnými úrovněmi v jiných palestinských tellech, a tak lze narýsovat komparativní schéma pro každou podobnou úroveň i časový rámec. Tak např. najdeme-li ve dvanácté spodní úrovni v Lachiši určitý styl výstavby zdi a charakteristický typ keramických nádob, jaké jsou známé rovněž z deváté úrovně v Samaří, můžeme z toho vyvodit, že šlo pravděpodobně o stejně stará města a že Lachiš byl potom přestavěn ještě jedenáctkrát, kdežto Samaří jen osmkrát.

Datovat přesně tyto úrovně je velmi obtížné. Podobnosti nám totiž ještě neřeknou, kdy se těchto předmětů užívalo. Ve výzkumu je třeba pokračovat. Někdy mají archeologové to štěstí, že v některé úrovni najdou nápis obsahující třeba jméno známého krále; o některých sídlištích máme informace odjinud ze starověké literatury. Příkladem může být Samaří. První kniha Královská uvádí, že izraelský král Omri “získal od Šemera horu Šomerón za dva talenty stříbra. Tu horu obestavěl a město, které vystavěl, pojmenoval Šomerón (to je Samaří)…” (1 Král 16,24). Omriho můžeme klást do let 875-870 př. Kr. a víme, že nejspodnější úroveň samařského tellu pravděpodobně představuje toto první město.

Křížovou kontrolou každého zkoumaného sídliště se získávají vzorce, které platí pro jednotlivá staletí, někdy dokonce pro desetiletí, v prvním tisíciletí před Kristem; to pak pomáhá při identifikaci úrovní odkrytých v dalších zkoumaných sídlištích.

Pozůstatky organické povahy, ať už jde o kosti, semena rostlin nebo zbytky tkanin, lze datovat kontrolou radioaktivního izotopu uhlíku C 14, který se ukládá ve všech živých organismech a který se po jejich odumření začíná rozpadat. Asi po 5568 (plus minus 30) letech ztratí C 14 obsažený v odumřelém organismu polovinu své radioaktivity. Pomocí tzv. Geigerova počítače lze zjistit, jaké množství radioaktivity mrtvý organismus ztratil, a tak určit čas, který uplynul od jeho odumření. Jelikož test je několikrát opakován, jeho výsledkem je údaj založený na průměru všech vzorků radioaktivního uhlíku obsažených v daném předmětu. Ty se mohou od sebe poněkud lišit, takže výsledek představuje větší nebo menší rozpětí. Tak např. stáří kostry nebo zbytku látky z oděvu se určí na 3415 roků plus minus 245 roků. To znamená, že stáří dotyčného vzorku se pohybuje mezi 3660 a 3170 roky. Čím starší je zkoumaný předmět, tím větší je časové rozpětí, takže metoda C 14 je spolehlivější pro mladší předměty. Ovšem i v nejlepším případě vědci tvrdí, že je šance 2:1 trefit se skutečnou datací do změřeného rozpětí. Nicméně, mnohdy znamená tato metoda velkou pomoc, když jiná kritéria nejsou k dispozici. V poslední době se však vyvíjejí dokonalejší metody; např. užitím argonu a potaše místo uhlíku se dosahuje značného upřesnění.

Doposud nejlepší metodou pro datování různých časových úrovní starověkých měst a kultur je typologie keramiky. Keramické nádoby sloužily starověkým národům k uchovávání nejrůznějších sypkých i tekutých látek. Vypálená hlína se nerozpadává a zůstává prakticky nezničitelná, přestože třeba ve formě džbánu je značně křehká. Navíc byla velmi levná, takže když se džbán rozbil, střepy se klidně vyhodily. V každém starověkém tellu i kolem něj se nachází nespočetné množství keramických střepů, které představují trvalou památku na tamější civilizaci.

Od roku 1890, kdy Sir William Flinders Petrie poprvé stanovil typy keramiky jak v Egyptě tak i na Tell Hesi v Palestině, byla tato metoda postupně zdokonalována a stala se hlavním nástrojem pro identifikaci historických období při archeologickém výzkumu Předního orientu. Velké množství různých tvarů keramických nádob z vykopávek bylo shromážděno, zkatalogizováno a seřazeno v pravděpodobném sledu, takže archeologové mají dnes téměř kompletní “hodiny” sestavené z designů keramiky a sahající zhruba od roku 5000 př. Kr. až do islámského období po roce 600 po Kr. Zkušený archeolog, který zná tyto “hodiny”, tak může chodit po povrchu tellu, kde se dosud nezačalo kopat, může sbírat volně ležící střepy a kvalifikovaně podle nich odhadnout, ve kterých obdobích starověkých dějin bylo toto místo osídleno. Tato schopnost může často hrát klíčovou roli při rozhodování, zda dotyčný tell stojí za archeologický průzkum či ne.

Jelikož archeolog musí vyhodnocovat mince, umělecké předměty, zbytky architektury, tabulky a nápisy, geologické a botanické údaje, typologii keramiky a informace z dalších specializovaných vědních oborů, výzkum nikdy není dílem jednoho člověka. Archeolog, který výzkum řídí, musí být sám odborníkem na historii a kulturu starověkého Předního východu a zároveň musí shromáždit tým specialistů v potřebných oborech. Identifikace prozkoumávané lokality a interpretace nálezů vyžaduje užití široké škály moderních vědeckých vymožeností. Často je nutná konzultace s odborníky na okolní geografické a kulturní oblasti, protože některé nalezené předměty byly importovány odjinud, např. z Řecka nebo z Iránu, přičemž každá tato oblast má své vlastní typologické “hodiny”.

Mezi nejvýznamnější lokality prozkoumané za posledních více než sto let v Palestině patří určitě následující:

Arad. Známý z Bible jako kananejská pevnost, která zastavila Izraelity na cestě ze Sinaje (Nm 21,1-3) a nakonec byla dobyta Jozuem (Joz 12,14). Šlo o poměrně rozsáhlé město (přes 10 ha) pocházející z raně bronzové doby (asi 3000 př. Kr.); z 9. století př. Kr. se pak zachovala dosti netypická izraelská tvrz se svatyní, pravděpodobně zasvěcenou Hospodinu. Pro biblická studia má největší hodnotu nález velkého počtu ostrak (keramických střepů popsaných inkoustem) s obchodními a politickými zprávami z období kolem r. 700 př. Kr.

Gezer. Jedno z nejdůležitějších opevněných měst Judska, nepřetržitě osídlené po více než čtyři tisíce let, zhruba od r. 3500 do r. 500 po Kr. Za zmínku stojí 10 zachovaných kultových kamenů (masseb). Vystřídalo se zde obyvatelstvo kananejské, filištínské a egyptské, až v 10. století př. Kr. přešel Gezer do vlastnictví Šalomounova.

Chasor. Leží severně od Galilejského jezera a představuje vůbec nejrozsáhlejší palestinský tell, o rozloze téměř 75 ha. Byl hlavním městem severní kananejské koalice proti Jozuovi (Joz 11,10) a stal se pak královskou pevností Šalomounovy říše. S jednadvaceti nalezenými úrovněmi osídlení sahá historie Chasoru od r. 2700 př. Kr. až do helénské doby.

Jericho. Oáza blízko Mrtvého moře, která je nejstarším známým městem na světě: věže a hradby Jericha se datují až z 8. tisíciletí př. Kr. Lokalita byla od té doby osídlená s určitými přestávkami: např. v 16. stol. př. Kr. bylo město zcela zbořeno a obnoveno až kolem r. 850 př. Kr. Zhroucení jeho hradeb líčené v Joz 6 nelze tedy archeologicky doložit.

Jeruzalém. Podle 2 Sam 5,6-10 dobyl David Jeruzalém, obývaný kananejským kmenem Jebuzitů, a učinil jej svým hlavním městem. Jeruzalém je ovšem znám z egyptských nápisů, o tisíc let starších, takže jeho nepřetržité osídlení trvá asi čtyři tisíce let, a stal se také objektem mnoha archeologických výzkumů, v 70. letech minulého století např. na chrámové hoře a ve starém městě Davidově, na návrší zvaném Ofel.

Lachiš. Po Jeruzalému byl Lachiš druhým nejvýznamnějším městem jižní Palestiny. Střežil stezku vedoucí k horám před vpády národů z pobřežní oblasti. Archeologický výzkum Lachiše v letech 1932-38 vynesl na světlo mnoho historicky cenných ostrak osvětlujících invazi babylónského krále Nabuchodonosora roku 598. Kromě toho se Lachiš objevuje na řadě asyrských reliéfů z Ninive, znázorňujících Sancheribův útok na Judsko roku 701 (2 Král 18 – 19) a vystavených dnes v Britském muzeu v Londýně.

Megiddo. Jedno z nejproslulejších palestinských měst, které hrálo důležitou roli ve všech obdobích historie Předního východu. Mělo pod kontrolou jediný velký průsmyk pohořím Karmel na cestě mezi Egyptem a Mezopotámií. 1 Král 9,15 udává, že Megiddo bylo jedním z měst, na jejichž budování se podílel Šalomoun, a roku 609 tam nalezl smrt král Joziáš, když se marně snažil zastavit egyptskou armádu. Dvacet vrstev dokládá osídlení od roku 3500 do perské doby; archeologové zde objevili mj. velký kananejský oltář, zbytky dvojiých hradeb a skladišť z doby krále Achaba.

Samaří. Založeno izraelským králem Omrim v 1. pol. 9. stol. př. Kr., bylo hlavním městem severního království až do dobytí Asyřany roku 722 př. Kr. Po návratu Židů z babylónského zajetí roku 539 př. Kr. se Samaří stalo hlavním městem perské provincie, k níž patřilo také Judsko. Postupně došlo k náboženské roztržce mezi Samaritány a Židy, o níž se zmiňují evangelia (např. Jan 4) a která trvá dodnes. Kromě zbytků hradeb a královského paláce z izraelské doby se v Samaří zachovala řada ostrak.

Sichem. Rovněž Sichem hrál důležitou roli v biblické historii. Je spjat zejména s příběhem Abrahámovým a Jakubovým v Genezi, stal se pak dějištěm obnovení smlouvy za Jozua (Joz 24) a byl osídlen během dalších dějin Izraele až do zboření Asyřany v 8. stol. př. Kr. Zbytky masívních hradeb a bran ukazují, že ještě slavnější éru mohl Sichem prožívat ve střední době bronzové mezi r. 1900 a 1550 př. Kr.

Ugarit (dnešní Ras Šamra) je pobřežní město v severní Sýrii naproti východnímu cípu Kypru. Kolem roku 1200 tam bylo při nájezdech Mořských národů zničeno významné kananejské město, které už nebylo nikdy znovu vystavěno. V jeho troskách byla pohřbena celá knihovna tamějšího královského paláce, která nám poskytla stovky textů v dialektu velmi blízkém staré hebrejštině. Mnohé z nich jsou dobové texty ekonomického a politického charakteru, ale je tam rovněž řada fragmentů náboženských mýtů a liturgických dokumentů, které nám podávají velmi cenné svědectví o kananejském náboženství z doby, kdy Izrael obsazoval zemi o něco jižněji. To, co bylo doposud známo jen ze spisů izraelských proroků, kteří proti těmto Izraelity přebíraným pohanským praktikám úporně bojovali, to teď vyšlo na světlo ve spisech samotných pohanů. Dokumenty z Ugaritu objevila skupina archeologů pod vedením C.F.A. Schaeffera roku 1929 a jejich studium bylo důležitou pomocí pro poznání starozákonního náboženského kontextu.

Mari leží na opačném konci Sýrie, v místě, kde řeka Eufrat protéká hranici s Irákem. V 18. století př. Kr. tam bylo kvetoucí město obydlené Amority, semitskou populací, blízce příbuznou západní kananejské kultuře. Roku 1933 francouzský archeolog André Parrot vykopal palác krále Zimrilima, který se skládal ze dvou set padesáti místností a v jeho archívu se našlo dvacet tisíc tabulek s nápisy týkajícími se především politických záležitostí té doby. Materiál knihovny v Mari ovšem vrhl nové světlo i na texty biblické, na povahu izraelských kmenů a na stěhování různých národů směrem na západ.

Ebla, zvaná také současným jménem Tell Mardik, leží necelých sto kilometrů od Ugaritu, dále do vnitrozemí. Italští archeologové v čele s Paolem Matthiae tam začali kopat roku 1964 a po čtyřech letech byli schopni identifikovat jméno města podle torza sochy s nápisem, kde byl jako donátor uveden vládce Ebly, města známého ze sumerských a akkadských záznamů. Ještě větší senzace však přišla roku 1974, když byla objevena část knihovny v úrovni datované mezi roky 2500 a 2400 př. Kr. Našlo se tam přes šestnáct tisíc tabulek, z nichž mnohé jsou popsány sumersky, ale některé dosud nejstarší známou formou kananejštiny. Tento kananejský dialekt byl nazván “eblajština” a je dokladem jazykové kontinuity sahající od třetího tisíciletí přes ugaritštinu ve druhém tisíciletí až k hebrejštině v tisíciletí prvním. Před nálezy v Eble byly historické informace o národech v syrské oblasti velmi sporadické. Teď se ukázalo, že Sýrie představovala jakousi kulturní spojku mezi akkadskou Mezopotámií a Kananejci při středomořském pobřeží. Kromě toho, Bible už nebude osamoceným svědkem života v Kanánu. Ugaritská a eblajská literatura nám pomáhá lépe porozumět světu Starého zákona.

Enúma Elíš. Babylónský kosmogonický epos, který líčí velkou bitvu mezi silami kosmu (Marduk) a mocnostmi chaosu (Tiamat) ve světě bohů. Obsahuje některé pozoruhodné paralely ke Gn 1, ale zároveň se od biblického textu o stvoření výrazně liší hrubým polyteismem.

Epos o Gilgamešovi. Babylónský příběh dávného krále Gilgameše, který hledal nesmrtelnost, ale bez úspěchu. Vyslechne přitom pohnutou historii velké potopy; vypráví mu ji Utnapištim, který byl bohy zachráněn v arše, vlastníma rukama vystavěné. I zde se najdou styčné body s vyprávěním o potopě v Gn 6-9, které má ovšem jasně monoteistickou povahu.

Chamurabiho zákoník. Nejproslulejší a nejúplnější legislativní kodex starověkého orientu byl vytesán na stéle velkého babylónského krále v 18. stol. př. Kr. Celkem 282 zákonů chrání mj. soukromé vlastnictví, zastává se sociálně slabých skupin a za přestupky stanoví velmi přísné tresty. Zákony v Ex 21 a 23 vykazují některé podobnosti s Chamurabim, ale nezdá se, že by šlo o přímou závislost, spíše o společnou semitskou právní tradici.

Tabulky z Nuzi. Ve vykopávkách tohoto churitského města, ležícího na východ od Tigridu a patřícího k říši Mitanni, bylo nalezeno cca 4000 akkadsky psaných tabulek z 15.-14. stol. př. Kr. Dokládají existenci různých rodinných zvyklostí (adopce, prvorozenství, legitimita syna zplozeného s otrokyní v případě neplodnosti manželky), známých z příběhů praotců v Gn 12-50.

Tabulky z El Amarna. V letech 1400-1375 psali králové malých městských států v Palestině egyptskému faraonu Achnatonovi dopisy, ve kterých ho žádali o pomoc proti tzv. habiru, což zřejmě byly loupeživé skupiny zbojníků žijících mimo zákon. Zmíněné dopisy nám říkají mnohé o stavu země před příchodem Hebreů a samotné slovo Hebrej může s výrazem habiru souviset.

Merenptahova stéla. První mimobiblická zmínka o Izraeli byla nalezena na stéle faraona Merenptaha přibližně z roku 1220 př. Kr. Dotyčný farao se tam chlubí, že při svém vítězném tažení do Palestiny “Izrael” beze zbytku vyhubil.

Šešonkův nápis. Tento farao napadl a zpustošil izraelské i judské království kolem roku 930. Jeho nájezd připomíná 1 Král 14,25-26 a také nápis pořízený jím samým na zdi chrámu v Karnaku (Thébách).

Černý obelisk. Asyrský král Salmanassar III. zanechal po sobě pamětní sloup, na kterém je znázorněn izraelský král Jehu (841-814), padající před ním na tvář a podrobující se tak asyrské nadvládě. Nástup Jehua líčí 2 Král 9-10, ale o jeho podrobení se Asýrii Bible nemluví.

Sancheribův hranol. 2 Král 18-19 vypráví o tom, jak asyrský král Sancherib oblehl Jeruzalém a jak bylo město náhle Božím zásahem podle předpovědi proroka Izaiáše zachráněno. Sancherib sám zanechal detailní zprávu o tomto útoku; nepřipouští v ní sice svou porážku, ale přece jen uvádí, že Jeruzalém tehdy nedobyl.

Gezerský kalendář. Malá, v Gezeru nalezená tabulka se sedmiřádkovou úlohou, nejspíše od nějakého školáka z 10. stol. př. Kr., vypočítává měsíce a roční období s příslušnými zemědělskými pracemi:

Dva měsíce z toho sklizeň, dva měsíce z toho setba,

dva měsíce pozdní setba, měsíc z toho sklizeň lnu,

měsíc z toho sklizeň ječmene, měsíc z toho sklizeň a žatva,

dva měsíce z toho vinobraní, měsíc z toho letní plody.

Moabský kámen. Nápis moabského krále Méši připomínající jeho boj za osvobození z područí izraelského krále v 9. stol. př. Kr., prozrazuje mnohé o jazyku Moabitů, o kultu jejich národního boha Kemoše a o jejich poměru k Izraeli. Je zde jmenován izraelský král Omri, který si moabskou zemi v Zajordání podmanil předtím, nežli se Méšovi podařilo ji osvobodit.

Nápis na slonovinovém granátovém jablku z Jeruzaléma. Z poloviny 8. stol. pochází granátové jablko ze slonoviny s nápisem “Posvátný dar kněžím domu Hospodinova (JHWH)”. Jde pravděpodobně o pozůstatek ozdoby kněžského žezla, které sloužilo k rituálním úkonům v období Šalomounova chrámu.

Nápis ze Siloe. Byl nalezen uvnitř dlouhého vodovodního tunelu vybudovaného pod starým Davidovým městem v Jeruzalémě za vlády judského krále Ezechiáše v letech 716-687 př. Kr. Nápis detailně popisuje, jak se dvě pracovní čety, z nichž každá postupovala z opačného konce, úspěšně setkaly uprostřed tunelu. Ten byl vyhlouben zřejmě jako součást příprav na obležení asyrským králem Sancheribem v roce 701 př. Kr., o nichž hovoří 2 Král 20,20 a 2 Kron 32,30. Dnes je nápis uložen v muzeu v Istanbulu. Jeho část zní takto:

Všechny tyto nálezy umožňují nahlédnout do života ve starozákonní době, ačkoli žádný z nich není tak rozsáhlý ani tak detailní, jak bychom si přáli. Kromě uvedených příkladů máme k dispozici pečetidla se jmény Achaza, Jotama, Šebny a Eliakima, tedy králů nebo vysokých úředníků z izraelské doby, a rovněž ostraka z Tell Aradu, obsahující momentky z každodenního života v 7. století. Fragment náhrobního nápisu z Jeruzaléma z konce 8. století se může týkat Šebny, Ezechiášova hodnostáře, o němž se zmiňuje Iz 22,15n: “Jdi, vydej se k tomu hodnostáři, promluv k Šebnovi, správci domu:… ,Dal sis hrob vytesat vysoko, dal sis vyhloubit příbytek ve skále!‘” Náhrobní nápis začíná podobně: “Toto je hrob… jahu, který je správcem domu…” Jeho jméno je neúplné, ale v hebrejštině jméno Šebna končí “-jahu”, takže celé zní vlastně Šebnajahu. To je celkem jasná spojitost s výrokem v Iz 22,15-16.

Kumránské nálezy už patří spíše do novozákonní doby. Komunita židovské sekty Esénů obývala v době Kristově lokalitu při pobřeží Mrtvého moře. Během první židovské vzpoury v letech 66-70 po Kr., když jim hrozil útok ze strany Římanů, ukryli své vzácné svitky, jak biblické tak i s texty týkajícími se jejich sekty, v nedalekých jeskyních. Tyto svitky, náhodně objevené malým arabským pastýřem roku 1947, umožnily nový pohled na rozmanité náboženské praktiky v judaismu prvního století a ukázaly také nápadnou podobnost s novozákonními situacemi a myšlenkami. Pro studium Starého zákona má nález nejstarších dosud známých rukopisů knih Hebrejské Bible v Kumránu zcela mimořádný význam, především co se týče otázek spolehlivosti tradovaného textu.

Archeologie nedokazuje, zda má Bible pravdu či ne. Čas od času však poskytne překvapivý doklad zvyklostí a praktik, o nichž se Bible zmiňuje, ale které jsme do té doby neměly odjinud potvrzené. Archeologie může doložit přesnost starozákonních svatopisců jakožto pozorovatelů všedního života své doby. Pohanská božstva, známá předtím jen ze starozákonních polemik, byla objevena jako objekty kananejského kultu prostřednictvím vykopávek v Megiddu, Chasoru, Ugaritu aj. Ovšem náboženské výpovědi Starého zákona nejsou předmětem naší víry proto, že je archeologie může podepřít. Pravdu o Abrahámovi nebo Jakubovi nikdy nevyčteme z archeologických nálezů. Jejich životy byly jedinečné, kdežto archeologie pouze potvrzuje obecně platné schéma.

Dozvěděli jsme se mnohé o praktikách a zvyklostech, předmětech denní potřeby a stavbách lidí, kteří tehdy žili, dokážeme si představit, jak asi cestovali, na kterých místech se usazovali, seznámili jsme se se jmény národů, panovníků a božstev, která byla známá jim. Avšak ve většině případů nám to vše neřekne, zda jednotlivé postavy biblických příběhů skutečně žily, anebo zda jsou pouhou fikcí starověkých vypravěčů. Rovněž tak nám samotná archeologie neřekne, zda opravdu prožily události zaznamenané ve Starém zákoně ani zde je prožily tak, jak je Starý zákon líčí. Tyto otázky lze jako historický problém zodpovědět jedině tehdy, když se archeolog spojí s historikem, literárním kritikem a teologem. Chceme-li poselství Starého zákona pochopit co nejúplněji, musíme proto sáhnout k jeho textu.

Zpracováno podle L. Boadt, Reading the Old Testament. An Introduction, Mahwah, NJ 1984, s. 52-68.