SPECIÁLNÍ ÚVOD DO STARÉHO ZÁKONA II

    12. BÁSNICKÉ KNIHY

    12.1. Žalmy

    12.1.1. Titul knihy, základní charakteristika a číslování žalmů

    Žaltář - sbírka 150 modliteb ve formě básní; v hebr. kánonu patří mezi Spisy; nejsou jedinými žalmy ve SZ (sr. např. Ex 15,1-18; Dt 32; Sd 5 ad.)
    Psalmos - řec. označení zpěvu s hud. doprovodem na psaltériu (hebr. mizmór): formální stránka žalmů; hebr.název knihy - t^ehillîm (chvály): souhrnná charakteristika žalmů co do obsahu
    Základní typy resp. stadia modliteb ve SZ - stručné modlitby vázané na konkrétní životní situaci (např. Sd 15,18); modlitby v poetické formě obecnějšího rázu, vyjadřující nářek či chválu, tj. spontánní reakci na určitou událost (např. Žl); rozsáhlé modlitby v próze (např. Ezd 9), vyjadřující díkuvzdání či prosbu, tj. akci modlícího se člověka
    Masoretský text, LXX i Vg mají shodný počet žalmů, ale liší se v jejich číslování - jde o rozdíly dané spojením dvou žalmů v jeden nebo rozdělením jednoho na dva (týká se v MT Žl 9 a 10; 114 a 115; 116; 147)

    12.1.2. Originální text, starověké překlady, rozdělení žaltáře a tituly žalmů

    Problémy, které skýtá hebr. text, jsou dány složitým procesem jeho transmise a představují jednak omyly obecnějšího charakteru (např. nejistá vokalizace) jednak nedorozumění typická pro žaltář (např. archaický jazyk)
    LXX překládá žalmy doslovně - základ překladů syrských a starolatinských; sv. Jeroným vypracovává postupně tři překlady žalmů: r. 383 - korekturu starolat. překladu (Psalterium Romanum); 386-90 - revizi podle 5. sloupce Hexaply (Psalt. Gallicanum) - zařazeno do Vg; 392 - překlad z hebr. (Psalt. iuxta Hebraeos)
    Žaltář se dělí na pět knih: 1-41; 42-72; 73-89; 90-106; 107-150; doxologie uzavírající každou knihu dává celé sbírce ráz velkého chvalozpěvu; pět knih zřejmě má tvořit protipól Pentateuchu - odpověď člověka na Boží dar Tóry
    Tituly žalmů buď obsahují jméno osoby či skupiny osob (David, Asaf, synové Korachovi apod.) nebo označují druh žalmu (např. poutní písně) příp. udávají pokyny pro liturgické použití (dnes už málo srozumitelné)
    73 žalmů je spjato se jménem Davidovým, přičemž nejde ani tak o autorství (sr. dat. předložku le) jako spíše o souvislost s jeho osobou (viz poukazy na události z Davidova života, které odhalují jeho lidskou slabost) - relektura, která v žaltáři vidí Davidův duchovní deník a současně zrcadlo pro každého, kdo se jej modlí
    Davidovo autorství je obvyklá pseudoepigrafie, v níž král proslulý svými hudebními vlohami (sr. 1 Sam 16) a organizací liturgické hudby (sr. 1 Kron 16) figuruje jako emblematická postava dodávající celé sbírce nejvyšší autoritu

    12.1.3. Žalmy z hlediska literárního a historického

    Nejběžnější výrazové prostředky, kterých používají žalmisté:
    a) fonetické - aliterace (opakování stejných souhlásek), asonance (totéž se samohláskami), onomatopoia (zvukomalba), akrostichon (mnemotechnická pomůcka pracující se sledem písmen hebr. abecedy)
    b) sémantické - metafora (přenesení smyslu založené na vnější podobnosti), metonymie (spíše vnitřní souvislost), synekdocha (pars pro toto), merismus (označení celku jeho krajními částmi)
    c) stylistické - paralelismus membrorum (významový poměr dvou vedle sebe stojících vět, který může být synonymický, antitetický nebo syntetický), chiasma (strukturální vzorec a b b' a'), ritornel (opakování téže formulace na způsob refrénu), inkluze (stejný nebo podobný prvek na začátku a na konci určitého celku)
    Studium žalmů si do konce 19. stol. všímalo hlavně jejich individuální resp. kolektivní povahy, jejich mesiánské interpretace a jejich datace
    V 1. pol. 20. stol. H. Gunkel a S. Mowinckel vyzvedají formálně historickou stránku žalmů - tvrdí, že žalmy byly původně určeny pro liturgické účely komunity (čemuž napovídá jejich všeobecný ráz) a teprve později zčásti přeneseny do jiného prostředí a individualizovány
    Podle Gunkela existuje (kromě několika druhotných) pět základních literárních druhů žalmů - hymny (též Siónské písně a intronizační žalmy), kolektivní žalozpěvy, královské žalmy, individuální žalozpěvy, individuální děkovné písně
    Dnes je v popředí pozornosti exegetů spíše finální, kanonická podoba žaltáře
    Datace žalmů je většinou dosti obtížná, jelikož pro ni chybí jakákoli konkrétnější opora; žalmy zřejmě prošly v řadě případů dlouhým procesem literární formace, který měnil jejich podobu v souvislosti se změnami chápání - počátky určité části žalmů jsou asi v době královské, ale výsledný tvar spadá převážně do doby poexilní
    Žaltář patrně dospěl k dnešní podobě postupným seskupováním od dílčích sbírek přes tři větší bloky (dva jahvistické - Žl 3-41; 90-150 a jeden elohistický - Žl 42-89) a nakonec rozčleněním celého souboru do pěti knih

    12.1.4. Teologie a křesťanská interpretace žalmů

    Nářek a chvála jako dvě základní duchovní polohy žalmistů vycházejí ze zkušeností smrti (resp. všeho, čím je život ohrožen) a života (resp. všeho, co život posiluje) - tato dvojí celostní lidská zkušenost je v modlitbě vztažena k Bohu, který je svou nekonečnou dobrotou naopak zcela nakloněn člověku
    Z 26 blahoslavenství v žaltáři se jich nejvíce nachází v první (8) a poslední (11) knize, tedy jak mezi převažujícími žalozpěvy tak chvalozpěvy - blaženost spojuje oba póly lidské existence, aniž by byla vázána na okamžitou situaci člověka; sporadický výskyt blahoslavenství ve 2.-4. knize zároveň vypovídá o tom, jak je blaženost vzácná
    Žl 1 a 2 tvoří vstupní bránu do duchovního světa žalmů - v obou (tak jako v celém žaltáři) jde o svár dobra a zla, reprezentovaný v Žl 1 konfrontací spravedlivého člověka s bezbožnými (individuální rovina), v Žl 2 konfrontací krále s pohanskými národy (historická rovina)
    Každý spravedlivý, žijící podle Božího zákona, představuje typ mesiáše, a naopak král, Bohem vyvolený, ztělesňuje spravedlivého - zatímco Žl 1 hovoří spíše o jednání člověka (stěžejní význam jeho volby), Žl 2 ukazuje, jak jedná Bůh (ochrana krále a porážka nepřátel)
    Žalmy jsou nejen modlitbou Izraele, ale i modlitbou Ježíšovou (výrazem jeho vztahu k Otci) - zcela legitimní je tedy jejich kristologická četba, která je vidí ve světle Kristova života; spolu s Kristem se žalmy dále modlí církev (jeho tajemné tělo) a v ní každý jednotlivý křesťan

    12.1.5. Exegeze Žl 130

    Kontext - součást sbírky tzv. "písní výstupů" (Žl 120-134), které se zpívaly buď při pouti do Jeruzaléma nebo při návratu z babylónského zajetí nebo při výstupu kněží do chrámové svatyně; širší kontext - součást Žl, tj. zpěvů uvádějících jistou životní situaci do vztahu k Hospodinu
    Literární druh - žalozpěv (nářek vyvěrající z vědomí vlastních vin) s invokací (výraz pevné víry v Hospodina jako zdroj odpuštění); perspektiva jednotlivce se na konci rozšiřuje v perspektivu kolektivní (pobídka adresovaná Izraeli); spolu s Žl 51 jde o nejužívanější žalm v křesťanské liturgii
    Filologické a stylistické poznámky - "z hlubin" (v. 1): v hebr. zvukomalebný výraz označující oblast smrti, zde krajní tíseň, do níž stahuje žalmistu jako do propasti vědomí vin a která je mu zároveň impulsem k jeho volání
    "tvé uši" (v. 2): obvyklý antropomorfismus, použitý jako ekvivalent os. zájmena "ty", ovšem s maximálním důrazem na pozorné naslouchání
    "uchovávat viny" (v. 3): vést o nich záznam vzhledem k budoucímu trestu (viny se zde nespecifikují, zřejmě se myslí na viny obecně jako zátěž jednotlivce i národa
    "kdo obstojí?" (v. 3): pravděpodobně ve smyslu předem prohraného soudního procesu - řečnická otázka má dodat vyznání na upřímnosti a hloubce
    "u tebe" (v. 4): totéž jako "ve tvé moci" - přesvědčení, že převažujícím Božím postojem je odpuštění, rozjasňuje předchozí chmurný obraz
    "má duše čeká" (v. 5): ve smyslu "já" - doufající očekávání znamená otevřenost vůči Bohu, která je toužebná a zároveň trpělivá
    "jeho slovo" (v. 5): jakýkoli Boží spásný zásah (tedy i čin) - vztahuje se na minulé přísliby i na budoucí slovo odpuštění, přičemž obojí je pevným základem, na který se věřící, stahovaný vinami do hlubin, může postavit, aby obstál; náhlý přechod v řeči ze 2. do 3. os. svědčí o citové vroucnosti - žalmista nedělá rozdíl mezi přímou invokací a mluvením "o Bohu"
    "on vykoupí Izraele ze všech jeho provinění" (v. 7): spiritualizace vysvobození z otroctví, předznamenávající cestu k Ježíšovi (sr. Mt 1,21); současně jde o inkluzi odpovídající výrazu "z hlubin" v 1. v. - s jistotou očekávaným Božím zásahem se tak dovršuje "výstup", který nebyl v silách člověka
    Struktura - vv. 1-2: invokace či úvod; vv. 3-4: nepřímé vyznání vin a jistota Božího odpuštění; vv. 5-6: výraz neochvějné důvěry; vv. 7-8: pobídka s rozšířením na celý národ
    Primární význam - žalm vyrostl ze situace blíže nespecifikovatelné, ale vyjadřoval hned na počátku dva prvky: tíživé vědomí vin a pevnou víru v odpouštějící Boží dobrotu
    Redakční význam - zpracování na třech rovinách: literární (do formy umožňující zařadit žalm do sbírky "písní výstupů"), teologické (harmonické skloubení tradičních témat viny a odpuštění, bázně Boží, slova a naděje) a pastorační (generalizace snad měla sloužit jako model duchovního postoje pro celý národ)
    Biblický význam - žalm viděný ve světle celého Písma potvrzuje, že ten, kdo věří v Boha, obrací se k němu v modlitbě s velkou naléhavostí, a přestože tíživé vědomí lidských vin výhled na spásu zatemňuje, příslib Božího milosrdenství vyvolává v prosícím jistotu, že bude Bohem vyslyšen a dojde odpuštění

    12.2. Píseň písní

    12.2.1. Historická situace

    Titul knihy je superlativem vyzvedajícím krásu Písně, která v radosti opěvuje lásku jako to nejkrásnější, co člověk zná; Šalomounovo autorství, pro něž existují opory v textu (např. 1,1), je třeba chápat jako pseudoepigrafii
    Nesnadnost datace dokládají různá mínění odborníků, kteří se buď přiklánějí k době královské nebo k době poexilní (perské či helénské) nebo považují dataci za neurčitelnou; snad lze vycházet z pozitivního hodnocení tělesného aspektu lásky, které by mohlo představovat polemiku s opačným postojem platonismu a svědčit tak pro vznik ve 3. stol.

    12.2.2. Literární struktura

    Od doby církevních otců se rozcházejí názory na to, zda Píseň představuje pouhou sbírku na sobě nezávislých milostných básní, anebo zda má jednotnou koncepci - pro tento názor se zdá hovořit opakování stereotypních formulí, motivů, výrazů, a především dialog mezi hlavními postavami resp. dramatický spád celé skladby s vrcholem v 8,6
    Původním prostředím Písně byla pravděpodobně svatební slavnost; homogenita výsledného celku může být dána týmž autorem alespoň určité části básní, ale může také být teprve dílem redakčního ztvárnění

    12.2.3. Interpretace

    a) Mýticko-kultovní - základem by byl mezopotámský mýtus o vysvobození boha Tammúze z podsvětí láskou bohyně Ištar; jejich spojení napodobené hierogamickým rituálem mělo vyvolat žádoucí plodnost; zpěvy zkomponované k této příležitosti byly pak údajně v Izraeli očištěny od hrubých, pohanských prvků - z textu Písně nelze tuto hypotézu nijak přímo doložit
    b) Alegorická - oslava lásky Hospodina a Izraele/Krista a církve/Boha (Krista) a věřící duše; jde o výklad rozvíjený od nejstarších dob v židovském i křesťanském prostředí (mystikové); Píseň však lze těžko srovnávat s alegoriemi proroků, protože není jako alegorie výslovně uvedena; tento výklad (je-li jednostranně spirituální) navíc nebere dostatečně v potaz její lidskou dimenzi
    c) Literní - vychází z literního (slovního) smyslu, kterým je přirozená láska mezi mužem a ženou; jakožto stvořená realita pochází od Boha Stvořitele a nese na sobě božskou pečeť - nelze ji ani divinizovat ani démonizovat, ale je třeba ji ocenit jako vynikající pozitivní hodnotu, která vzhledem ke vtělení Božího Syna má i kristologický ráz

    12.2.4. Poselství

    Píseň vyjadřuje autentickou lidskou lásku, která zahrnuje celou osobu obou rovnocenných partnerů; jejich vztah se vytváří radikálním vzájemným sebeodevzdáním, které je něžné a čisté
    Tento Boží dar lásky je zasazen do prostředí jiného velkého daru - Zaslíbené země: topografie a kolorit Izraele zde tedy netvoří pouhou kulisu, nýbrž představují výmluvný symbol - obdobu rajské zahrady před hříchem
    Láska je těsně spjata s krásou - úžas nad krásou milované/ho se přirovnává k obdivu nad krásou toho, co stvořil Bůh, i toho, co zhotovil člověk: analogie Božího uspokojení z dovršeného stvořitelského díla (Gn 1,31)
    Polysémie básnického jazyka Písně a odkrývání jejích různých významových rovin židovskými i křesťanskými relekturami ospravedlňuje nakonec (i při metodických výhradách) také alegorickou resp. eschatologickou perspektivu díla, které mluví stejně tak o (Bohem působené) lásce mezi lidmi jako o lásce Boha k člověku/lidem a člověka/lidí k Bohu

    12.3. Pláč

    Básnická skladba vyjadřující s velkým emotivním nábojem bolest nad tragickým zničením Jeruzaléma Nabuchodonosorovým vojskem v r. 587

    12.3.1. Titul knihy, autor, místo a doba vzniku

    Povzdech échá (ach, jak...) je prvním slovem a také hebrejským titulem knihy, která obsahuje celkem pět žalozpěvů; v LXX nese název Thrénoi (nářky) - překlad hebr. slova qînôt; LXX a Vg připisují knihu Jeremiášovi a zařazují ji v kánonu za jeho prorocký spis; v hebr. kánonu se Pláč řadí mezi Svitky - předčítal se 9. ábu,v den připomínky zboření chrámu
    Jeremiášovo autorství, dlouho zastávané židovskou i křesťanskou tradicí, se dnes považuje za vyloučené - převládá domněnka, že Pláč pochází od několika anonymních autorů z prorockých a kněžských kruhů; vznikl s velkou pravděpodobností v Jeruzalémě, a to v době babylónského zajetí (587-538 př. Kr.)

    12.3.2. Literární druh a metrika

    Nářky byly literárním druhem obvyklým v literatuře mezopotámské, řecké i latinské, ovšem sumerský resp. akkadský vliv můžeme vyloučit; Pláč však neobsahuje nářky v "čisté" formě, nýbrž promíšené s jinými lit. druhy (např. sapienciálním poučením); nářky se naopak vyskytují i jinde ve SZ (např. v Žl)
    Podnětem k nim byla smrt blízkého člověka v rodině příp. význačné osoby v národě - většinou je zpívaly ženy; z tohoto původního Sitz im Leben se pak nářky přenesly i do sféry politické (někdy dokonce se satirickým tónem); metrické schéma, charakteristické pro nářky, je 3 + 2 (přízvučné slabiky v hemistichu) - vyvolává dojem zajíkavého pláče

    12.3.3. Teologie knihy

    Protagonistou prvního i druhého zpěvu je zpustošený, opuštěný Jeruzalém - jeho tragédie se tu nenahlíží jen jako agrese nepřátel ani ne jen jako důsledek odpadu vlastního národa, ale i jako trest, vycházející z Hospodinova úradku; ve třetím zpěvu vypovídá blíže neurčený hrdina o svém utrpení - s bolestí, ale i s nadějí; čtvrtý zpěv znovu evokuje Jeruzalém a pátý se obrací k Bohu s úpěnlivou prosbou o pomoc
    Smysl Pláče je možno hledat v jeho psychologicky osvobozujícím účinku - plačící se neuzavírá do své bolesti, ale činí ji předmětem svého rozhovoru s Bohem, klade ji jako palčivou otázku, na niž pouze Bůh může dát odpověď; definitivní odpověď, zjevující s drastickou i útěchyplnou konkrétností Boží účast na tragice lidského osudu, dává ovšem teprve Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý

    13. SAPIENCIÁLNÍ KNIHY

    13.1. Moudrost

    13.1.1. Pojem moudrosti, její hlavní typy a ideální představitel

    Moudrost - obecný staroorientální fenomén (se specifickými rysy v Izraeli) definovatelný jako praktické umění žít, s důrazem na zkušenostní aspekt (sr. lat. sapere); moudrý člověk pochopil řád života vtištěný do stvořené reality, žije v souladu s tímto řádem a svou zkušenost nenásilným poučováním a vedením předává dál
    Moudrost se týká oblasti profánní (přirozená lidská schopnost - pojetí vlastní okruhu královského dvora) i náboženské (Boží vlastnost sdílená lidem jako dar - pojetí vlastní spíše prorockému a lidovému prostředí); později je moudrost kladena výlučně do souvislosti s bázní před Bohem, tj. s důvěrou v prozřetelnostní uskutečňování jeho plánů
    Moudrost zahrnuje vztah člověka k věcem (technická) a k druhým lidem (politická); technická je schopností tvořivých řemeslníků a umělců, politická těch, kdo tvoří společnost resp. zaujímají v ní odpovědné postavení - předává se v rodině (otec synovi) a ve škole (učitel žákovi)
    Prototyp moudrosti - král Šalomoun (geniální soudce, organizátor chrámové liturgie, autor přísloví, znalec přírody); moudrost získává od Boha na svou prosbu v noci, ve spánku, na počátku své vlády (1 Král 3) - obraz člověka, který ve své tápavé bezmoci touží po moudrosti (správně zareaguje na Boží nabídku) a je jí obdarován (bohatství a slávu, o něž nežádal, přitom dostává nádavkem)

    13.1.2. Sapienciální literární druhy, témata a knihy

    Základní forma - mašal (aforistické vyjádření obecně platné životní pravdy), později příp. rozšířeno v delší didaktické řeči; hádanka, bajka, alegorie - založeny na principu překvapení, jak neobvyklý význam mohou v sobě skrývat zdánlivě banální věci; katalogy rostlin a zvířat - dokumentují Boží stvořitelskou moc i lidskou schopnost Boží díla pojmenovat; autobiografické vyprávění - zpravidla stařec předávající své zkušenosti mladým
    Tématika - velmi široká: prakticky vše, co souvisí se životem (vztah k Bohu, k lidem, k ostatnímu stvoření, závažné otázky individuálního lidského údělu)
    Pět sapienciálních knih SZ opisuje jakoby grandiózní kruh od tradičního pojetí moudrosti (Přísloví) přes moudrost ocitající se v krizi (Job, Kazatel) k opětnému návratu výchozí pozice (Sirachovec, Moudrost)

    13.2. Přísloví

    13.2.1. Struktura

    Kniha má 7 oddílů (sr. 9,1) - 1-9: Přísloví Šalomouna, syna Davidova, izraelského krále; 10-22,16: Přísloví Šalomounova; 22,17-24,22: Slova mudrců; 24,23-34: Také toto jsou slova moudrých; 25-29: Také toto jsou přísloví Šalomounova, která sebrali muži judského krále Ezechiáše; 30: Slova Agúra, syna Jakeova, z Massy; 31: Slova Lemuela, krále z Massy, jimiž ho napomínala jeho matka
    Struktura zřejmě není náhodná - rozsáhlejší oddíly nesou jméno Šalomounovo (první, rozvinutý titul se asi vztahuje i na celou knihu); po prvním oddílu se střídá vždy jeden delší oddíl se dvěma kratšími; tituly spolu sousedících kratších oddílů mají společný prvek; první a poslední oddíl spojuje na způsob inkluze motiv ženy (zosobněná Moudrost jako ideál a zdatná žena jako jeho realizace)

    13.2.2. Vznik

    Původně v lidových vrstvách ústně tradovaná stručná přísloví byla zřejmě zapsána mudrci na královském dvoře a později dále promýšlena a rozvíjena; nejstarší jádro knihy zřejmě tvoří oddíly označené jménem Šalomounovým (z doby královské), rovněž oddíly obsahující výroky mudrců asi vznikly před exilem; 6. oddíl je spíše poexilního data a nejmladší jsou oba oddíly rámcové - z rané doby helénské

    13.2.3. Historický kontext

    Kromě jmen v titulech některých oddílů chybí jakýkoli konkrétní údaj - pravděpodobná je tu pouze souvislost s královským dvorem (Ezechiáš)

    13.2.4. Teologické poselství

    Moudrost je určena jednoduchým principem "Tun-Ergehen-Zusammenhang" - jednání člověka (dobré, nebo zlé) se odráží v tom, jak se dotyčnému člověku vede (dobře, nebo zle): v tomto duchu chce kniha působit výchovně na mladou generaci
    Moudrý člověk se ve svých nejzákladnějších postojích opírá o řád stvoření, jehož je sám součástí a ve kterém vládne díky Stvořiteli dokonalá rovnováha - tzn. patřičnou pokoru i důvěru k Bohu a lásku (ani bezohledný egoismus ani slepý altruismus) k bližnímu, včetně nepřítele

    13.2.5. Význam

    Aktuálnost knihy je dána právě snahou zharmonizovat vlastní život s řádem stvoření, v němž se zračí dobrý záměr Boží - úkol splnitelný pouze důslednou celoživotní sebevýchovou

    13.2.6. Exegeze Př 8

    Postavu personifikované Moudrosti jako ženy v 8. kap. je třeba chápat v kontrastu s negativní ženskou postavou v kap. 2; 5; 6; 7 a 9 (paní Hloupost) - ambivalence ženy jako zprostředkovatelky tajemství života, ale i potenciální léčky
    Nebezpečí představuje cizinka, která je zároveň cizoložnicí a má některé rysy nevěstky - v pozadí je zřejmě problém smíšených sňatků a také kultické prostituce; podstata spočívá ve lživém sobectví, které svými rafinovanými lákadly vede pobloudilé ke smrti, kdežto pravá láska (sr. zdánlivou podobnost s Písní) dává život
    8,1-11: Na rozdíl od svého opaku Moudrost stojí ve dne u městských bran a zve k sobě všechny - člověk se s ní může setkat v kteroukoli denní dobu, na místě, kde se právě nachází, a nehledě na to, k jaké společenské vrstvě patří; Moudrost hovoří, chce s člověkem navázat osobní vztah, a na člověku je, aby sám zmlknul a pozorně naslouchal jejím slovům
    8,12-21: Moudrost jde ruku v ruce s rozumností (schopností vytvářet realizovatelné plány) a styk s ní přináší nejen štěstí a bohatství, ale především umění správně vládnout čili podílet se na tvůrčím plánu Božím - Moudrost, která sama patří do Boží sféry, k Bohu vede
    8,22-31: Moudrost má svůj původ v Bohu (sr. výrazy "vlastnil mě", "jsem ustanovena", "zrodila jsem se"), je jeho královskou dcerou a byla stvořena přede vším ostatním resp. jako prvotina všeho; když Bůh tvořil svět, stála při něm jako "architekt" resp. hrála si před ním jako "holčička" se světem právě stvořeným - Moudrost spojuje svět Boží se světem lidí
    8,32-36: Výzva k přijetí Moudrosti, ale také varování - kdo se staví proti ní, minou se svým životním cílem, v absolutní pošetilosti volí svou zkázu

    13.3. Job

    Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by stále unikal lidskému chápání - pohybuje se na samé hranici pravověří, ale současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s Kazatelem vrchol sapienciální reflexe

    13.3.1. Struktura

    Prozaický prolog po stručném nástinu Jobovy zbožnosti a štěstí (1,1-15) líčí střídáním 2 nebeských a 2 pozemských scén zkoušku, které ho s Božím svolením podrobuje satan: po ztrátě majetku a dětí ztrácí Job zdraví (1,6-2,10), 3 přátelé, kteří k němu přicházejí, ho nepoznávají (2,11-13); ve zkoušce, která má prověřit nezištnost jeho zbožnosti, Job obstojí
    Básnický dialog Joba s přáteli Elifazem, Bildadem a Zofarem (4-28), zarámovaný Jobovými monology (3; 29-31) a následovaný čtyřmi řečmi Elihua (32-37) a střídáním dvou řečí Hospodinových se dvěma Jobovými odpověďmi (38-42,6), rozvíjí s malými obměnami jednu základní ideu - utrpení je trestem za hřích; Job se brání a vyzývá Boha, aby se k problému vyjádřil - Bůh poukazem na divy stvoření dává Jobovi zakusit jeho limity, a tak mu (paradoxně) umožňuje vlastní úděl přijmout
    Prozaický epilog obsahuje Boží soud nad třemi Jobovými přáteli (42,7-9) a Jobovu rehabilitaci (42,10-17) - vrácení všeho, co mu bylo na čas odňato, v ještě hojnější míře
    Literární druh knihy - různé názory: drama postupující od představy Boha známého a pochopitelného k nevyzpytatelnému a tajemnému, soudní proces, sapienciální disputace, monumentální žalozpěv

    13.3.2. Vznik

    Staroorientální paralely k Jobovi (sumerský "Nářek člověka k bohu", babylónský "Dialog trpícího s přítelem" či egyptský "Dialog zoufalce s vlastní duší") mohly tvořit kulturní pozadí a poskytnout základní látku, ale osobitost této knihy vyrůstá z nezaměnitelného duchovního dědictví Izraele
    Předpokládaná čtyři stadia vzniku se odvozují ze čtyř identifikovatelných literárních vrstev:
    1. Jádro tvořené lidovým vyprávěním o spravedlivém člověku (sr. zmínku v Ez 14,12-23), který ve zkoušce osvědčí věrnost Bohu a je za to odměněn - tradiční pojetí spravedlivé odplaty (1-2; 42)
    2. Jobova diskuse se třemi přáteli (3-27; 29-31) a její vyústění v teofanii (38,1-42,6); předchozí pojetí je zproblematizováno a samo podrobeno zkoušce, ale vsunutí této části mezi prolog a epilog dává naději na vítězství dobra
    3. Elihuovy řeči (32-37) přehodnocují to, co řekl Job i jeho 3 přátelé a ukazují Boha jako nestranného, vymykajícího se lidským soudům
    4. Hymnus na moudrost (28) - intermezzo předjímající rozuzlení celého dramatu

    13.3.3. Historický kontext

    Prozaické "vyprávění o Jobovi" pochází pravděpodobně z doby exilní nebo raně poexilní (neizraelský původ Joba svědčí zřejmě o duchovní otevřenosti typické pro toto období); "báseň o Jobovi" je třeba klást spíše do pozdější poexilní doby (sr. problematizace tradičního pojetí moudrosti blízká Kazateli, četné aramaismy)

    13.3.4. Teologické poselství

    Kniha zodpovídá na různých rovinách 2 zásadní otázky:
    a) Jak se zachovat v utrpení? - rámcový příběh ukazuje Jobovu trpělivost, dialogická část představuje Joba odvážně (avšak zřejmě legitimně) činícího Bohu ostré výtky, Boží reakce vrací Joba k postoji uctivého mlčení, kdežto Jobovi "přátelé" ve svých replikách o utrpení pouze teoretizují bez náznaku opravdového soucitu
    b) Jakou příčinu a smysl má utrpení? - pozemské scény prologu dávají Jobovo utrpení prostě do souvislosti s Bohem, nebeské scény ho vidí jako Boží dopuštění vycházející z iniciativy satana, v řečech Jobových přátel se považuje za důsledek lidského hříchu resp. za okolnost patřící k přirozenosti člověka jako tvora či za způsob Boží výchovy (Elihu), Bůh sám vede Joba od uzavřenosti do sebe přes kontemplaci stvoření až k osvobozujícímu nahlédnutí vlastních mezí před Božím tajemstvím

    13.3.5. Význam

    Kniha Job i pro křesťana, který ví o spasitelném utrpení Kristově a v jeho duchu prožívá své vlastní (sr. Kol 1,24), znamená věčně aktuální téma, tichou, ale výmluvnou pobídku k solidaritě s trpícími a také naději na konečné řešení, které je v moci milosrdného Boha

    13.3.6. Exegeze Job 28

    Píseň o moudrosti - odlišná jazykem i stylem od zbytku knihy, ale zároveň svým obsahem k ní poskytující klíč
    28,1-11: Úvaha o lidské práci, zejména o dolování drahokamů a vzácných kovů; svou námahou a důmyslem dosahuje člověk obdivuhodných, téměř nadlidských výsledků - proniká až do nitra země a vynáší odtamtud nevídané poklady
    28,12: "Kde však je moudrost?"
    28,13-14: S veškerou svou dovedností ji člověk nedokáže najít a vydobýt, neví o ní ani propast ani moře
    28,15-19: Jinou oblastí lidské činnosti, která souvisí s předchozí, je obchod; drahocennostmi dobytými ze země může člověk získat všechno, ale moudrost ne - její hodnotu nelze ničím vyvážit
    28,20: "Kde je tedy moudrost?"
    28,21-22: Nikdo to neví - ani zvířata ani ptáci, jen smrt "o ní slyšela mluvit"; jde tu o poznání sice nejasné, ale skutečné - přiblížit se smrti znamená přiblížit se moudrosti (ve smrti totiž člověk nahlédne, že je člověkem, a ne Bohem, čímž se definitivně zbaví pošetilosti)
    28,23-27: Jedině Bůh dokonale zná moudrost - když tvořil svět (v protikladu k lidskému pachtění pod zemí se vyzvedá Boží svrchovanost nad nebem), "hleděl na ni"
    28,28: Odpověď na předchozí otázky - "Hle, bázeň před Pánem, to je moudrost, varovat se zlého, to je obezřelost"; nelze říci, že by moudrost byla člověku zcela nepřístupná, ale bez tohoto dvojího postoje (sr. Job 1,1) mu k jejímu získání žádné úsilí ani poklady nepomohou

    13.4. Kazatel

    Kniha, v níž se otázka po smyslu života klade snad ještě vyhroceněji a klopotněji než v Jobovi, přičemž (na rozdíl od Joba) zde nedává Bůh sám konečnou odpověď

    13.4.1. Struktura

    Podle části biblistů nelze v knize objevit žádnou záměrnou koncepci, jde pouze o sbírku náhodně spojených sentencí, které jsou na sobě nezávislé
    Jiní počítají s promyšlenou kompozicí buď několika bloků textu (zřetelněji v počátečních kapitolách) nebo celé knihy - pokusy o členění její myšlenkové stavby (např. N. Lohfink na ni pohlíží jako na filozofický traktát zahrnující celou řadu oborů) nejsou však jednoznačně akceptovatelné

    13.4.2. Vznik

    Původ rozporuplných tvrzení, která představují stěžejní interpretační problém knihy, se vysvětluje trojím způsobem:
    a) jako výsledek postupné literární formace, na níž se podílelo více lidí, včetně glosátorů a redaktorů
    b) jako autobiografické poznámky z různých životních období jednoho autora, který se názorově neustále vyvíjel
    c) jako citáty vyjadřující různá mínění autorova okolí, s nimiž on živě polemizuje - podle tohoto pojetí by literárním druhem knihy byla diatriba (fiktivní dialog filozofa s myšlenkovými proudy jeho doby, praktikovaný jako přednáška učitele ve škole - nástin vlastního postoje, rozšíření a prohloubení konkrétní aplikací a konfrontací s odpůrci, výzva k přijetí obhájeného stanoviska); údajné citáty ovšem nejsou jako takové nikdy uvedeny
    Kniha má dva doslovy - dílo dvou editorů, stejně tak jako titul: "Slova Kazatele", "syna Davidova, krále v Jeruzalémě" (pseudoepigrafický dodatek)

    13.4.3. Historický kontext

    Hebrejština pozdního stadia s vlivy perskými a aramejskými ukazuje na poexilní dobu vzniku; jelikož chybí zmínky o válce a hladu, dá se usuzovat na období vlády Ptolemaiovců v Palestině (3. stol.) - prosperita vyšších vrstev vede k upnutí se na majetek a blahobyt (dosažený často nepoctivě) a ke křiklavým sociálním zlořádům
    Kniha vzešla zřejmě z kruhů částečně ovlivněných helenismem (s náznaky egyptského prostředí), ale převládající prvky palestinské (Jeruzalém) hovoří jednoznačně o jejím zakotvení v židovské tradici
    Hebr. titul qóhelet (gramaticky ptc. act. f. slovesa qhl = shromažďovat) byl pravděpodobně označením úřadu spočívajícího ve shromažďování posluchačů (snad šlo o určitý druh školy) - obdobou je řec. název Ecclesiastes; z označení úřadu se stalo časem označení osoby úřad vykonávající a nakonec jakoby její vlastní jméno

    13.4.4. Teologické poselství

    Pokusy o interpretaci se ubírají vpodstatě 2 směry:
    a) Kazatel jako pesimista - intelektuální kritik nepřátelského světa, který se v bezútěšnosti filozofické i náboženské chytá alespoň prchavého pozemského potěšení
    Svébytnou variantou tohoto výkladu je názor, že skepticky orientovaný Kazatel (nepostrádající ovšem humorný nadhled) vidí ve skrovných pozemských radostech Boží dary, kterých prostě užívá, neschopen odhalit jakýkoli vyšší Boží záměr
    b) Kazatel jako hlasatel radosti - interpretace založená na liturgickém kontextu, ve kterém se knihy užívalo (svitek čtený o Svátcích stánků, jež se vyznačovaly veselím) a na jazykové analýze (nápadná frekvence výrazů patřících do sémantického pole "radosti")
    Kazatel dochází pozorováním pomíjivého světa k úsudku, že život lidského individua není ničím jiným než postupným směřováním ke smrti, která znamená jeho totální konec (9,10); nicméně tento krajní skepticismus nemůže být definitivním stanoviskem - závěr knihy (12,13n) připomíná rozhodující význam soudu (ze strany Boží) a bázně před Bohem (ze strany člověka)

    13.4.5. Význam knihy

    Svým výrazně filozofickým charakterem představuje Kaz protiváhu dějinného aspektu starozákonních knih, svou zcela střízlivou vizí života je blízký existencialismu 20. stol., svým realismem varuje před zbožštěním pomíjivých hodnot, ale svou radostí z pozemských dober zároveň vybízí k pozitivnímu postoji vůči nim

    13.5. Sirachovec

    13.5.1. Struktura

    Kniha představuje soubor sapienciálních textů různého druhu, jak co do formy (přísloví, didaktická vyprávění, hymny, modlitby), tak i co do obsahu (všední život, moudrost, dějiny apod.) - klíčovými pojmy Sirachovcovy nauky jsou moudrost a bázeň před Bohem
    Tři rozlišitelné části (kromě předmluvy překladatele v řec. verzi) - 1) kap. 1-23 s úvodním hymnem na moudrost (univerzální perspektiva stvoření v textech spíše fragmentárního rázu); 2) kap. 24-42,14 též s úvodním hymnem na moudrost; 3) 42,15-51,30 s úvodním hymnem na Boha a epilogem (v těchto dvou částech, které postupně nabývají na ucelenosti, se pohled na stvoření pojí s perspektivou dějin Izraele)

    13.5.2. Vznik

    Od středověku byl znám pouze řecký text - 1896 se našly v káhirské geníze hebrejské zlomky z 11.-12. stol po Kr., 1952 v Qumránu a 1964 na Masadě pak zlomky z 1. stol. př. Kr.; nalezené hebr. zlomky dávají dohromady cca dvě třetiny textu řecké verze
    Inspirované jsou zřejmě obě verze - byla-li kanonizován řecký překlad, sotva lze upírat inspirovanost hebrejskému originálu; přestože kniha nepatří do hebr. kánonu, těšila se u židů vždy velké úctě (viz citace v talmudu uvedené formulí "je psáno")
    Existují dvě dochované formy řec. textu (starší a kratší G I, mladší a delší G II), jimž pravděpodobně odpovídaly i dvě formy hebrejské (H I, H II); kniha se utvářela nejspíše sdružováním a doplňováním kratších úseků do výsledného celku

    13.5.3. Historický kontext

    Řecký překlad pořídil autorův vnuk v Egyptě, v 38. roce vlády krále Ptolemaia VII. Euergeta - 132 př. Kr.; autor je nazýván Ješua, syn Sirachův (a Eleazarův) - byl asi jeruzalémským znalcem Písma, rádcem velmožů a učitelem připravujícím mladé muže pro odpovědné úkoly ve společnosti
    Knihu sepsal nejspíše v 80. letech 2. stol. př. Kr. - brzy poté, co se vlády nad Palestinou ujali Seleukovci (198), ale ještě před makabejským povstáním (167); toto období se vyznačovalo relativním klidem, náboženskou svobodou a omezeným vlivem helénismu (spíše v okruhu vzdělané aristokracie) - Sirachovec je vůči tomuto myšlenkovému směru v zásadě otevřený, ale posuzuje ho kriticky, s věrností tradičním hodnotám své víry

    13.5.4. Teologické poselství

    a) Nauková rovina - důležitou roli zde hrají následující témata: těsné sepětí Moudrosti se Zákonem, tj. prvku univerzálního s národním (Zákon daný Izraeli je vrcholným projevem Boží moudrosti, která stvořila celý svět); poměr mezi Boží dobrotou a existencí zla (dobro i zlo jsou protipóly tvořící rovnováhu stvoření, podřízeného Boží moci); problém odplaty (jelikož v šeolu mají všichni stejný úděl, odměna či trest jsou situovány do pozemského života)
    b) Etická rovina - hledisko pro autora směrodatné, rozvíjející mj. tato témata: poměr mezi bázní před Bohem (která je motorem veškerého mravního jednání), Zákonem a moudrostí (sr.19,18); postoj k bohatství resp. chudobě (bohatství hodnotí Sir opatrně, naopak chudobu vyzvedá); postoj k ženám a dětem v rodině (maskilistický a paternalistický - v ženě oceňuje dobrou manželku, ale varuje před svůdkyní)

    13.5.5. Význam knihy

    Od 3. stol. nazývána lat. Liber Ecclesiasticus - pro svůj didaktický styl je vhodná k homiliím a katechezím určeným církevní obci (úryvky vybrané do mešní liturgie mohou např. ukázat univerzální platnost pravdy víry, tj. jak náboženská tradice Izraele odpovídá obecně lidskému hledání moudrosti)

    13.5.6. Exegeze Sir 24,1-22

    Jde o "střed a vrchol celé knihy" (L. Alonso Schökel) - 22 veršů odpovídá počtu písmen hebr. abecedy: moudrost, která tu mluví o sobě, obsahuje celý smysl života
    24,1-8: Moudrost se obrací k liturgickému shromáždění a hovoří o svém božském původu, o své vznešenosti a univerzální vládě, ale také o své tendenci přebývat s lidmi a poslání usídlit se v Izraeli
    24,9-11: Byť má dimenzi věčnosti, vstupuje do konkrétních lidských dějin a ztotožňuje se s kultem prokazovaným Bohu v jeruzalémském chrámě
    24,12-16: Četnými obrazy z rostlinného světa se znázorňuje Moudrost jako strom, který vyrostl uprostřed Božího lidu a který poskytuje cenné látky užívané při chrámové liturgii
    24,17-22: Nejenže Moudrost nabízí své plody, ale nabízí sebe samu jako pokrm a nápoj (z křesťanského pohledu zřejmý předobraz Eucharistie)
    24,23: Slova se ujímá mudrc, který vykládá předchozí obrazy identifikací Moudrosti s Tórou - v Zákoně daném Izraeli nachází svůj optimální výraz Boží řád vtištěný do celého stvoření

    13.6. Kniha Moudrosti

    13.6.1. Struktura

    1) 1,1-6,21 - kontrast mezi spravedlivými a bezbožnými v souvislosti s tématem nesmrtelnosti
    2) 6,22-9,18 - moudrost, její původ, podstata a způsob, jak ji získat
    3) 10,1-19,22 - úvaha nad minulostí: modlářství jako zdroj pošetilosti vede ke smrti, kdežto Boží lid orientovaný moudrostí dospívá k záchraně, tedy k životu
    10. kapitola co do formy náleží ke 3. části, co do obsahu ke 2.
    Literární druh knihy - v úvahu přichází logos protreptikos čili didaktická pobídka, obhajující Boží vládu nad kosmem, a tak v opozici proti dobovým myšlenkovým proudům vyzývající k praktické volbě životního stylu, který tomuto přesvědčení odpovídá (3. část se ovšem k dotyčnému lit. druhu nehodí)
    Spíše jde o egkómion čili chvalořeč, skládající se ze tří částí - exordia, které nastiňuje předmět hovoru (1,1-6,21), vlastní chvalořeči, oslavující moudrost a vyzvedající Šalomouna jako prototyp moudrého člověka (6,22-9,18) a sygkrisis čili srovnání, které uvádí formou midraše další příklady ze slavné minulosti Izraele (10-19)
    Celá tato chvalořeč je i přes formální rétorické prvky helénské prostoupena náboženským duchem židovským (viz vrchol knihy v modlitbě o moudrost – kap. 9) a jejím původním prostředím zřejmě byla škola – snaha předat mladým spolehlivou životní orientaci

    13.6.2 Vznik a historický kontext

    Moudrost Šalomounova (pseudoepigrafický titul v LXX) resp. Kniha Moudrosti (ve Vg) je deuterokanonická kniha v originále sepsaná řecky; autor – zřejmě Žid z alexandrijské diaspory, doba vzniku – nejspíše konec 1. stol. př. Kr. (nejmladší kniha SZ)
    Alexandrie byla tehdy nejen významným kulturním centrem helénským, ale i sídlem řecky mluvící židovské diaspory, která si uchovala svou identitu věrností k Tóře; Kniha Moudrosti je příkladem inkulturace židovské víry, která se nebojí intelektuální konfrontace s helenismem

    13.6.3. Teologické poselství

    Síla vlivu pohanského okolí představuje pro židovskou komunitu vážnou krizi, z níž poskytuje Kniha Moudrosti východisko aktualizováním vlastního duchovního dědictví co do formy i co do obsahu
    Pojmová linie: moudrost-spravedlnost-život ostře kontrastuje s linií: modlářství-nespravedlnost-smrt podobně jako věrnost víře otců s příklonem některých Židů k pohanství – obojí nese odpovídající důsledky
    Autorovo zakotvení v jahvistické víře i jeho otevřenost vůči helenistické kultuře se projevuje skloubením teologické vize Boha Mojžíšova s Bohem, jak ho chápali filosofové – tj. s Bohem, který je blízký stvořenému světu i člověku, a člověk (jednotlivec ve vztahu k celku společenství) má správným užíváním světa k Bohu dojít

    13.6.4. Význam knihy

    Křesťanská interpretace Knihy Moudrosti vyzvedá její nauku o blaženém životě po smrti a její reflexe o stvořené Boží Moudrosti, které předznamenávají pojetí Logu jako osobního Boha (Jan 1); nadčasový charakter má i téma spravedlnosti jako nezbytného předpokladu dobré vlády v lidské společnosti

    14. PROROCKÉ KNIHY

    14.1. Proroci a proroctví

    Hebr. výraz “nabí” souvisí se slovesem volat (nelze určit zda ve významu aktivním či pasivním), řec. “profétés” (srov. čes. pro-rok) – ten, kdo mluví “před” (ve významu jak časovém tak i prostorovém
    V Bibli označuje výraz “prorok” toho, kdo mluví jménem někoho jiného – ve vztahu mezi lidmi (srov. Ex 6,30-7,2), ale především jako “ústa” Hospodinova (srov. častou uvozovací větu: “Tak praví Hospodin”); v prvé řadě mluví ke svým současníkům (morální a náboženský apel), což ovšem s sebou nese i ohlášení budoucích událostí podle reakce posluchačů (přísliby v případě splnění, tresty v případě nesplnění)
    Podobné jevy se vyskytují u pohanských národů – věštba, vázaná zpravidla na určité místo (Siwa-Amon, Dodona, Delfy) a spojená s vnějšími úkazy (šustění dubu, let ptáků apod.), podávala v náznaku božskou vůli ohledně individuálního lidského jednání (tazatel chtěl jen zjistit, jak realizovat své plány a vyhnout se překážkám, příp. božstvo usmířit)
    Věštby bylo třeba interpretovat – v tom spočíval úkol proroků jako specialistů (vykladačů božských znamení); věštby pouze odpovídaly na otázky (nešlo o vlastní iniciativu věštících); naproti tomu u biblického proroctví vychází iniciativa od Boha – ten povolává proroka, aby tlumočil jeho vůli, která má být pro jednání lidí vnitřně motivující
    Praktikování věštby je zmiňováno též ve SZ, jak u cizích národů (srov. Ez 21,26) tak i v Izraeli (přes Boží zákaz); význační proroci bývali v raném období nazýváni “vidoucí” resp. “muži Boží” (Eliáš, Elizeus); vyskytovaly se rovněž skupiny nápadné svou exaltovaností – prorokování ve vytržení spojeném s hudbou a tancem
    Období klasických izraelských proroků zahrnuje zpočátku proroky působící na královském dvoře jako rádci králů v náboženských věcech – mohli být Bohem inspirováni, občas krále kárali, ale většinou mu spíše lichotili, jelikož byli na něm závislí; po r. 750 začíná období proroků píšících, kteří se obraceli na celý národ
    Jejich prvořadým úkolem bylo kázat – základním literárním druhem je poselství, ale používají i dalších (např. pohřební píseň, podobenství); tyto výroky seskupuje buď sám prorok nebo jeho žáci do sbírek sjednocených časově nebo tématicky; zapsané prorocké texty jsou určeny pro budoucí generace – ty je také aktualizují a doplňují ve světle nových situací
    Proroci dostávají vnuknutí artikulovaná slovy, ale i vize (většinou symbolického charakteru) a sami také svým životním údělem (např. Ozeáš) a svými gesty (např. Ezechiel) symbolicky vyjadřují, to, co hlásají; rozdělení píšících proroků na velké a malé se vztahuje na rozsah jejich spisů, nikoli na jejich význam

    14.2. Izaiáš

    14.2.1. Osobnost a kniha

    Prorok, jehož jméno značí “Hospodin je spása”, pocházel z Jeruzaléma, z urozeného rodu, narodil se kolem r. 765; jeho působení trvalo zhruba do konce 8. stol., ale týkalo se jen některých kritických momentů, mezi nimiž nemáme o něm žádné zprávy
    Izaiáš je povolán za proroka v r. 740 – v této 1. fázi kritizuje rozmařilost obyvatel obou království, která bude potrestána (kap. 1-5); v období syrsko-efraimské války (kolem r. 735) varuje před spojenectvím s protiasyrskou koalicí, povzbuzuje k důvěře v Boha (kap. 1-6); kolem r. 724 ohlašuje brzký zánik Samaří (kap. 28); do začátku vlády Ezechiášovy (asi r. 716) spadají výroky proti národům (kap. 13-23); nezdařené Sancheribovo tažení proti Jeruzalému r. 701 je vylíčeno v kap. 36-39
    Přímé Izaiášovo autorství je sporné – lze je např. s jistotou vyloučit u biografické části (kap. 36-39), též 2 tzv. apokalypsy jsou pozdějšího data; důležitá byla jeho kázání (symbolické činy jsou u něj vzácné, svým synům však dává symbolická jména)
    Struktura spisu zahrnujícího Iz 1-39 - kap. 1-5: proroctví proti Judsku a Jeruzalému; kap. 6-12: kniha Immanuelova; kap. 13-23: proroctví proti národům; kap. 24-27: velká apokalypsa; kap. 28-33: sbírka “běda”; kap. 34-35: malá apokalypsa; kap. 36-39: historická vsuvka
    Základní témata – obhajoba Božího práva (kritika útlaku chudých), vyvolení Siónu, proti němuž marně útočí cizí národy; Boží svatost a transcendence jako mysterium tremendum; spása přicházející od Hospodina vyžaduje nespoléhat na lidské prostředky, ale mít víru; mesianismus vázaný na davidovskou linii, vrcholící v budoucím ideálním Potomku
    Z literárního hlediska je Izaiáš geniálním básníkem – užívá velmi působivých obrazů, dovede v hutné zkratce spojit konkrétnost se vznešeností

    14.2.2. Exegeze Iz 7,1-17

    Text líčí Izaiášův zásah do situace, kdy Achaz ohrožený syrsko-efraimskou koalicí (Resin a Pekach) žádá o pomoc asyrského krále Tiglat Pilesara III., proti němuž byla koalice namířena
    V. 1 shrnuje celou válku; v. 2 předpokládá, že král dostal zprávu o obležení nepřáteli, ale ještě neodeslal posly do Asýrie; v. 3: 1. králův rozhovor s Izaiášem situován do blízkosti rybníka Siloe (snad kontroloval možnosti obrany) – nedostatek víry a nebezpečí spojenectví s pohanskou velmocí
    V. 4: výzva ke klidu značí důvěru v pomoc Hospodina, před nímž jsou oba nepřátelé nicotní; v. 6: jejich plán nastolit Tabeelova syna namísto Achaza se nutně zhroutí; vv. 8-9: zmínka o 65 letech se snad týká vzpoury za Assarhadona (681-669), potlačené opětnou deportací (srov. Ezd 4,2) – věřit je totéž, co postavit se na pevný základ
    V. 10 naznačuje, že jde o 2. rozhovor – král už asi vyslal posly k asyrskému králi, prorok mu tlumočí Hospodinovo slovo; vv. 11-12: král odmítá nabízenou možnost vyžádat si znamení zřejmě z politických důvodů - chce pokračovat ve své taktice, což by mu jasně projevená Boží vůle znemožnila
    V. 13 je adresován celé královské rodině a jeho dvoru – unavují Boha svým taktizováním, které nereaguje na výzvy proroků; v. 14: “mladá žena” (LXX překládá “panna” – srov. Mt 1,23) počne a porodí (možná v blízké budoucnosti či v přítomnosti) syna a dá mu jméno (odlišně LXX, VL a Vg) Immanuel (ve smyslu všeobecném)
    V. 15: smetana a med – symbol hojnosti pro kočovníky, umět zavrhnout zlé a volit dobré – dosažení věku, kdy je dítě schopno užívat rozumu; vv. 16-17: ohlášení pohromy, při které bude zpustošena země; zdálo by se, že jde o totéž znamení jako narození dítěte, ale jméno dítěte napovídá, že jeho narození přinese spásu, a je tedy protikladem ke zkáze

    14.2.3. Deuteroizaiáš

    Anonymní prorok útěchy (srov. Iz 40,1), aktivní ke konci babylónského zajetí – jeho spis přiřazen k Izaiášovu, jelikož patří k jeho duchovním dědicům; odlišen od Izaiáše v 18. stol. Döderleinem – zahrnuje kap. 40-55; rozdíly jsou rázu stylistického i obsahového (rozvláčnější, méně konkrétní, s apologetickým zaměřením) – zmínka o Kýrovi předpokládá 2. pol. 6. stol.
    Kap. 40-48 se týkají spíše Jákoba-Izraele a jejich dominantním tématem je návrat ze zajetí, líčený jako nový exodus, slavnější než byl první (Hospodin sám je povede) – tradice blízká severu; kap. 49-55 se týkají Jeruzaléma a Siónu (tradice příznačná pro jih) a jejich dominantním tématem je stvoření jako vytržení z nicoty (širší základna pro naděje zajatců a současně polemika s babylónskými kosmogonickými mýty)

    14.2.4. Služebník Hospodinův

    Protagonista 4 zpěvů, původně asi tvořících jednotný text, později rozdělených a včleněných do Deuteroizaiáše (Duhmova teorie z konce 19. stol.); jejich začátek je vždy zřetelný, konec 1. a 3. je nejistý – 42,1-4 (9); 49,1-6; 50,4-9 (11); 52,13-53,12; autorem snad Deuteroizaiáš sám – do textu vřazeny jím samým nebo jeho žáky
    Služebník Hospodinův je Bohem vyvolený, obdařený jeho Duchem, poslaný k Izraeli i k jiným národům hlásat právo; narazí přitom na odpor, ale jeho utrpení a smrt mají spasitelnou hodnotu; titul Hospodinův služebník není nový ani ojedinělý ve SZ, témata zpěvů (např. monoteismus, obrácení národů) souvisejí s obsahem zbytku knihy
    Různé výklady odpovídají na otázku, kdo je Hospodinův služebník – výklad kolektivní ho ztotožňuje s Izraelem nebo alespoň s jeho ideální částí, výklady individuální za ním vidí buď historickou osobnost (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou (nesoucí rysy někoho z minulosti); nejpravděpodobnější je spojení kolektivního a individuálního aspektu – korporativní osobnost (jedinec zastupující společenství)
    Překvapivým prvkem Zpěvů je převrat v běžném chápání lidských hodnot a Božího vyvolení – oproti samozřejmému úspěchu spravedlivého zde navenek spravedlivý ztroskotá, ale právě tím splní svůj úkol (nikoli jako trest za své hříchy, nýbrž jako ospravedlnění mnohých); tyto texty přijatelně vysvětlují pohoršlivý charakter Ježíšovy smrti, ačkoli NZ výslovně Ježíše se Služebníkem neztotožňuje (výjimku tvoří např. citace Iz 53,4 v Mt 8,17) - často zmiňovaný Syn člověka však má jeho rysy

    14.2.5. Tritoizaiáš

    Duhm oddělil kap. 56-66 od Deuteroizaiáše a přisoudil je neznámému prorokovi označovanému jako Tritoizaiáš; zdá se, že jde o sbírku různých prorockých výroků pocházejících od více autorů a z různých období, převážně však z první doby po návratu ze zajetí (někde předpokládají chrám dosud neobnovený, jinde již obnovený)
    Prorok čelí zklamání z neuskutečněných nadějí tím, že jako důvod uvádí chybějící obrácení lidu a viny v oblasti náboženské i sociální, ale také potvrzuje neodvolatelnost Hospodinových příslibů; spis má mnoho společného jak s Deuteroizaiášem tak i s Ezechielem (důraz na chrámový kult); Iz 61,1-2 cituje Lk 4,18-19 jako promulgaci Ježíšova poslání

    14.3. Jeremiáš

    14.3.1. Osobnost

    S jistotou známe 2 data z jeho života – rok povolání 627 a pád Jeruzaléma 586; nevíme však v kolika letech byl povolán (podle Jer 1,6 jako chlapec) ani jak dlouho žil po pádu Jeruzaléma; jeho jméno znamená “Hospodin vyvýší”, pocházel z Anatótu, z kněžské rodiny, ale sám se knězem nestal, vůči chrámovému kněžstvu zaujímá kritický postoj, je spojen spíše se severními tradicemi; symbolický význam má jeho celibát (srov. Jer 16,1-4)
    Jeho vztah k Bohu se vyznačuje velikou odvahou a upřímností, podporuje a snad i inspiruje Joziášovu reformu, ovšem varuje před iluzorním spoléháním se na chrám; realisticky se dívá na politickou situaci, nevěří v užitečnost spojenectví s Egyptem; pro svou přímost velmi trpí od proegyptské kliky, která ho obviňuje z kolaborace s nepřáteli Izraele; s bolestí ohlašuje zkázu Jeruzaléma, ale také doufá v lepší budoucnost
    Po dobytí města je odveden do Rámy (Jer 31,15, srov. Mt 2,18) a svobodně se rozhoduje zůstat ve vlasti; po zabití svého přítele Godoliáše je proegyptskou stranou odvlečen do Egypta, kde se jeho stopa ztrácí

    14.3.2. Kniha

    O sepsání Jer máme zprávu v kap. 36 – poté, co král Jojakim spálil první svitek (asi prvních 20 kap.), sekretář Baruch sepisuje Jeremiášova slova znovu s mnoha doplňky (zejména biografickými); v Babylóně prochází spis deuteronomistickou redakcí a zřejmě i po návratu ještě dozná drobnějších změn
    Komplikovaný proces vzniku se zračí v poměrně chaotické struktuře, která nepostupuje důsledně v chronologickém sledu; knihu lze rozdělit na 4 části a dodatek: 1.Výroky proti Jeruzalému a Judsku (kap. 1-20; 21-24); 2. Výroky proti národům (25,15-38; 46-51); 3. Proroctví útěchy (kap. 26-35); 4. Jeremiášovo utrpení (kap. 36-45); 5. Dodatek – konec Jeruzaléma (kap. 52)
    Redakční práce je znát v duplikaci některých pasáží; pozdější relektury svědčí o dalším promýšlení textu a jeho aktualizaci – výsledkem je také odlišná verze LXX (asi o osminu kratší, přehledněji uspořádaná), která nejspíše vychází z osobité hebrejské předlohy (fragmentárně dochované v Qumránu); hlavními literárními druhy Jer jsou prorocké výroky, autobiografie a biografie

    14.3.3. Teologie

    Bez tendence k systematičnosti klade Jer důraz na některé teologicky nosné myšlenky: ze stvořitelské moci Boží se nikdo a nic nevymyká; vyvolený národ porušil smlouvu s Bohem a setrvává tvrdošíjně ve svých hříších – přesto je možná spása za předpokladu obrácení; do budoucnosti směřuje významná předpověď nové smlouvy (Jer 31,31-34, citována v Žid 8,8-12; 10,16-17), která oproti rituálnímu formalismu vyzvedá hlubokou niternost; budoucí záchrany se týká i příslib spravedlivého krále z Davidova rodu (Jer 23,5-6)

    14.3.4. Exegeze Jer 1,4-10

    Úryvek je prvním článkem chiastické struktury Jer 1,4-19: A. 1,4-10 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův); B. 1,11-12 vidění (mandlovníkového prutu); B’. 1,13-16 vidění (kypícího kotle); A’. 1,17-19 povolání (příkaz hovořit, výrok Hospodinův)
    V. 4-5: “Stalo se slovo k…” - typická formule vyjadřující Boží iniciativu, kterou má prorok dále zprostředkovat; nejsou zde uvedeny okolnosti povolání – odehrává se v nitru a je od věků zakotveno v Boží lásce; posvěcením si Bůh proroka vyhrazuje pro sebe a současně ho zmocňuje, aby jeho slovo účinně zasahovalo do osudu národů
    V. 6-8: Jeremiáš si je vědom svých nedostatků – kromě mládí a nezkušenosti je to asi též přílišná citlivost vzhledem k budoucím protivenstvím; jeho zajíkavý odpor však nezabrání uskutečnění Božích plánů – Bůh si volí právě to, co je slabé, ale dává také potřebnou sílu ke splnění těžkého úkolu (její syntézu představuje ujištění: “Já budu s tebou”)
    V. 9-10: jde o hlubokou a nesmazatelnou zkušenost inspirace – prorok bude pronášet slova Boží; i když jeho osoba není nedotknutelná jako osoba pomazaného krále, jeho poslání má posvátný charakter – stojí za ním Boží autorita; na prvém místě je uvedena hrozba (která, jak se zdá převažuje), pak teprve pozitivní aktivita – obojí je v Božím slově obsaženo, záleží na reakci lidí

    14.4. Baruch

    Deuterokanonická kniha – v LXX mezi Jer a Pláč, ve Vg po Pláč; prezentuje se jako dílo Baruchovo, sepsané v babylónském zajetí a zaslané do Jeruzaléma k předčítání při liturgických shromážděních; kromě úvodu (1,1-14) obsahuje kající modlitbu (1,15-3,8), poučnou báseň (3,9-4,4) a prorockou část (4,5-5,9); základem spisu byl asi hebrejský, nedochovaný originál; jeho vznik je třeba klást nejspíše do 2. stol. př. Kr.
    Vg připojuje k Bar jako 6. kap. Jeremiášův list (LXX ho řadí jako samostatný spis za Pláč) – tématem je varování babylónských zajatců před modlářstvím, jehož nicotnost se tu různými způsoby vykresluje; i tento list snad existoval původně v hebrejštině a byl napsán v helénské době

    14.5. Ezechiel

    14.5.1. Osobnost

    Jeho jméno vyjadřuje přání: “Ať Bůh posílí”; byl knězem, r. 597 deportován do Babylónu, kde se usadil poblíž průplavu Kebar; tam povolán r. 593, ve vidění se přenáší do Jeruzaléma, vytýká mu jeho hříchy a ohlašuje jeho pád; po této katastrofě však mění tón své řeči – poskytuje útěchu a předpovídá obnovu Jeruzaléma v ideální podobě
    Fakt, že se obrací k obyvatelům Jeruzaléma, vedl k domněnce, že působil spíše tam než v exilu (resp. že se do Babylónu dostal později) – dnes převládá tradiční názor na jeho aktivitu ve vyhnanství, který se vzhledem k údajům v knize jeví jako pravděpodobnější

    14.5.2. Kniha

    Má přehlednou strukturu: 1. Úvod (kap. 1-3); 2. Výroky proti Izraeli před obležením Jeruzaléma (kap. 4-24); 3. Výroky proti národům (kap. 25-32); 4. Výroky během obléhání a po něm – útěcha a naděje pro vyhnance (kap. 33-39); 5. Uspořádání budoucí jeruzalémské obce (kap. 40-48)
    Jde o text velmi náročný na pochopení – řada zvláštních symbolických úkonů, detailně propracovaných, které reálně působí to, co naznačují (u proroků nejsou vzácností, u Ezechiela však téměř převažují nad slovem); důležitá role vidění – Ezechiel je typický vizionář, na rozdíl od jiných proroků aktivně na vizích participující; jeho styl je přeplněný složitými obrazy a rozsáhlými alegoriemi, spíše popisný, jednotvárný a chudý (někde ovšem nepostrádá dramatickou sugestivnost – např. kap. 37)

    14.5.3. Teologie

    K hlavním teologickým tématům Ezechiela jako kněze patří zejména vše, co se týká chrámového kultu – v 10. kap. s bolestí pozoruje, jak Boží sláva opouští chrám, ale ve 43. s radostí vítá její návrat; dále Zákon – kazuisticky demonstruje zásadu osobní odpovědnosti v kap. 18; příslib dobrého pastýře, jímž bude Hospodin sám resp. David , jeho služebník (kap. 34), a nového srdce a nového ducha (kap. 36); obnova Izraele je líčena jako zázračné oživení suchých kostí (kap. 37)

    14.6. Daniel

    14.6.1. Osobnost

    Podle Dan 1 je Daniel (= můj soudce je Bůh) prorokem deportovaným r. 597 do Babylónu – lze mít zato, že se zde uchovala tradice o skutečné postavě, o níž však nemáme odjinud zprávy (Ez 14,14.20; 28,3 mluví sice o spravedlivém resp. moudrém Danielovi, ale zdá se, že jde spíše o krále Danela známého z kananejských legend – srov. texty z Ugaritu); zmínka o proroku Danielovi (odkazující ovšem na Dan) je v 1 Mak 2,60 a v Mt 24,15 (implicite také Žid 11,34)

    14.6.2. Kniha

    V židovském kánonu patří mezi Ketúbím, zřejmě pro svůj pozdní původ, kdy už byl kánon proroků uzavřen; zřetelný rozdíl je mezi narativním charakterem kap. 1-6 a viděními, která jsou téměř výlučně obsahem kap. 7-12
    Každá kapitola tvoří obsahově samostatnou jednotku: kap. 1 – deportace Daniela a jeho druhů; kap. 2 – Nabuchodonosorův sen o soše a jeho výklad; kap. 3 – 3 mládenci v ohnivé peci (mezi 3,23 a 3,24 v aram. textu vloženy 2 deuterokanonické dodatky – Azariášova modlitba a Chvalozpěv 3 mládenců); kap. 4 – Nabuchodonosorův sen o stromu a jeho výklad; kap. 5 – píšící ruka; kap. 6 – Daniel ve lví jámě
    Kap. 7 – vidění 4 zvířat a Syna člověka; kap. 8 – vidění berana a kozla; kap. 9 – vidění 70 týdnů; kap. 10-11 – detailní vidění bojů mezi Seleukovci a Ptolemajovci; kap. 12 – eschatologické vidění; deuterokanonické dodatky: kap. 13 – Zuzana; kap. 14 – Bél a drak
    Kniha je psána ve 3 jazycích – hebrejštině (kap. 1 a 8-12), aramejštině (kap. 2-7) a řečtině (kap. 13-14); deuterokanonické dodatky snad byly původně hebrejské; důvod přechodu z hebrejštiny do aramejštiny je nejasný
    Tradiční názor, že autorem je prorok Daniel žijící v 6. stol., byl později opuštěn (různé části knihy se připisovaly různým autorům) – dnes se vzhledem ke stejnému literárnímu postupu a shodným myšlenkovým formám všeobecně uznává, že kniha jako celek má jednoho autora; její vznik se klade do doby pronásledování Antiochem Epifanem (těsně před r. 164), ale připouští se, že podkladem byla starší, ústně tradovaná, zčásti snad i zapsaná vyprávění
    Dan je jedinou kompletní apokalyptickou knihou SZ (apokalyptické části najdeme porůznu v prorockých knihách – např. Iz 24-27; 34-35; Ez 38-39; Zach 9-14; Jl 3); pro apokalyptiku je příznačná pseudonymie, symbolika (čísel, zvířat apod.), dualismus (zápas fronty Boží a protibožské), zašifrovaný smysl dějin, který je dešifrován zpravidla interpretujícím andělem; zájem o vyvrcholení dějin, tj. konec času

    14.6.3. Teologie

    Kniha dosti zběžně probírá minulé dějiny a podrobněji se věnuje současnosti (tj. době, v níž žije autor) a blízké budoucnosti; záměrem je povzbudit těžce zkoušené Židy zdůrazněním věčné a neotřesitelné Boží vlády, které podléhají všichni mocní tohoto světa
    Boží vláda se pomalu, ale jistě prosazuje v dějinách, které probíhají podle prozřetelnostního plánu; autor nespoléhá na lidské síly, jeho pojetí Božího království je duchovní; vyvrcholení dějin, které je spojeno s příchodem Syna člověka, bude předcházet těžká krize, ale pro spravedlivé je připravena nebeská odměna (kap. 12)

    14.7. Dvanáct malých proroků

    Nejstarší zmínka o Dvanácti prorocích jako jednom celku - Sir 49,10 (v souvislosti s Izraelem vzešlým ze 12 Jákobových synů); dnes se opět bere v potaz chápání těchto spisů v židovské i křesťanské tradici jako jediné knihy
    Pořadí sleduje časový rámec podle údajů uvedených zpravidla v nadpise: Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mich - 8. stol., Nah, Hab, Sof - 7. stol, Ag, Zach, Mal - 6. stol.; podle biblické kritiky je však zejména Jl, Abd, Jon a Mal mladšího data
    Proces formace probíhal asi ve 3 fázích: 1) Jádro celku (Oz, Am, Mich, Sof) pravděpodobně v exilní době; 2) Spojení Ag a Zach v rané poexilní době; 3) Sloučení obou sbírek a připojení zbývajících spisů ve 3. stol.

    14.8. Ozeáš

    14.8.1. Osobnost

    Ozeáš (= zkr. Hošajah, tj. Hospodin zachraňuje) jako jediný z píšících proroků pochází ze severu, působí zhruba od r. 750 do doby před pádem Samaří; člověk velmi kultivovaný, znalý izraelských duchovních tradic; není známo jeho původní povolání, avšak kniha dává nahlédnout do osudů jeho manželství a rodiny

    14.8.2. Kniha

    Oz 1 (biografické vyprávění) - prorok dostává příkaz oženit se s nevěstkou a mít s ní 3 děti (všichni jmenováni); Oz 3 (autobiografické vyprávění) - příkaz znovu milovat cizoložnou ženu (tentokrát nejmenována)
    Alegorický výklad popírá reálný základ těchto vyprávění - jde tu jen o obraz vztahu mezi Hospodinem a Izraelem; proti tomu mluví jak konkrétní údaje tak i neúčinnost Ozeášova kázání, pokud by nevycházelo z osobní zkušenosti
    Mluví-li se tu o skutečných událostech, pak zřejmě nejde o dvě různé ženy, nýbrž o jednu ženu a dvě životní období: Oz 1 - sňatek, Oz 2 - rozvod a rozhodnutí přijmout nevěrnou ženu zpět, Oz 3 - znovupřijetí realizováno; na prorokově životním údělu se přitom zračí vztah Hospodina a Izraele
    Struktura knihy - Oz 1-3 (zmíněno výše); Oz 4-11 (obžaloba kněží a velmožů: předpověď trestu i naděje na spásu); Oz 12-14 (výroky spojené tématem věrné Boží lásky); text je dosti obtížný - porušený, s nezvyklými jazykovými hříčkami
    Formace knihy - nejprve asi 3,1-4 a řada prorockých výroků v kap. 4-11, potom 1,2-9, kap. 2 a uspořádání zmíněných výroků; nakonec redakce a doplňky provedené v Judsku (snad až za Joziáše)

    14.8.3. Poselství

    Počínaje vůdčí vrstvou pranýřuje Oz zkaženost národa na rovině náboženské (scestný synkretismus), politické (zmatky jak ve vnitřní tak i vnější sféře) a sociální (křiklavá nerovnost a útlak)
    Ke kritice používá Oz obrazu prostituce (zvrácený opak trvalé, opravdové lásky) a cizoložství (zrada na výlučném manželském svazku); Bůh ovšem nepřestává svůj lid milovat a tvrdou zkouškou ho volá znovu na poušť, aby tak obnovil pouto prvotní lásky

    14.9. Joel

    14.9.1. Osobnost

    Joel (= Hospodin je Bůh) má zřejmě blízko ke kněžskému a chrámovému prostředí, je svědkem určité krize, ale i hlasatelem naděje

    14.9.2. Kniha

    Hlavní téma celé knihy (4 kap.) tvoří "den Hospodinův", jehož předzvěstí je pohroma kobylek; lék spočívá v obrácení, jehož projevem má být pokání a společná modlitba; důsledkem bude dar Božího Ducha, provázenými mocnými divy a znameními; velký soud nad národy má svůj protipól v Jeruzalému zahrnutém Boží přízní
    Kniha se zřetelně dělí na dvě části: kap. 1-2; 3-4; první část je sugestivním básnickým dílem, druhá je prostší a střídmější; spíše než na rozdílný původ obou částí ukazuje kniha na vnitřní celistvost danou především motivem "dne Hospodinova"
    Nejpravděpodobnější datace knihy je z poexilní doby (předpokládá se zajetí a vliv Řeků, místo zmínky o králi se zde mluví o obci v čele s kněžími apod.); asi na 30 místech užívá Jl stejných či podobných formulací jako Ez, Iz a jiní proroci, blízký je mu též Žl 65

    14.9.3. Poselství

    Blížící se katastrofu je možné upřímnou kajícností nejen odvrátit, ale přímo proměnit v pokoj a blaho - hrozba i ideální vize mají univerzální povahu (netýkají se pouze Izraele) a ukazují Boha jako všemohoucího i milosrdného; NZ přebírá ve Sk 2 předpověď vylití Božího Ducha (podle LXX) jako součást Petrovy řeči o letnicích

    14.10. Amos

    14.10.1. Osobnost

    Amos (= zkr. Amasjáh, tj. Hospodin nese) pochází z Tekoje u Betléma a jako pastýř a pěstitel sykomor je znenadání povolán kolem r. 760, aby kázal v sev. království, zvláště ve schizmatické svatyni v Betelu; po střetu s tamním knězem téhož jména odchází

    14.10.2. Kniha

    Kromě kratičkého úvodu a závěru obsahuje tři části: 1) Výroky proti cizím národům (1,3-2,16) - 7 univerzálně orientovaných hrozeb Božího trestu za násilnosti a útlak (8. výrok je adresován Izraeli); 2) Tři tématické řeči proti Izraeli (3,1-6,14) - začínají stereotypní formulí ("Slyšte...") a vyznačují se vždy jedním typickým slovesem ("znát se", "vrátit se", "dotazovat se"); 3) Pět vidění (7,1-9,10) - jejich předmětem je gradující ohlášení Božího soudu nad Izraelem (počínaje 3. vizí končí prorokova přímluva)
    Formace knihy je částí biblistů považována za dlouhodobý proces, část se domnívá, že většina knihy je dílem samotného proroka a redakce byla uzavřena již před pádem Samaří

    14.10.3. Poselství

    Velmi tvrdý tón a hrozba smrti - tak lze stručně charakterizovat Amosův styl a obsah; důvodem jsou konkrétní zlořády v Izraeli (sociální bezpráví, náboženský formalismus); leccos nasvědčuje tomu, že soud bude definitivní, ale toto poselství vyjadřuje přece jen dílčí aspekt Božího plánu
    NZ cituje (podle LXX) Am 5,25-27 v jiném kontextu - jako argument ve Štěpánově řeči ve Sk 7 a Am 9,11-12 v Jakubově řeči ve Sk 15; poselství Am je aktuální svým důrazem na nutnost respektu vůči sociálně slabým a na spojitost této otázky s Božím očekáváním

    14.11. Abdiáš

    14.11.1. Osobnost a kniha

    Známo je pouze jméno (Abdiáš = služebník Hospodinův); kniha jím nadepsaná je nejkratší spis SZ (21 v.), řazený na 4. resp. (v LXX) 5. místo mezi Dvanácti proroky
    Ze zmínek o Edomitech lze usoudit, že kniha vznikla po jejich loupeživém vpádu, k němuž došlo po r. 586 (prorok snad byl v té době v Judsku); dokdy mohla být kniha sepsána, je těžko určit (raná či pozdní poexilní doba?)
    Abd 1-10 se téměř shoduje s Jer 49,7-16: vžitá tradice týkající se Edomitů - nepřátelství vůči nim je dominantním tématem spisu; zpustošením Judska na sebe přivolali neodvratný trest, Bůh se ve svém plánu rozhodl porazit jejich zpupnost, zkáza, která je stihne, bude znamenat záchranu pro Židy, počátek obnovy Hospodinova království

    14.11.2. Poselství

    Zdánlivě bezmeznou nenávist vůči Edomu je třeba chápat v kontextu tehdejší historicko -kulturní situace a její válečné strategie; trest je projevem Boží spravedlivé odplaty (lex talionis); v pozadí je tu skrytá touha po solidaritě s národem, který přerval někdejší bratrské pouto; pozitivně vyznívá konečná naděje na obnovu pod Boží vládou

    14.12. Jonáš

    14.12.1. Osobnost

    Hebr. bible jej řadí před Mich a Nah - zřejmě na základě zmínky o Ninive, jehož pád ohlašují teprve tito dva proroci; o Jonášovi (= holubice) mluví 2 Král 14,25 - asi proto byla kniha Jonáš zařazena mezi prorocké spisy, neobsahuje však proroctví, nýbrž vyprávění o prorokovi

    14.12.2. Kniha

    Po stránce jazykové i obsahové prozrazuje kniha pozdní poexilní původ (sr. popis Ninive připomínající perská města, paralely k epizodě s rybou v řecké mytologii apod.); místo historických individualit chce kniha znázornit určité typy lidí a jejich příznačné chování v analogických situacích - nejpravděpodobnější datací je počátek helénistické doby (kolem r. 300)
    Struktura: Kap. 1-2: Vnější útěk (1,1-3: Příkaz a jeho přestoupení; 1,4-16: Na moři v lodi - bohabojnost lodníků a Jonášův odpor [Jonáš se odmítá modlit k Bohu a přeje si smrt]; 2,1-11: V moři v útrobách ryby - Jonáš se podrobuje)
    Kap. 3-4: Vnitřní útěk (3,1-3a: Příkaz a jeho zdánlivé splnění; 3,3b-4,5: V městě Ninive - obrácení hříšníků a Jonášův odpor [Jonáš obviňuje trestající Boží spravedlnost a přeje si smrt]; 4,6-11: Před branami Ninive - Jonáš se vzdává)
    Domněnka, že snad šlo původně o 2 různé příběhy, se nepotvrzuje - obě části jsou výrazně symetrické, autor čerpal z různých zdrojů, ale hypotetické příběhy nelze rekonstruovat; naproti tomu je patrná příbuznost s teologií deuteronom. školy a dílčí shoda s Jl

    14.12.3. Poselství

    Pravý smysl příběhu není snadné vystihnout - jde vpodstatě o 2 otázky: Proč se Jonáš zdráhá splnit Boží příkaz? O čem chce Bůh Jonáše poučit? 4 základní interpretace představují 4 možné odpovědi:
    1) Příběh ukazuje spásnou moc obrácení a tím vyvrací Jonášovo přesvědčení o trestu jako jediné možnosti, jak zahladit hřích; závěr knihy však mluví o dětech a dobytku, u nichž je obrácení bezpředmětné
    2) Kniha je kritikou nepřátelského, partikularistického postoje poexilních židů vůči pohanům; poměr mezi židy a pohany však není hlavním tématem knihy a jejich nepřátelství tu není zdůrazněno
    3) Kniha chce znázornit drama prorockého údělu a trvá na tom, aby se Boží slovo neminulo účinkem, jinak se Bůh i jeho prorok budou jevit jako lháři; závěr však od této perspektivy upouští - smyslem prorockého poslání nemůže být zkáza adresátů za každou cenu!
    4) Kniha je teologickým příběhem, jehož těžiště leží v samotném závěru (4,11) - Bůh Izraele je Bohem nekonečné lásky ke všemu stvoření; jeho spravedlnost vybízí k obrácení, ale těm, kdo se obrátí, ochotně odpouští

    14.13. Micheáš

    Micheáš (= Kdo jako Hospodin?) pochází z judského Morešetu, působí ve 2. pol. 8. stol., je současníkem Iz a venkovským původem i drsným stylem má blízko k Am
    Knihu tvoří 4 části s pravidelným střídáním hrozeb a příslibů: 1,2-3,12 - Izrael před soudem; 4,1-5,14 - přísliby dané Siónu; 6,1-7,7 - Izrael znovu před soudem; 7,8-20 - naděje; symetrická struktura je dílem redaktora, některé přísliby (např. 7,8-20) zřejmě pocházejí z poexilní doby, ale naděje, které ve své době Mich probouzel, podobně jako Iz (sr. Mich 4,1-5 a Iz 2,2-5), byly jistě autentické
    Micheášovo slovo je slovem přísného soudu určeného především věřitelům, kněžím, falešným prorokům, velmožům a soudcům za jejich lakotu, bezohlednost, zkaženost a tvrdost srdce; co naopak Hospodin od člověka žádá, to vyjadřuje stručně 6,8
    Konkrétní viny bude následovat konkrétní trest - zánik Samaří, řady judských měst i Jeruzaléma, provázený mohutnými přírodními úkazy; přesto vyslovuje Mich i naději v souvislosti s mesiánským "zbytkem"; předpověď o narození krále-pastýře v Betlémě (5,1-5) vidí Mt 2,6 naplněnu v narození Ježíšově

    14.14. Nahum

    Kniha začíná žalmem o Hospodinově hněvu a prorockými výroky o spáse Siónu a naopak trestu nad Asurem (1,2-14); hlavním tématem (viz titul) však je zkáza Ninive (2,1-3,19) líčená velmi sugestivně a s básnickým mistrovstvím (např. bitevní vřava v 3,2-3); spis asi vznikl krátce před dobytím Ninive r. 612
    Odpor Izraele proti Asýrii jako úhlavnímu nepříteli a Ninive jako symbolu jeho pyšné zvůle je vysvětlitelný nejen jako fanatický nacionalismus, ale spíše jako touha po nápravě hrubě narušené spravedlnosti - k této nápravě dojde Božím zásahem
    Nahum (= těšitel) mohl na krátký čas posílit naděje svého národa, ale brzy padne i Jeruzalém a jeho pád způsobí titíž Babylóňané, kteří dobyli Ninive; Iz 52,7 je relekturou Nah 2,1 v kontextu vysvobození z područí, do něhož se Izrael dostal svou vinou

    14.15. Habakuk

    Etymologie jména není jasná (snad asyr. název zahradní rostliny); kniha má přehlednou strukturu: kap. 1-2 tvoří dialog proroka s Hospodinem - dvě stížnosti prorokovy a dvě Boží odpovědi (1,2-2,4), přičemž druhá Boží odpověď zahrnuje dále 5 kleteb proti utiskovatelům (2,5-20); kap. 3 tvoří žalm oslavující konečné Boží vítězství
    Podobně jako úvodní žalm v Nah i tento závěrečný žalm v Hab do jisté míry vybočuje z celku, ale zároveň ke zbytku knihy organicky patří (úvahy o možném liturgickém původu a použití zůstávají otevřenou otázkou)
    Chaldejci, o nichž Hab mluví, jsou zřejmě Babylóňané, kteří koncem 7. stol. vystřídali v nadvládě nad středním orientem Asyřany - kniha tedy pochází asi z přelomu 7. a 6. stol. (vláda jud. krále Jojakima), ale mohla být později aktualizována
    Hab si troufá volat Boha k zodpovědnosti, když se ho ptá, proč za nástroj trestající Judu volí právě Chaldejce? Jak může nejvýš svatý Bůh dopustit triumf takové nespravedlnosti? Odpověď zasazuje tuto na první pohled pohoršlivou dějinnou realitu do eschatologické perspektivy - nepochopitelnými cestami dospěje Bůh nakonec přece jen k vítězství práva; 2,4b je citován třikrát NZ; 3,18 zaznívá v Magnificat

    14.16. Sofoniáš

    Sofoniáš (= Hospodin skryl) působí zřejmě na samém začátku vlády Joziášovy (asi 640-630), protože naráží na pohanské zvyklosti a modloslužbu - důsledky proasyrské vlády Manassesovy a Amónovy, které teprve později Joziáš napraví svou náboženskou reformou
    Struktura knihy: Hospodinův den (1,2-2,3); výroky proti národům (2,4-15); výroky proti Jeruzalému (3,1-8); přísliby (3,9-20); převážná část pochází z doby Sofoniášovy, ale předpovědi obrácení pohanů (2,11; 3,9-10) jsou zřejmě pozdějšího data
    Hlavní téma Sof - Hospodinův den jako katastrofa, která stihne národy i Judu; trest nad národy má být Judovi podnětem k poslušnosti a pokoře, tj odvratu od pýchy a zpupnosti; spása je slíbena "zbytku", uprostřed něhož bude přebývat Hospodin jako mocný král

    14.17. Ageus

    Ageus (z hebr. hag = svátek) patří k poslední epoše SZ proroků - k době po návratu ze zajetí, pro niž dominantní téma představuje výzva k obnově; jeho proroctví se datuje od srpna do prosince 520 (vláda perského krále Dareia)
    Spolu se Zachariášem vybízí Ageus k pokračování v rekonstrukci chrámu, přerušené kvůli nepříznivé ekonomické situaci a překážkám ze strany Samaritánů; jejich naléhání je úspěšné - místodržitel Zorobábel a velekněz Jozue se znovu chopí iniciativy
    Knihu tvoří 4 prorokovy řeči uvozené vždy časovým údajem (1,1; 2,1; 2,10; 2,20); po stránce obsahové jednak zdůvodňují dosavadní neúrodu tím, že chrám je stále v troskách, jednak nastiňují vizi prosperity, kterou přinese jeho obnova, a předpovídají mu větší slávu, než měl chrám první
    Davidův potomek Zorobábel dostává příslib moci - jako obnovitel chrámu spojuje ve své osobě mesiánské naděje s kněžským prvkem; Ag se sice zaměřuje víc na materiální stránku obnovy, ale ta je výrazem skutečnosti, že lid dává opět Bohu prvořadé místo

    14.18. Zachariáš

    Jméno Zachariáš (= Hospodin si vzpomněl) stojí v titulu knihy, která není jednotným celkem: kap. 1-8 (Protozachariáš) se zabývají obnovou chrámu, jsou spjaty s konkrétní dějinnou etapou a převažuje v nich forma vizí; kap 9-14 posouvají zorné pole spíše do eschatologie a formálně se skládají z kratších výroků; zpravidla se dále dělí na kap. 9-11 (Deuterozachariáš) a 12-14 (Tritozachariáš)

    14.18.1. Protozachariáš

    Prorok jmenovaný v 1,1 asi pocházel z kněžského rodu (sr. Neh 12,16) a jeho působení je přesně vymezeno říjnem r. 520 (sr. 1,1) a listopadem r. 518 (sr. 7,1); jádro knihy tvoří 8 nočních vidění (1,7-6,8), která se týkají nastávajícího času spásy a zřejmě pocházejí od proroka samého (sr. vyprávěcí ich-formu)
    Zároveň s rekonstrukcí chrámu zdůrazňuje Zach také mravní obnovu jako počátek mesiánské doby (sr. 5,3n); Mesiáše vidí ztělesněného v Zorobábelovi (královská důstojnost) a Jozuovi (kněžství) - v popisu korunovace (6,9-13) došlo asi k nahrazení Zorobábela Jozuem (vlivem ústupu královských ambicí a naopak stále pevnějších pozic kněžské vrstvy)
    Protozachariáš vykazuje svým zájmem o kult a formou vizí příbuzné rysy s Ez a předznamenává též pozdější apokalyptiku, zejména Dan; Lk 1,78 hovoří o "Vycházejícím z výsosti", což je LXX verze "Výhonku" zmíněného v Zach 3,8 a 6,12

    14.18.2. Deutero- a Tritozachariáš

    Jelikož Zach 11,12n je citován v Mt 27,9n jako výrok Jeremiášův, pokládal se Zach 9-14 už v křesťanském starověku za dílo Jeremiášovo (vzhledem k větší autoritě, které se těšili NZ autoři)
    Dnes se tato část Zach datuje do začátku helénistické epochy (9,1-8 může být ohlasem vítězného tažení Alexandra Velikého); různorodé výroky, které jsou zde volně spojeny, se staly zdrojem mesiánských obrazů pro evangelisty - sr. Zach 9,9 a Mt 21,5; Zach 12,10 a Jan 19,37

    14.19. Malachiáš

    Titul Maleachi (= můj posel) není asi vlastním jménem proroka, nýbrž má se zato, že byl takto nazván anonymní spis podle 3,1; kniha se skládá ze 6 krátkých disputací, které vede prorok s posluchači - vysloví tezi, vyslechne námitky, reaguje další argumentací, varováním a napomínáním
    Probírají se zejména 2 témata - kultické přestupky kněží a lidu (1,6-2,9; 3,6-12) a pohoršení smíšených manželství a manželských rozluk (2,10-16); přicházející Hospodinův den bude znamenat očištění kněží, odsouzení zlých a vítězství spravedlivých (3,1-5.13-21)
    V knize se zračí situace judské obce po obnově chrámu (515) a před zákazem smíšených manželství za Nehemiáše (445) - stylem, který připomíná Dt, prorok burcuje z náboženské apatie a klade důraz na vnitřní oddanost a čistotu srdce
    Hospodinův posel z 3,1 a prorok Eliáš z 3,23n jsou v evangeliích ztotožněni (pro svou úlohu připravovat Pánu cestu obnovou vztahů) s Janem Křtitelem - tuto návaznost naznačuje i fakt, že Mal je poslední knihou křesťanského kánonu SZ