Počátky introdukce sahají do patristické doby (Origenes), soustavnou formu však dostává mnohem později (19. stol.); dělí se na všeobecnou (inspirace, kánon, historie textu, hermeneutika) a speciální (úvod do jednotlivých knih)
1.2. Bible a její vztah ke zjevení
Bible představuje z vnuknutí Božího Ducha zaznamenaný proces Božího sebesdělení lidem; tento proces se uskutečňoval vzájemně se osvětlujícími slovy a činy; klíčovou roli v něm hráli lidé Bohem vyvolení (patriarchové, soudci, králové, proroci) z izraelského národa až po vrchol, kterým je vtělené Boží Slovo, Ježíš Kristus
1.3. Písmo sv. a předávání Božího zjevení
Boží zjevení má být z vůle Zjevujícího se předáváno všem dalším pokolením - součástí tohoto podání v nejširším slova smyslu je Písmo sv., ale též mimobiblická tradice vycházející od apoštolů a zahrnující život a spásonosné působení církve; garantem správného výkladu Božího slova psaného i podáním tradovaného je učitelský úřad církve, který ovšem Božímu slovu slouží
1.4. Terminologie a knihy, které tvoří Bibli
Písmo(a), posvátná (inspirovaná)
Písma - novozákonní označení knih Starého zákona, církevními otci rozšířené
i na zákon Nový; Bible - z řec. pl. neutra se mění v lat. sg. fem. - spíše
nežli soubor knih označuje "Knihu"; Starý a Nový zákon - výstižněji smlouva,
protože ta je vlastním středem, zákon
představuje pouze závazek z ní vyplývající
Bible obsahuje 46 knih
SZ a 27 knih NZ - obojí se v křesťanském prostředí dělí na knihy dějepisné,
naučné a prorocké
1.5. Význam Písma svatého
Nutnost soustavně se
seznamovat s Písmem je dána jeho stěžejní důležitostí pro duchovní život,
pro kázání a pro teologii
2. POSVÁTNÝ CHARAKTER BIBLE A JEHO VLASTNOSTI
2.1. Posvátný charakter Bible
Jedinečný ráz Písma vyplývá z jeho nadpřirozeného původu, obsahu a zaměření
2.1.1. Bůh, hlavní autor Písma svatého
Dei Verbum 11 shrnuje ve 2 větách tradici sahající až k samotnému Písmu - konstatuje fakt inspirace posvátných knih podle Božího záměru a na tomto základě vyslovuje přesvědčení o jejich posvátnosti a kanonicitě
2.1.1.1. Svědectví Starého zákona a raného judaismu
Uvedené přesvědčení lze najít už ve SZ (např. v 1 a 2 Mak, Dan) a v židovském prostředí (Filón Alexandrijský, Josephus Flavius)
2.1.1.2. Svědectví Nového zákona
Ježíšovy výroky v evangeliích, uvozovací formule prorockých citátů; 2 Tim 3,16 - charakteristický výraz theopneustos; 2 Petr 1,20-21 - Písmo sv. pochází od Ducha sv., inspirace značí Boží působení ve svatopiscích a skrze ně, pro svůj božský původ vyžaduje Písmo interpretaci, za níž stojí božská autorita; 2 Petr 3,15-16 - na rozdíl od předchozího se týká NZ, speciálně Pavlových listů, přiřazených k inspirovaným knihám SZ
2.1.1.3. Učení církevních otců
Církevní otcové prohloubili nauku NZ v několika klíčových pojmech: Deus Auctor - proti dualistickým herezím, které stavěly proti sobě SZ a NZ se zdůrazňuje jednota obou; člověk jako nástroj - proti montanistickému pojetí inspirace jako extáze se zdůrazňuje uvědomělý charakter nástroje (sv. Jeroným); Boží blahosklonnost - pojem rozvinutý zvláště sv. Janem Zlatoústým znamená připodobnění se Božího slova lidem co do způsobu jejich řeči; Boží dopis - Augustinův výraz vyzvedající osobní komunikaci Boha s lidmi
2.1.1.4. Dokumenty magistéria
Hájí božský původ SZ
i NZ (Florentský koncil 1442 proti dualismu), tutéž božskou inspiraci všech
posvátných textů (Tridentský koncil 1546 proti protestantům)
I. vatikánský koncil 1870 definuje inspiraci (proti
teorii "následného potvrzení" a teorii "negativní asistence") a další dokumenty
(encykliky Providentissimus Deus 1893, Spiritus Paraclitus 1920, Divino
afflante Spiritu 1943 až po dogm. konstituci II. vat. koncilu Dei Verbum
1965) pak tuto nauku rozvíjejí - zabývají se mj. biblickou neomylností
a podílem lidského autora
2.1.1.5. Trinitární význam pojmu Deus Auctor Písma svatého
Písmo jako výsledek
Božího působení "ad extra" je třeba připsat společně všem třem božským
Osobám (byť zvláštním způsobem ho lze připsat Duchu sv.)
Jde o nadpřirozenou
Boží aktivitu (tj. zcela přesahující přirozené možnosti člověka) - milost
danou k dobru církve (gratia gratis data čili charisma)
2.1.2. Bohem inspirovaní svatopisci - skuteční autoři posvátných textů
2.1.2.1. Aktivita Boží a aktivita svatopisců jako skutečných autorů
DV 11 vyzvedá prvořadou úlohu božské aktivity při sepisování posvátných knih, mluví o svatopiscích jako skutečných autorech a poměr mezi aktivitou svatopisce a aktivitou Boží vyjadřuje slovy: "ut Ipso in illis et per illos agente"
2.1.2.2. Formulace "v nich a skrze ně" - její teologická interpretace
Jde vpodstatě o nově formulovaný princip instrumentální kauzality, zavedený do nauky o inspiraci sv. Tomášem Akvinským - v procesu inspirace působí Bůh jako "Auctor principalis" na svatopisce předchozím a bezprostředním vlivem; ve svatopisci se spojují dvě schopnosti - jedna vlastní, jedna vyplývající z Božího vlivu; posvátné texty, které jsou výsledkem této jedinečné Boží spolupráce s člověkem, je třeba připsat zcela Bohu a zcela svatopisci; dají se v nich však vysledovat stopy obou autorů
2.1.2.3. Biblická inspirace a teologie vtělení
Perspektiva tajemství vtělení zdůrazňuje v nauce o inspiraci jednak fakt, že Boží slovo se skutečně vtělilo do lidského slova (nutnost vzít v potaz všechny historické okolnosti), jednak fakt, že v posvátných textech je opravdu Boží slovo (vtělení předpokládá Osobu Slova, která v sobě harmonicky spojuje božskou a lidskou přirozenost)
2.1.2.4. Charisma inspirace
Lze ho charakterizovat jako milost danou přechodně (po dobu práce) a působící na psycho-fyzickou strukturu svatopisce - zdokonaluje ji ve třech dimenzích: poskytuje světlo pro rozum (čerpání myšlenek, úsudek o načerpané pravdě - teoretický i praktický), pohnutku pro vůli (bezprostřední a neomylně účinnou, přitom však nepotlačující svobodu svatopisce) a pomoc pro operativní schopnosti - psychické i fyzické (pozitivní a stálou až do dokončení textu)
2.1.2.5. Individuální a kolektivní dimenze inspirace
Teologové v době II.
vat. koncilu vyzvedají kolektivní aspekt inspirace - svatopisce nelze oddělit
od jeho komunity
K. Rahner vyslovuje
názor, že Bůh je původcem Písma ve stejném smyslu jako je původcem církve
P. Benoit a P. Grelot
se pokoušejí blíže určit povahu inspirace jakožto charismatu a zařadit
ji mezi ostatní charismata
2.1.2.6. Teorie týkající se psychologicko-literárního aspektu inspirace
P. Benoit hovoří o simultánní
práci spekulativního i praktického intelektu během sepisování knihy (inspiraci
nelze omezovat na jeden z nich)
L. Alonso Schökel vychází
z modelu literární tvorby a rozlišuje tři hlavní fáze, z nichž za nejdůležitější
považuje intuici
2.1.2.7. Inspirace Písma v protestantské teologii
Protestantské pojetí nebere inspiraci ve vlastním slova smyslu - Písmo není Boží slovo, nýbrž pouze Boží slovo obsahuje (důraz na živou komunikaci Boha se čtenářem); inspirace působící ve svatopisci se chápe buď jako obecný dar víry nebo jako pouhý náboženský entusiasmus
2.1.2.8. Příčina odchylek od správného pojetí inspirace
Je dvojí - na jedné straně přílišné zdůraznění faktoru božského (přičemž se lidský faktor zčásti nebo úplně vytrácí) nebo na druhé straně přílišné zdůraznění faktoru lidského (až k racionalistickému popření božského původu Písma)
2.1.3. Inspirace posvátných knih
Inspirován není jen lidský autor, nýbrž i kniha, která je výsledkem božské inspirující aktivity
2.1.3.1. V Písmě je všechno to a pouze to, co Bůh chtěl
Vše, co svatopisci napsali, napsali pod vlivem inspirace - nelze redukovat inspiraci na věci víry a mravů ani připouštět někde možnost omylu svatopisců či rozlišovat v Písmě prvek primární (náboženský) a sekundární (profánní)
2.1.3.2. Slova Písma jsou skutečně slova Boží
Boží inspirující aktivita se týká Písma jako literárního díla - M.J. Lagrange upozorňuje na nedělitelnou jednotu myšlení a řeči proti kard. Franzelinovi, který rozlišoval formální prvek (myšlenky) a materiální (slova) - Bohu připisoval pouze prvek formální; ani verbální pojetí inspirace však nepřipouští, že by se Boží vliv měl chápat jako diktát
2.1.3.3. Všechno, co tvrdí, vypovídá či poznamenává svatopisec, je třeba považovat za tvrzení, výpověď či poznámku Ducha svatého
Inspirovaná jsou i ta místa, která neobsahují přímo nějakou božskou pravdu, ale v nichž svatopisec jen tlumočí slova někoho jiného, ovšem s vlastním hodnocením
2.1.3.4. Božská blahosklonnost a lidská stopa v Písmu
DV 13 podtrhuje Boží snížení se na úroveň lidského způsobu řeči, připomíná, že toto snížení se neubírá nic na Boží pravdě a svatosti, a analogicky ho dává do spojitosti se vtělením (v rozporu s touto naukou jsou teorie, které představují obdobu christologických herezí)
2.1.3.5. Analogie biblické řeči
Lidská slova si v Písmě uchovávají svůj původní význam, ale zároveň získávají kvalitativně mnohem vyšší významovou náplň ve shodě s Božím záměrem, na němž se svatopisec přiměřeně podílel
2.1.3.6. V Písmě je všechno inspirováno stejně
Inspiraci není možno
chápat odstupňovaně, což ovšem nestírá diferenciaci jednotlivých textů
(mezi židy i protestanty se vyskytl názor, že některé knihy jsou inspirovány
více, jiné méně)
Přímo inspirovaný je
pouze autograf - opisy a překlady natolik, nakolik věrně reprodukují originál
2.1.4. Nadpřirozený obsah a zaměření Písma svatého
2.1.4.1. Nadpřirozený obsah
Podle DV 6 jej tvoří zjevení vnitřního Božího života
a jeho věčných rozhodnutí směřujících ke spáse lidstva; kromě nadpřirozených
obsahuje Bible i přirozené pravdy, přičemž obojí tvoří jednotu, jejímž
centrem je Kristus
Obsah Písma sv. se profiluje zvlášť v každém z obou
Zákonů - ve SZ jde o přípravu, prorocké předpovědi a předobrazné náznaky
(DV 15), které svědčí o božské pedagogii ve vztahu k lidstvu, v NZ se plně
zjevuje Boží Slovo v tajemství Kristova vtělení, jeho vykupitelského díla,
jeho Božího synovství i založení církve; mezi novozákonními spisy proto
zvlášť vynikají evangelia
2.1.4.2. Nadpřirozené zaměření Písma
Písmo nám zjevuje spásnou pravdu, která nás má ke spáse vést - je zaměřeno na milost tím, že nás disponuje k jejímu přijetí a poučuje, jak s ní spolupracovat
2.2. Vlastnosti posvátných knih
2.2.1. Jednota celé Bible
2.2.1.1. Jednota Bible jako důsledek jejího božského původu
Můžeme ji definovat jako soulad mezi zjevenými pravdami v Bibli, díky němuž se tyto pravdy vzájemně osvětlují, aniž by mezi nimi mohla existovat podstatná neshoda či rozpor
2.2.1.2. Jednota mezi Starým a Novým zákonem
Bůh v celém Písmě vyslovuje vlastně své jediné Slovo a v něm sebe celého; díky Boží moudrosti je Nový zákon ukryt ve Starém a Starý je zjevný v Novém; Nový zákon představuje plnost toho, co Starý obsahoval v zárodečné formě
2.2.2. Pravdivost Bible
DV 11 hovoří o plné pravdivosti knih Písma, přičemž tomuto pozitivnímu vymezení dává přednost před negativním (neomylnost či bezbludnost)
2.2.2.1. Pravdivost a božský původ Bible
Bůh jako nejvyšší Pravda absolutně vylučuje možnost jakéhokoli omylu v Bibli, tzn. neshody úsudku s objektivní realitou v autentických výpovědích (obsažených v prvopisu a - úměrně k věrnosti reprodukce - i v opisech a překladech)
2.2.2.2. Nauka o pravdivosti Bible jako součást zjevení
Pravdivost Bible sice nebyla definována jako zvláštní dogma, ale pro své těsné sepětí s dogmatem o biblické inspiraci a doklady v Písmu i tradici je třeba ji pokládat za pravdu víry
2.2.2.3. Aplikace principu biblické pravdivosti
Týká se zejména dvou
oblastí - přírodních jevů a historických událostí
a) Pravdivost Bible,
co se týče popisu přírody
Mezi pravou vědou a
vírou nemůže existovat žádný skutečný rozpor; svatopisci psali ne s mentalitou
vědce, nýbrž člověka, který mluví obvyklým způsobem o běžných věcech tak,
jak je smysly vnímá; jeho úsudky jsou pravdivé, protože odpovídají vnějšímu
vzhledu popisovaných věcí
b) Pravdivost Bible v
historických vyprávěních
Jelikož Boží zjevení
se odehrálo v dějinách, má historická pravdivost událostí dějin spásy rozhodující
význam a nelze ji zpochybnit, aniž by se tím podryly samotné základy víry;
nelze však rovněž zaměňovat pravdivost historie (smysl událostí z hlediska
vztahů mezi lidmi a Bohem) za přesnost v jejím líčení (pouhou rekonstrukci
vnějších faktů)
2.2.2.4. Pravdivost Bible a literární druhy
Pravdivost Bible úzce
souvisí se zjištěním úmyslu autora a zde hrají nezanedbatelnou roli literární
druhy, jichž bylo použito: způsoby vyjadřování, obvyklé v určité době a
v určitém prostředí, řídící se fixními pravidly a mající specifický obsah
i cíl
Inspirace připouští
jakýkoli literární druh, pokud neprotiřečí Boží pravdivosti a svatosti;
literární druhy lze určit až po pečlivém, odborném studiu; Bůh použil,
prostřednictvím svatopisce, literárních druhů k názornějšímu zjevení sebe
sama
Literární druhy je
možno různě třídit - L. Alonso Schökel navrhuje pět skupin literárních
druhů ve SZ: lidová poezie, oficiální próza, vyprávění, prorocká literatura
a sapienciální druhy
2.2.3. Svatost Bible
Posvátné knihy podávají správnou mravní nauku a naopak jsou prosté mravního omylu - přestože jednání biblických postav se svatostí vždycky nevyznačuje, úsudek svatopisce o něm je v každém případě mravně dobrý
2.2.3.1. Mravní dokonalost Starého a Nového zákona
I po mravní stránce představuje Starý zákon přípravu na Nový - ten stojí mravně výš, ale rozdíl se netýká podstaty, nýbrž jen stupně
2.2.3.2. Mravní dokonalost v některých konkrétních otázkách
Jde o jednání pohoršlivé, s mravními zásadami neslučitelné (kletby, smilstvo, polygamie, války apod.) - Bůh se ujímá lidí, aby je z mravní nízkosti trpělivě vedl až k vrcholu, k mravnímu ideálu, který ztělesňuje a jemuž učí Ježíš Kristus
2.2.4. Aktualizace a inkulturace biblického poselství
DV 14 a 21 zdůrazňují
jednak dynamický aspekt (nepomíjející hodnotu) Písma, jednak aspekt jeho
stability (neměnný charakter) - obojí je základem aktualizace a inkulturace
Aktualizace značí částečné
oddělení biblického poselství od jeho historických vazeb na minulost a
přenos do přítomnosti; aktualizace je možná, ba dokonce nutná, musí respektovat
dynamismus Bible jako celku, realizuje se díky živé tradici, ale nesmí
být vedena pouhou libovůlí
Inkulturace znamená
šíření Božího slova přes hranice kultur tak, aby dosáhlo ke všem lidem
(prostorová dimenze aktualizace); hlavní fáze inkulturace tvoří překlad
Písma do vlastního jazyka, interpretace Božího slova a jeho proniknutí
do všech životních sfér
3. KÁNON POSVÁTNÝCH KNIH
3.1. Základní pojmy
Biblický kánon - od
3. stol. po Kr. označení oficiálního seznamu inspirovaných knih (z řec.
"měřítko")
Kanonicita a inspirace - termíny, které se kryjí
(všechny kanonické knihy jsou inspirované), ale také
se liší (inspirace vypovídá o božském původu knih, kanonicita o jejich
uznání ze strany církve)
Kritérium kanonicity
v katolické církvi - podle DV je kánon znám z posvátného podání (údaj faktický
- historická skutečnost - i věroučný - rozhodující úloha apoštolské
tradice)
Existence eventuálních
inspirovaných knih, které se ztratily - vzhledem k rozsahu danému tradicí
od apoštolské doby nelze kánon ani redukovat ani rozšiřovat
Proto- a deuterokanonické
knihy - termíny vyjadřující pouze dobu, kdy byly knihy definitivně zařazeny
do kánonu, nikoli stupně jejich kanonicity (ve SZ rozdíl mezi kánonem katolickým
a židovským resp. protestantským)
Apokryfní knihy - (z
řec. "skrytý") mají příbuzné rysy s knihami kanonickými, ale do kánonu
nebyly pojaty (v protestantské terminologii se tak označují naše knihy
deuterokanonické, tj. Bar, Tob, Jdt, Sir, Mdr, 1 a 2 Mak, deuterokan. části
Est a Dan)
Agrafa - výroky, které
část tradice připisuje Ježíši Kristu, ale neuvedené v kanonických evangeliích
3.2. Historie kánonu Starého zákona
Kánon SZ převzala církev od Krista a apoštolů, kteří se zřejmě drželi židovské tradice - vyvstává však otázka rozdílu mezi židovským a katolickým kánonem
3.2.1. Kánon Starého zákona v prostředí židovském
Kánon SZ se utvářel
postupně a zřejmě dost složitě - na začátku křesťanské éry asi existovaly
dvě sbírky: palestinská (hebr. kánon užšího rozsahu - Tóra, Proroci a Spisy)
a alexandrijská (řecký překlad - LXX - s deuterokanonickými knihami a několika
dalšími, které později nebyly zahrnuty ani do
křesťanského kánonu, např. 3. knihou Ezdrášovou, 3. a 4. Makabejskou, Žaltářem
Šalomounovým), ovšem hranice mezi nimi nebyla nijak ostrá; i v Palestině
byly deuterokanonické knihy ctěny a uznávány za posvátné
Po r. 70 (zničení chrámu)
se dominující farizejská strana (s centrem v Jabne) přiklání k hebrejskému
kánonu; důvody - starobylý ráz knih (doba sepsání do Ezdráše), jazyk a
místo vzniku (hebrejština, Palestina), duch blízký farizejské náboženské
praxi; navíc sehrála svou roli též polemika s křesťanstvím
a s židovskými sektami
3.2.2. Starozákonní kánon v rané církvi
Biblí mladé církve se stala LXX (řečtina byla blízká helénským žido- i pohanokřesťanům, navíc tento překlad do jisté míry usnadňoval návaznost NZ), tedy kánon obsahující i knihy, které Židé nepřijali; později (ve 2. a 3. stol.) kontakty s židovským prostředím, hlavně na Východě, vyvolaly u části církevních otců příklon k užšímu kánonu (sv. Atanáš, sv. Jeroným); část zůstává věrná kánonu širšímu (sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin)
3.3. Rozhodnutí církve ohledně biblického kánonu
Nejprve na plenárních afrických synodách (393 Hippo, 397 a 419 Kartágo) - výraz přesvědčení univerzální církve, později se připojuje i Východ
3.3.1. Dogmatická definice kánonu na tridentském koncilu
Proti protestantům stanoví Tridentský koncil 1546 definitivně rozsah kánonu závazný pro katolíky (s úplným výčtem knih), stvrzuje jejich stejnou autoritu a uvádí dvě kritéria - užívání v liturgii a přítomnost knih ve Vulgatě
3.3.2. Znovupotvrzení a vývoj tridentské definice
I. i II. vatikánský koncil přejímají definici kánonu - DV navíc podtrhuje úlohu posvátného podání a iniciuje studium vnitřní artikulace kánonu (vztah SZ a NZ apod.)
3.4. Biblický kánon v některých křesťanských vyznáních
3.4.1. Kánon v protestantské teologii
Nejednota v této otázce pramení z rezignace protestantů na princip tradice a magistéria; kritéria kanonicity jsou různá - vnitřní svědectví Ducha sv., spásné účinky posvátných knih (Kalvín), obsah a forma vzhledem k principu "sola fides" (Luther) - převládá jednoznačně subjektivní hledisko
3.4.2. Kánon ve východních církvích
Některé mají starozákonní kánon bez deuterokanonických knih (řecká a ruská), jiné k úplnému kánonu připojují některé apokryfy (koptická, etiopská, arménská); kánon syrské církve se shoduje s katolickým
3.5. Starozákonní apokryfy
Vznikaly v intertestamentárním
období a sledovaly dva hlavní cíle- povzbudit k naději (apokalyptické spisy
podnícené pronásledováním) a upevnit tradice náboženského života mezi židy
(důvodem byl namnoze neblahý vliv helénismu)
Starozákonní apokryfy
možno rozdělit na dějepisné (Kniha jubilejí, 3. Ezdrášova, 3. Makabejská,
Aristeův list), naučné (4. Makabejská, Modlitba Manasesova, žaltář šalomounův,
šalomounovy ódy, Závěť dvanácti patriarchů)
a prorocké (Kniha Henochova, Sibylina proroctví, Nanebevzetí Mojžíšovo,
4. Ezdrášova)
4. HISTORIE TEXTU STARÉHO ZÁKONA
4.1. Starozákonní jazyky, písmo a psací materiál
4.1.1. Starozákonní jazyky
Hebrejština - semitský
jazyk severozápadní skupiny; jejímu vzniku předcházelo několik vývojových
forem, které lze souhrnně označit jako kananejština - eblajština (2. pol
3. tis. př. Kr.), ugaritština (1. pol. 2. tis. př. Kr.), jazyk dopisů z
El-Amarna (14. stol. př. Kr.)
3 hlavní vývojová stadia biblické hebrejštiny -
1) cca 1200-1000 př. Kr. - nejstarší starozákonní
texty (např. Debořina píseň); 2) cca 1000-586 př. Kr. - "zlatý věk" hebrejštiny
(např. nejstarší části Iz); 3) 586-2. stol. př. Kr. - pozdní fáze (vlivy
aramejské a řecké)
Aramejština - semitský
jazyk příbuzný hebrejštině; počátky snad v části amorejské migrace kolem
r. 2000 př. Kr. - tzv. protoaramejci; v 1. pol. 1. tis. př. Kr. se stává
aramejština úřední řečí celého Předního Východu - po babylónském zajetí
začne jako hovorový jazyk pomalu vytlačovat hebrejštinu
(ta se posléze stane jen řečí liturgickou a jazykem vzdělanců)
Převážná většina SZ
v originále napsána hebrejsky - aramejsky pouze malá část (Gn 31,47; Jer
10,11; Ezd 4,8-6,18; 7,12-27; Dan 2,4-7,28)
Hlavní charakteristické
rysy starověkých semitských jazyků - základní význam slova je dán kořenem
(skupinou 3 souhlásek, z níž se odvozují všechny gramatické tvary); skloňování
je nahrazeno předložkami nebo speciálními vazbami; přivlastňování se vyjadřuje
příponami
Sloveso označuje v
prvé řadě nikoli čas, nýbrž vid (dokonavost a nedokonavost); větná skladba
je jednoduchá (bez složitých souvětí); slovník není příliš bohatý kvantitativně,
ale kvalitativně (široké významové spektrum); vyjadřování je konkrétní,
až zemité, ale též barvité a schopné vystihnout jemné psychologické
odstíny
Řečtina - tzv. "obecné
nářečí", tj. forma helénistické řečtiny, rozšířené u národů vých. Středomoří
po Alexandru Velikém (od konce 4. stol. př. Kr.); ve SZ byly původně řecky
napsány jen Mdr a 2 Mak - všechny deuterokanonické knihy se však dochovaly
jen v řečtině
4.1.2. Písmo a psací materiál
Písmo - v Kanánu (konkrétně
při syropalestinském pobřeží) bylo v 1. pol. 2. tis. př. Kr. vynalezeno
hláskové písmo: obrovské zjednodušení oproti komplikovanému klínovému písmu
slabičnému (zajímavou kombinaci těchto 2 typů představuje ugaritská klínová
abeceda asi z 15. stol. př. Kr.); hebrejská abeceda má 22 (souhláskových)
znaků, text se píše zprava doleva
Vývojové fáze kananejského
resp. hebrejského písma dokládá velké množství archeologických nálezů mimobiblických
textů - protosinajské písmo, blízké piktogramům (cca 1500 př. Kr.), kananejské
resp. fénické (cca 1400-1000 př. Kr.), starohebrejské, hranaté (1. pol.
1. tis. př. Kr.), aramejské, zaoblenější (od 5. stol. př. Kr.), klasické
hebrejské, tzv. kvadrátní (od 3. stol.
př. Kr.)
Psací materiál - kámen,
ve formě obelisků nebo desek (sloužil v nejstarších dobách k vytesávání
důležitých dokumentů), tabulky, buď dřevěné (potažené vrstvou vosku, do
níž se psalo rydlem) nebo hliněné (různé velikosti), na něž se psalo zvlášť
seříznutým dřívkem, se spojovaly do diptycha nebo polyptycha; podobným
materiálem byla ostraka (střepy, užívané ke stručným záznamům)
Papyrus - používán
v Egyptě od 4. tis. př. Kr. až do 7. stol. po Kr. a běžně rozšířen po celém
starověkém orientě; vyráběl se z proužků dužiny šáchoru papírodárného (Cyperus
papyrus - tehdy hojný zvláště v nilské deltě), které se položily ve 2 vrstvách
napříč přes sebe, slepily a slisovaly; představuje materiál sice křehký,
ale v suchu uchovatelný po dlouhou dobu
Pergamen - užívání
doloženo v Babylónii už na poč. 2. tis. př. Kr.; byla to zvláštním postupem
upravená (tj. změkčená, očištěná, napnutá a vyhlazená) oslí, ovčí nebo
kozí kůže, která jakožto cenný materiál sloužila k důležitým záznamům
Pergamen i papyrus
se nejdříve natáčely na hůlku, čímž vznikaly svitky (u papyrových dosahovala
délka až 10 m), popsané zpravidla jen na vnitřní straně; od 1. pol. 2.
stol. po Kr. se objevuje kodex - papyrové či pergamenové listy úsporně
popsané v několika sloupcích po obou
stranách a na hraně spojené, takže několik dvojlistů vytvořilo sešit a
několik sešitů knihu
4.2. Dějiny hebrejského textu SZ a příslušné rukopisy
Jelikož nemáme autografy
(prvopisy) žádného biblického textu, jsme odkázáni pouze na opisy , které
obsahují velké množství variant; ty se však v naprosté většině případů
týkají jen gramatické a stylistické formy – biblickým textům chybí sice
integrita kritická, ale nikoli dogmatická, tzn. že nauka v nich obsažená
se uchovala neporušená
V dějinách hebr. textu
SZ lze rozlišit 3 období: od prvopočátku do 1. stol. po Kr.; od 2. do 5.
stol. po Kr.; od 6. do 10. stol. po Kr.
4.2.1. Prvé období
Existuje mnoho rukopisů
s relativně velkou variabilitou textu, který je psán pouze v souhláskách;
zdá se však, že krystalizují 3 hlavní typy textů: premasoretský, Samaritánský
Pentateuch a text, který zřejmě sloužil jako předloha pro LXX
Doklady všech těchto
typů byly nalezeny v jeskyních blízko Qumránu při severozápadním okraji
Mrtvého moře; až do r. 1947 byl nejstarším fragmentárním biblickým rukopisem
papyrus Nash, nalezený v Egyptě (úryvky z Dt ze 2. stol. př. Kr.); po náhodném
objevu r. 1947 začíná průzkum 11 qumránských jeskyní, který vynesl na světlo
množství rukopisů (asi z 1/4 biblických), datovaných mezi 3.
stol. př. Kr. a 1. stol. po Kr.
Rukopisy zřejmě ukryli
do jeskyní členové komunity esénů sídlící v Qumránu a zlikvidované Římany
v r. 68 po Kr.; mezi nalezenými biblickými rukopisy jsou zlomky všech protokanonických
knih kromě Est a z deuterokanonických Tob a Sir; nejznámějším qumránským
rukopisem je zachovalý svitek Iz
Kromě Qumránu stojí
za zmínku rukopisy nalezené ve Wádí Muraba’at
při Mrtvém moři – útočišti vzbouřenců za Bar Kochbova povstání v l. 132-135
po Kr. (např. svitek 12 malých proroků) a rukopisy z Masady – býv. pevnosti
Heroda Vel. na skalním ostrohu poblíž Mrtvého moře, kde se až do r. 73
po Kr. bránila skupina odbojných židů proti Římanům (např. hebr. svitek
Sir)
Zmíněné nálezy mají
pro poznání dějin hebr. textu SZ nesmírný význam nejen tím, že nás výrazně
přibližují době, kdy tyto dějiny začínají, ale především jako doklad faktu,
že text, který dnes máme v rukou je autentický – dochoval se nám od nejstarších
dob bez podstatných změn
4.2.2. Druhé období
Od 2. do 5. stol. po Kr. se prací zákoníků (sóferím) ustaluje jednotná podoba souhláskového textu; tito židovští učenci shromažďují dochované biblické rukopisy, provádějí systematickou selekci rukopisů určitého (premasoretského) typu a opatřují biblický text vysvětlivkami nejasných míst - začínají tedy provádět jeho kritickou recenzi; dotyčná selekce ovšem způsobila, že rukopisy z tohoto období prakticky chybí
4.2.3. Třetí období
Masoreté (tradenti)
v rabínských školách navazují na práci zákoníků jednak tím, že ustalují
i výslovnost textu – konsonantní text vokalizují (ze dvou punktačních systémů
se oproti supralineárnímu babylónskému prosadil sublineární palestinský
z tiberiadské školy), jednak připojením celé řady poznámek (např. o počtu
veršů, slov apod.), které tvoří kritický aparát zvaný masora
(finalis, marginalis – magna, parva); záměrem je co nejvěrnější uchování
a fixace biblického textu
Z rukopisů, které jsou
vesměs dílem rodiny Ben Ašerů, lze uvést Káhirský kodex z 9. stol., obsahující
Pozdější proroky, Aleppský kodex (podle syr. města Aleppo, kde byl až do
požáru v r. 1948 uchováván – dnes v Jeruzalémě) z 10. stol., obsahující
celou Hebr. Bibli, a Petrohradský kodex z poč. 11. stol. – nejzachovalejší
biblický rukopis z masoretského období, který je podkladem dnešních kritických
vydání Hebr. Bible
4.3. Starověké překlady SZ a nejvýznamnější rukopisy
4.3.1. Překlady řecké
Nejstarší je LXX, vzniklá v Alexandrii pro účely
řecky mluvící židovské diaspory ve 3.-1. stol. př. Kr. (srov. legendární
zprávu apokryfního Aristeova listu); nejlépe je přeložen Pentateuch a dějepisné
knihy; LXX znamená i kulturní a teologickou transpozici SZ (např. překlad
hebr. JHVH řec. Kyrios, vysvětlující glosy, vyhýbání se antropomorfismům);
LXX se stala v 1. stol. po Kr. pro svou jazykovou blízkost Biblí ranécírkve
Kromě zlomků z Qumránu
(dokazujících užívání LXX i v Palestině) a egyptských papyrů Chester Beatty
(ze 2.-4. stol. po Kr., v Dublinu) patří k nejdůležitějším rukopisům majuskulní
kodexy obsahující rovněž NZ – Vatikánský (B, ze 4. stol. po Kr., ve vatik.
Knihovně), Sinajský (S, ze 4. Stol., objevený K. von Tischendorfem 1844
a 1859 v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji, dnes v Londýně), Alexandrijský
(A, z 5. stol., v Londýně), Efrémův (C, z 5. stol., ve 12. stol. přepsán
traktáty sv. Efréma, dnes v Paříži)
Jako reakce na přijetí
LXX křesťany vznikají ve 2. stol. po Kr. v židovském prostředí další překlady
– Aquilův (až otrocky doslovný), Theodotionův (volnější, bližší LXX), Symmachův
(spojuje Aquilovu věrnost hebr. textu s jazykovou ušlechtilostí Theodotiona)
V křesťanském prostředí
vznikají recenze LXX (potřeba recenze je dána množením chyb v opisech)
– Origenes ve 3. stol. vytváří pro polemiku se židy Hexaplu, kde v 6 paralelních
sloupcích porovnává hebr. text, týž přepsaný řec. písmeny, Aquilu, Symmacha,
LXX, Theodotiona; ze 3. stol. pochází též Hesychiova recenze (rozšířená
v Egyptě) a Lukianova (rozšířená v M. Asii)
4.3.2. Aramejské targumy a Samaritánský Pentateuch
Volné překlady (někdy
spíše parafráze) hebr. textu do aramejštiny, vzniklé pro potřeby aramejsky
mluvících židů v Palestině (počínaje poexilní dobou), zpočátku tradované
ústně v synagogách, později (cca od 1. stol. po Kr.) zapsané – nejvýznamnější
je Onkelův targum k Pentateuchu (z 1. či 2. stol. po Kr., pís. podoba z.
5. stol.) a targum Jonathana ben Uzziela
k Prorokům (pís. podoba asi ze 6. stol.)
Hebr. Pentateuch v
osobité samaritánské verzi byl koncem 1. stol. př. Kr. přeložen do samaritánského
dialektu, blízkého aramejštině
4.3.3. Latinské překlady
Pro latinsky mluvící
křesťany v sev. Africe a na Apenin. poloostrově byla ve 2.-3. stol. po
Kr. přeložena celá Bible ze LXX do latiny; existovaly zřejmě 2 verze starolatinského
překladu (Vetus Latina) – africká a evropská; dochovány jen ve zlomcích
a v citátech círk. Otců, kritické vydání
připravují v současnosti benediktini z Beuronu
Revizí značně rozrůzněných
lat. překladů pověřil koncem 4. stol. papež sv. Damasus svého sekretáře
sv. Jeronýma (347-420), který po Damasově smrti pokračuje v práci v Betlémě;
reviduje starolat. verzi NZ a Žaltáře, verzi LXX a Theodotiona v deuterokan.
částech Est a Dan, z hebr. překládá všechny protokan. knihy, z aram. Tob
a Jdt; jazykově se přizpůsobuje zčásti lidovému rázu starolat. překladu,
ale jeho latina je plynulá a elegantní, jednoduché hebr. věty vyjadřuje
souvětími, stejné výrazy synonymy, nejkvalitněji jsou přeloženy dějepisné
knihy
NZ převzat velmi brzy,
SZ se však prosazoval dosti těžko, 200 let se zároveň používala Vetus Latina,
až zač. 7. stol. preferuje Jeronýmův překlad v Římě sv. Řehoř Vel.; od
té doby se stává obecně rozšířeným a užívaným – Vulgata; velké množství
variant v opisech si vyžádalo několik revizí (ve středověku Alkuinova či
revize paříž. univerzity) Trident. koncil rozhoduje r. 1546 o vydání opravené
Vulgaty – dochází k tomu však až za
Sixta V. r. 1590 (Vulgata Sixtina) resp. definitivně za Klementa VIII.
1592 (Vulgata Sixto-Clementina)
Trident. koncil zároveň
r. 1546 dekretem Insuper prohlašuje Vulgatu za překlad z juridického hlediska
autentický, tj. spolehlivý co do víry a mravů a jako takový vhodný k veřejnému
užívání (v rámci latinských překladů, vzhledem k latině jakožto oficiálnímu
jazyku církve)
Mezi nejvýznamnější
rukopisy Vulgaty patří Amiatinský kodex ze 6. stol. (původně v klášteře
na hoře Amiato u Sieny, dnes ve Florencii); kritickým vydáním Vulgaty,
které má s maximální přesností zrekonstruovat původní Jeronýmův překlad,
pověřil sv. Pius X. r. 1907 benediktiny na Aventinu v Římě
Od tohoto díla je třeba
odlišit tzv. Neovulgatu, která sice vychází ze Sixto-Klementinské Vulgaty,
ale představuje její dalekosáhlou revizi na základě novějších poznatků
biblických věd – tam, kde se Vulgata liší od originálního hebr. textu či
ho nepřesně vystihuje; Neovulgata vyšla r. 1979 s předmluvou Jana Pavla
II. jako výsledek práce komise ustavené Pavlem VI. r. 1965
4.3.4. Překlady syrské a koptické
V Sýrii (území na sever a severovýchod od Palestiny,
kam se křesťanství rozšířilo už v apoštol. době) byly ve 2. stol. po Kr.
přeloženy posv. knihy do místního jazyka – syrského dialektu aramejštiny;
překlad byl pořízen z originálu a brzy byl všeobecně užíván – odtud jeho
jméno: Pešitta, tj. “obecná” (syrská Vulgata); nejstarší kodex Pešitty
je ze 6. stol., uložen v Londýně; při pozdějším rozdělení syr. církve na
část monofysitskou a nestoriánskou vzniklo i dvojí podání Pešitty
Ve 3. stol. v Egyptě
(tehdejší kolébce mnišství) začínají vznikat překlady Písma sv. do koptštiny
(arab. Qupt odvozeno z řec. Aigyptos); byly pořizovány ze LXX, a to v několika
dialektech podle příslušných oblastí (např. severní – bohairický, jižní
- sahidický)
4.3.5. Překlady staroslověnské a české
Nepatří mezi starověké
– pro své poměrně pozdní datum vzniku nemají pro textovou kritiku tak velký
význam, ale jsou důležité pro brzké rozšíření Bible ve slovan. oblasti;
sv. Cyril a Metoděj přinášejí na Moravu překlad evangelií v lidové slovanské
řeči a na Moravě překládají (převážně z řečtiny) žaltář a knihy čtené při
liturgii; sv. Metoděj na sklonku života údajně přeložil celé Písmo sv.
(kromě 1 a 2 Mak);ze staroslověn. překladu dochována evangelia v hlaholských
kodexech z 11. stol.
Formace češtiny jako
samostatného jazyka si vyžádala brzy též český překlad – ve 12. stol zřejmě
už existoval překlad evangelií, žaltáře a dalších bohoslužebných textů;
ve 14. stol. shromažďuje dotud pořízené překlady první kompletní český
biblický rukopis: Bible Leskovecko-Drážďanská (shořela r. 1914 v Lovani);
zač. 15. stol. vznikají další rukopisy: Bible Litoměřicko-Třeboňská, Hlaholská
a Olomoucká
Po vynálezu knihtisku vychází
velmi brzy NZ, žaltář a r. 1488 kompletní Bible Pražská (spolu s Kutnohorskou
z r. 1489 jediná slovanská biblická inkunábule); mezníkem v českých překladech
je Kralická Šestidílka – dílo Jednoty bratrské z let 1579-1594; jde o překlad
z orig. jazyků po stránce jazykové
dosti kvalitní; v 17. a 18. stol. vzniká v katol. prostředí Bible Svatováclavská
– překlad 3 jezuitů z Vulgaty, literárně souměřitelný s Biblí Kralickou;
katolické překlady SZ ve 20. stol. – Hejčlův, Hegerův, Bognerův (kompletní
jen knihy rozjímavé a prorocké); významným
plodem ekumenické spolupráce je Český ekumenický překlad celé Bible z r.
1979
5. HERMENEUTIKA
Nauka o správném výkladu (tlumočení) Písma sv., jejíž teoretické závěry uvádí do praxe biblická exegeze; dělí se na noematiku, heuristiku a proforistiku
5.1. Noematika
Nauka o smyslech Písma sv. (viz VBC, II. kap. B) – problémem je, zda smysl biblického textu je jediný (teze historicko-kritické exegeze), nebo je nutno počítat s polysémií (stanovisko středověké exegeze, ale také novější lingvistiky a filozofické hermeneutiky)
5.1.1. Literní smysl
Základním smyslem je
v každém případě smysl literní, slovní (nezaměňovat s literalistickým,
doslovným) – ten, který byl přímo vyjádřen inspirovanými lidskými autory
(a tedy samozřejmě obsažený i v záměru Boha jako hlavního autora)
Literní smysl může
být jak vlastní (vyplývající bezprostředně z významu slov) tak i přenesený
(je-li slov užito jako metafor – např. výzva k bdělosti v Lk 12,35); lze
jej zjistit přesnou analýzou textu zasazeného do příslušného literárního
a historického kontextu
Literní smysl je vpodstatě
jeden, ovšem svatopisec se také může odvolávat na více rovin skutečnosti
najednou (často v Jan) anebo božská inspirace vede lidský výraz, který
má zdánlivě jeden smysl, tak, aby dosáhla dvojznačnosti (srov. Jan 11,50)
Literní smysl mnoha
(zejména SZ) textů je třeba vidět v dynamické perspektivě – nevyčerpává
se v historické situaci, v níž byl vysloven nebo zapsán, nýbrž je otevřen
dalšímu vývoji vzhledem k novým okolnostem, které ho v procesu relektur
novým způsobem osvětlí a rozšíří
5.1.2. Duchovní a plnější smysl
Duchovní smysl v pojetí
křesťanské víry je smysl vyjádřený biblickými texty, pokud se čtou pod
vlivem Ducha sv. v kontextu Kristova velikonočního tajemství a nového života,
který z něj vyplývá (např. příslib 2 Sam 7,12-13 ve vztahu ke vzkříšenému
Kristu: Řím 6,9)
Duchovní smysl se nutně
nemusí lišit od literního – pokud se dotyčný text vztahuje přímo ke Kristovu
velikonočnímu tajemství (nejčastěji v NZ, ale porůznu také v SZ); je-li
zde rozlišení, pak literní smysl vždy zůstává základem smyslu duchovního
(mezi oběma existuje zároveň kontinuita i přechod z nižší roviny skutečnosti
na vyšší) – kristologický výklad nelze aplikovat libovolně ve všech detailech,
aniž by se zabředlo do nepřijatelného
alegorizování a subjektivních spekulací
Zvláštním aspektem
duchovního smyslu je aspekt typologický – určité osoby, věci nebo události
se stávají předobrazy (typy) osob, věcí a událostí, které představují jejich
naplnění (antitypy) – typologický aspekt, jelikož je zpravidla vyjádřen
v samotném Písmu (např. Gn 4,10 a Žid 11,4 resp. 12,24), je třeba považovat
za autentický biblický smysl
Plnější smysl (sensus
plenior) je hlubší smysl textu zamýšlený Bohem, ale lidským autorem přímo
nevyjádřený - svatopisec je tedy Bohem veden tak, že vyjádří určitou pravdu,
jejíž hloubku sám nechápe
Plnější smysl lze identifikovat
buď ve světle jiných biblických textů, které jej užívají (tzn. že jde o
smysl, který dává pozdější svatopisec nějakému staršímu biblickému textu
tím, že jej uvádí v novém kontextu: např. proroctví Iz 7,14 v Mt 1,23),
anebo ve světle autentické naukové tradice či koncilní definice (např.
definice dědičného hříchu formulovaná Trident. koncilem a interpretující
Řím 5,12-21)
Mezi uvedenými biblickými
smysly existuje vzájemný vztah – plnější smysl se rovná duchovnímu tehdy,
když se duchovní liší od literního
5.2. Heuristika
Nauka o způsobech, jak nalézt smysl Písma sv. čili o principech jeho správné interpretace; dva základní principy (vzaté z patristické tradice) uvádí DV 12: 1) Bůh mluvil v Písmě sv. skrze lidi lidským způsobem; 2) Písmo sv. je třeba číst a vykládat v témže Duchu, ve kterém bylo napsáno; první z těchto principů se (při plném respektování Písma jako Božího slova) zaměřuje více na lidskou, druhý na božskou stránku Písma
5.2.1. Heuristické důsledky lidského způsobu Boží řeči
Z prvního principu vyplývá, že k nalezení smyslu
Písma sv. lze právem použít různých metod a přístupů aplikovaných při zkoumání
profánních literárních děl (viz VBC, I. kap.); metoda představuje komplexní
soubor vědeckých postupů, kdežto přístup je zkoumání ze specifického hlediska;
diachronní metody objasňují biblický text s ohledem na jeho historický
vývoj, kdežto synchronní metody berou text
v jeho současné podobě
Kromě diachronní historicko-kritické
metody se VBC zmiňuje o novějších (synchronních) metodách literární analýzy
(rétorická, narativní, sémiotická analýza), o přístupech k Písmu založených
na tradici (přístup kanonický, přístupy dané židovskými výkladovými tradicemi,
přístup daný dějinami působnosti textu), o přístupech humanitních věd (přístup
sociologický, přístup kulturní antropologie, přístupy psychologické a psychoanalytické)
a o přístupech kontextuálních (přístup liberacionistický
a feministický); u všech těchto metod a přístupů oceňuje VBC jejich přínos,
ale varuje před jejich úskalími (žádnou metodu ani přístup proto nelze
absolutizovat); fundamentalistickou četbu jednoznačně odmítá jako zásadně
mylnou
Za základní a nepostradatelné
východisko ostatních metod a přístupů považuje VBC historicko-kritickou
metodu, postupující od textové kritiky (rekonstrukce biblického textu,
která by se maximálně blížila jeho původnímu znění) přes jazykový rozbor
(morfologie, syntax, styl, sémantika),
literární kritiku (vymezení samostatných textových jednotek a zkoumání
vnitřní koherence textů), kritiku literárních druhů (stanovení k jakému
literárnímu druhu text patří, v jakém prostředí vznikl a k jakému účelu
byl vytvořen), kritiku tradic (zařazení
textu do různých proudů tradic v jejich historickém vývoji) až k syntetizující
kritice redakce (studium změn, jimiž texty prošly, než se ustálily ve své
konečné podobě), příp. ke kritice historické (určení historického významu
textu v moderním slova smyslu)
Historicko-kritická
metoda napomáhá lepšímu pochopení a výkladu literního smyslu Písma, ovšem
omezuje se pouze na historické souvislosti vzniku textu (aniž by brala
v úvahu jeho další potenciální významy)
5.2.2. Heuristické důsledky biblické inspirace
Interpretace Písma v
Duchu sv. znamená spojení objektivní dimenze inspirace (působení Ducha
sv. při sepisování posvátných knih a v církvi vůbec) s dimenzí subjektivní
(působením v srdci jednotlivého čtenáře); tato interpretace nutně předpokládá
víru (vzhledem k nadpřirozené povaze Písma sv. i vzhledem k oslabené schopnosti
hříšného člověka poznávat pravdu) a morální ryzost (úsilí o svatost odpovídající
svatosti interpretovaného textu – v tomto úsilí hraje důležitou roli modlitba)
S interpretací Písma
v Duchu sv. těsně souvisí další hermeneutická kritéria (viz DV 12): jednota
Písma sv., tradice a analogie víry; jednota Písma sv. umožňuje při výkladu
nejasných míst použít pravidla víry čerpaného z jasnějších pasáží a odhaluje
hluboký vztah existující mezi některými
staršími a novějšími biblickými texty v rámci postupujícího Božího zjevení
Tradice (tvořená živým
působením všech orgánů tajemného těla církve, uvedených v DV 8) je nezbytným
kontextem, do něhož musí být správná interpretace zasazena, a k tomuto
kontextu patří rovněž analogie víry, která nejen vylučuje interpretaci
odporující celku zjevených pravd, ale také pozitivně naznačuje interpretační
horizont, který danému textu nejlépe odpovídá
Magistérium se k závazné
interpretaci určitého biblického textu může vyjádřit buď přímou pozitivní
definicí (např. NZ texty obsahující ustanovení svátostí byly jako takové
definovány Tridentským koncilem), přímou negativní definicí (např. zamítnutí
utrakvistického výkladu Jan 6,54 Trident. koncilem) nebo citacídotyčného
textu jako důkazu či podkladu při definování určité nauky (např. citace
Gn 3,15 při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie)
5.3. Proforistika
Nauka o konkrétních
formách výkladu Písma sv. – ty lze podle jejich charakteru a adresátů rozdělit
na odborné a pastorační; nezbytným základem je kvalitní překlad Písma sv.
věrný originálu a zároveň využívající bohatství vlastního jazyka (volné
převedení biblického textu představuje parafráze)
K hlavním odborným
formám interpretace patří souvislé komentáře (jejich populární, zjednodušenou
alternativou jsou glosy k jednotlivým veršům) biblicko-teologické syntézy
a monografické studie
Mezi pastorační formy
je třeba počítat na prvém místě homilii (vzhledem k tomu, že liturgie shromážděné
církevní obce je prvořadým místem, kde se Boží slovo hlásá a kde se mu
naslouchá, a vzhledem k tomu, že stůl Božího slova je spolu se stolem eucharistickým
v obnovené liturgii zvlášť bohatě prostřen), dále katechezi, lectio divina
a různé způsoby biblického apoštolátu (viz
podrobněji VBC, IV. kap. C); DV 25 také vřele doporučuje soukromou četbu
Písma, nejen těm, kdo se v církvi věnují službě slova, ale všem věřícím,
aby tak získali “nesmírně cenné poznání Ježíše Krista” (Flp 3,8)
6. DĚJINY IZRAELE
6.1. Země Úrodného půlměsíce
Staroorientální civilizace se soustřeďují na území, které kvůli dostatku srážek, příp. vodě z protékajících řek umožňuje zemědělství; jde o území tvaru půlměsíce, sahající od Egypta po Mezopotámii; Kanán leží uprostřed mezi těmito dvěma starověkými velmocemi, tzn. v oblasti neustálého střetu jejich zájmů
6.1.1. Egypt
Egypt představuje poměrně
úzké (5-25 km) a dlouhé (cca 1200 km) pásmo kolem Nilu, který přináší každoročně
na podzim úrodné náplavy; toto pásmo je z obou stran obklopeno pouští,
pouze na jihu hraničil Egypt s dalším obydleným územím
Kolem r. 3000 spojil
král Menes Dolní a Horní Egypt v jednu říši; dějiny starověkého Egypta
se obvykle periodizují takto: Tinitská říše (1.-2. dynastie): 2955-2635;
Stará říše (3.-6. dynastie): 2635-2155; 1. mezidobí (7.-10. dynastie):
2155-1991; Střední říše (11.-12. dynastie): 1991-1785; 2. mezidobí (13.-17.
dynastie): 1785-1542; Nová říše (18.-20. dynastie): 1542-1080
Období Staré říše je
proslulé výstavbou velkých pyramid; ve 2. mezidobí se vlády v Egyptě zmocnili
semitští Hyksové - situace, která mohla být příznivá příchodu předků Izraele;
Amenofis IV. ve 14. stol. provádí náboženskou reformu (výlučný kult boha
Atona) – z té doby pochází archív nalezený v El Amarně; ve 13. stol. vyniká
dlouhá vláda Ramsese II. bojujícího s Chetity – snad doba, kdy Izraelité
vycházejí z Egypta; z období vlády Ramsesova nástupce Merenptaha (kolem
r. 1220) pochází obelisk s první zmínkou o Izraeli
6.1.2. Mezopotámie, Malá Asie a Sýrie
Mezopotámie (seleukovský název) označuje
celou rovinu, kterou protéká Eufrat a Tigris; obě řeky jsou splavné jen
v posledním úseku a poblíž moře se spojují (ve starověku se možná vlévaly
do moře samostatně); vzhledem k malému množství srážek se vláha od nejstarších
dob získávala zavodňovacími kanály
První známou (nesemitskou)
civilizací na jihu Mezopotámie byli Sumerové (již před r. 3000) – vynálezci
klínového písma, žijící v městských státech pod vládou knížat a se silným
vlivem kněžské vrstvy; kolem r. 2350 byli podrobeni semitskými Akkady (král
Sargon), ale ti podlehli asi po 200 letech vpádu barbarských Gutejců; zmatku
využili Sumerové a na 100 let obnovili svou vládu – doba sumerské renesance
Počátkem 2. tisíciletí
zaplavují Mezopotámii Amorité, kteří budují vlastní říši s hl. městem Babylónem;
nejvýznamnějším panovníkem je Chamurapi (konec 18. a začátek 17. stol.)
– známý svým zákoníkem a ovládající také město Mari na stř. Eufratu (s
významným archívem)
Starobabylónskou říši
vyvrátili kolem r. 1530 Chetité – národ obývající Malou Asii a mocensky
kulminující ve 14. a 13. stol. (nejvýznamnějším panovníkem byl Šupiluliumaš)
– při své expanzi do Sýrie narazili na Egypt a jejich bitva s Ramsesem
II. skončila mírovou dohodou; Chetité žili roztroušeni také v okolních
zemích – v Gn 23 čteme o jejich přítomnosti
v Kanánu a později ve 2 Sam se vyskytují v Davidově vojsku
V Mezopotámii se po
období vlády barbarských Kassitů dostává kolem r. 1300 k moci Asýrie, která
si podrobuje Babylón – ten zůstává kulturním a náboženským centrem; největšího
rozkvětu dosahuje asyrská říše koncem 8. a v 7. stol. (Tiglatpilesar III.,
Sancherib, Ašurbanipal), kdy ovládne Sýrii, Palestinu a pronikne až do
Egypta
Koncem 7. stol. však
získal Babylón ve spojení s Médy převahu nad Asýrií (r. 612 padlo Ninive)
a na více než půl století znovu ovládl Mezopotámii i oblast Sýrie a Palestiny
(Nabuchodonosor); Médové získali Malou Asii (kromě Lydie), ale brzy byli
přemoženi Peršany (Kyros), kteří si postupně podmanili menší okolní říše,
až nakonec r. 539 snadno dobyli oslabený Babylón
Oblast mezi Egyptem
a Mezopotámií, na severovýchod od Kanánu, označovaná později jako Sýrie,
se vzhledem ke své malé úrodnosti nestala nikdy centrem velké říše; skládala
se z více malých městských států, mezi nimiž vynikl v 8. stol. Damašek,
ale prakticky stále byla pod vlivem okolních velmocí
6.1.3. Kanán
6.1.3.1. Geografie
Jméno nejistého původu
(svažující se země, nebo země purpuru?), které označovalo oblast ohraničenou
na západě Středozemním mořem, na východě Jordánem, na jihu negebskou pouští,
na severu masivem Hermonu (předizraelský Kanán zahrnoval i fénickou pobřežní
oblast); v 5. stol. se (u Hérodota) vyskytuje poprvé jméno Palestina –
země Filišťanů
Reliéf krajiny je značně
členitý – pobřežní rovina pozvolna přechází ve střední horské pásmo, táhnoucí
se od severu k jihu a na východě prudce spadající do údolí Jordánu, který
protéká Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře; nejúrodnější je Jizreelská
rovina – trojúhelník mezi galilejskou vrchovinou a Samařskem
S členitostí terénu
souvisí též rozdíly v množství srážek – vláha přichází od moře, nejvíce
prší na západní straně hor, které srážky zadrží, takže oblast kolem Mrtvého
moře je velmi suchá, zajordánská vrchovina má opět dostatek vláhy; podnebí
na většině území je subtropické se
2 ročními obdobími – suchým a horkým létem a deštivou zimou; kromě dešťové
vody, která se odedávna zachycovala v cisternách, dávala malé množství
vláhy v létě rosa
Jordán má malý spád
a tvoří četné meandry, Genezaretské jezero je bohaté na ryby a dnes bohatě
využívané pro zavlažování, Mrtvé moře (nejhlubší proláklina na zemském
povrchu) má vysoký obsah soli a postupně vysychá; teploty v létě i v zimě
jsou nejvyšší v judské poušti, léto je snesitelné v Jeruzalémě, méně při
pobřeží, kde je velká vlhkost, zima
v Jeruzalémě bývá sychravá a nevlídná
Klimatickými podmínkami
se řídí zemědělství – v pobřežní rovině a při Jordánu se dnes pěstuje tropické
ovoce, v Jizreelské rovině obilí a bavlna, na kamenitých horských svazích
a v judské poušti je rozšířen chov ovcí a koz
6.1.3.2. Politická a náboženská situace před příchodem Izraele
Podle Gn 10,16 je Kenaan, praotec Kananejců, jeden
ze synů Chámových – snad poukaz na egyptskou nadvládu; Gn 10,15 uvádí Kenaanovy
syny, z nichž 5 je později jmenováno mezi obyvateli Palestiny, ostatní
obývají fénické pobřeží a oblast Sýrie
O jazyku Kananejců svědčí jednak písemnosti nalezené
v Ugaritu, jednak glosy v akkadských dopisech z El Amarny – šlo o jazyk
semitský, jehož pozdější vývojovou fází byla hebrejština; Kanánem procházely
stezky obchodní (fénické přístavy umožňovaly mořeplavbu, pozemní cesty
spojovaly Mezopotámii, Malou Asii a Egypt) a často i válečné; ve 2. tisíciletí
byl Kanán ovládán Egyptem – jeho území bylo rozděleno do mnoha městských
států, které se mezi sebouspojovaly a válčily,
čas od času některé z nich získalo nad druhými převahu
O náboženství Kananejců
se dozvídáme zvláště ze SZ, z hmotných archeologických nálezů v Palestině
a z písemných nálezů v Ugaritu; nejvyšším bohem, stvořitelem, byl El, který
však předal vládu Baalovi, mladému, mocnému knížeti, bohu plodnosti, vláhy
a bouře (přívlastek Hadad); manželkou Elovou byla Ašera, manželkou Baalovou
Aštarta (Anat) – i tato ženská božstva byla spojována s plodností
Velký význam měly v
kananejském náboženství mýty spjaté s vegetačním cyklem (zejména každoroční
sestup Baala, zabitého Motem, do říše mrtvých, odkud byl vždy znovu Aštartou
vyveden); kult se prováděl na výšinách pod posvátnými stromy a spočíval
v přinášení obětí, jistou roli v něm hrála také sakrální prostituce,
která měla napodobivou magií zajistit plodnost
6.2. Stručný přehled hlavních období izraelských dějin
6.2.1. Období patriarchů
Patriarchové jsou předkové Izraele – Abrahám, Izák,
Jakub a jeho 12 synů, od nichž odvozovalo svůj původ 12 izraelských kmenů
(je třeba vzít v úvahu velmi těsné pouto, které vázalo potomky s jejich
předky); i když se mluví o praotcích jako o jednotlivcích, myslí se tím
často celý početný klan
Příběhy o praotcích se odehrávají mimo tehdejší
velké dějinné události mezinárodního významu, takže chybí jakýkoli opěrný
bod pro jejich dataci; přesto v nich nacházíme řadu zvyklostí, které vykazují
podobnost s životními podmínkami zemí předního orientu v 1. pol. 2. tisíciletí
př. Kr. (neplodná manželka dá svému muži otrokyni, aby
s ní zplodil syna, který je legitimním synem manželky – ustanovení známé
z Chamurapiho zákoníku atd.)
Abrahámovo stěhování
mohlo být součástí přílivu Amorejců nebo pozdějších Aramejců (viz Dt 26,5)
kolem pol. 2. tisíciletí; praotcové patřili zřejmě k polokočovníkům, kteří
chovají ovce a kozy a pobývají na rozhraní mezi pouští a trvale osídleným
územím, přičemž udržují styky s usedlým obyvatelstvem
Abrahám je svým původem
spjat spíše s Haranem než s Chaldejským Urem (pouze Gn 11,28); k jeho příchodu
do Kanánu se váže významný náboženský obrat od polyteistické idolatrie
k monoteismu – Abrahámova odpověď víry na Boží povolání
6.2.2. Exodus a Sinaj
Příchod Izraelitů do
Egypta mohl souviset s invazí Hyksů nebo s pozdějšími pohyby tzv. Habiru
(známých z dopisů v El Amarně) – zřejmě nízké sociální vrstvy spjaté etnickým
svazkem; novela o Josefovi (Gn 37-50) neumožňuje tuto událost datovat,
Ex 1 však předpokládá delší časový úsek, během nějž se Jakubův rodový klan
rozrostl v početný národ
Centrální osobou exodu
je Mojžíš (jméno pravděpodobně egyptské), nesporná historická postava,
původem Izraelita, ale s egyptským vzděláním a vazbou na Midjanity – vůdce,
osvoboditel a zákonodárce, stojící u duchovních kořenů svého národa
Biblická zpráva o exodu není
neutrálním faktografickým záznamem, nýbrž vyrostla ze 3 hlavních zdrojů
– z vyznání víry Izraele (které se týkalo spásných Božích zásahů v minulosti),
ústně tradovaných vyprávění o jednotlivých epizodách a každoroční liturgické
oslavy, kdy se dávná událost ve zdramatizované
podobě znovu prožívala jako přítomná
S naprostou jistotou
nelze lokalizovat ani biblickou horu Sinaj (Horeb) - itinerář exodu je
spíše duchovního rázu, ale stará křesťanská tradice ji ztotožňuje s Džebel
Musa; událost, vztahující se k Sinaji má stěžejní význam pro celé dějiny
Izraele – jde o vyhlášení Zákona, které je součástí smlouvy mezi Hospodinem
a jeho lidem (forma této smlouvy se podobá smlouvám staroorientálních vládců
s jejich vazaly: plnění příkazů bylo důsledkem dobrodiní, které
panovník svému vazalovi prokázal)
6.2.3. Obsazení Kanánu a doba soudců
Proces obsazení Kanánu, zachycený v Joz, je viděn
z teologické perspektivy jako jednorázové vítězné válečné tažení, jímž
se Izrael kompletně zmocňuje země, kterou mu Hospodin dává do vlastnictví
(dobytí Jericha, Aje a 2 strategicky důležité bitvy, které znamenají ovládnutí
severu a jihu)
Zmínky o neobsazených územích v Sd 1 však naznačují,
že zřejmě šlo o postupné obsazování, kterého se asi neúčastnily stejnou
měrou všechny kmeny (Joz věnuje největší pozornost kmenům středopalestinským,
kdežto jižní kmeny mohly proniknout do Kanánu z jihu a severní kmeny snad
obsadily území zprvu bez bojů)
Z archeologických nálezů zjišťujeme, že nejdříve
bylo obsazeno méně přístupné horské pásmo a odtamtud byly podnikány útoky
proti opevněným městům v rovině; obsazování ovšem nebylo jen akcí vojenskou,
nýbrž dálo se zčásti také pokojnou infiltrací prostřednictvím sňatků, smluv
apod.
V době soudců (zhruba 1200-1050, tj. konec doby
bronzové a začátek doby železné) ještě neexistovala politická jednota Izraele
– jednotlivé kmeny nebo skupiny kmenů byly spojeny poutem náboženským (kolem
několika svatyní, z nichž hlavní byla ta, ve které se uchovávala archa)
a odporem proti vnějšímu tlaku (jak ze strany Kananejců
– 2 klíny, které oddělovaly kmeny severní od středních a střední od jižních
– tak i ze strany okolních národů – Filišťanů, Midjanitů, Amonitů atd.);
soudci byli Bohem povolaní vůdci, kteří izraelské kmeny vysvobozovali z
cizí poroby – období jejich působení
se asi vzájemně překrývala a jejich počet 12 symbolicky odpovídá počtu
kmenů
6.2.4. Počátky izraelské monarchie
Konflikt s Filišťany,
který vyvrcholil kolem r. 1050 bitvou u Afeku (viz 1 Sam 4), ukázal potřebu
politického stmelení dosud akefálního svazku izraelských kmenů – žádost
o ustanovení krále se inspiruje obdobnou institucí okolních národů; dvojí
verze 1 Sam zrcadlí 2 různá prostředí a 2 různé doby – promonarchická spíše
Judu a počáteční období, antimonarchická spíše sever a dobu pozdější
Saul byl více vojevůdcem
odrážejícím tlak nepřátel nežli skutečným králem – jeho sídlo Gibea bylo
jen malou pevností; po jeho smrti v bitvě s Filišťany v pohoří Gilboe (přes
formální volbu jeho syna Išbaala) přešla moc de facto do rukou vojevůdce
Abnera; jižní kmeny si však zvolily
Davida, který byl nakonec přijat i severem a stanul v čele celého národa
Davidovi se podařilo
několika vítěznými válečnými taženími zajistit relativní mír, přičemž si
podrobil některá okolní království, a volbou Jeruzaléma (neutrálního území),
kde se usídlil a kam přenesl archu úmluvy, vytvořil politický i náboženský
střed národní jednoty, k níž přispěl mj. také svým respektováním kmenové
struktury
Ze sporů o nástupnictví
po Davidovi vyšel vítězně jeho syn Šalomoun, proslulý svou moudrostí (alespoň
část přísloví pochází z prostředí jeho dvora) a bohatstvím, které získal
svou mimořádnou schopností hospodářského organizátora (svými sňatky a obchodem
výrazně rozvinul také mezinárodní styky); v Jeruzalémě postavil velkolepý
chrám, avšak ke konci života sám podlehl
pohanským vlivům svých žen; velké daňové zatížení a pompézní styl Šalomounovy
vlády vyvolaly značnou nevoli severních kmenů vedoucí k odtržení
6.2.5. Rozdělené království až do pádu Samaří
Arogance Šalomounova syna Roboama byla
r. 932 podnětem k vytvoření severního, izraelského království v čele s
králem Jeroboamem; důsledky rozpadu se projevily jak v oblasti politicko-hospodářské
(ztráta kontroly nad okolními národy) tak i náboženské (vzdorosvatyně v
Danu a v Betelu)
Obě království se vyvíjela
rozdílně – v izraelském se vystřídala řada dynastií (zakladateli 2 nejvýznamnějších
byli Omri, který vybudoval hl. město Samaří, a Jehu, který provedl radikální
náboženskou očistu), kdežto v judském se udržela dynastie davidovská (vztahy
se severním sousedem byly střídavě přátelské i nepřátelské)
Nábožensky se izraelské
království dostalo pod silný vliv baalismu za Achaba, který se oženil s
fénickou princeznou Jezabel (tento vliv se přenesl pak i do Judska působením
královny Atalji); reakcí byla horlivá aktivita proroků usilujících o obnovení
čistého monoteismu (Eliáš a Elizeus); po hospodářském rozkvětu, ale též
sociální nerovnosti za Jeroboama II. (pol. 8. stol.), ostře kritizované
Amosem a Ozeášem, přichází úpadek za posledních rychle se
střídajících králů
Asyrský král Tiglatpilesar
III. zahájil r. 740 intenzivní expanzi na západ, ovládl Sýrii a jeho nástupci
Salmanasar V. a Sargon II. pak oblehli a r. 722 dobyli Samaří - důvodem
nebyl jen tento vnější útok, ale také značná vnitřní nestabilita; izraelské
obyvatelstvo bylo deportováno do Asýrie a na jeho místo přišli cizinci
– etnické i náboženské smíšení dalo základ samaritánské populaci
6.2.6. Judské království až do pádu Jeruzaléma
Také judští králové
musí čelit asyrskému tlaku – Achaz se r. 732, vzdor Izaiášovu povzbuzování,
raději podrobuje Tiglatpilesarovi III. (včetně náboženských důsledků),
aby odvrátil hrozbu protiasyrské koalice izraelského Pekacha a damašského
Rezina; Sancherib, který za vlády Ezechiášovy r. 701 oblehne Jeruzalém,
odchází s nepořízenou
Po dlouhém období synkretismu
(za proasyrských králů Manasse a Amona) uskutečňuje r. 622 Joziáš důslednou
náboženskou reformu, inspirovanou Deuteronomiem – jejími 3 hlavními principy
jsou: čistý monoteismus (návrat k němu umožnilo oslabení asyrské moci),
centralizace kultu (likvidace místních svatyň a výlučnost jeruzalémského
chrámu), zvnitřnění náboženství (proroky zdůrazňovaný obrat od formalismu
k opravdovosti projevované skutky)
Joziáš se neprozíravě
postaví do cesty faraónu Nechovi, táhnoucímu na pomoc Asýrii, a r. 609
hyne v bitvě u Megidda; Necho sesadí jeho syna a nástupce Joachaze, místo
něj dosadí Joachazova bratra Eljakima (Jojakima); ten se zprvu podrobí
babylónskému Nabuchodonosorovi (který mezitím zlomil moc Egypta), alebrzy
se mu vzepře - jeho syn Jojakin je za to odveden r. 597 při první deportaci
do Babylóna
Poslední judský (Nabuchodonosorem
jmenovaný) král Matanjáš (Sidkijáš) přes varování Jeremiášovo marně hledá
proti Babylónu pomoc v Egyptě a podněcován svými rádci připravuje vzpouru;
Nabuchodonosor zareaguje obležením Jeruzaléma, který je nakonec r. 586
dobyt, chrám zbořen a další část obyvatelstva spolu s králem odvedena do
zajetí (na pustošení judského území se zřejmě podílejí svým vpádem i Edomité)
6.2.7. Babylónské zajetí a návrat
Těžko lze určit počet
deportovaných (údaje ve 2 Král a v Jer nejsou dostatečně jasné), ale v
každém případě to byla elita národa; v zemi zůstala poměrně početná chudina
a snad i malá část šlechty; správcem byl ustanoven Godoliáš - brzy byl
však zavražděn spiklenci, kteří pak uprchli do Egypta a odvlekli s sebou
proroka Jeremiáše; život ve zpustošeném Judsku byl velmi tvrdý, ale snad
v určité formě pokračoval i kult na troskách chrámu
Vyhnanci v Babylóně
museli zřejmě robotovat na veřejných pracích, ale bydleli společně, ve
svých obcích měli samosprávu a mohli se řídit vlastními zákony; někteří
z nich dosáhli časem lepšího postavení a zbohatli, takže se později do
vlasti nevrátili
Babylónské zajetí bylo
po náboženské stránce těžkou ranou, protože chyběl chrám (zároveň s tím
doléhalo pokušení připojit se k babylónskému kultu), ale místo toho se
zdůrazňuje význam modlitby a znalosti Zákona – vznikají synagogy, ve kterých
působí učitelé zákona; v posílení náboženské identity hraje důležitou roli
zachovávání sabatu a obřízka: tím jsou dány základy judaismu; v exilu jsou
činní i proroci Ezechiel a Deuteroizaiáš
Perský král Kýros r. 539 dobývá Babylón (poslední
babylónský král Nabonid pobýval v Arábii a vládu ponechal svému synu Belsazarovi)
a následujícího roku dovoluje svým ediktem
Židům návrat, vrací jim uloupené chrámové nádoby a přispívá na obnovu chrámu
– jde o projev prozíravé perské politiky, vyznačující se velkou tolerancí
k podrobeným národům; jen část Židů se vrací, a to v několika skupinách
(jednu
z nich vede Zorobábel, Peršany asi pověřený správou jeruzalémské obce)
6.2.8. Poexilní období
Po počátečním nadšení
navrátilců se dostavuje zklamání – chybí prostředky k obnově Jeruzaléma
a pracím brání provinční vláda v Samaří; kromě toho existuje napětí mezi
navrátilci a těmi, kdo se mezitím usadili na jejich majetku; za perského
krále Dareia, na naléhání proroků Agea a Zachariáše, je konečně r. 515
znovu vystavěn chrám
Z 5.-3. stol. nemáme
o Židech prakticky žádné mimobiblické zprávy; Davidovo království nebylo
obnoveno, ale perská tolerance umožnila vznik četných diaspor, zejména
v Malé Asii a v Egyptě; o obnovu jeruzalémské obce se v 5. stol. rozhodující
měrou zasloužil Nehemiáš (Artaxerxův číšník, který je pověřen rekonstrukcí
městských hradeb a získává pro Judsko
nezávislost na Samaří) a jeho současník Ezdráš (kněz, který prosazuje náboženskou
obnovu v duchu Zákona – důsledkem je čistota víry, ale také značný národní
izolacionismus)
Po pádu Peršanů a brzké
smrti dobyvatele Alexandra Velikého (323) přechází Palestina za bojů mezi
diadochy r. 301 nejprve do rukou egyptských Ptolemaiovců (Lagidů) a potom
r. 198 (vítězstvím Antiocha III. nad Ptolemaiem V. u Paneasu) do rukou
syrských Seleukovců – rozšíření řecké kultury po celém orientě
(helénismus) znamená nejen převzetí jazyka, ale také přizpůsobení se náboženskému
synkretismu a pohanským zvyklostem
Za vlády Antiocha IV.
Epifana dochází k násilné helenizaci (spolu s profanací chrámu i zákaz
žít podle vlastních tradic), kterou se vyostřuje též vnitřní spor mezi
Židy věrnými Zákonu a těmi, kteří helénskému vlivu bez zábran podlehli;
do čela vzpoury podnícené Matatiášem z Modinu se r. 167 staví jeho syn
Juda Makabejský – podaří se mu očistit chrám a jeho nástupci, bratři Jonatan
a Šimon, získávají s titulem velekněze
i relativní politickou nezávislost (dynastie Hasmoneovců) trvající až do
příchodu Římanů r. 63