Literatura různých oborů, týkající se gay-les orientace, je rozsáhlá a není snadné přičlenit jí obohacující pohledy. Nové publikace jsou spíše kompilace už existujících stanovisek, které však mohou být podnětné zvoleným zorným úhlem a cílem, který autor sleduje. Tyto poznámky chtějí být glosami, jak uvádí titul statě, tzn. doprovodnými poznámkami k současnému stavu diskuse kolem gay-les problematiky, a to z hlediska římskokatolické církve a její morální teologie.
Výraz gay-les (gay je často používané označení mužského homosexuála, les je zkratka lesbický, označující ženskou homosexualitu) má v podstatě tentýž význam jako dobře známý výraz homosexualita. Označení homosexu-alita (-ál, -ální apod.) však není jako zužující a nevýstižné přijímán bez výhrad, protože celá problematika gay-les orientace se v sexuální oblasti nevyčerpává. FRALING, Sexualethik, 1995, upozorňuje na prospěšnost terminologie, volené s rozmyslem. Existuje návrh mluvit o homotropii, označující sexuální zaměření na partnera stejného pohlaví v celém cítění člověka, aniž by se řeklo něco o formě, jakou se toto zaměření realizuje. Mluví se také o homofilii, přátelství mezi lidmi stejného pohlaví, které odezírá od sexuální aktivity. Výraz homoerotika vyzdvihuje erotickou náklonnost dvou partnerů stejného pohlaví, zatímco nejfrekventovanější termín homosexualita striktně vzato označuje vztah, zahrnující plné genitální uspokojení. Sami homosexuálové by asi preferovali označení gayové a lesby nebo lesbické ženy (spíše než diminutivum lesbičky) a mluvili by o sexuální orientaci, nikoliv o poruše nebo chorobě a v žádném případě o deviaci. Také "Homosexualita a křesťanská antropologie" říká, že homosexualita není přesné označení, protože cit, něžnost hraje zvl. u lesbizmu velkou roli.
Počátky gay-les hnutí, jeho snahy, tlaky a rostoucí vnímání celou společností, je nutné umístit do konce šedesátých let XX. století, je tedy velmi mladé. BOSOVI, Homosexualita jako duchovní pevnost, 1999, píší, že ještě v roce 1969 "v průběhu sexuální revoluce se téměř veškerá pozornost věnovala sexu před a mimo manželství.Homosexualita byla společensky nepřijatelná, nediskutovalo se o ní a homosexuálové se neodvážili otevřeně vystoupit. Během třiceti let přerostly nejprve malé a později stále křiklavější lži v celý systém lží", který Bosovi nazývají dominantou společnosti.
Pohled na vývoj v průběhu druhé poloviny XX. století dovoluje u tohoto hnutí mluvit o raketovém nástupu. Stačí porovnat rok 1969 s rokem 1998, kdy se na evropské půdě měly poprvé konat homosexuální olympijské hry, při kterých se počítalo s 15.000 účastníky a 200.000 diváky. Pouhé desítky let oddělují doby, kdy byla jakákoliv iniciativa na tomto poli mravně i právně nepřípustná, od dob, kdy některé gay-les kruhy - až s překvapivou agresivitou - vyžadují stejné společenské, právní, případně ekonomické postavení, jaké bylo dosud právním řádem většiny společností přiznáváno pouze heterosexuálům. AARDWEG, Homosexuální "manželství" a adopce homosexuály, informuje o institucionalizaci gay-les partnerských vztahů. Hnutí dosáhlo úspěchů v Dánsku (1989), Norsku (1993), Švédsku (1994) a Holandsku (1998).
Sborník Homosexualita a křesťanská antropologie uvádí mezi hledisky "gay kultury" tendenci odmítat výsledky výzkumů, prokazujících abnormalitu homosexuality a připisování všech obtíží homosexuálů "homofobickým" předsudkům heterosexuálů. LOOSER nadepisuje svou stať "Hradba předsudků", mezi které počítá nemužnost gayů, nedostatek jejich společenské autority, podstatný pokles životního potenciálu vinou svedení, zhroucení společenského pořádku přílišnou tolerancí, ohrožení rodiny.
Tento úkaz není celosvětově rovnoměrně rozložený, některé oblasti jsou pevně zakotvené v tradičně negativním hodnocení, ale také naopak. Zákonodárství některých států USA dosud trvá na negativním hodnocení, zatímco jiné státy Unie mají odchylný postoj. To vše se děje v rámci jedné severoamerické kultury, ovšem ne mentality. Není nesmiřitelný postoj některých muslimských exponentů k vlivu amerického způsobu života na islámské země živen mimo jiné také euro-americkým akcentováním homosexuálních práv? Kategoricky záporné hodnocení homosexuality Islámem je přece všeobecně známo.
Mluví se o politizaci gay-les problematiky v celosvětovém měřítku která kontrastuje s výrazně minoritním počtem členů gay-les emancipačního hnutí. Podle sborníku Homosexuality a křesťanské antropologie byla v r. 1994 byla v Štrasburgu odhlasována rezoluce, přiznávající homosexuálům stejná práva na manželství, adopci dětí a politický azyl.
Čísla o počtech gay-les orientovaných lidí nejsou v jednotlivých publikacích jednotná. V průměru se udává 5% gay-mužů, lesbických žen poněkud méně, jsou však také uváděna čísla nižší i vyšší. Jisté je, že pouze část takto orientovaných lidí se angažuje v emancipačním smyslu, jde tedy o početně nevýznamnou minoritu, zdánlivě bez politického významu.
Vývoj, který se někomu může zdát hrozivý, šel v několika krocích. Prvním byla na společenském poli dekriminalizace. Německý lékař HIRSCHFELD, autor petice z konce XIX. st., požádal o odtrestnění homosexuálního chování, protože chápal tuto sexuální orientaci jako vrozenou. Nastartoval se přesun od křesťansky inspirovaného etického postoje k postoji medicínskému. Druhým krokem byla na poli medicíny a přidružených humanitních oborů depatologizace, třetím na poli právním v současnosti probíhající úsilí o institucionalizaci v podobě registrovaného partnerství (analogického manželství) a možnosti adopce párem stejného pohlaví (analogického rodinnému životu).
AARDWEG tvrdí, že v roce 1969 předložila organizace Plánované rodičovství ve svém strategickém plánu programový bod povzbuzovat vzrůst homosexuality, což Aardweg hodnotí jako prostředek k oslabení manželství a rodiny v rámci neomalthusiánské ideologie. V r. 1993 byla uznána Mezinárodní asociace lesbických žen a gayů (ILGA) jako poradce Ekonomické a sociální rady při OSN (Ecsoc). V ILGA je zastoupena Severoamerická asociace Man-Boy Lovers (milovníků chlapců, NAMBLA).
To by znamenalo propojení gay-les zájmů se zájmy pedofilů, proto lze mluvit o hrozivosti nastoupeného vývoje. Cui prodest? Nejsou gay-les iniciativy do jisté míry nástrojem zájmů, jejichž těžiště leží úplně jinde? BOSOVI hledají odpověď v strachu USA a OSN z prudkého populačního růstu, na který odpověděli od šedesátých let zveličováním nadbytku populace a podporou homosexuality.
Také církev zaujala k této problematice víckrát stanovisko, nejprve jakoby s určitým údivem, že se vedou debaty o věci, která musí být samozřejmé zamítnuta, jak lze vyvozovat z tónu dokumentu Persona humana (8), postupem doby však s rostoucím vědomím důležitosti tématu, které nemůže být smeteno ze stolu pouhým poukazem na cítění křesťanského lidu, solidarizujícího se s plným porozuměním pro stanovisko církve. Krok s magisterskými iniciativami držela staro - i novozákonní exegeze textů, které se zmiňovaly o homosexualitě, a morální teologie, prodělávající po koncilu v sexuální etice nemalý vývoj včetně názorové diferenciace. Věci samozřejmé se staly nesamozřejmými, tam kde byla jistota o správnosti kategorického zamítnutí, nastoupila zdrženlivost až určité rozpaky, ovšem pouze u části autorů. Za dynamický materiál, týkající se mužské a ženské homosexuality (případně bisexuality), vzbuzující zájem z obou stran, je v současnosti možno považovat zvláště magisterium, projevující se v řadě dokumentů, reagujících na stupňující se aktuálnost daného tématu.
Účast magisteria v debatě o gay-les problematice nemá pouze pedagogický, nýbrž také obecně kulturní význam, mimo jiné proto, že každý nový církevní dokument, který se zabývá některou z otázek sexuální etiky, je přijímán se zájmem, někdy ke škodě církve spíše s nelibostí, jak o tom svědčí některá media. Jako příklad může posloužit Doležalův značně kritický článek v Lidových novinách počátkem srpna 2003 "Lidský rozvoj po katolicku", ve kterém autor reagoval na dokument o registrovaném partnerství. Terčem kritiky mu byla pedofilie církevních představitelů. - Dato non concesso o všeobecně rozšířené pedofilii katolického kléru: lze hodnotit nabádání otce rodiny na dotaz 15 letého syna, k zachovávání manželské věrnosti, ačkoliv ji sám tajně nezachovává, jako pokrytectví?
Z formulací jednotlivých dokumentů plyne, že v této věci neexistuje procírkev váhání nad dilematem mluvit s rizikem ztráty popularity nebo mlčet s rizikem ztráty žádoucí orientace veřejnosti v sexuálně etických otázkách. Zaujetí stanoviska vůči upevňujícímu se postavení homosexuálů ve společnosti včetně příslušných právních úprav vidí církev jako úkol, který je třeba splnit, tzn. ozvat se zamítavým hlasem, je-li to nutné, i opakovaně. Dynamičnost magisteriálních dokladů nespočívá pouze v rostoucí hbitosti, s jakou církevní představitelé reagují na postmoderní sexuální klima, nýbrž také ve snaze zkvalitňovat kulturu argumentace, která se nemůže spoléhat na důvodovou aproximaci a názorovou solidárnost alespoň části veřejnosti s církví. ROTTER je přesvědčen, že zatímco ve XX. století došlo v morální teologii k zřetelné změně v ocenění sexuality, k zásadnímu obratu u magisteria dosud nedošlo, i když se tu a tam ukázala změna také v magisteriálních dokumentech, hlavně koncilních a v katechizmu KC. Je důležité připomínat si motivy těchto církevních iniciativ. Církev chápe sebe jako zprostředkovatelku poselství o věčném cíli každého člověka. Tento cíl, kterým není nikdo jiný než Bůh sám, je dosažitelný pod podmínkou kompatibility tvora s tvůrcem (Ježíš to vyjádřil slovy buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec). Člověk jako bytost, schopná volit dobro oproti zlu, dojde své dokonalosti tehdy, bude-li mít v průběhu své pozemské existence příznivou bilanci volby dobra.
Tento úkol se týká zvláštním způsobem sexuality jako antropologicky i teologicky jedinečné výbavy člověka. Málo témat zaměstnává člověka po celé dějiny lidstva vnitřně i zevně, vědecky i umělecky tak, jako jeho mužství a ženství ve vzájemném vztahu. Je také třeba uvážit závislost další existence lidstva na jeho reprodukční schopnosti i vůli. Teologicky stačí připomenout Velepíseň jako sbírku svatebních textů s tradičním alegorickým výkladem a Ef 5. - Česká media přinášejí zneklidňující zprávy o úbytku evropského obyvatelstva. Cui prodest?
Myslitelně nejužší spojení člověka s jeho sexualitou činí nakládání s ní (ve srovnání například s majetkovou problematikou) prvořadým etickým úkolem. Právě na postupném probádávání sexuality humanitními obory je dobře patrné, že církev je také v tomto bodě na cestě prohlubujícího se poznání člověka a tím zdokonalujícího se předkládání mravních norem o dařícím se životě člověka směrem k dokonalosti, úměrné dokonalosti Tvůrce. Tím je dán význam problematiky gay-les orientace a jejího aktivování v životní praxi. Nepřispívá-li homosexuální život k dokonalosti člověka, jak je církev přesvědčena, dospívá k takovému závěru jakýmsi mravním instinktem nebo spíše Božím slovem, řečeným církvi i lidstvu, nebo rozumovou úvahou, čerpající z vědeckých závěrů? Toto pořadí bylo zvoleno záměrně, protože o správnosti záporného stanoviska církev nepochybuje, ačkoliv Boží slovo a lidská reflexe nedisponují v souhrnném pohledu exegeze a teologie evidencí, srovnatelnou s mravním "instinktem".
Učitelská služba katolické církve (magisterium) setrvává na tradiční pozici kategoricky zamítavého stanoviska vůči homosexualitě, i kdyby stále více sklouzávalo do role hlasu volajícího na poušti. Církev však se svým postojem k homosexualitě není osamělá. Celá řada protestantských církví a denominací sdílí stejný náhled. BOSOVI nadepisují v příloze své brožurky o speciálních mezidenominačních bohoslužbách v předvečer Homosexuálních olympijských her (1998) návrh modliteb slovy "Témata, kvůli kterým by se církev měla pokořit".
V druhé polovině XX. století, v pokoncilní době, vydalo magisterium k danému tématu zejména dokument O některých otázkách pohlavní etiky, Pastorace homosexuálních osob, Rodina, manželství a fakticky existující soužití a Úvahy k návrhům na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami. V několika bodech se homosexualitou zabývá také Katechizmus katolické církve. V těchto dokumentech se magisterium odvolává především na Písmo obou úmluv, na tradici církve, tzn. na stabilizované přesvědčení církevní veřejnosti, které prohlašuje za jednomyslné, a na rozumovou úvahu nejen věřících, ale všech soudných lidí. Katechizmus (2357) uvádí, že.tradice.vždy prohlašovala, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené (tj. svou zásadní povahou, nikoliv proměnlivými okolnostmi, jsou mimo patřičný řád stvoření). Jako důvod se uvádí odlučování pohlavního úkonu od předávání života a námitka, že homosexuální skutky nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se.
Sami gay-les by však tvrdili, že při svém styku prožívají opravdové doplňování se, jak citové, tak pohlavní. Názor dokumentu na nedostatečné doplňování je třeba vidět spíše v rámci objektivního posouzení fyzických pohlavních struktur než subjektivní zkušenosti, o které mohou nejvíce říci sami gay-les. Pokud jde o cenu tradice, Rotter soudí, že pohled do tradice nevede v otázce homosexuality k žádnému zajištěnému výsledku a nepomáhá na další cestě. Důvodem jsou mu nové poznatky empirických věd o homosexualitě, které byly dříve neznámé a které jsou v rozporu s dřívějším pojímáním. Magisterium hledá ve shodě s encyklikou Veritatis splendor oporu také v závěrech morálních teologů, od kterých očekává nejen podporu církevního stanoviska, ale také jeho přesvědčivé objasnění.
Jednotlivé dokumenty zpravidla probírají mravní kvalitu sklonu k homosexualitě, příslušných aktivit a objektivní přípustnosti. Dále se zmiňují o jejích příčinách, možnosti, resp. žádoucnosti léčby a o sociální integraci homosexuálů, ke které je možno přiřadit aktuální problém právní registrace homosexuálních páru a možnosti adopce dětí takovými páry.
Dispozice ke gay-les orientaci není předmětem etické kritiky církve a nesmí být zdrojem diskriminace ostatní společností. "Je třeba silně litovat, říká dopis o pastoraci homosexuálů, že homosexuální lidé byli a stále ještě jsou předmětem urážek a násilností. Podobné reakce, když se někde objeví, zaslouží odsouzení církevních pastýřů. Jsou projevem nedostatku úcty k druhým, který porušuje základní zásady, na nichž spočívá spravedlivé občanské soužití." Často citovaný obrat jednoho církevního dokumentu vnitřně nezřízený (homosexuální úkon) musí být správně chápán a nesmí vést k podezření z faktické diskriminace homosexuálních osob ze strany církve, nýbrž musí být chápán tak, že sklon k špatnému chování z mravního hlediska, nemůže být popsán jako neutrální.
V ÚVAHÁCH se praví: "Podle učení církve mají být.muži a ženy s homosexuálními sklony přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace" (je ovšem nutné si uvědomit, že soucit může být ponižující). Rotter žádá určitý stupeň akceptance homosexuála společností a vidí v tom její nemalý etický úkol, protože nepřijetí vyvolává osobnostní krize, vedoucí až k sebevraždám. Rovněž v prohlášení O některých otázkách pohlavní etiky byla zdůrazněna povinnost snažit se pochopit homosexuální sklon. Církev vzala v úvahu obecně uplatňované rozlišení mezi homosexuálním stavem či sklonem a homosexuálními úkony. Na jedné straně se tedy církev jednoznačně staví za naprostou integraci gayů a lesbických žen nejen do profánní společnosti, ale také do církve a to s důrazem. Na druhé straně varuje před gay-les aktivitami a hodnotí je jako morálně nepřípustné. Třeba přiznat, že v praxi je úkol vyhnout se krajnostem, kterými jsou diskriminace osob a tolerance aktivit, tíže splnitelný, než popisuje teoretická formulace.
Také otázka subjektivní viny u homosexuálních aktivit je zvažována opatrně. Jak zdůvodňují církevní dokumenty a teologické publikace záporné hodnocení gay-les aktivit? Obsah církevních vyjádření ukazuje, že církev dospívá k negativnímu hodnocení homosexuality pomocí mravního instinktu, Božího slova i rozumové úvahy.
Tento fenomén, zajímavý eticky i psychologicky, týkající se učící složky církve právě tak jako učící se, je možno chápat jako kontemplaci dobra nebo zla, pro kterou je charakteristická jasnost a bezprostřednost poznání a stupeň jistoty o tomto poznání. Je prakticky vyloučené zpochybnění obsahu kontemplace druhým člověkem, dokud se nějakým způsobem nepodlomí prožitek jistoty. To však nelze logickými protiargumenty. Proto výsledky kontemplace nepodléhají při debatě stejným pravidlům jako racionální úvaha. Aby se však kontemplovaná pravda stala v debatě použitelným materiálem, je třeba ji podložit logicky vyhovujícími důkazy, aniž by tyto důkazy disponovaly stejnou jasností a jistotou jako kontemplace. Právě pro tuto mimoběžnost instinktu a logiky bývá diskuse odsouzena k nezdaru.
Lidé mimoracionálně před sebou zcela jasně vidí neúnosnost gay-les aktivit, neslučitelných nejen s křesťanským, ale obecně lidským kodexem správného chování. Je nebo není instinktivní poznání podrobené omylu? Pochází-li instinkt od Boha, je jistě správný, pochází-li od člověka, je jako jiné lidské poznání podroben omylu. Aplikováno na uvažovaný případ: je myslitelné, že zdokonalující se poznatky o sexualitě, a homosexualitě zvláště, podrobí některý instinktivně jistý náhled oprávněné kritice? WEBER, op. cit., s. 262 říká, že teolog musí doufat, že při své závislosti na empirických oborech získá správné informace. Může dojít k nutnosti jejich korigování, což vyžaduje jistou rezervovanost při jejich přijetí.
Mezi výslovnými textovými nálezy se uvádí Gen 19, 1-13; Soud 19; 1-30; Řím 1,22-27; 1Kor 6,9; 1Tim 1,10; Jud 7, jako nepřímé Gen 1 a 2.
Vykladači jsou zajedno ve výběru míst, která se v SZ a NZ týkají výslovně homosexuality. Vedle toho však někteří upozorňují na nutnost celkového pohledu bible na sexualitu a manželství, zejména pomocí Gen 1 a 2. STOTT, Homosexuální partnerství?, formuluje takto: Negativní zákazy homosexuálních praktik v Písmu nabývají smyslu pouze ve světle pozitivního učení (v Genezi 1 a 2) o lidské sexualitě a heterosexuálním manželství Bez uceleného pozitivního biblického učení o sexu a manželství zůstane vidění problematiky homosexuality omezené a zúžené. Při výkladu příslušným míst se jednak upozorňuje na prastarou tradici, která podle LAUNA není dostatečně respektována, jednak na nutnost nového pohledu, protože způsob života a poznatky o člověku se značně změnily. FRALING říká, že historie mravního hodnocení prochází obdobími, během kterých bylo naprosto neznámou věcí lékařské nebo jiné vyšetření. Na otázku, zda by byl sv. Pavel mluvil jiným způsobem, kdyby byl znal konstitutivní homosexualitu, nelze jednoznačně odpovědět ani ano ani ne. Poznatky o vzniku homosexuality vylučují, "převzít Pavlovu výpověď dnes ještě v tom smyslu, že homosexualita je mravně zavrženíhodné pochybení."
Exegeté považují za nutné respektovat výsledky humanitních oborů a revidovat dobově podmíněné úsudky. To se týká jak biblických autorů tak jejich vykladačů. Sborník Homosexualita a křesťanská antropologie varuje, že se občas stává, že v dnešní horké diskusi o homosexualitě postřehneme poněkud ukvapené odkazy na Bibli, které se po přísné analýze jeví spíše jako nepřesvědčivé a zjednodušující."Jasný postoj prvotní církve, navazující na nesmiřitelný odpor Izraele vůči helenistickému způsobu života, v mravně morbidním prostředí zůstává ovšem trvalou výzvou.
Vyhodnocení Písma je velmi široké: od plného opření se o tehdejší, také dnes platné zákazy, až ke konstatování, že bibli nelze použít jako zdroj zásadních argumentů proti homosexualitě, výjimečně dokonce naopak, jako oporu gay-les orientace. Názory biblistů většinou striktně neopisují případné oficiální stanovisko církve. Za příklad užití Písma teologickým etikem může posloužit RÖMELT, Freiheit, die mehr ist als Willkür, který soudí, že se biblická problematika musí vyhnout aforistickému užití Písma. Příběh Sodomy neříká nic o mravním posouzení homosexuality ve světle víry. Jde tam o zdivočelý a naprosto bezuzdný způsob jednání. Mnohem závažnější jsou legislativní texty Levitiku. Je však třeba upřesnit: dokud stojí církev v otázce platnosti Mojžíšova zákona na nejisté půdě, není korektní mít v určitém případě naprosto jasno (jako u zákazu homosexuality), ve druhém případě (jako u trestu smrti za homosexualitu) nikoliv.
Pokud jde o sv. Pavla, podává celkový obraz mravní zpustlosti, při které nejsou dále respektovány hranice mezi mužským a ženským pohlavím. Jde o celkový obraz, Pavel se nevěnuje detailním sexuálně-etickým otázkám. Láska je střed biblického poselství. I když bible rozumí podstatnému vzájemnému doplnění muže a ženy, i když je homosexualita uváděna v spojitost se základním ignorováním žádoucích mezilidských vztahů i vztahu k Bohu, tato symbolická vize homosexuality není dnes už přesvědčivá a významná. Třeba rozlišit mezi prostředkem a cílem záměru. Otázka stejné pohlavnosti není nikde v bibli tematizována, nýbrž vždy má podřízené místo a slouží ilustraci nějakého důležitějšího problému. Homosexuální lidé jsou povinni mít opravdovou láskou mezi sebou právě tak jako heterosexuální lidé vůči nim. Zdá se, že čím je analytičtější a izolovanější je pohled na určité místo biblického svědectví (například na příběh Sodomy, Gen 19), tím slabší je naděje na získání striktního biblického důkazu proti homosexualitě. Naopak, čím syntetičtější a globálnější je pohled na biblické poselství, tím jasnější se stávají kontury negativního stanoviska Písma. I přes zmíněné výhrady některých exegetů nebo jiných teologů Písmo v ruce církve, vyzbrojené pamětí výkladové tradice, stále plní úlohu autority při etickém posuzování gay-les orientace, uváděné do praxe.
Většina katolické literatury, zastávající záporné stanovisko vůči homosexuálním aktivitám, uvádí shodné argumenty. Spíše výjimečně překvapí některý autor originálním postřehem. Obvykle se poukazuje na stanovisko Písma, zejména je-li čteno ve světle tradice, a na to, že lidská anatomie a fyziologie jsou zaměřeny na rozmnožování. Učení o vzájemné komplementaritě pohlaví uznávají všechny velké světové kultury, poznamenávají Úvahy. Podle Veritatis splendor existuje v člověku něco, co každou kulturu přesahuje. Je to lidská přirozenost, "syrová", dosud nekultivovaná pravda jeho bytí, jako ochrana před zotročením před některou z lidských kultur. Aplikovaná encyklika by jistě počítala mezi projevy nekultivované pravdy lidského bytí existenci a souhru dvojího pohlaví. Aplikováno na problém homosexuality se dá říci, že nerozhoduje, zda je homosexuální praxe součástí některé z kultur. Důležité je umístění heterosexuality před a nad vliv každé kultury, tedy pojetí, které má "biologickou" váhu.
Dále se uvádí, že každý sexuální úkon má (měřeno zkušeností s jeho možnými efekty) hodnotu plodivou, spojivou (vlivem komplementarity obou pohlaví) a erotickou. U homosexuálního styku existuje pouze třetí hodnota, je tedy podstatně ochuzený, a tím mimo řád stvoření. To připomíná zásada Bůh ustanovil slast kvůli (smyslu) činnosti. Proti aktivování gay-les orientace mluví také značné potíže s coming out, čili s vyrovnáním se se zjištěnou pohlavní orientací, což může být značně zdlouhavé a bolestné, hůře u mužů než už žen. Naproti tomu si nelze představit heterosexuála, nespokojeného se svou orientací; i to nutí k zamyšlení.
Pokud jde o psychologickou analýzu, poměrně často se v literatuře mluví o narcistickém charakteru této orientace, o narcizmu a deux a tvrdí se, že homosexuální vztah dosahuje pouze výjimečně hloubky, jaké dosahuje vztah heterosexuální. Narcizmus je pojímán jako hledání lepšího já v sobě a horšího já v druhém. Ve vztahu k partnerovi chybí komplementárnost sexuálního spojení, úkon je v tzv. "nádherném" osamocení. Druhé pohlaví je pro homosexuála samozřejmě nezajímavé, existuje strach z intimity s ním, Häring říká, že se homosexuál neučí sexuální řeč druhého pohlaví. Dá se to však taky formulovat tak, že je pro něho nedosažitelné. Poukazuje se na přechodnost, nekvalitnost a zdánlivost partnerských vztahů, které jsou v průměru zřetelně horší než heterosexuální vztahy.
Pouze výjimečně dosahují hloubky, jaké dosahuje vztah heterosexuální (je ovšem třeba počítat s možností protestů ze strany gay-les orientovaných, poukazujících na osobní opačnou zkušenost, ale také na to, že současné zkušenosti s "hloubkou" a stálostí heterosexuálních vztahů jsou mnohdy žalostné). Upozorňuje se, že zkušeností ověřený prospěch partnerského páru i potomstva mluví pro to, že mravně správné užívání sexuálních schopností existuje jen v heterosexuálním manželském svazku.
Argumentace proti lesbizmu italské psycholožky BISSIOVÉ jej chápe jako
neúplnou emocionální zralost vinou nedostatečné odpovědi na tři otázky: jak
se podařilo oddělení dcery od mateřské postavy, čili do jaké míry se stala
dcera vůči matce autonomní? Jak proběhl proces pozitivního sexuálního
ztotožnění se, čili jak dokázala žena přijmout sebe jako ženu? Jak úspěšně
se u ženy rozvinula důvěra k mužům jako k obohacujícím společníkům, nikoliv
jako k agresorům, budícím strach? Lesbizmus je touto badatelkou chápán jako
strategie prodlouženého dětství.
Některé další argumenty budou uvedeny v oddílu Etiologie.
Obecně se ve prospěch gay-les praxe uplatňují často uváděná kriteria etické přijatelnosti jakékoliv sexuální aktivity: zdravotně neškodí, druhému neubližuje, obohacuje život. Odpůrci homosexuality však namítají, že ani jedno z kriterií etické přijatelnosti homosexuálního jednání není splněno.
Pozoruhodné je ovšem tvrzení, že dojde-li ke skutečnému přátelství mezi homosexuálními partnery, končí jejich sexuální aktivita; homofilní vztah bez sexu patří ke kategorii přátelství. Existuje pojetí homosexuality, které ji radikálně depatologizuje a vidí jediný zdroj napětí, které gay-les orientace údajně působí, v stupni společenského přijetí. Současná demokratická kultura očekává, že každá osobní volba bude uznána a institucionálně posílena. LAUN s politováním poznamenává, že se i v církvi ujímá představa homosexuality jako potlačované menšiny, jejíž práva nejsou respektována. Příznivá argumentace není uváděna pouze nekatolickými zastánci gay-les aktivit, nýbrž také některými morálními teology. Od příznivého postoje ke gay-les aktivitám je ovšem třeba odlišit postoj zamítavý, ochotný však k určitým ústupkům. V církvi se také ujímá hodnocení gay-les orientace jako nezměnitelné dispozice, která má cenu jako pramen lásky. Teologicky řečeno, konstitutivní homosexualita je varianta stvoření. Vzhledem k závažnosti argumentu, zamítajícího gay-les aktivity kvůli sterilitě homosexuálního styku, je v církvi zvlášť významné počínající ocenění sexuální lásky bez oplodňovací mentality. Weber uvádí mezi znaky současné katolické sexuální etiky uvolnění pouta mezi sexualitou a reprodukcí. Přispělo k tomu ocenění personálního významu sexuality.
Dokument O některých otázkách pohlavní etiky také klade otázku viny, která se táhne napříč církvemi a denominacemi a rozlišuje pečlivě mezi klasifikací skutkové podstaty, které nepřiznává morální ospravedlnění, a subjektivní vinou, ke které při všech skutcích nedochází. Toto hodnocení platí bez ohledu na to, zda se prokáže, že gay-les orientace je vrozená, a tím získaná bez viny. Protože homosexuální aktivity jsou podle dokumentu v nesouladu s mravním řádem, a protože každá sexuální aktivita mimo mravní řád je s ohledem na důležitost sexuality pro lidskou existenci vážným proviněním, vyplývá z toho, že každá přímo chtěná homosexuální činnost má být hodnocena jako objektivně závažné provinění. 10. bod textu konstatuje, že v sexuálním mravním řádu jsou obsaženy tak vysoké hodnoty pro lidský život, že každé jeho přímé porušení je objektivně těžkým přečinem. Do nemalé části katolické morálně teologické literatury současnosti však proniká tendence k mírnějšímu hodnocení. Uplatnit se ovšem mohou přitěžující okolnosti, jako je kontakt s mladistvými nebo dokonce s dětmi.
Dokument o pastoraci homosexuálů v návaznosti na Otázky k pohlavní etice rozlišuje mezi založením, případně sklonem a odpovídajícími úkony. Tyto úkony postrádají podstatné a nezbytné cílové určení, jinými slovy mající lidsky obhájitelný smysl, a proto jsou mimo mravní řád a nelze je v žádném případě schvalovat. Specifický sklon homosexuální osoby není sice hříšný, zakládá však tendenci, směřující k mravně špatnému chování. Proto je třeba se na takový sklon dívat jako na něco, co je objektivně mimo řád. Pastorační úsilí musí ukázat, že aktualizace tohoto sklonu není mravně přijatelná. Všechny uvedené dokumenty však nechávají otázku subjektivní viny případ od případu otevřenou, jak plyne z povahy věci, protože fakt vědomosti a dobrovolnosti se u každého lidského jednání do určité míry vymyká poznání třetími osobami. S tím koresponduje teologická reflexe, u níž je patrná tendence přesunout důraz ze striktní preskripce ke konzultativnímu přístupu. Podle Denise HURLEYE, dřívějšího arcibiskupa v Durbanu, "nelze se vrátit zpět k představě, že autorita může předkládat už hotová řešení. Úkolem autority je navodit takové podmínky, v kterých může církev hledat řešení. Ve většině případů nebude nalezeno žádné řešení definitivní, budou to jen neustálé pokusy přizpůsobit se nepřetržitě se vyvíjející situaci."
Ve stati, nazvané Ženich a nevěsta: teologická antropologie Jana Pavla II. a její vztah k bibli a homosexualitě, soudí chicagská teoložka ROSSOVÁ, že pravým důvodem nauky církve v tomto bodě je něco jiného, než obvykle uváděná biblická místa a přirozený zákon. Je jím tzv. svatební metafora, podle které Bůh a lidstvo, ať muži či ženy, spolu existují jako ženich a nevěsta. Tento vztah charakterizuje rodová komplementarita. Myšlenka svatební metafory vyplývá z biblických meditací. Autorka soudí, že Ježíšova matka Marie je ústřední postavou pro porozumění svatební metafory a že papežova teologická antropologie je v některých závažných bodech spíše mariánská než Ježíšovská. Je přirozené, že homosexualita nemá v tomto pohledu žádné místo. Pro svou asymetričnost je ale tento pohled sporný také pro heterosexuální vztahy, vždyť vůči Bohu jako nositeli mužské role hraje ženskou roli nejen biologická žena, ale i muž. V lepším případě navozuje takto pojímaná antropologie představu benevolentního paternalizmu, v horším vsugeruje nadvládu muže nad ženou, ospravedlněnou biblí a tradicí. Rodová komplementarita znamená, že muž a žena jsou podstatně odlišní a jako lidé kompletní pouze ve vzájemném vztahu. Původní dvojaká tvářnost lidství je zamýšlena Bohem, jak je zřejmé v Genezi. Rodová komplementarita však v papežově pohledu zahrnuje pro muže a ženu definici čehosi podstatného, a tím je v ženství přijímání a mateřská péče, v mužství iniciativa a aktivita. Autorka soudí, že tato koncepce sexuality nepřihlíží dostatečně, pokud vůbec, k přírodním a společenským vědám ani k sexuálním zkušenostem. Jejím hlavním zdrojem je estetický a typologický výklad bible. Má tedy málo společného s historicko-kritickým výkladem. Selektivní užití bible není v římskokatolické tradici nezvyklé, avšak vyhraněné užití typologie je problematické tím, že postupuje bez dostatečné konzultace nebo koherence s racionalitou a přirozeným zákonem. Je třeba varovat před interpretací, ignorující historický kontext a povyšující pouhý dílčí aspekt výkladu na úroveň Božího zjevení. Důsledek tohoto přístupu pro posouzení homosexuality je zřejmý: život muže právě tak jako život ženy je drama, ve kterém se očekává, že každý hraje ve vzájemném vztahu svěřenou roli. Homosexualita reprezentuje typ vztahu, který tyto role převrací. Je to hluboce neuspořádaná cesta žití ve vztazích s druhými.
Úvaha americké teoložky o církevním stanovisku tedy soudí, že typologický a estetický typ výkladu Písma může být použit jako jedna, ale ne jediná z možných metod. Závěry o gay-les orientaci, plynoucí z použité metody, nesou znaky její relativní ceny.
Co lze poradit a jak pomoci lidem, od kterých církev žádá, aby svou dispozici neaktivovali? Na to je možná odpověď ve třech krocích. Prvním je klasická myšlenka askeze. Na pomoc se jí snaží přijít terapie. Ta logicky vede k otázce etiologie.
Jak vzdálená je dnešnímu člověku představa sebezapření, dokládá odborná i laická nevole nad sebevýchovným projektem již zmíněného holandského psychologa AARDWEGA (viz níže). Jeho program vlastně ztotožňuje terapii s askezí. Nemalý počet lidí v církvi si dobře uvědomuje malou přitažlivost sebezáporu i mezi nábožensky motivovanými, tím spíše nemotivovanými. Proto se zájmem sledují a podporují myšlenku terapie, která by pokud možno ušetřila gay-les orientovaným obtížnou askezi.
Terapie gay-les orientace je předmětem malého zájmu. Za mnoho jiných, obsahově stejných hlasů, dokládá odmítavé stanovisko veřejnosti Zemková: "V minulosti prováděná léčba homosexuality.se ve světle současných poznatků jeví jako nesmyslná. Pouze v případě sekundární neurotizace je na místě psychoterapie, event. psychofarmakoterapie."
Přesto ani rozhodní odpůrci terapie nemohou vyloučit ego-dystonní subjekt, který hluboce nespokojený s danou orientací hledá alespoň poněkud nadějné východisko. Kratochvíl mluví o nešťastných homosexuálech, vyhledávajících lékařskou pomoc, kterou jim však současná medicína nedovede nabídnout. Může pouze nabídnout preparáty, tlumící naléhavost jejich sexuální potřeby. Na rozdíl od otázky terapie se problém etiologie těší velké odborné i laické pozornosti.
Řešení otázky etiologie naznačil ze strany církve úměrně k dosaženým výsledkům bádání dokument O některých otázkách pohlavní etiky. Nezastává žádné z diskutovaných řešení, nýbrž konstatuje neutrálně, že se rozlišují dva typy, což se dokumentu nezdá být neodůvodněné, etiologie podmíněná sociálně-psychologicky a biologicky. Spor není dosud vyřešen, jak také uvádí katechizmus 2357: "Psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný." S tímto rozdělením uvádějí Otázky do souvislosti terapeutickou ovlivnitelnost homosexuální orientace. Návrh americké psychiatrické asociace z r. 1973, označit gay-les založení člověka jako jeho sexuální orientaci, odstranil dříve používané kategorie, jako deviace, porucha, nebo choroba. Sborník Psychologie uvádí jako definici sexuální orientace "stupeň, v němž je jedinec sexuálně přitahován k osobám opačného anebo stejného pohlaví". Homosexualita prvního typu je považována za přechodnou nebo alespoň léčitelnou, zatímco druhý typ je považován za neléčitelný.
Z tohoto rozlišení je podle dokumentu o některých otázkách pohlavní etiky některými lidmi vyvozován závěr, že neovlivnitelný sklon, charakteristický pro druhý typ homosexuality, je natolik přirozený, že ospravedlňuje homosexuální styky, rámcované upřímným společenstvím lásky, podobným manželství. Stoupenci ospravedlnitelnosti homosexuálních aktivit poukazují také na neúnosnost samotářského života. Je ovšem třeba rozlišit neúnosnost sociální újmy, které je možno a dokonce žádoucí čelit přátelstvím dvou homosexuálních osob, od neúnosnosti sexuální újmy, což církev popírá nejen u homosexuality, ale via facti také u instituce celibátu a řeholního slibu čistoty. Námětem etických diskusí o požadované zdrženlivosti homosexuálů je otázka, jakým "lékem" na sexuální potřebu je v jejich životě možné nahradit heterosexuální manželství.
PESCHKE se ptá, jaká je křesťanská odpověď pro homosexuální osoby, jejichž sexuální sklony jsou tak silné, že je stravují? Musí být pro ně rada sv. Pavla obrácena: je lépe se nechat stravovat žádostí, než se uspokojit homosexuálně? Tradice to tak vidí. Je tím práva situaci všech homosexuálních osob? Přináleží snad erotizmu a pohlavní aktivitě ještě jiný smysl než pouze plození, to je jádro a kříž současné diskuse. K tomu je možno dodat: Současný stav diskuse, kompatibilní se stanoviskem magisteria, soudí, že erotizmu a pohlavní aktivitě skutečně přináleží ještě jiný smysl než pouze plození. To však ze sexuálních aktivit jiného účelu, jakým je osobní psychofyzické obohacení, nemá být zásadně (ne pouze okolnostmi, které člověk nedokáže ovlivnit, jak je tomu u nemocných nebo starších párů) vyloučeno. Určitěji než zmíněný dokument mluví o determinování gay-les orientací Katechizmus katolické církve v bodě 2358, podle kterého nezanedbatelný počet lidí má vrozené homosexuální sklony. Ti nevolí svůj stav. Uvedené znění bývá kritizováno kvůli nepřesnému překladu příslušného francouzského výrazu (místo vrozené upřednostňují někteří komentátoři zakořeněné). Dopis Pastorace homosexuálních osob, adresovaný biskupům, je odezvou na rostoucí debatu o homosexualitě, a to i v katolickém prostředí. Hned zpočátku upozorňuje na to, že vyčerpávající pojednání o složitém tématu homosexuality není v rámci předloženého dokumentu možné, bezpochyby jednak proto, že pro něco takového prostě dosud neexistují potřebné podklady, ale také proto, že dokument sleduje pastorační cíl. Ujišťuje však, že katolickou nauku stvrzují a obohacují výsledky humanitních věd. Ty se těší oprávněné autonomii, kterou je možno chápat jako právo na nezávislé studium pozemských skutečností, pro které církev není kompetentní. Proto se z výsledků vědeckého bádání poučuje, ale považuje se také za schopnou jeho obzor překračovat.
Co se v těchto dvou větách říká? Výraz "stvrzení" naznačuje, že nejprve byla veřejnosti podána nauka církve, které pak daly vědecké obory své placet. Výraz "obohacení" naznačuje, že vědecké obory přispěly církvi k dokonalejšímu chápání problematiky. Obohacení je však obousměrné, vždyť text uvádí, že církev je schopna překračovat obzor vědeckého bádání, a tím je zpětně obohacovat. Jedná se zřejmě o setkání specializovaného, nutně dílčího pohledu na problém, s pohledem celostním, pokoušejícím se zachytit celkové bohatství člověka, v pohledu církve samozřejmě včetně teologických perspektiv. Krátce řečeno, sexuologie pomáhá antropologii (a teologii) vidět do hloubky, (teologická) antropologie sexuologii do šířky celého problému. Dokument tedy jednak konstatuje harmonii mezi stanoviskem církve a dosavadními výsledky vědeckého bádání, jednak užitečnost interakce mezi oběma postoji. Pozdější církevní dokumenty, zabývající se homosexuální problematikou, nezamýšlejí přinést v otázce etiologie gay-les orientace nové poznatky.
Průřez dostupnou literaturou ukazuje, že původ homosexuality zůstává alespoň prozatím otevřenou otázkou. Určité jednomyslnosti bylo dosaženo v otázce odhadu budoucího vývoje. Jediný zásadní faktor, který předpovídá homosexuální orientaci v dospělosti, a to jak u žen, tak u mužů, je nesoulad rodové role v dětství, spočívající ve femininním charakteru homosexuálních mužů a maskulinním charakteru lesbických žen. Většina autorů soudí, že etiologie musí být hledána v různých faktorech. Musí se počítat s interakcí mezi biologickými faktory, vlivem prostředí a osobními danostmi. Existuje řada teorií, pokoušejících se stanovit příčiny této orientace. Uvádí se například genetická, hormonální, neuroanatomická nebo sociální teorie.
K významným zjištěním výzkumu patří dále, že si homosexuální jedinci uvědomili přitažlivost jedinců stejného pohlaví přibližně tři roky před tím, než s osobami stejného pohlaví začali vést pravidelný sexuální život. Výzkum tedy naznačuje, že klíčovými faktory dospělé homosexuální orientace nejsou odpovídající aktivity, ale pocity. Lesbicky orientované ženy jsou schopné svést snadněji dívky, muži obtížněji chlapce; svádění dospělými však není všemi považováno za dostatečnou příčinu. Teorie svádění je dnes většinou opouštěna. Ne všichni svedení chlapci mají známky poruchy. Aardweg však má za to, že někteří homosexuálové by se jimi pravděpodobně nikdy nebyli stali, kdyby v kritickém období emocionálně nejisté adolescence nebyly jejich sexuální touhy podněcovány. Byli by se asi klidně přenesli přes svůj pubertální, většinou ještě vágní erotický obdiv k přátelům a idolům stejného pohlaví. Dosud neustálený homosexuální zájem může být posílen pornografií a homosexuálními filmy. Proti tomu uvádí sborník Psychologie, že naučení, svedení ani obdiv k idolu nejsou příčinami vzniku homosexuální orientace. Sexuální orientaci si nevybíráme.
Tendence k určitému výkladu příčin homosexuality je značně závislá na předem daných osobních postojích a názorech. Ani vědec nesetřese ze sebe beze zbytku zásadu: přání je otcem myšlenky. Vědecké spory o normálnosti nebo nenormálnosti homosexuality neplynou ani tak z vědeckých objevů, jako spíše ze změny mravního nazírání převážné části společnosti, a to se pak promítá do vědy. Podle BORNEMANA, Encyklopedie sexuality, značný počet velkých sexuologů je homosexuálně orientovaný. Že je sexuální život dalekosáhle sociálně podmíněný, tvrdí nejdůsledněji kritici heterosexuálního patriarchátu. Je paradoxem, že právě tito kritici se rozhněvaně obrátili proti tézi, že také homosexualita je společensky podmíněný jev. Čím stabilnější je orientace, tím se pochopitelně přesvědčivěji vymyká kritice a požadavku terapie.
V roce 1973 odstranila Americká psychiatrická asociace homosexualitu ze seznamu poruch. O vědecky zkoumané skutečnosti bylo asi poprvé v historii rozhodnuto hlasováním. V roce 1977 však 69% amerických psychiatrů souhlasilo s patologickou adaptací. Vedle nejistoty o tom, co je na homosexualitě vrozené a získané, platí, že osoba se svou homosexualitu "učí" uznat a přijmout, vyrovnat se s ní, "vyjít s ní" (coming out). Součástí učení je pronikavé přehodnocení sebe a způsobu života, bolestněji prožívané u mužů než u žen. Vědomí odlišnosti se obvykle neobejde bez boje. Na začátku je represivní mechanizmus, který může mít dlouhé trvání. První reakcí je popření. Docházívá k náboženským sublimacím s nebezpečím pseudopovolání. Tomuto faktu věnuje značnou část své publikace COZZENS, viz níže. Většinou je obrana nedostatečná. Gay přistupuje k zkoušení afektivní nebo genitální předehry k ženám, nevyhnutelný nezdar však v rozpoznané sexuální orientaci utvrzuje. Může následovat období zlosti, pak přiblížení se ostatním homosexuálům, setkání s nimi a osvojování si jejich zvyků. Závěrem ke kapitole o etiologii lze říci, že filozofii a teologii nepřísluší rozhodovat o příčině homosexuality, protože pro tyto otázky oba obory nejsou kompetentní.
Otázka, kladená poměrně často zvláště v katolických kruzích, se týká léčitelnosti nebo neléčitelnosti homosexuality a nezaviněné vrozenosti nebo více méně zaviněné osvojenosti gay-les orientace s příslušnými etickými důsledky. Zásadně zamítavý postoj vůči gay-les aktivitám není zjištěním případné neléčitelnosti homosexuality ovlivněn. Postoj, nakloněný k diferencování, je při zjištění neléčitelnosti smířlivější, alespoň pokud jde o frekvenci a tíži viny. Hlavní zájem o možnost terapie však plyne ze snahy pomoci gay-les orientovaným v hrozícím "celibátním" údělu. ROTTER upozorňuje, že se zdrženlivostí od homosexuála vyžaduje víc než od celibátního kněze, protože on si svůj úděl zvolil. Je také rozdíl mezi homosexuálem, spokojeným se svou orientací a homosexuálem, naplněným touhou po změně sexuální orientace, kterou prožívá jako nežádoucí. Oba se pochopitelně staví k možnosti terapie odlišným způsobem. Ohledně proveditelnosti léčby se v odborných kruzích ozývají různé hlasy, převážně však pesimistické až kategoricky zamítavé. Švýcarský psychoterapeut RAUCHFLEISCH tvrdí, že terapie, jejímž cílem je změna sexuální orientace, není pouze nemožná, ale také neterapeutická a nehumání, protože nevede klienty k nalezení, nýbrž popření jejich pravé identity. Důvodem je mu, že sexuální orientace nalézá v dětství a mládí definitivní tvářnost. Podobně soudí o terapii ROTTER: když je homosexuální vloha v ranném dětství definitivně upevněna, nemůže být léčena nebo popřena.
V české překladové literatuře je známo jméno holandského psychologa AARDWEGA, který tvrdí lapidárně homosexuál, který není neurotický, je fikce. Autor zamítá biologické příčiny gay-les orientace, klade důraz na ranně psychologické faktory a je, jak ujišťuje na základě dlouholeté praxe, přesvědčen o možnosti účinné terapie, jejíž metodu popisuje. Za charakteristické psychologické symptomy považuje sebelítost, psychický infantilizmus a pocit méněcennosti vůči druhému pohlaví. Stěžuje si však, že liberálové chtějí středověkým způsobem zakázat zkoumání homosexuální problematiky, což je z jeho hlediska pochopitelné, protože jeho názory prošly buď bez povšimnutí, nebo narazily na tuhý odpor. Aardwegův názor však není ojedinělý.
ANGE, Homosexuální.,píše, že podle Biebera 38% jeho pacientů se navrátilo k heterosexualitě. "Každý homosexuál může dojít k úplnému obratu, pokud ho v tom podporují podmínky." Asociace britských lékařů konstatuje, že na tyto obraty mají nemalý vliv náboženská obrácení. HARWEY uvádí, že za posledních deset let existuje skupina asi šesti set profesionálních terapeutů. Líčí, jak v nepřátelském prostředí v USA vznikl pro homosexuály program vnitřní čistoty, zvaný Courage. Cíle programu jsou ztotožnění se s naukou církve, rozvoj modlitebního života s Kristem, pěstování ducha pospolitosti, čelící pocitu homosexuální osamělosti, což označuje jako ústřední bod pomoci. Dále čistá přátelství, dávání dobrého příkladu. Pravdu má v tom, že prokázání (prozatím hypotetické) biologicky podmíněné etiologie homosexuality je eticky irelevantní. To je také pohled církve: případné prokázání vrozené dispozice nic nemění na etickém posouzení homosexuálních aktivit. Určitou souvislost s terapií má také přijetí (kterékoliv) minority společností, což je otázka integrování do společnosti.
Americkými problémy se zabývá také COZZENS. Ve značné části své publikace věnuje pozornost problému kněžské homosexuality a pedofilie v USA, ze které je patrné, o jak závažný jev současné americké církve se jedná. Odhad počtu homosexuálních kněží není nízký a naprostá většina takto orientovaných kněží se zaměřila na dospívající chlapce. Jsou to tedy vlastně efébofilové. Tím se liší od ostatních pedofilů. Na otázku, zda je homosexualita v řadách kněží narůstajícím fenoménem nebo si ji dnes kněží více uvědomují, autor odpovídá, že platí asi obojí. Dále se ptá, jak by laici reagovali, kdyby se z kněžství stala profese převážně homosexuální, a odpovídá: asi by řekli: lépe ukázněný gay, než neukázněný heterosexuál. Překvapivý je údaj, podle kterého heterosexuální seminaristé trpí v převážně homosexuálním prostředí ztrátou sebejistoty a kladou si otázku, zda mají opravdu kněžské povolání.
Je velmi důležité, že dokument O některých otázkách pohlavní etiky žádá pro homosexuálně orientované lidi od ostatní společnosti, zejména od členů církve, pochopení a podporu v naději překonat osobní těžkosti, které je izolují od společnosti. Současná situace, týkající se zmiňované izolace homosexuálů, je ovšem značně změněna. Určité gay-les kruhy se snaží ve společnosti výrazně prosadit, tváří se, že se jim to daří a do jisté míry je to také pravda. Mezinárodní organizace favorizují homosexualitu. Je patrná značná politizace jejich postavení ve společnosti. Začátkem roku 1998 vstoupil v Holandsku v platnost zákon, podle kterého obdrží na státním úřadě registrovaná partnerství stejná práva jako sezdaní manželé.
Vedle výše uvedených zemí, jako je Dánsko (1989), Norsko (1993), Švédsko (1994), se touto otázkou se zabývá USA, Francie, Finsko a Švýcarsko. Příslušné hnutí je silně podporováno mezinárodními organizacemi, jako je hnutí proti upírání lidských práv, sexuální reformační hnutí a feminizmus. Tyto instituce mají jasnou převahu v různých organizacích při OSN a ve většině západních zahraničních ministerstev. Kdykoliv nějaká instituce OSN zpracovává politickou vizi rodiny a sexuality, je brán ohled na zájmy homosexuálů. Stejný duch vládne v Evropské unii. Podle rezoluce Rady Evropy se mají všechny členské státy snažit o uzákonění práv homosexuálů. Myšlenka nedobrovolné izolace homosexuálů od ostatní, heterosexuální společnosti, se pozvolna stává minulostí. Vliv mají kulturní trendy, směřující k popření rozdílů mezi pohlavími. V liberálně-humanistické debatě panuje přesvědčení o základní podobnosti mezi heterosexuálními a homosexuálními lidmi, přesvědčení, že homosexualita je stejně přirozená, normální a zdravá jako heterosexualita a popírá se tvrzení, že lesbizmus nebo mužská homosexualita znamenají hrozbu pro rodinu, jak ji poznáme. Homosexualita by podle této koncepce neměla být udržována v tajnosti, naopak, sexuální identita by se měla projevovat veřejně i soukromě. AARDWEG však hodnotí veřejné mínění jinak. Homosexuální "manželství" není a jistě také nebude zakořeněno v přesvědčení lidí, protože je příliš v rozporu s lidským instinktem. Mnozí souhlasí s tímto trendem jen ze zbabělosti. Jiní z naivního soucitu. Dá se říci, že pokusy o změnu náhledu na homosexualitu "zdola" selhávají.
Přes uvedené jevy je prosazování a prožívání minoritní sexuální identity hodně variabilní. Dle výzkumů MORRISOVÉ o coming out lesbických žen existuje tolik různých zkušeností jako je lidí, kteří se neidentifikují jako heterosexuálové. Také americký sborník Sexual Diversity mluví o široké variabilitě sexuálních orientací. To vede odborníky k preferování výrazu "homosexuality" v plurálu.
Podstatným problémem sociální integrace gay-les orientovaných spoluobčanů je jejich úsilí dosáhnout legalizace registrovaného partnerství. K tomuto projektu se ex professo vyslovuje dokument ÚVAHY. Proti zákonnému uznání homosexuálních svazků uvádí hledisko rozumové, biologicko-antropologické, sociální a právní.
Rozumové hledisko varuje před tím, že by legalizace homosexuálních svazků znamenala zanedbání povinnosti ochrany manželství. Zdůrazňuje také rozdíl mezi soukromým jevem homosexuální dvojice a legálně institucionalizovaným sociálním vztahem.
Toto upozornění naráží na trvalé ujišťování, že registrované partnerství neznamená žádné oslabení nebo dokonce ohrožení manželské instituce. Biologické a antropologické hledisko považuje za samozřejmost vzájemnou pomoc obou pohlaví včetně otevřenosti novému životu. Rozvoj adoptovaných dětí homosexuálním párem by byl připraven o zkušenost s otcovstvím nebo mateřstvím. Tím by také byla porušena jeho práva.
Obhájci homosexuálních svazků namítají, že vzájemná pomoc u těchto svazků naprosto nechybí. Ozývají se také hlasy, že dítěti, vychovávanému párem stejného pohlaví, nehrozí újma osobnostního vývoje.
Sociální hledisko formuluje lapidárně: přežití lidské společnosti záleží na rodině. Důsledkem uznání homosexuálních svazkůby bylo předefinování manželství, které by ztratilo podstatnou souvislost s reprodukcí a výchovou . Vzniklo by nebezpečí nahlížet na heterosexuální manželství jenom jako na jednu z forem manželství.
Námitku obhájců homosexuálních svazků, že zákaz příslušného zákona by znamenal diskriminaci takto orientovaných osob, dokument odmítá, protože diskriminace hrozí tehdy, když společenské uspořádání odporuje spravedlnosti. To však v uvažovaném případě neplatí. Právě tak je neopodstatněná námitka ohrožení domnělé autonomie, která je vzhledem k uvedeným důvodům pseudoautonomii.
Právní hledisko uznává, že mohou existovat oprávněné požadavky společné domácnosti homosexuálních lidí, například ekonomické, ale takové požadavky lze zabezpečit jinak než legalizací jejich svazku, škodlivou pro celou společnost.
Závěr, ke kterému dokument dospívá, konstatuje: uznávat uvedené svazky by znamenalo uznávat zcestné (deviantní) chování jako jeden z modelů současné společnosti. Jeho cílem je upozornit zejména katolické politiky na to, že právním uznáním homosexuálních svazků je ohroženo manželství a rodina jako základy lidské společnosti. Tím je nepřímo potvrzeno odmítnutí gay-les životní praxe, jak o tom mluvily už dřívější církevní dokumenty. Odpůrci církevního stanoviska označují předložený dokument jako příklad heterosexizmu, čili nesnášenlivosti vůči gayům a lesbám a jejich institucionalizovanému společenskému životu. K postoji heterosexizmu, domnívají se, přispívá styk s přáteli stejného smýšlení, nedostatek osobního kontaktu s homosexuály, religiozita, tradiční názory na rodinu a pohlaví, přesvědčení, že gay-les orientace je věcí volby, nikoliv vrozené dispozice, osobní struktura, spojená se submisivitou vůči autoritám, svázaností se společenskými konvencemi, všeobecnou agresivitou vůči jiným životním slohům, přesvědčení, že homosexualita je v rozporu s tzv. západní kulturou a náboženskými hodnotami.
Celá péče Úvah se tedy točí kolem krize manželství a rodiny jako životně důležitého základu lidské společnosti, které jsou ohroženy privatizací včetně tendence k redefinování. Kdo chce být pro současnou "západní" společnost škůdcem, nemohl zvolit šikovnější strategii. Tento stav není veřejnosti naprosto zřejmý, naopak, je třeba volat po více jasnozřivosti a prozíravosti do budoucnosti, nejen v "údech", ale i v "hlavách". Je ovšem pravda, že tvrzení o škodlivosti registrovaného partnerství pro manželství a rodinu je postoj, závislý na empirických datech, která dosud nejsou nejen v domácí, ale i zahraničních společnostech v přesvědčivé míře k dispozici. Musí být tedy nahrazena odhadem, seriózním a skutečně prozíravým. Důležitost takové prozíravosti dokládá označení politiků, hájících záporné stanovisko vůči legalizaci registrovaného partnerství jako anachronizmus, jak se vyjadřují současná media. Z toho také vyplývají těžkosti diskuse.
Co lze soudit o šanci argumentů pro a proti gay-les aktivitám, jaký mohou mít přesvědčovací vliv na opačně smýšlející? Co soudit o kvalitě těchto argumentů? Cena některých je omezena závislostí na uznání autority. Jiné, poukazující na povahu věci, musí čelit nebezpečí "přehlasování" hedonistickými ohledy. Není nevhodné zopakovat klasickou zásadu: slast je motiv smysluplného jednání, nikoliv jeho cíl. Argumenty, opírající se o předvídatelné důsledky, musí počítat s proměnlivostí zkušenosti a musí demonstrovat převahu dober, patrných při abstinenci homosexuality.
Na místě je spíše pesimizmus než optimizmus, protože diskuse neprobíhá na akademickém poli, kde by se uplatňovala objektivní váha tvrzení, ale má existenciální ráz, kdy se uplatňuje dopad tvrzení do základních životních pocitů konkrétního člověka. Může jím být gay-les orientovaný, který vycítil příležitost vyjít z "úkrytu" a společensky se prosazovat a tak (alespoň zdánlivě) řešit své tíživé problémy. Může jím být odpůrce gay-les orientace, pro kterého je existenciální otázkou zamítavý postoj instituce, se kterou se ztotožnil, a tak získal potřebné životní jistoty. Proto je pochopitelné, že jsou v debatě při známkách ohrožení vlastního stanoviska na obou stranách vzedmuté emoce.
Opadne-li debatní vzrušení a vytvoří se podmínky pro chladnou úvahu, zůstává jako argument "proti" nejspíš podstatné zacílení sexuality na reprodukci, dokumentované anatomickou i fyziologickou komplementaritou obou pohlaví. Podle klasické myšlenky "každá věc je definovatelná jejím bytostně nejvyšším účinkem" (nejvyšší možný účinek koncertního křídla nespočívá v tom, že je krásným kusem nábytku, památkou na velkého skladatele, dokladem historických nástrojařských dílen, nýbrž v možnosti reprodukce klavírní literatury) je neoddiskutovatelným faktem, že při sexuální aktivitě je bytostně oním maximálním možným účinkem nový život.
Když se vyžaduje podstatné zacílení na reprodukci, nejsou námitky proti sexu starých a nemocných? Nejde přece vždycky o pokračování dříve mladého a zdravého manželství. Přesto podle tradiční kazuistiky stačí potence, i když se sterilitou. V takovém případě je překážkou "příroda". Zato u homosexuálů je překážka zásadní, zvolená lidmi. STOTT chápe anatomickou komplementaritu jako pouhé fyzické vyjádření duchovní sounáležitosti a shrnuje příslušné biblické texty takto: Bůh stvořil, řekl, spojil. Ježíš v komentáři ke Gen (Mt 19,6) podle STOTTA zdůrazňuje: heterosexualita je Božím dílem, heterosexuální manželství Božím ustanovením, heterosexuální věrnost Božím záměrem. Homosexuální vztah je porušením všech tří bodů.
Argument "pro" uplatní především fakt, že zdravý člověk touží vyhovět své sexuální potřebě, případ od případu se značnou intenzitou, a že nelze od něho žádat, aby kvůli svému zaměření žil nepřirozeně zdrženlivým způsobem, zejména, nemá-li pro takový životní sloh nejmenší "světonázorovou" motivaci. V prvním případě se tedy jedná o fyzickou, v druhém o mravní nemožnost, alespoň tak, jak to gay-les orientovaný člověk vidí.
Velmi důležité je, že ani jedna strana nemůže, ale ani nechce zpochybnit přesvědčivost této základní argumentace pro a proti. Problém je jinde: chybí-li u gay-les orientovaného heterosexuální zaměření sexuální výbavy (se všemi výše popsanými deficity, které homosexuál nepopírá), nikoliv však sexuální výbava sama (kterou nepopírá heterosexuál), proč jí neumožnit realizaci odlišného zaměření, je-li pro dotyčný subjekt čímsi "přirozeným"? FRALING cituje homosexuála, komentujícího list Římanům o přirozeném a nepřirozeném chování: "Cítím se tímto místem bible sice osloven, ale ve zcela jiném smyslu. Zaměnil jsem pro mne přirozený pohlavní styk za pro mne nepřirozený tím, že jsem se nechal dotlačit do manželství. Tím jsem způsobil druhým lidem těžké utrpení a na sebe uvalil vinu. Ale Pavlovo slovo se netýká mé lásky k mému zemřelému partnerovi. Tato láska k muži je pro mne nejpřirozenější věcí na světě."
Nejvyšší stupeň mravní naléhavosti ve smyslu kategorického odmítnutí uvažovaného jednání veřejností představuje pravděpodobně pedofilie; pak homosexuální vztah s adolescentem a homosexuální znásilnění dospělého. Někdo by do této kategorie připojil také adopci dítěte registrovaným homosexuálním párem. Důvodem tohoto stupně naléhavosti je fyzická, psychická a sociální ochrana dítěte a nezletilého a ochrana tělesné integrity dospělého, ohroženého navíc infekcí. Touto oblastí se kvůli společenskému dopadu popsaného jednání zabývá vedle etiky intenzivním způsobem právo. Veřejné mínění se zdá být v této kategorii zajedno vyjma diskutabilní adopce homosexuálním párem. Uvedená odstupňovanost mravní naléhavosti platí v krátkodobé perspektivě, ve které je posuzován čin zde a nyní; v dlouhodobé perspektivě je posuzován čin nebo lépe neřest jako neblaze působící do budoucnosti. Příklad prvního typu může být provinění na dítěti zde a nyní; příkladem druhého typu provinění, které těžce poškodí ocenění manželství a rodiny v celé společnosti. AARDWEG mluví o možném propojení homosexuálních "manželství" s pedofilií. Církevní dokument Úvahy argumentuje ve prospěch manželství a rodiny proti registrovanému partnerství z racionálního, biologického, antropologického, sociologického a právního hlediska.
Prohlašuje, že absence pohlavní bipolarity vytváří překážky normálního vývoje dětí. Chybí jim zkušenost s rolí matky či otce. Začleňování dětí do homosexuálních svazků prostřednictvím adopce znamená dopouštět se na těchto dětech násilí v tom smyslu, že jsou umisťovány do prostředí, které neprospívá jejich plnohodnotnému lidskému rozvoji." - Autoři však nejsou v etickém úsudku ohledně adopce homosexuálním párem nečekaně zajedno. Názorová škála se táhne od rozhořčení (např. AARDWEG, který kriticky poznamenává, že se v současnosti mnoho hovoří o právech dítěte, mezi ně však právo na jeden trvalý heterosexuální rodičovský pár nepatří) až k bezstarostnosti. Sexual Diversity uvádí, že podle nejnovějších studií dítěti stačí jedna zodpovědná, pečující dospělá osoba s trvalým a pozitivním citovým vztahem. Střední stupeň mravní naléhavosti představuje - alespoň v optice církve - registrované partnerství a fakticky existující soužití homosexuálních párů. Důvodem je především ochrana manželství a rodiny. Tato kategorie je předmětem zájmu nejen etiky, ale částečně i práva. Veřejné mínění není v této kategorii zajedno.
Nízký stupeň mravní naléhavosti představuje homosexuální vztah mezi dospělými. Teprve na tomto stupni se výlučně uplatňuje etika, protože se zabývá nejen veřejným a zevním, ale také soukromým a vnitřním životem člověka.
Dříve věnovalo homosexuálnímu vztahu dospělých pozornost také právo. Mluví se o žádoucí omluvě za přehmaty minulosti, také ze strany církve. Intimní život dospělého bez rušivého dopadu na třetí osoby přestal být vnímán jako společensky významný. Probíhá proces privatizace sexuality. Někdo se může ptát: je-li homosexualita v určitých souvislostech chápána jako společensky nežádoucí aktivita, proč představuje mimo tyto souvislosti mravní problém? Zde se mínění rozchází, mnoho lidí není schopno chápat zorný úhel etiky (a pohledu církve), pečující o lidskou dokonalost také ve vnitřní, společensky se neprojevující sféře. Bylo by možno nabídnout jako odpověď: homosexualita představuje i bez společenského dopadu mravní problém, protože spočívá v nezacíleném užití sexuality. K dokonalému, skutečně humánnímu životu však patří její dotažená zacílenost. "Já" zaměřené transcendentně, zde ve smyslu racionálně "nad" (trans) sklony, vládne se zřetelem ke smyslu zvoleného jednání celému spektru psychiky, jejím složkám a výbavě. ¨Slast, motivující člověka k určitému jednání, je respektováním této hierarchie sesazena "z trůnu", aniž by její cena byla popřena. Člověk je správcem, nikoliv pánem svých dispozicí.
Konkrétně: člověk neslouží sexualitě (jako zdroji příjemných emocí, které jsou nejvyšším imanentním cílem jeho snažení, jak uvažuje hedonizmus), ale sexualitou (jako velmi důležitým prostředkem osobního sebevyjádření; někdy za cenu sebepřekročení, které však neznamená odcizení). Tato služba je věnována právě tak Tvůrci jako sobě samému a samozřejmě i společnosti. Do diskuse o homosexualitě je proto užitečné vnést myšlenku diakonie sexuality, lépe diakonie člověka jako sexuální bytosti. Diakonie sexuality se samozřejmě týká právě tak homosexuálních, jako heterosexuálních aktivit, i když za jiných podmínek. Podle nauky církve se diakonie heterosexuality uskutečňuje v manželství, homosexuality v abstinenci. I když tento údaj zní tvrdě, platí, že všechna náboženství oceňují v sexualitě kázeň. U ideje diakonie není třeba myslet ihned na Boha jako Pána lidské služby. I člověku, který Boha odmítá, nemusí být myšlenka diakonie cizí. Cíl své služby ovšem vidí v něčem, co absolutní nesouměřitelností nedisponuje, ať už za to označí společnost, pokrok lidstva, přírodu nebo i vyšší já. K jakým závěrům je možné v současnosti dospět? Není sporu o tom, že magisterium i morální teologie chápou řešení předložené problematiky jako řešení, u kterého je myslitelný další, zdokonalující se vývoj chápání. Sexualita obsahuje řadu otázek, na které prozatím neexistuje dokonale uspokojivá odpověď.
Stanoviska církve na tomto poli jsou bezpečnostními mantinely, ale ne definitivně vyřešenými "rovnicemi", ke kterým už není třeba ani možno nic dodat. SPINSANTI soudil už v roce 1984, že je na místě zabývat se antropologickými předpoklady pohlavní identity tím, že se teolog bude inspirovat křesťanskou doktrínou o sexu, že si však bude vědom toho, že novost a komplexnost artikulace problematiky, které musí teolog na tomto poli čelit, mu ještě nedovoluje systematický pohled. Tento moralista je přesvědčen, že je lepší dát přednost současné pozici a sledovat různé interpretační modely, aby nedošlo k deformaci údajů o vědecké a teologické pravdě o člověku, než dospět k urychlené konklusivní syntéze. Mluví tedy o stadiu provizoria při bádání o řadě sexuologických otázek také z teologického hlediska.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |