7.4 K historii sociální nauky církve
Podle Jana Pavla II. je sociální nauka součástí hlásání evangelia. Církev na situaci vzniklou během 19. století reagovala pomalu, nejprve vlivem velkých osobností, které se snažily dát do pohybu sociální hnutí, zpočátku s charitativním přístupem. To se týkalo taky stěžejního námětu sociální otázky 19. století, otázky dělnické. Církev protestovala proti zneužívání práce dětí, předmětem zkoumání se stala mravní oprávněnost dělnické stávky.
Roku 1843 byl do brněnského semináře svolán 1. sociologický kurs. Došlo k probuzení zájmu věřících o dělnickou otázku, příležitostně byly vydávány časopisy. V roce 1873 formuloval varnsdorfský kněz P. Opitz křesťansko-sociální program. Na jeho snahy navazoval P. Mathon OSB, který se pokusil na podkladě katolických jednot a spolků přejít od charitativního úsilí k politické činnosti v prospěch dělnictva.
v roce 1891 byla vydána první sociální encyklika Lva XIII. Rerum novarum. List prohlásil bez obalu, že situace současného dělnictva se podobá situaci otroků a žádal odproletarizovat proletariát. Encyklika byla přijata příznivě mladým rakouskouherským klérem, avšak s rozpaky klérem vyšším.
V roce 1906 byla založena první katedra společenských věd v rakouské monarchii.
V jubilejním čtyřicátém roce od vydání Rerum novarum vyšla druhá sociální encyklika Quadragesimo anno od Pia XI. Řešení sociální otázky spatřovala v tzv. stavovském zřízení (viz níže).
Za třicet let vychází třetí sociální encyklika, Mater et Magistra Jana XXIII. Žádá angažovanost státu v řešení sociální otázky a spoluúčast a spolurozhodování dělnictva při rozdělování národního důchodu.
Svatý stolec se dále zabýval různými stránkami sociální otázky v encyklikách Populorum progressio 1967 (Pavel VI.), Laborem exercens 1981, Solicitudo rei socialis 1987 a Centensimus annus 1991 (Jan Pavel II).
Encykliky aplikují úměrně k historické situaci tři základní sociální principy:
V dokumentech je pochopitelně věnována velká pozornost hospodářské etice, která se ptá: jakými zásadami se musí člověk řídit, aby jednal v souladu s pravdou člověka, když spravuje hmotné statky?
Jakými zásadními požadavky se lidé musí řídit, aby při získávání, vlastnění a užívání hmotných statků, v práci a produkci, konzumu a rozdělování těchto statků sloužili smyslu svého života, obecnému dobru a podpoře společenství místo toho, aby je rozdělovali?
Mag není kompetentní pro řešení konkrétních otázek hospodářských systémů, protože se jich týká autonomie světských věcí (GS 36). Nabízí pouze svou sociální nauku, v které jde v podstatě o to, aby se člověk, angažující se v hospodářském životě, nezpronevěřil pravdě člověka. Jan Pavel II.: mimo Ev neexistuje žádné skutečné řešení sociální otázky (CA 5).
7.4.1 Některá aktuální témata v soc. encyklikách
a) Práce
Je velkým tématem v této kapitole. Lze ji chápat takto:
| Práce je vědomé nasazení lidské osoby s jejími duševními a tělesnými schopnostmi za účelem tvorby hodnot. |
Takovými hodnotami jsou
V LE se říká, že práce je pro člověka dobrem nejen proto, že podle svých potřeb proměňuje přírodu, ale že uskutečňuje sám sebe, dokonce se člověkem více stává. Práce je určitým způsobem podmínkou pro založení rodiny. Zvýrazňuje v rodině také proces výchovy.
Objektivní smysl práce spočívá v tom, co je učiněno, a v prostředcích, které jsou přitom použity. Subjektivním smyslem se míní ten, kdo pracuje. Práce je jen tehdy skutečně lidskou činností, když se v ní člověk svědomitě a zodpovědně angažuje z jádra své bytosti.
| Cílem práce není produkt, ať už jde o cokoliv, třebas velmi vznešeného, nýbrž sám člověk, jeho seberealizace (LE 12). |
Z toho plyne nepřekračovat při práci hranice lidských možností (srv. bezohlednost státní prestiže, obětující pracujícího). Člověk nesmí prací zakrnět. Je proviněním proti dignitě člověka stavět objektivní smysl práce nad subjektivní.
Dokonce se mluví o nutnosti kultury práce (CA 15). K ní patří možnost dovzdělávat se a zvyšovat svou kvalifikaci. Kdo kritizuje socializmus, musí si uvědomit, že ho zrodily nelidské podmínky kapitalizmu XIX. st., který byl ve vykořisťování, čili dehumanizaci člověka tak krátkozraký, že si nepřipouštěl trest za své počínání, který pak logicky přišel.
Dignita práce neplyne jen z filozofických úvah, ale taky z víry. Člověk je povolán uskutečňovat sebe jako obraz Boží tím, že zobrazuje Boha, činného v stvoření. Podobné platí o následování Krista. Na práci se poukazuje taky jako na prostředek duchovního života (svatost kleriků je podle koncilu funkční).
LE 27 dokonce říká, že námahy práce staví člověka po bok Krista, nesoucího kříž k spáse světa, a nepochybuje o povinnosti člověka práci se nevyhýbat (srv. sv. Pavel: kdo nechce pracovat...; Pius XII. v projevu k římské šlechtě). Druhou stranou mince je právo na práci, plynoucí z práva na to, co nutně přispívá k rozvoji člověka a splnění jeho poslání. OSN, 1948 o lidských právech a.23/1, mluví o právu člověka na práci a na ochranu před nezaměstnaností. Koncil to říká v GS 26.
b) Kooperace
Koncil vyslovil přání, aby se úměrně k ekonomických možnostem, které církev nemůže posoudit, podporoval vznik společenství lidí, podílejících se na pracovním procesu (GS 45, CA 43).
| Třeba podporovat spolurozhodování zaměstnanců ve vlastním podnikání, aniž by tím bylo zpochybněno vlastnické právo majitele podniku. |
Spolurozhodování se v první řadě bude týkat provozních podmínek; kde jinde by měla být více respektována humanizace práce (GS 67). Sem patří práce na směny, zejména noční.
Jestliže u velkých podniků je mezičlánek v osobě manažera samozřejmostí, poskytuje jeho osoba zaměstnancům příležitost spoluvytvářet vedoucí autoritu podniku. Tím přestává být pro zaměstnance vedení podniku cizím panstvím. Je jasné, že jde především o ducha solidarity, který je protipólem třídního boje. Spolurozhodování neplyne ze spoluvlastnictví, ale osobní dignity zaměstnance.
c) Hospodářský pokrok
Často se mluví o hospodářském pokroku. Ten se týká např. zemědělské a průmyslové produkce nebo čilosti obchodu, také zahraničního. Hospodářský pokrok je pokrokem pouze tehdy, zůstává-li prostředkem celkového rozvoje člověka i společnosti, včetně duchovního života (srv. problematický pokrok díky úspěšnému obchodu se zbraněmi). K tomu připojuje varovnou poznámku ekologie ohledně vody, ovzduší a vyčerpání zdrojů energie.
Východisko se zdá být v rozvoji kvalitativním, nikoliv kvantitativním. Bádání má za úkol zjistit, jak z méně investované energie a látek udělat více produktů než dosud (např.: miliony litrů pohonných hmot lze ušetřit pomocí telekomunikace).
| Hospodářský pokrok není automatický proces, nýbrž vyžaduje promyšlenost a zodpovědnost nejen za malou vrstvu společnosti, ale za celou společnost. |
V této souvislosti upozorňuje papež na dva extrémy. Jedním je nadměrný rozvoj, vedoucí k stálé větší a rychlejší výměně zboží dobrého za zboží ještě lepší, ač nedůležité, což se týká jen malé skupiny boháčů (např. auta za auta, nábytek za nábytek). Tato tendence se označuje jako konzumismus, způsobující plýtvání s nadměrnými odpadky. Mít stále víc a lepší neznamená ještě zdokonalování osoby v jejím bytí.
Druhým je nedostatečný rozvoj, kterým trpí řada národů a lidí, neschopných realizovat své lidství kvůli nedostatku elementárních statků (SRS 28).
Etika upozorňuje na nesnadno realizovatelné heslo "více času k bytí", upozorňující na problém volného času. Méně pracovníků zhotoví za méně času více výrobků, které dokáží nasytit trh. Východisko z nadbytku pracovních sil je v řadě nepopulárních opatření, které posoudit nepřísluší MT přímo. Ona může pouze glosovat skutečnost, že hospodářský rozvoj může narazit na hranice, a co to znamená pro rozvoj lidské osoby.
Je velmi těžké, podle některých lidí málo nadějné, ale přesto nutné nabídnout dlouhodobou výchovu, jejímž cílem je vzdávat se už od malička nadměrných materiálních požadavků, což se může stát přímo mravní povinností. Místo toho by se člověk měl učit umět zacházet s rostoucím bohatstvím volného času. Určitá stagnace hospodářského rozvoje může dokonce přispět k většímu zájmu člověka o podstatně lidské záležitosti.
d) Tržní hospodářství
Tímto výrazem je označen systém, v kterém určují hospodářský život z jedné strany producenti a prodavači, z druhé strany konzumenti a kupující.
Tento systém nepracuje automaticky, nýbrž musí být organizován tak, aby sloužil lidským potřebám a obecnému dobru. Je alternativou řízeného nebo centrálního hospodářství, které charakterizovalo tzv. druhý svět. Zhroucení plánovaného hospodářství je důkazem ekonomické prospěšnosti tržního hospodářství. Jeho etickou vhodnost zkoumají otázky co, jak, kým, pro koho má být produkováno a konzumováno, nabízeno a poptáváno.
| Souhra nabídky a &nbpoptávky, charakterizující tržní hospodářství, je prostředkem, účelem je služba člověku. |
Jan Pavel II. zdůrazňuje, že tržní hospodářství nelze chápat jako katolický hospodářský systém, takový totiž vůbec neexistuje. CA však konstatuje, že není-li tento systém otráven radikálním kapitalizmem, principům katolické sociální nauky vyhovuje (42). Respektuje totiž lidské právo na iniciativu, vlastnictví a svobodu v hospodářské sféře. Umožňuje sebeurčení, zodpovědnost, rozvinutí, kreativitu. Zabraňuje soustředění moci do jedněch rukou, protože trh je místem stálého setkávání svobodných lidí, kteří jsou vedeni vlastními zájmy; je místem informací, komunikace a výměny zboží.
| Hospodářská svoboda musí odpovídat sociální spravedlnosti, obecnému dobru, solidaritě. |
Není bez zajímavosti slyšet výčet ctností podnikatele z pera současného papeže: píle, rozvaha při podstupování přijatelných rizik, důvěryhodnost a věrnost v mezilidských vztazích, pevnost při provádění obtížných a bolestných, ale nutných rozhodnutí a při zvládání případných osudových ran (CA 32).
| Sociální ohled nepatří k tržnímu hospodářství nahodile, nýbrž zásadně. |
Obraz člověka není jako v komunizmu nebo radikálním liberalizmu utopický, ale realistický. Snahy člověka je možno a nutno uspořádat a ovládat. Cíl snažení, zisk, majetek, výkon, uznání není něčím záporným, naopak představuje motivaci k hospodářskému růstu (srv. CA 35).
| Tržní hospodářství respektuje princip subsidiarity, to znamená, že uspokojení materiálních potřeb je v rukou jednotlivců, případně skupin, družstev, odborů, ne v státní režii. |
Eticky významným jevem je soutěživost. Konkurence a reakce kupujících určují ceny a už předtím suroviny. Zdá se, že mechanizmy tržního hospodářství mohou přispět k lepšímu využití surovinných zdrojů, protože je v zájmu soutěživosti snižovat výši spotřeby surovin pro dosažení příznivých cen.
| Soutěživost je v příslušných mezích oprávněná a užitečná, není však výlučným regulujícím hospodářským principem (QA 88). Liberální pojetí soutěživosti je neslučitelné s křesťanskou etikou (MM 23). |
Tržní hospodářství je sice svobodným hospodářským systémem, vyžaduje však ochranu, a to je úkol státu. Vnitřní mechanizmy systému, zejména soutěživost, na ochranu nestačí. Naopak, ponechány sobě samým, povedou k hromadění majetku a moci do několika málo rukou; nežádoucí důsledky lze snadno domyslet.
| Stát, musí do chodu tržního hospodářství příznivě zasahovat daňovou a sociální politikou, legislativou, týkající se podnikatelských, smluvních a majetkových práv a obezřetnou subvenční strategií (CA 43). |
Cílem těchto nutně, ale blahodárně omezujících zásahů do "spontánního" ekonomického chodu je vlastně stálá snaha o vyrovnávání potřeb a jejich uspokojení pro každého občana.
Jinak: pořádková služba státu permanentně přezkušuje prospěšnost hospodářských struktur pro obecné dobro. EU ukazuje, že tyto otázky nejsou důležité jen pro jednotlivý stát, ale mají mezinárodní význam. Už Jan XXIII. se vyslovoval pro nějakou "univerzální" autoritu, příslušnou nejen pro hospodářské, ale i jiné otázky (PiT 14O), zatímco Jan Pavel II. mluví o globalizaci hospodářství (CA 58).
Eticky plně zodpovědná je jistá pružnost trhu, vnímavá vůči jeho vnitřním zákonitostem a vlastním možnostem, která se ze strany zaměstnavatele nebojí nepopulárních, ale rozumných opatření; na oplátku ze strany zaměstnanců by se měla setkat s pochopením pro taková opatření. Změnit pod tlakem hospodářského útlumu výrobní program, propustit část zaměstnanců (aniž by se sáhlo k neúnosným tvrdostem) je nejen ekonomicky, ale v perspektivě i sociálně zodpovědné, protože chtít pokračovat v ztracené věci znamená bankrot a definitivní ztrátu všech pracovních příležitostí v uvažovaném podniku.
e) Mzda
Další eticky významnou otázkou je spravedlivá mzda. Že patří k základním právům člověka, říká OSN v a.23/2 a 3: každý má právo na stejnou mzdu za stejnou práci (GS 67). Existuje mzda, která kryje potřeby holé existence. Dále mzda, která nadto kryje potřeby společensky přiměřeného života. U zaměstnance, který založil rodinu, by se mzda měla týkat krytí potřeb celé rodiny: moci rodinu založit, přiměřeně se o ni starat a zabezpečit do budoucnosti (LE 19).
Žádat relativní rodinnou mzdu, tzn. mzdu, která by respektovala počet členů rodiny zaměstnance, by však vedlo k odmítání pracovních sil, majících početnou rodinu, které by se velmi snadno a často ocitaly v táboře nezaměstnaných. Proto jejich situaci musí vedle spravedlivé mzdy pomáhat řešit doplňkové sociální vymoženosti.
| Spravedlivá mzda musí zrcadlit potřeby zaměstnance, jeho rodiny, hodnotu jeho práce, zodpovědnost postavení, zvláštní zátěže a přípravu na kvalifikaci. |
Tzv. mzda v akordu nesmí ohrozit příliš vysokými požadavky mzdu potřebnou a rodinnou. Při hospodářské recesi je na místě podle potřeby zatížit zaměstnanecký kolektiv, nejméně by však tím měli být postiženi otcové rodin, závislí výlučně na mzdě.
Zvyšování mezd je už s ohledem na inflaci žádoucí, zaměstnavatel si však naprosto spravedlivě vyhrazuje potřebný provozní kapitál, který nemůže být ohrožen sice pochopitelnými, ale nerealistickými mzdovými požadavky (ekonomicky, sociálně i eticky lze uvítat investování nadbytečné části mzdy do chodu podniku).
Výše mzdy má také přihlížet k obecnému dobru. Značný rozdíl mezi mzdami v různých odvětvích ohrožuje potřebné rozdělení pracovních sil. V mezinárodním měřítku je nežádoucí, aby zaměstnanci rozvojových zemí dostávali nepřiměřeně nízkou mzdu proto, aby se výrobky takové země prosadily na světovém trhu. Dojde-li k fluktuaci pracovních sil do zahraničí, trpí tím rodinný život, domácí ekonomika i ekonomika hostující země.
f) Nezaměstnanost
Potíže státu, který zaměstnanost garantoval, jsou známy z minulého režimu. Nezaměstnanost se nyní stává bolestnou zkušeností, hrozící vždycky sociálním neklidem,
| Nezaměstnanost není osud, ale obtíž, kterou odvracet je mravní povinností. Pomoc poskytuje kooperace přímých a nepřímých zaměstnavatelů (institucí a organizací), daňová a celní politika státu s dopadem na trh práce a ochota nezaměstnaných k rekvalifikaci. |
Odbory, požadující příliš vysoké mzdy, přispívají k zdražení finálního výrobku a tím k jeho neprodejnosti, zejména na mezinárodním trhu, což opět vede k nezaměstnanosti.
Zde mají zodpovědnost taky občané státu, ukládající svůj kapitál do zahraničních bank; tím ztěžují činnost domácích bank pro investice nebo inovace, poskytující nové pracovní příležitosti. Z řečeného je eticky významné zejména to, že složitý
| Ekonomický systém, složitá souhra mnoha sil a okolností, vyžaduje od člověka živé vědomí zodpovědnosti nejen před společností, v které žije, ale celosvětově a vůči společnosti, která teprve bude. |
Velmi delikátní problém představuje mezinárodní nabídka pracovních sil, vyvolávající xenofobii, vedoucí až k vraždám. Průmyslový stát, který stlačuje ceny surovin z rozvojových zemí a vyhání do výše ceny finálních produktů, ohrožuje stabilitu dodavatelské země, což se jemu samému vymstí.
Nezaměstnanost je jev, který musí být odborně studován. Malé procento lidí, přicházejících v pracovním procesu v úvahu, se štítí práce. Jako důvod se uplatňují spíše nemoc, stáří, hospodářská recese, ale taky racionalizace výroby, pokles poptávky a jiné okolnosti. Zásadou je rozdělit zkracovanou pracovní dobu na co největší počet pracujících. Pro tradičně křesťansky myslícího člověka je nezvyklé tvrzení, že formou lásky k bližnímu je vynalézavá snaha podnikatele odvracet metlu nezaměstnanosti např. změnou výroby.
Že je evidentně nemorální investovat prostředky, určené pro oživení zaměstnanosti, pro soukromý luxus státního úředníka, kterému jsou tyto prostředky svěřeny, je zbytečné připomínat.
Těšit nezaměstnaného tím, že práce vzdor své důležitosti je v životě člověka prostředkem, nikoliv cílem, je cynické. Při odpoutávání se od dřívějšího režimu s jeho skutečnými nebo zdánlivými sociálními výhodami nelze zamlčet, že celý bývalý východní blok trpí sociálním znejistěním, které se může výrazně promítnout do politického života.
g) Odbory
| Odbory zastupují zájmy zaměstnanců k podpoře hospodářského vzestupu a prohloubení zodpovědnosti za obecné dobro (OA 14). |
Podle Jana Pavla II. mají zároveň kulturní poslání, protože přispívají k plnohodnotné účasti pracujících na životě národa a na cestě rozvoje (CA 35). Při oprávněné snaze čelit chybám v socio-ekonomické oblasti nesmí klesnout do třídního egoizmu (LE 2O), nýbrž musí respektovat ekonomickou situaci země.
h) Vlastnictví
Pojem vlastnictví v subjektivním smyslu označuje mravní způsobilost fyzické nebo právnické osoby rozhodovat výlučně o určitých pozemských statcích. V objektivním smyslu označuje tyto statky, které mohou být nejrůznějšího druhu od potravy přes továrnu až k právnímu nároku na sociální zabezpečení.
Ohledně rozdělení hmotných statků platí: co Bůh pro člověka stvořil, určil k užitku všech lidí. Každý člověk má právo mít pro sebe a svou rodinu potřebný podíl na statcích země (GS 69). Praktickým důsledkem je zásada, že v extrémní nouzi patří skutečně potřebné všem, přestává soukromé vlastnictví (v současnosti je toto pravidlo rozšiřováno z jednotlivců na celé národy). To však neznamená, že za normálních okolností patří všechny statky země zároveň všem.
| Právo na soukromé vlastnictví nekonkuruje původnímu společnému vlastnictví všech, nýbrž je mu podřízeno a zaměřeno na ně. |
Kolektivní vlastnictví, jak ukazuje zkušenost, vede k všeobecné chudobě. Pro zachování a rozvoj vlastního života potřebuje člověk nutně hmotné statky, jejichž uživatelem je výlučně nebo aspoň přednostně on sám; soukromé vlastnictví patří k přirozeným právům člověka.
Církev se staví jak proti kolektivizmu, který právo na soukromé vlastnictví zásadně popírá, tak proti liberálnímu kapitalizmu, který pro ně neuznává žádné hranice. Soukromé vlastnictví není pro ni absolutním a nedotknutelným právem (LE 14).
V povědomí socialistického člověka je ovšem boj za soukromé vlastnictví tím hlavním, oč církvi šlo a jde. Podle Pia XII. (projev v r. 1944) jí však přitom jde o vysoký eticko-sociální cíl. Z teoretického hlediska je zajímavé, jak toto právo zdůvodňuje. Podle TQ je člověk zaměřen na své zájmy, vůči nim je iniciativní. Z toho vyplývá, že kolektivní hospodaření není rentabilní. Už Rerum novarum předpovídá, že kolektivizmus by vedl k omezení a závislosti občanů, ba k jejich pronásledování. Odstraněním soukromé iniciativy by byl odstraněn pramen b1ahobytu. Ze zdánlivé rovnosti všech by povstal politováníhodný stav ponížení všech (RN 12). Předpokladem kolektivistického systému je depersonalizace jeho členů, protože dignita a svoboda člověka úzce souvisí se soukromým vlastnictvím (nucený kolektivizmus nelze zaměňovat za dobrovolné vzdání se vlastnictví). GS 71 říká, že vlastnictví přispívá k projevení se osobnosti člověka a poskytuje mu prostor pro nezávislost.
Vlastnictví nepřináší jen individuální, nýbrž i sociální prospěch; ten však nelze vidět pouze v sociální hypotéce, která na něm vázne (dát podle nahodilé potřeby almužnu).
| Sociální funkce vlastnictví je podstatná, člověk se rozvíjí jako osobnost tím, že se snaží o správný vztah k druhému člověku taky ve vlastnické sféře. |
Je rozdíl mezi právem na vlastnictví a způsobem jeho užívání. Realizovat se může sociální role vlastnictví buď jeho poskytováním (pro přítomnost) nebo jeho investováním (pro budoucnost).
Umožňovat sociální funkci vlastnictví je cílem daní, které přispívají k vnitřní (policie) i zahraniční (armáda) jistotě státu, školství, kultuře, sociálnímu zabezpečení rodin i starých lidí, zdravotní péči o nemocné a invalidy nebo dopravě. I zde je třeba myslet mezinárodně (PP 47).
Podle MM 136 je vedle daní cenným prostředkem sociální služby vlastnictví pojištění, čili sociálně nebo individuálně zaměřená smlouva, kterou pojištěnec pomáhá nejen sobě, nýbrž i druhému.
Etika nevidí daně a pojištění pouze jako nepříjemné břemeno, ale jako užitečnou formu sociálního vyrovnání. Jak stát se svou daňovou politikou, tak občan, na kterého se obrací, jsou ovšem voláni k odpovědnému přístupu (viz níže).
Opět třeba připomenout mezinárodní zřetel: pomoci zemím, kde sociální pojištění neexistuje (kde jsou tedy sociální problémy stáří řešeny velkým počtem dětí, které se o staré postarají), předpokládá pomoci jim při organizování sociálních institucí.
i) Vyvlastnění a socializace
Sociální funkce pozemských statků může někdy žádat od vlastníků, aby se svého vlastnictví vzdali. Podmínkou je
j) Etika produkce
Odporuje jí život jedince i společnosti "nad poměry", místo aby investovali do hospodářství. Pius XII. to připomněl v r. 1952: Kdo je schopen investovat kapitál, má s ohledem na obecné dobro zvážit, zda by skutečně takovou investici neměl provést, místo aby se oháněl prázdnými výmluvami.
Rozdělování majetku reguluje nejen spravedlnost, ale taky láska. Slovem almužna se označuje podpora nuzných, která jde nad nárok spravedlnosti, leda by se nuzný octl v krajní nouzi. V současnosti bylo poskytování almužen (podpora potřebných z lásky) vystřídáno státní sociální podporou; pokud přece podrželo svůj význam, přebírají almužnictví značnou měrou charitativní organizace.
Za zvlášť cennou "almužnu" je považován čas, který je věnován opuštěnému člověku, zejména když je nepohyblivý. CA 36 podobně jako SRS 31 zdůrazňuje žádoucnost almužny poskytované nejen z nadbytku, ale i z potřebného.
Občan bývalého východního bloku si musí v rámci pravidel křesťanské ekonomické etiky uvědomit, že ekonomický jev, zvaný kapitalizmus, prodělal na západě pronikavou změnu. Soukromé vlastnictví je sociálně vázané; zaměstnanec je chráněn pracovním právem a odbory. Má nárok na spravedlivou mzdu. Původní protiklad mezi kapitálem a prací je zmírněn spolurozhodováním. Také řada státních zákonů dozírá na kapitál. i v epoše zkroceného kapitalizmu však není nemyslitelné zneužití zaměstnance (CA 8, 33, 42).
K daňové etice
Zvláštní péče musí být věnována daňové kázni, která je velmi malá.
| Smyslem daňového systému je obecné dobro, hospodářský rozmach a ochrana ekologických zájmů. Občané jsou ve svědomí zavázáni vzít na sebe spravedlivou část veřejných nákladů jako příspěvek k společnému dobru. |
V tomto duchu mají být také vychováváni(1). Příslušné závazky má samozřejmě i stát (pěstovat legální a distributivní spravedlnost) (2). Konečně třeba sladit etiku s ekonomií (3).
(1) Závazky občanů
Daňový systém je vždy nedokonalý (může vést až k vydírání občanů), ale odpovídat ze strany občanů na jeho nedokonalost ochotou platit jen část daní nevede k cíli, nýbrž poškozuje druhé poplatníky.
Když se při vyčerpání všech prostředků zkoumání, které jsou k dispozici, nezdaří zjistit hranici povinnosti v případě, že požadavky státu vypadají podezřele nadsazené, platí předpoklad pro stát.
Dříve uznávaný rozdíl mezi přímými daněmi, které zavazují ve svědomí, a nepřímými, které ve svědomí nezavazují, je v současnosti už neudržitelný, nepřímé daně mohou zavazovat naléhavěji.
Občanům je dovoleno využít v rámci zákonné úpravy všech možností daňové úlevy a osvobodit se v případě fyzické nebo mravní nemožnosti trvale, dočasně, zcela nebo zčásti od placení daní. Názor dřívějších moralistů, že jedinou zbraní poplatníků, poučených předvolební kampaní, je využít voleb ke změně daňového systému, naráží v současnosti na odpor. Při jasném zneužití daňových požadavků se eticky nevylučuje daňová stávka, ovšem daňové svědomí je hluboko pod úrovní ostatního mravního cítění. V prospěch státu třeba říci, že čím více se drží zásad daňové morálky, tím víc zavazuje svědomí občana.
Daňový únik do zahraničí, kde panuje příznivější daňová politika, je sice nejúčinnější prostředek proti domácímu bezpráví, škodí však vlastní zemi a spoluobčanům a podle toho je třeba ho posuzovat.
(2) Závazky státu
Stát musí být v ukládání daní skutečně kompetentní, požadavky musí být omezeny na nutné minimum, břemena mají být rozložena úměrně k možnostem skupin, užití výnosu daní musí být k prospěchu celku.
Je nemorální chtít nahradit nedostatečný daňový zákon apelem na silnější etické cítění občanů. Bezzásadový pragmatismus daňové politiky neopravňuje stát svalit svou neschopnost na ramena poplatníků. Bez etické státní teorie chybí daňové etice měřítko.
Za nejtěžší výtku na adresu státu může být považován fakt, že poplatník si nemůže dovolit daňového poradce.
Státu prospívá ústavní dozor nad pokušením překračovat míru jeho požadavků hlavně v daních. Společnost je mravně tím zralejší, čím méně mravní síly žádá od jednotlivce v jeho konkrétním rozhodnutí.
(3) Nároky ekonomie
Definici spravedlnosti, která říká, že dává každému, co je jeho, je třeba aplikovat také na ekonomii. Aby vůbec mohla existovat, i ona žádá dostat, co je její. Etika hospodářského života se tedy musí ptát ekonomie, jaké jsou její neoddiskutovatelné požadavky, aby mohla plnit uložené funkce; ekonomie nesmí být neetická, ale to nevylučuje, že je nepopulární.
Nárokovat bude zejména minimum zásahů do hospodářských aktivit, které jsou výsledkem ekonomických úvah. Čelit dnešním krizím (hlad, devastace přírody, nezaměstnanost, zbrojení) pouhým apelováním na individuální svědomí je nejen neúčinné, ale dokonce škodlivé, jak pro morálku (stane se nevěrohodnou), tak pro hospodářství (stane se nefunkčním), protože jde o krizi na úrovni systému.
V hospodářské etice je tedy třeba mít na mysli dva zřetele:
Při diskusi etiky s ekonomií pochopitelně nepanuje jednomyslnost.
7.4.2 Delikty
Tradičně vypočítávané delikty proti 7. slovu mají spíše soukromý ráz: krádež, loupež, poškození cizí věci. Současní ekonomové upozorňují na to, že delikty je třeba vidět spíše někde jinde: v produkci věcí, pokud mohou mít pouze nemorální užití; v klamné reklamě; v nezákonném zmocnění se výrobního tajemství konkurence; v praktickém vyřazení trhu tajnými dohodami s následným diktováním monopolních cen; v dumpingových cenách, umožněných daňovými nebo celními podvody a zdánlivě kvalitním zbožím; v laciné výrobě, obcházející ekologické předpisy; v nezákonném zaměstnávání výhodných pracovních sil ze zahraničí, aniž by byly pro úraz sociálně pojištěny. Uvedené praktiky jsou samozřejmě pokušením pro konkurenci
Česká republika je v současnosti bohatá na ekonomické delikty, jdoucí až k vraždám podnikatelů. Nejeden člověk zavzpomíná na minulý režim s jeho jistotami a pořádkem. Třeba říci naprosto jasně: perspektiva minulého ekonomického systému se rovnala totální hospodářské zkáze, která byla pouze otázkou času. Proto ne z ideových, humánních důvodů došlo k perestrojce s ekonomickými a politickými důsledky. Opět se ukázalo: s čím kdo zachází, s tím i schází. Marxizmus neporazila opoziční "nadstavba", v jeho očích cosi sekundárního, ale hospodářská základna, tedy pro něj cosi primárního.
Přechodné stadium, v kterém se stát nevyhnutelně nachází, provázené morální kocovinou, lze přirovnat k pubertě, během které dospívající člověk hledá své já a přitom i ošklivě bloudí. Jistou etickou útěchou každému, kdo sice novému systému přeje, ačkoliv je zděšen leckterými průvodními jevy, je konstatování, že v zaběhnutém západním ekonomickém systému by spáchání podnikatelského hříchu, kterými se to v české republice hemží, pro "hříšníka" znamenalo hospodářskou smrt.
NB. K problému chudoby. Tento problém je výzvou obousměrně. Její pramen může být fyzický: neschopnost, nemoc, nepříznivé prostředí, podnebí, málo přírodních zdrojů; může však být také mravní, zaviněný jednak bohatými (o tom bylo řečeno mnoho důležitého), ale také chudými, pokud u nich neplatí "nemohou", ale "nechtějí". Důvodem může být lenost, rozmařilost, lehkomyslnost, která je staví do podivného světla v očích bohatých, neúnavně vyzývaných k pomoci.
Skutečnou pomoc chudým neposkytne jednorázová almužna, ale pomoc k hospodářskému osamostatnění, pokud jim objektivní podmínky neumožňují "postavit se na nohy" vlastním úsilím. Jinak se jedná o neetickou podporu pochybné životní filozofie. To se týká jak jednotlivce, tak i národů.
Literatura:
Höffner J., Christliche Gesellschaftslehre, 1983
v. Nell-Breuning. O, Gerechtigkeit und Freiheit 1980
(oikos = dům, logos = nauka; ekologie je nauka o životním prostředí).
| Ekologická etika je nauka o zodpovědném vztahu člověka k životnímu prostředí. |
Základním modelem vlastnictví je pro člověka jeho tělo. Dále vlastnictví bezprostředně nutných hmotných statků. V širším smyslu je společným vlastnictvím celý svět, životní prostor celého lidstva. Tento životní prostor je dnes v takové krizi, že ji nelze zvládnout technickými prostředky. Je zapotřebí změny smýšlení člověka vůči okolí (srv. tuto nezvyklou výzvu k pokání).
K historii
Někteří autoři vytýkají židovsko - křesťanské tradici, že způsobila dnešní krizi životního prostředí. Odůvodňují to výrazným antropocentrickým myšlením bible, které vylučuje skutečně pietní vztah člověka k zvířeti a rostlinstvu. Vše mimo člověka mu jenom slouží a je možným předmětem jeho využívání. Tato tradice vyústila do západní civilizace s jejím vztahem k přírodě a sklonem k technice. Kritici říkají, že tak nápadný vývoj určitým směrem nemůže být vysvětlen pouze zevními nahodilostmi, nýbrž musí mít v pozadí duchovního činitele.
Připomíná se Gn 1,28: Podmaňte si zemi. Biblická výzva však nedovoluje člověku být despotou vůči zemi, kterou obývá, nýbrž mu předkládá spíše roli správce, který se cítí spoluodpovědným za blaho svých poddaných. Je však pravda, že myšlenka lásky k zvířeti a úcta k podlidskému životu je málo probírána ve srovnání s hinduistickou nebo indiánskou tradicí.
Je-li v bibli s takovým důrazem požadována láska, musí se týkat nejen vztahu k sobě a k bližnímu, nýbrž také okolí člověka, jeho životního prostředí, které je prodloužením jeho tělesnosti. Člověk se neztotožňuje pouze se sebou samým ve smyslu izolované osoby, ale také se svým domovem, prostředím. O pravé lásce nelze mluvit, když je člověk vůči přírodě bezohledný. Láska zahrnuje solidaritu se vším, co žije, ale také ohled na příští generace.
V pobiblické době dochází při pronikání křesťanství do tehdejšího světa k setkání s jiným způsobem myšlení. Ačkoliv se životní prostředí stalo člověku skutečným problémem teprve s rozvojem techniky a industrializace nové doby, kořeny problému sahají daleko do minulosti. Antické zkoumání přírody bylo přijato do duchovního vlastnictví středověkého člověka a přivodilo napětí vůči biblické tradici; mířilo k exaktnímu poznání předmětů a vvdůsledku toho také k jejich ovládnutí. V době osvícenství, kdy se přírodní vědy emancipovaly od teologie, docházelo k jednostrannému obrazu člověka jako stroje, ovládaného fyzikálními zákonitostmi. Z toho plynulo přesvědčení, že pomocí přírodních věd a techniky je možno zvládnout problém zdraví, štěstí a životního úspěchu. Rovnoběžně probíhají počátky zprůmyslnění a zde je možno spatřovat zárodek vztahu k životnímu prostředí, který zapříčinil dnešní krizi.
Zastavení na cestě neblahého vývoje jsou sekularizace 18. století, francouzská revoluce, technické myšlení a ideál poznání, formulovaný moderními přírodními vědami.
V sedmdesátých letech XX. století byla krize životního prostředí spatřována v pěti skutečnostech:
Dospělo se k závěru, že půjde-li vývoj tímto směrem dále, dosáhne příroda během 100 let absolutního bodu hranice růstu (D. a D. Medows, Meze růstu, 1972).
Vztah ekonomie a ekologie je dnes jedno z nejaktuálnějších témat. Ekonomické snažení a ekologický ohled spolu soupeří. Pesimisté soudí, že ekonomie má stále navrch, to znamená, že se blíží světová ekologická katastrofa (D. a D. Medows, Překročené meze, česky 1995).
Úkol etiky je jasný: právě s její a pouze její pomocí lze tyto problémy zvládnout, i když s nemalou námahou. Směrnice státu na adresu ekonomie se musí týkat i ekologických hodnot, a to v mezinárodním měřítku (zaměření se na "čisté" energetické zdroje). K mravní výchově patří upřednostňovat produkty, které jsou sice finančně méně dostupné, ale ekologicky nezávadnější. "Lepší vzduch, moře, lesy jsou cennější než větší luxus v oblékání, potravě, bydlení, turistice" (B. Sutor, Politická etika).
Ekonomické vítězství tržního hospodářství nad hospodářstvím centrálně plánovaným neznamená, že trh není prost problémů. V návaznosti na proslulé Marxovo slovo o odcizení pracujícího člověka v kapitalizmu upozorňuje Jan Pavel II. na to, že za svobodného nemůže být označen člověk, který se stará jenom o požitek. Poslušnost vůči pravdě dovoluje člověku uspořádat svá přání a způsob jejich vyplnění do správné hierarchie, takže vlastnictví je pro něho prostředek k růstu (CA 41). Špatná není touha po lepším životě, nýbrž způsob života, který předstírá, že je lepší tehdy, když dává přednost "mít" před "být" (CA 36).
Není úlohou církve vydat směrnice pro překonání krize životního prostředí. Církev se může angažovat spíše ve výchovné oblasti.
V mnoha případech nelze mluvit ov"řešení", ale pouze o zmírnění potíží, jak je patrné v turistice: v poměrně nedotčené přírodě znamená pro životní prostředí vždycky zátěž, bude tedy moudré ji poněkud omezovat, ale nelze ji vyloučit vůbec.