v Ex 20,17 zakazuje 10. přikázání podle katechetického počítání nejen zmocnit se statků bližního, nýbrž (snad) také po nich dychtit. Tendence od činu k vnitřnímu postoji je patrná na sousedství sloves "nebudeš dychtit", "nebudeš toužit" (Dt 5,21; k vývoji křesťanské tradice viz úvod k  9. a  10. slovu).

Z míst jako Ex 22,8 nebo Nm 5,7n a dále Ex 21,33 (poškození z nedbalosti) nebo Dt 27,17 (posunutí hraničního kamene) plyne, že v SZ je vlastnictví postaveno pod ochranu Mojžíšova zákona. Statky představují Boží dar a jejich vlastnictví prozrazuje Boží požehnání (Job 42,10). Písmo také říká, že nadměrná chudoba právě tak jako nadměrné bohatství člověku škodí (Přís 30,7).

Každý sedmý rok mají chudí právo na podílu země, smějí paběrkovat. Izraelita nesmí brát od Izraelity úrok (Ex 22,24), vyhlašuje se ochrana nad zástavou. Každý padesátý rok (jubilejní rok nebo milostivé léto) se měl majetek vrátit původnímu majiteli (Lv 25). Tím mohlo být zabráněno velkým sociálním výkyvům a docílena určitá majetková vyrovnanost. Zároveň byla poskytnuta naděje, že jedinci nelze navždy jeho majetek vzít. Je však velmi sporné, bylo-li toto ustanovení dodržováno.

U všech ustanovení se jednalo o směrnice s náboženským cílem. Lv 25: mně patří země, vy jste jen hosté u mne. Jde o uznání Božího panství.

Nový zákon

Také NZ předpokládá pořádek soukromého vlastnictví. Kristus potvrzuje toto slovo dekalogu, nepodniká pokusy změnit sociální pořádky přerozdělováním majetku. Přesto je překonává. Programem lásky poskytl podstatný přínos hlavnímu sociálnímu problému antiky, spočívajícímu v hlubokých společenských rozdílech. Je-li hlavním poselstvím evangelia zvěst o blížícím se Božím království, je vedlejší, je-li kdo bohatý nebo chudý. Když však praxe učí, že bohatství duchovnímu zaměření překáží, Kristus před ním varuje. Obrací se na chudé, také na ty, kdo Zákon neznají nebo nedodržují. Co je jim společné, je jejich nezabezpečenost, hmotná nebo společenská, také však náboženská. Právě u nich lze nejlépe začít s poselstvím o spáse. Ježíš je velebí, protože mají prázdné ruce.

Jistý mravní předpoklad je však nutný, protože chudý jenom proto, že je chudý (ale přitom bezbožný), do království nevejde. Toto upřesňuje Mt v prvním blahoslavenství. Požadavek distancování se od majetku platí určitou měrou o každém; od učedníků, úzce připojených ke Kristu, se však žádá víc (Lk 14). Důvodem je záměrné zbavení se falešných opor, aby existenční jistotou, o kterou se učedník, důsledně následující Mistra, opírá, byl Bůh. Jeho cílem tedy není chudoba, ale skládání veškeré důvěry v Boha.

Pro apoštolskou církev je charakteristická eschatologická rezervovanost (1 Kor 7). Sv. Pavel nežádá vůči majetku jakousi stoickou apatii, ale odstup z toho důvodu, že tvářnost světa pomíjí. Přichází nový věk; je lépe mít statky, které nepomíjejí. Pravé bohatství je v poznání Krista a jeho darů (1 Kor 1; Ef 3; Kol 1); je-li křesťan volán k svobodě, týká se to taky svobody od majetku (Gal 5). Vzdání se majetku v Sk 5 bylo však dobrovolné, nebylo všeobecné, soukromé vlastnictví nebylo zásadně odmítnuto, proto výraz komunismus lásky, který je někdy používán, je třeba brát s rezervou.

Intenzivně se majetkem křesťanů zabývá sv. Jakub (2,5nn). Majetek může zničit bratrského ducha. Apoštol však kvůli tomu neštve chudé proti bohatým. Místo toho probouzí svědomí, které má vidět bratra i v chudém. Lidé nemajetného necení, cení ho však Bůh, protože ho zahrnul největším bohatstvím, vyznamenal jej totiž tím, že ho povolal.

Pastorální epištoly žádají, aby bohatí neskládali své naděje do něčeho tak nespolehlivého, jako je majetek (1 Tim 6).

Názor, podle kterého je majetek důkazem Božího požehnání,však není kritizován, bohatství nemusí bránit víře; vše co Bůh stvořil je dobré, od Boha je i majetek.

Shrnutí novozákonní koncepce.

Majetek už není interpretován sakrálně, není ani požehnáním, ani hříchem, chudoba je však lepší cestou k Božímu království. Úplné následování vyžaduje přiměřenou chudobu. Společenská struktura není napadána, soukromé vlastnictví je bráno na vědomí. Zdůrazňuje se zodpovědnost vůči chudým. S ohledem na eschatologii se vyžaduje vnitřní odstup od majetku, je však zásadně ceněn kladně a lze ho s vděčností užívat. Podle dnešního vyjádření NZ obsahuje spíš majetkovou spiritualitu než morálku. Jde o vnitřní poměr věřících k hmotným statkům.

7.2 Nauka NK

NK mluví o látce 7. slova v 6 bodech. V l. bodě, nadepsaném "Všeobecné určení pozemských statků a soukromé vlastnictví majetku" potvrzuje sice tradiční, nicméně málo známou nauku církve, že společné vlastnictví Božího stvoření všemi lidmi má přednost před vlastnictvím soukromým, to je pouze jeho optimálním zabezpečením. Nabývání majetku je v službě svobody a dignity osob i k zajištění jejich potřeb; umožňuje projev přirozené solidarity. Majitel něčeho je správcem, pověřeným Prozřetelností.

V 2. bodě, nadepsaném "´úcta k osobám a jejich majetku", NK vyjadřuje 7. slovo pomocí ctnosti uměřenosti, spravedlnosti a solidarity, které se musí uplatnit v službě bližnímu. V úseku o respektování integrity stvoření jsou lidé vyzváni k laskavému vztahu k zvířatům, ta však nemají být předmětem takové lásky, která náleží lidem.

V 3.  bodě, nadepsaném "Sociální nauka církve", vymezuje NK její kompetenci na ekonomickém poli: týká se základních lidských práv a spásy duší; to vyžaduje od církve zaujímat stanovisko k ekonomickým otázkám. Proto zamítá názor, že hospodářské zřetele jsou jediným činitelem, určujícím společenské vztahy (srv. úsloví: člověk bez peněz nemá cenu). Mravně nepřijatelné je taky chápat zisk jako výlučné pravidlo a poslední cíl hospodářské činnosti. Zisk je ovšem nutný, umožňuje budoucnost podniků a zaměstnanost. Hospodářství, řízené pouze centrálním plánováním, převrací společenské svazky v jejich základech. Hospodářství, řízené pouze zákonem trhu, porušuje sociální spravedlnost; mnoho lidských potřeb totiž nemá na trh přístup.

V 4.  bodě, nadepsaném "Hospodářská činnost a sociální spravedlnost", konstatuje NK lapidárně, že práce je povinnost, která oslavuje dary Stvořitele; její funkce může být i výkupná. Výše mzdy je výsledkem několika ukazatelů: zabezpečení pracujícího a jeho rodiny, povahy práce, stupně výkonnosti, stavu podniku a obecného dobra. Dohoda obou stran o výši mzdy nestačí. Nezaměstnanost je téměř vždy urážkou lidské důstojnosti.

NB. Existují však programově nezaměstnaní, z jejichž nuzné sociální situace nemůže být viněn stát; opozice však může na takové lidi ukázat jako na výmluvný důkaz ztroskotávající sociální politiky.

V 5. bodě, nadepsaném "Spravedlnost a solidarita mezi národy", je konstatována propast mezi národy vlivem nerovnosti zdrojů a hospodářských prostředků. Sociální otázka dostala světový rozměr. Řešení vidí NK v solidaritě, kterou umísťuje v kontextu ostatních ctností mezi spravedlnost a lásku.

6. bod nese název "Láska k chudým" a připomíná, že Bůh žehná těm, kdo jim pomáhají; tato láska je jedním z motivů povinnosti pracovat. Existuje nejen chudoba hmotná, nýbrž taky duchovní a kulturní. Bída člověka je jednak znamením jeho slabosti vinou hříchu, jednak potřeby spásy.

Princip: K pravdě člověka patří jeho fyzická závislost na okolním světě s odpovídající možností jím disponovat.

7.3 K filozofii majetku

Mezi nutné prostředky, užívané pro realizaci vydařeného lidského života, patří prostředky hmotné. Jakýmsi prototypem těchto prostředků je vlastní tělo (člověk "má" tělo). Pro člověka jsou hmotné prostředky nepostradatelné a nabývá, podržuje nebo pozbývá je v souladu nebo nesouladu s mravním řádem. Protože stejné hmotné prostředky se mohou nalézat v zájmové sféře různých lidí, je třeba určitého pořádku.

Správný postoj k majetku je důležitý pro vývoj osobnosti. Každému člověku je uloženo vypracovat si správný vnitřní postoj k hmotnému majetku. Když se ho na určitém místě příliš mnoho nahromadí, může to představovat bolestný bod v společenském životě.

Majetek je něco, co patří mně a ne tobě, lépe: mně fakticky, tobě v možnosti, protože k povaze dobra patří sdílet se. Nejde tedy jen o vztah člověka k věci, kterou si pro sebe vyhrazuje, nýbrž majetek má funkci v rámci mezilidských vztahů. Jeho prvním úkolem je sloužit zachování života. Propůjčuje tedy životní jistotu, která je sama o sobě kladnou věcí, může však narušovat správný vztah člověka k vyšším hodnotám.

Majetek nemá stejný význam pro všechna vývojová stadia života. Vztah k němu je jiný v dětství, v pubertě, dospělosti a ve stáří. Chybné postoje k majetku, jakým je nápadná lakota, jsou nejen problémem mravním, ale taky chybného vývoje osobnosti.

Ve všech kulturách hraje majetek roli při společenském zařazování člověka. Setkání s druhým je vždy tělesně zprostředkováno a je také závislé na materiální situaci. S druhým člověkem se setkáváme pomocí toho, jak se staví k věcem. Může na nich záviset nebo zachovávat si od nich odstup (bohatý mládenec, Zacheus).

Každý člověk si snadno uvědomuje svou stálou ohroženost, majetek mu symbolizuje stálost. Ačkoliv si do hrobu nic neodnese, právě staří lidé lpí na svém majetku. Člověk se dokonce se svým majetkem ztotožňuje, takže ho může chápat jako prodlouženou tělesnost. Ukázat svůj majetek patří k základním potřebám člověka. Nejde přitom pouze o pocit moci nad věcmi, ale skrze ně i nad druhými lidmi (srv. duchovní majetek farizeů).

Lidé poměrně rychle dosahují svého tělesného vrcholu. Při pohledu na budoucnost se těžko srovnávají se stálým sestupem výkonnosti už od poměrně mladého věku. Snaze postavit něco do cesty sestupné čáře životní výkonnosti poslouží mimo jiné také majetek.

Zkušenost varuje před přehlížením hranic kladného vlivu majetku. Může poškozovat zdraví, vést k zhýčkanosti, neschopnosti vážit si maličkostí; zvláště v mezilidských vztazích má neblahý vliv: izoluje, vede k tvrdosti srdce, otupuje vnímavost pro potřeby druhého, ponouká k užití naprosto nemorálních prostředků, upevňujících bohatství; naopak, probouzí závist, rostoucí až do celospolečenské agrese. Může svést na scestí při vyvázání se z povinné rodičovské nebo jiné vychovatelské péče dárky, které dokáže bohatý poskytnout snadněji než průběžnou starostlivost, vyžadující čas a obětavost. Správný postoj k majetku je závislý na postoji člověka k světu vůbec, proto pro etiku majetku má značný význam životní názor.

Nelze přehlédnout význam duchovního majetku, spočívajícího ve vědění, vzdělání, kvalifikaci, potvrzené školou. Může se stát problémem pro druhé; i on způsobuje výrazné společenské rozvrstvení. Záludné je, když je představován způsobem, který druhé lidi znehodnocuje, tím spíš, že duchovní bohatství může být závislé na hmotných možnostech rodiny. U tzv. zanedbaného člověka může snadno vyrůst pocit křivdy. V současnosti může dokonce předěl mezi hmotně majetným a nemajetným ztrácet na významu ve srovnání s předělem, která je tvořen duchovním majetkem (zkušenosti z bývalé SRN).

7.3.1 Tradiční terminologie majetkových vztahů

• držba = faktická moc nad věcí.

• vlastnictví, majetek = držba dle mravního řádu.
  • absolutní = týká se výlučně Boha;
  • relativní = člověk jako správce stvoření, které mu bylo Bohem svěřeno, je schopen participovat na Božím absolutním vlastnictví, čili stát se uživatelem Božího majetku;

• nájem = zákonné uživání majetku druhého člověka.

• majetek existenčně nutný je potřebný pro holou existenci. Chybí-li i ten, stává se společným, co je pro existenci nutné (pitná voda při živelné katastrofě). Nikdo sice není povinen poskytnout pomoc z dober nutných pro vlastní existenci, v extrémní nouzi bližního však nastává povinnost pomoci mu z majetku, který není pro vlastní existenci nutný. Odnětí majetku, nutného pro záchranu člověka v extrémní nouzi, nelze nazvat krádeží, protože odcizující užívá pouze svého práva (stvoření patří původně všem). Proti takovému odcizení nemůže mít majitel rozumné námitky.

• majetek přiměřený stavu je nutný pro setrvání v určitém společenském postavení. Z tohoto majetku je třeba pomoci bližnímu v krajní nouzi (tím nemá být bráněno dobrovolné iniciativě, ale upozorněno na povinnost uspořádané sebelásky).

• majetek nadbytečný překračuje potřeby ad 1) a 2). Z tohoto majetku pomoci bližnímu je třeba, když je ve vážné nouzi. Nařizuje to už Dt 15,11. Tolik k spravedlnosti; pokud jde o lásku, i zde platí, že je vynalézavá.

Eticky lze majetek získávat prací, koupí, nálezem, darem, závětí, plody,výhrou, promlčením, případně úrokem (viz exkurs).

Neeticky se lze zmocnit držby (nikoliv majetku!) krádeží, podvodem, loupeží, vyděračstvím, lichvou.

• krádež = tajné odnětí věcí proti rozumné vůli vlastníka; je-li přitom použito fyzického násilí, jde o loupež.

• podvod = předstírání oprávněného nároku nebo utajené nedodržení smluvních podmínek;

• vyděračství = mravní násilí s cílem nabýt nespravedlivě cizí majetek;

• lichva = využití nouze nebo nevědomosti druhého při stanovení nespravedlivé ceny.

NB. Spravedlivá cena  

• umožňuje dostupnost zboží, které je pro všechny nezbytné (pitná voda);
• odpovídá stavu dobře fungujícího trhu;
• je zároveň elastická i poměrně stabilní.

Úměrně k velikosti škody je posuzován stupeň porušení mravního řádu (těžce nebo lehce hříšné jednání).

Kazuistika může nabídnout pouze rámcovou odpověď.

V rámci 7. slova probírá MT dvě otázky, které se týkají nápravy porušené spravedlnosti: tajné odškodnění a restituční povinnost.

a) Tajné odškodnění

Je to znovuzískání právoplatného majetku tajným odnětím cizí věci. Nespadá pod pojem krádeže, neboť zcizující si z majetku druhého, který ho poškodil, vezme tajně pouze to, co mu ve skutečnosti patří. Odcizující tedy usiluje o své právo, takže držitel, kterému se něco tajně odnímá, nemůže rozumně nesouhlasit.

K tomu, aby bylo tajné odškodnění dovolené, se vyžaduje,

1. aby se jednalo o opravdovou vinu, porušující skutečné právo druhého (nedodržení slibu něco darovat takové právo nezakládá);

2. aby vina držitele, na němž se poškozený odškodňuje, byla jistá a nepřipouštěla pochybnost (jinak má přednost majitel);

3. aby odškodnění nebylo dosažitelné zjevnou cestou;

4. aby byla vyloučena škoda držitele nebo třetí osoby (na kterou může padnout podezření z krádeže).

b) Restituce

Z hlediska MT je restituce odstraněním nespravedlivě způsobené škody uvedením do předešlého stavu (restituo = uvádím do předešlého stavu). Povinnost restituce plyne z toho, že bez ní nelze splnit požadavek spravedlnosti "každému jeho", nýbrž pokračuje se v bezpráví. Nelze-li restituovat skutečně, je třeba mít aspoň příslušný úmysl, tzn. až to majetkové poměry dovolí (kdo by vážnou škodu nechtěl nahradit aspoň v úmyslu, neměl by právo na rozhřešení).

Otázka restituce vyžaduje diferencovat v způsobu škody, povaze držitele a podílnictví na škodě; MT vypracovala jako oporu pro mravní orientaci poměrně komplikovaná pravidla.

1. Ohledně způsobu škody se nabízejí tato pravidla:

• Odcizená věc musí být vrácena majiteli úměrně k povaze držitele a plodů věci (vzniklých bez nebo vlivem lidského přičinění).

• Zničená nebo poškozená věc musí být nahražena, došlo-li touto formou k vědomému a dobrovolnému úkonu proti směnné spravedlnosti.

2. Ohledně držitele platí, že odcizená věc musí být navrácena včetně případných plodů úměrně k povaze držitele, který může být bona, mala nebo dubia fide.

1. Držitel bona fide má nárok na náhradu nutných i užitečných výloh, na plody, získané lidskou pílí i plody přirozené, možnost promlčení a když věc zanikla, není povinen náhradou. Na rozdíl od římského práva, podle kterého res clamat, fructificat, perit domino, moderní pozitivní právo mnoha národů je vůči držiteli bona fide ve věci plodů držené věci benevolentnější.

2. Držitel mala fide má nárok na náhradu jen v tom, co bylo získáno výhradně jeho přičiněním. Zaniklou věc nenahražuje pouze tehdy, když by byla za stejných podmínek zanikla majiteli.

3. Držitel dubia fide je povinen hledat pravdu. Má-li už při přebírání věci pochybnost o právoplatném převodu, má s převzetím počkat až do vyjasnění případu. Vznikla-li u něho pochybnost teprve v průběhu držby, je povinen zjednat si jasno. Dospěl-li k poznání, že věc je opravdu cizí, rovná se do té chvíle poctivému držiteli. Odmítá-li zjednat si jasno, rovná se nepoctivému držiteli.

3. Ohledně podílnictví se nabízejí tato pravidla:

jediný pachatel nahrazuje celou škodu sám, skupina pachatelů podle určitého pořadí a v odstupňovaném rozsahu náhrady, což však bude mnohdy prakticky iluzorní. Při odcizení je pořadí restituční povinnosti držitel, spolupracovníci pozitivní, negativní. U skupiny, která něco poškodila (zničila), je pořadí kdo nařídil, kdo provedl, ostatní spolupracovníci pozitivní, negativní.

Povinnost náhrady škody může být v plném rozsahu nepodmíněná (pachatel je povinen nahradit celou škodu bez nároku na odškodnění spolupachateli), v plném rozsahu podmíněná (pachatel je povinen nahradit celou škodu s nárokem na odškodnění ostatními spolupachateli) a částečná (pachatel je povinen nahradit tu část škody, kterou způsobil).

Pachatel, kterému spolupachatelé pouze pomáhali, je povinen nahradit škodu v plném rozsahu nepodmíněně, pachatel, který způsobil škodu rovným dílem se spolupachateli v plném rozsahu podmíněně a pachatel, který je příčinou škody pouze dílčí, má restituovat úměrně k způsobené škodě.

Pozitivní spolupachatel měl na škodě pozitivní účast, zejména příkazem, provedením, aktivní pomocí. Negativní spolupachatel měl na škodě účast negativní, zejména nezasahováním, ačkoliv to byla jeho povinnost ze spravedlnosti (strážný).

Exkurs: O úroku.

V návaznosti na Lev 25,35-37 a Dt 23,20n byl po staletí popírán spravedlivý nárok na úrok. Mělo se zato, že půjčující je dostatečně odměněn tím, že se mu půjčené peníze vrátí. Více žádat nemůže, protože víc neudělal (TQ I-II 78 1). Při této úvaze nešlo o prostý zákaz úroku, nýbrž o závěr, že smlouva o peněžité půjčce není dostatečným důvodem pro úrok, což lze i dnes odsouhlasit.

Změnou ekonomických poměrů však byly objeveny jiné důvody, jako nebezpečí ztráty majetku věřitele, penále, škoda, vzniklá věřiteli inflací, ztráta zisku, plynoucí z nemožnosti investovat půjčené peníze.

Proto se dospělo k závěru, že věřiteli lze přiznat právo na přiměřený zisk v podobě úroku z půjčky. Tyto důvody však nejsou dány při každé půjčce, někdy je mravní povinností půjčit bezúročně (Mt 5,42), nebo i darovat (Luk 6,35).