Chtějí zajistit minimum společného křesťanského života, nechtějí však omezit svobodu v rozvoji duchovního života. Jedná se zpravidla o požadavky zvykového církevního práva, které se staly jistou nutností, protože církev netvoří pouze elitní členové. Tato církevní ustanovení zavazují všechny katolíky.
Pro potřeby kázání, zpovědnice a katecheze se už od středověku vyvinulo pět církevních přikázání, dosvědčených od r. 1444. Týkají se svěcení svátečních dnů, návštěvy mše, postních dnů, roční zpovědi a ročního svatého přijímání. Časem se objevovaly také jiné požadavky jako zákaz svatebního veselí a tanečních zábav v některých ročních obdobích, požadavek církevních daní, výchovy dětí, eucharistického postu. Oficiálně nebyl výraz "patero církevních přikázání" obecnou církví přijat.
Závaznost plyne z církevního, nikoliv božského práva; ohledně věku platí příslušná ustanovení. Závažnost plyne z významu věci a záměru zákonodárce, vyjádřeného příslušnou formulací.
Viz 3. slovo dekalogu (srv. ccan. 1246 a 1248).
Etika
Déletrvající netečnost vůči hodnotě (konkrétně eucharistii), zprostředkované vírou, vede k ztrátě smyslu pro ni, víra se stává neživou, dochází k rozporu teorie s praxí, poznané přestává být uznáváno (can. 920). Déletrvající netečnost vůči ne-hodnotě (konkrétně duchovní smrti) se stává návykem a přispívá k útlumu svědomí. Tím je znesnadněno žádoucí obrácení. Vymezení času nehraje eticky roli, "rok" je věcí práva. Nežádoucí setrvání v hříchu může být nebezpečné i během dost krátké doby (can. 989).
Smysl
Církev je svatá a zároveň potřebuje očištění; musí jít stále cestou pokání a obnovy. Proto jsou všichni věřící povinni iure divino konat přiměřeným způsobem pokání. Toto konání je individuální i sociální, má také společenství vytvářet. Proto existují společné dny stanovené církví pro pokání, v kterých se věřící zvláštním způsobem věnují modlitbě, skutkům zbožnosti a lásky k bližnímu a zapírají sami sebe věrným plněním osobních povinností, postem a zdrženlivostí (úvod k Řádu pokání).
Etika
Určitý čas připomíná více než jiné chvíle (tragický) osud bytosti, s kterou se identifikuje jednotlivec nebo společnost. Z identifikace plyne přání sdílet (nejspíš symbolicky) tento osud nějakou újmou právě v dnech, kdy se naplňoval. Formou újmy může být půst nebo podobný úkon. Aplikováno na Krista a věřící, takové úkony zahrnují:
Půst, zdrženlivost, modlitba, skutky zbožnosti a lásky k bližnímu, sebezapírání věrným plněním osobních povinností a podobné úkony nejsou ovšem pokáním, nejsou ani jeho zárukou, pouze na ně mohou připravit tím, že povedou k pohotovosti uznat poznané. O jaké dny jde, je věcí práva (ccan. 1251, 1252).