Ikona duchovní lyriky

ThDr. Jiří Skoblík

Není to dlouho, co někteří čeští filmaři vzpomínali na svou první poválečnou cestu do USA na soutěžní festival kresleného filmu, kam byli pozváni. Jeli tam jako učedníci do země, která byla v  tomto ohledu velmocí, jejíž díla obletěla celý svět. Stačí připomenout Sněhurku a sedm trpaslíků, Pepka námořníka a řadu dalších, podepsaných zejména Walt Disneyem.

O to bylo větší překvapení, když si česká tvorba odnesla palmu vítězství. Režiséři a ostatní filmaři se při svém vzpomínání snažili vysvětlit tento nečekaný triumf. Namáhavé hledání výrazu, který by výstižně popsal příčiny úspěchu, bylo velmi sympatické. Posluchač vycítil, že se nemohlo jednat o klišé, o rutinní formulaci, ale o plody vystižení pravdy, jaká opravdu byla.

Tehdy padlo slovo lyrický humor, charakterizující českou tvorbu na rozdíl od jiných soutěžních děl. Humor nesurový, neubližující, konejšivý. (Divák, bavící se výborně sledováním němé americké grotesky, si vůbec neuvědomuje, kolik nelítostnosti, bezohlednosti a pobavení se na účet druhého je do děje vloženo.)

Nelze tuto charakteristiku použít ve velké rodině svatých různých národností i kultur u  sv. Václava? Jakoby byl ikonou lyrické stránky duchovního profilu české duše. Zdaleka se samozřejmě u  duchovního profilu nejedná o jedinou stránku, ale právě pouze o jednu, která v dějinách někdy ustupovala do pozadí, někdy vystupovala do popředí.

Legendy, popisující život a děje svatého knížete, bývají odbyty jako báchorky. Dokáží však něco, co uniká korektní vědecké studii. Stát se projekčním plátnem skrytých tužeb a přání, která se tak těžko prosazují nebo i ozývají v  reálném světě. Když souboj s nepřátelským knížetem zásluhou nebeského znamení nad knížetem Václavem ustal, sotva začal, vyjádřil tím autor legendy nesmírně důležitou věc. Přinejmenším ve světě ideálů má nespornou prioritu duchovní moc nad fyzickou, tedy vlastně "směti" nad "moci". Totéž platí o  knížecí nedochvilnosti na sněmu. K lyrizmu patří i konec Václavova života. Umírající ruka netřímá meč, ale kostelní kliku.

Nebo srovnání německých s  českými pohádkami, zpracovávajícími stejné nebo podobné náměty. Na jedné straně chmurný výhled na osud, na druhé zřetelné tíhnutí k happy-endu. Příběh vúsťuje do sluneční krajiny, tak jak to žádaly lidské touhy a jak to snesla pohádka. Postav také vedle sebe Brahmsovo chmurné Německé Requiem s prosvětleným Dvořákovým, i když requiem smutným zůstat musí.

Není však třeba chodit do historie. Někteří čeští umělci plánují na 17. listopad pochod Prahou k  soše sv. Václava, aby vyburcovali veřejnost z letargie vůči stálému nárůstu politického vlivu komunistů. Asi naprostá menšina přistoupí k  soše sv. Václava jako katoličtí věřící ke katolickému světci, ale Václav jako projekční plátno kulturních i politických přání funguje.

Na nejednom místě bude při slavnosti sv. Václava pamatováno na křesťanskou minulost i přítomnost českého národa. Bude se mluvit o jeho obrácení. Je obrácení národa vůbec smysluplné? Forma apoštolátu je problém. Je lépe začít shora, od vlády nebo vlivných kruhů a získávat veřejné mínění nebo začít zdola, takřka neviditelně, vlekle, člověk po člověku? Mínění se budou rozcházet. Pochopitelná a nevykořenitelná netrpělivost dá asi přednost množství, i když výsledky zůstanou při povrchu. Druhá metoda však bude mít taky své přímluvce. Má větší naději na trvalejší, i když početně menší, mnohem menší úspěch (to je pěkně zpracováno v Klíčích království, kde Cronin mluví o rýžových Číňanech). Vzhledem k  celkové kulturní situaci naší země bude metoda zdola asi dostupnější.

Modlí nebo zpívá-li se o Václavově dědictví, znamená to při použití apoštolátu ze žabí perspektivy něco nezvyklého: patron země se má přimluvit za jednotlivce, ne za "lid". Stále nás ovládá svůdnost mas. Last not least: na konci první sváteční perikopy je pěkná věta, která volá po parafrázování. Vládce lidí, pokud ses těšil z trůnu a žezla (?), ctil jsi moudrost a proto kraluješ navěky. Eschatologicky na nebesích, historicky jako ikona lyrického rozměru duchovního profilu české duše.

 
Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku

© doc. ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Aktualizace 27.9.2004 VS